buffy the vampire slayer/angel
…a žili šťastně (Buffy, Angel, Spike; Buffy/Angel)
polib mě na rozloučenou (Cordelia; Cordelia/Angel, Buffy/Angel)
stínohra (Wesley/Fred, Tara/Willow)
století (Buffy/Angel, Buffy/Spike)
varování (Buffy/Angel, Faith/Angel)
jiný způsob (Buffy/Angel)
být dawnie (Dawnie, Spike)
návrat domů: část první / část druhá / část třetí (Angel, Buffy, Spike, Wesley, Fred, Faith, Xander, Willow; Buffy/Angel, Buffy/Spike, Wesley/Fred; nedokončené!)
city of angels: nový začátek (Angel, Wesley, Gunn, Fred; nedokončené!)
o krok blíž: část první / část druhá (Buffy/Angel; nedokončené!)

Poznámka: S tím názvem to nemůže být nic tragického, že? Děj se odehrává zhruba pět let po Chosen, Buffy žije v Sunnydale s Will, Dawn, Gilesem, Alexem a má vážnou známost. Angel pracuje v L.A. s Cordelií, Fred, Gunnem a Spikem…

“Buffy se bude vdávat.”
Hromádka papírů, které Angel právě přerovnával, spadla ze stolu na zem. Překvapeně vzhlédl. Cordelia svírala v ruce hrníček s kávou a tajemně se usmívala. Napadlo ho, jestli to není jen zkouška…
“Mluvila jsem s Willow,” pokračovala, když došla k závěru, že už ho dost dlouho napínala. “Buffy teď prý chodí s nějakým…jak jen bylo to jméno? Jackem? Jasonem? Joshem? Na tom nezáleží… prý se ji dneska večer chystá požádat o ruku. Willow se ptá, co s tím hodláš dělat…”
“Co bych s tím měl dělat?” pokrčil rameny a sehnul se pod stůl pro papíry. “Já a Buffy jsme se rozešli před pěti lety. Jsme přátelé…hodně vzdálení přátelé, kteří se už dlouhou dobu neviděli. Nic víc…”
“Tak proč se tváříš, jako kdybych ti řekla, že ti právě ukradli nejoblíbenější hračku? Angele, znám tě už moc dlouho na to, abych věděla, kdy lžeš. A teď lžeš. Ten tvůj pohled Miluju Buffy Summersovou a jsem ochotný pro ni jít až na konec světa je nepřehlédnutelný. Chceš donést zrcadlo?”
Nadechl se k protestu, ale Cordelia ho nepustila ke slovu.
“Jestli tu chceš jen tak sedět a čekat, až se slečna Summersová stane paní Jsem manželkou dokonalého muže, nevadí. Znám jiné upíry, kteří by možná nesouhlasili s její svatbou…” usmála se a sáhla po telefonu.
“Opovaž se říct něco Spikovi,” vytrhl jí Angel z ruky sluchátko. “Chci, aby Buffy byla šťastná…”
“Ale Angele, to chci i já,” povzdychla si Cordelia, “proto ti taky říkám, abys jel za ní a zastavil ji dřív, než udělá největší chybu svého života.”
“Opravdu si myslíš, že bych měl…” začal pochybovat.
Cordelia se vítězně usmála. Upřímně – nečekala, že to bude tak jednoduché.
“Angel miluje Buffy, Buffy miluje Angela, svět je zachráněn, a tak můžou být šťastní. Nádherná love story. Asi to prodám do Hollywoodu…mohla bych hrát Buffy a tebe třeba…Orlando Bloom. To by bylo super.”
“Cordelie, nemyslím si, že je to dobrý nápad…”
“Máš pravdu, Orlando je příliš… Colin Farrel?”
“Neměl bych jezdit do Sunnydale,” přerušil ji. “Nemůžu vás tu nechat samotné…”
“Hele, já i Fred jsme velké holky, poradíme si. Při nejhorším zavoláme Gunna… Ale co by se mohlo stát?” zasmála se.
“Když už mluvíme o Fred, od rána jsem ji neviděl…”
“Je na hřbitově…dneska jsou to čtyři roky, co Wesley…však víš,” povzdychla si tiše Cordelia. “Jeď, Angele, nenech si tu šanci utéct. Možná je poslední…”

***
“Zeptal se mě, jestli si ho vezmu,” zamumlala Buffy a natáhla k Willow ruku s prstýnkem.
“Teda,” vyhrkla Will a snažila se předstírat překvapení. Jason jí o svých záměrech řekl už před třemi dny. Chtěl znát její názor…
“Hezkej kamínek…To je diamant?” zeptala se Will a dál studovala prsten.
“Willow…” povzdychla si Buffy.
“Takže jsi řekla ano?”
“Ne,” zavrtěla hlavou. “Řekla jsem mu, že to bylo trochu rychlé a že potřebuju čas na rozmyšlenou. Dal mi ten prstýnek, aby se mi líp přemýšlelo, ale…”
“Problém je v tom, že neví o té věci s Přemožitelkou, že?” odtušila Willow. “Měla si mu to říct už na začátku…”
“Ale jak? Nečekala jsem, že se z toho vyklube něco takhle vážného. Neřekla jsem mu to a teď… už je asi pozdě, nepřenesl by se přes to. Myslí si, že mě musí chránit. Když jsme spolu, obletuje mě, nemůžu ani nést tašku s nákupem…ale mě se to líbí, Will. Je to milý, připadám si v bezpečí.”
“I když mu lžeš? Až si ho vezmeš, jak mu vysvětlíš, kam po nocích chodíš?” připomněla jí Will. “Nebo skončíš se zabíjením upírů?”
“To nemůžu.” zavrtěla hlavou Buffy. “Ale…Jason je skvělý, miluju ho. Má normální život, skvělou práci, slušný plat, dům se zahradou, zbožňuju jeho syna. Každý den mi posílá květiny nebo mě zve na večeři…a to už spolu chodíme víc než půl roku. Když se na mě dívá, vidím v jeho očích lásku, obdiv, vím, že to, co říká, myslí vážně…Poprvé v životě mám pocit, že by to mohlo vyjít, ale…” odmlčela se.
“Kromě toho, že by asi nepochopil, že jeho přítelkyně je Xena v přestrojení, má Pan Dokonalý jen jedinou chybu…” usmála se Will.
“Opravdu?” pohlédla na ni překvapeně Buffy. “Jakou?”
“Nemá metr osmdesát, hnědé oči, nechodí celý v černém a neříká si Angel…”
“Willow…proč musíš vždycky začínat s Angelem?” vyčetla jí Buffy.
“Protože jsi má nejlepší kamarádka, protože pro tebe chci jen to nejlepší a protože vím, že ať je pan Dokonalý sebedokonalejší, nikdy ho nebudeš milovat tak jako Angela.”
“Angel je minulost. Neviděli jsme se…už to bude dlouho…pět let? To, že někomu posíláš přání k Vánocům, neznamená, že ho miluješ…” Tak proč je podepisuje S láskou navždy Tvá Buffy? Proč pořád nosí prstýnek, který ji dal k sedmnáctým narozeninám? A proč má lístek s jeho číslem do L.A. hned vedle telefonu pro případ, že by se vyskytl nějaký důvod, proč mu zavolat? Proč na něj každou noc myslí? A proč si někdy, když je s Jasonem, přestavuje, jaké by to bylo, kdyby tam místo něj byl on…?
“Já už Angela nemiluju,” zavrtěla nakonec hlavou. Všechny ty věci dělá jen proto, že…někdy je hezké vzpomínat na minulost.
“Takže když ti řeknu, že to auto, co stojí před domem, je Angelovo, a že teď zrovna sedí v kuchyni a hraje si s Jadenem, nebudeš se zlobit, že?” usmála se Will.
Buffy vypadala, jako by měla dostat každou vteřinou infarkt. Pak se křečovitě zasmála a vykoukla z okna. Panebože, ono tam opravdu stálo cizí auto!
“Děláš si legraci, Willow? Protože moje nejlepší kamarádka by nikdy nenechala mého ex-přítele hrát si se synem mého snoubence…”
“Myslela jsem, že jsi ještě neřekla ano…”
“Will, že Angel není v kuchyni?” zadoufala Buffy.
“Víš, právě jsem si vzpomněla…slíbila jsem Alexovi, že se u něj stavím a pomůžu mu…” Willow popadla bundu a chystala se utéct, ale Buffy jí zastoupila cestu.
“Řekni mi prosím, že Angel není v kuchyni…” požádala ji ještě jednou.
“No, říct ti to můžu, ale…promiň, Buffy, ale myslela jsem, že bys ho ráda viděla…”

***
Nelhala. Buffy doufala v opak až do chvíle, kdy tiše otevřela dveře do kuchyně a uviděla ho. Seděl u kuchyňského stolu a společně s Jadenem na klíně soustředěně přejížděl s malým hasičským autem sem a tam. Vydával u toho zvuky, které Buffy vykouzlily na tváři nechtěný úsměv.
“Buffy,” zamumlal Jaden, když ji uviděl, a natáhl k ní ruce.
“Ahoj, mazlíčku,” usmála se na něj a vzala ho do náručí.
“Angele…”
“Já a strejda Angel jsem si hráli s autíčkem…” informoval ji chlapeček.
“Opravdu? Jadene, nechtěl by ses teď podívat za tetičkou Willow? Myslím, že stojí za dveřmi,” zvýšila hlas. Will nervózně nakoukla do místnosti.
“Ahoj, jen jsem se chtěla přesvědčit, že jste v pořádku…” omlouvala se. Malý Jaden poslechl Buffy, odběhl ke dveřím a chytil se Willowiny ruky.
“Necháš nás tu o samotě?” požádala. Will přikývla a zmizela.
“Fajn kluk,” usmál se Angel, vstal ze židle a udělal několik kroků směrem k ní.
“Co tu děláš?” znělo to trochu tvrdě, jako by ho nechtěla vidět…
“Čekal jsem milejší uvítání,” povzdychl si. “Asi něco jako tohle…” přitáhl si ji k sobě a dlouze políbil. Chtěla ho odstrčit, vždyť byla téměř zasnoubená s jiným, ale…bylo to tak nádherné. Málem zapomněla, jaké je to cítit ho takhle blízko. Líbat ho. Dovolit mu dotýkat se jí.
“Nebylo to lepší?” zeptal se s úsměvem, když ji o několik minut později pustil. Vypadala zmateně…
“Angele…já…Proč si přijel?” zopakovala svou otázku.
“Cordelia mluvila s Willow a řekla mi něco, co mě donutilo zamyslet se. A…” sáhl do kapsy a vytáhl malou černou krabičku. “…chci, aby sis mě vzala,” řekl a otevřel ji. Buffy překvapeně hleděla na zlatý prsten s rubínem. Musel být hodně starý.
Chvíli jen mlčky stála a přemýšlela, jestli svou nabídku myslí vážně. Nikdy by ji nenapadlo, že jí Angel položí tuhle otázku…ale pak si vzpomněla na Jasona.
“Přišel si pozdě. Už jeden mám,” strčila mu před tvář ruku. Využil toho a chytil ji za zápěstí. Vytáhl z krabičky prstýnek a navlékl jí ho na prostředníček hned vedle toho od Jasona.
“Slyšel jsem, co si říkala Will. Ještě ses nerozhodla, takže ti to teď udělám trochu složitější,” zasmál se. “Nezapomeň, že tě znám už spoustu let a celou tu dobu tě miluju. Vím, koho si nakonec vybereš,” řekl až příliš sebejistě.

***
Po třech sklenkách Gilesovy skotské si připadala dostatečně otupělá na to, aby mohla jít na hlídku a nestrávit při tom hodiny přemýšlením o Angelovi a Jasonovi. To, co jí udělali, nebylo fér…hlavně to, co jí udělal Angel. Pět let se snažila přivyknout obyčejnému životu, sžít se s myšlenkou, že být Přemožitelkou není jediný smysl její existence. Snažila se vybudovat si skutečný domov, vídat se s přáteli a nedržet při tom v ruce kolík. Zapomenout na Angela… Šlo to, tedy alespoň do dnešního odpoledne. Když ho uviděla, došlo jí, že má jen dvě možnosti. Buď přijme Angelovu nabídku, nebo odmítne oba. Neexistovala možnost, jak dát Jasonovi přednost před Angelem. Jak říkala Willow, i kdyby byl Jason sebedokonalejší, stejně ho nikdy nebude milovat tolik jako Angela… Nebylo by spravedlivé provdat se za něj.
Zabíjet upíry vždycky pomohlo. Vybít si všechen ten vztek, zapomenout na starosti a soustředit se jen na to, jak zabít a přežít. Narozdíl od života a lásky, tohle bylo snadné. Několik úderů a problém byl vyřešený…
“To bylo působivé…” ozval se Angel, když zabila třetího upíra. Překvapeně se otočila. Stál u hřbitovní brány, ve stejném oblečení jako odpoledne u ní doma, se stejným úsměvem na tváři. Vypadal jinak, než když se setkali naposled. Lépe, musela si nedobrovolně přiznat. Angel byl vždycky neskutečně přitažlivý, a i když na něm čas nezanechával žádné stopy, vypadal po těch sedmi letech v Los Angeles výborně…spokojeněji…zdál se smířený se svým posláním.
“Co tu děláš?” povzdychla si tiše.
“Doufal jsem, že bychom mohli zavzpomínat na staré časy, kdy jsme chodili na hlídky spolu…” připomněl jí. Často na to dobu myslel…vlastně dlouho byla tahle část jeho minulosti jediným důvodem, který ho udržoval naživu. Vždycky, když zatoužil po smrti, vzpomněl si na Buffy, na její tvář, úsměv, na slova, která mu řekla tenkrát o Vánocích ve snaze přesvědčit ho o důležitosti jeho činů. Jen díky ní uvěřil ve svou budoucnost, v to, že může konat dobro, přestože jedna jeho část ho neúnavně přesvědčovala o opaku. Buffy Summersová byla jediným důvodem, proč miloval život, byla jeho múzou, největší láskou jeho přes dvě stě padesát let dlouhé existence. Nebýt Cordelie, málem by na to zapomněl…
“Nemyslím si, že je to nejlepší nápad,” zamumlala Buffy. “Chtěla jsem být o samotě, přemýšlet…”
“To je ono, Buffy. Nechci, abys přemýšlela…” usmál se. Za ty roky málem zapomněla na to, jaký účinek má na ni jeho úsměv. Jak se jí roztřesou kolena, jak přestane dýchat, jak se jí sevře žaludek a myslí jen na to, aby ji konečně objal, políbil…
“Chci, aby ses rozhodla podle toho, co ti napovídá srdce.”
Copak nechápe, že tohle nemůže udělat? Kdyby se celý život řídila podle toho, co jí napovídá srdce, svět by dávno zanikl. Jistě…nejspíš by ho ovládl Acathla…protože srdce by jí nikdy nedovolilo zabít Angela, zabodnout meč do jeho těla…i kdyby to mělo zachránit celé lidstvo. A kdyby…nikdy by ho nenechala odejít. Kdyby tenkrát poslouchala své srdce, opustila by domov, mámu, přátele, Gilese, všechny, které milovala, jen proto, aby mohla být s Angelem. Opustila by Sunnydale a odešla s ním do Los Angeles…
“Já si tě nemůžu vzít, Angele,” zavrtěla hlavou. “Nebylo by to rozumné a způsobilo by to spoustu bolesti lidem, které mám ráda..”
“Od kdy děláš rozumné věci, Buffy? Vím, že nám uteklo spoustu let, a věř mi, že toho lituju. Když jsem dneska odjížděl z L.A., pochopil jsem, že tohle jsem měl udělat už dávno…před pěti lety, možná ještě dřív. Neměl jsem nechat věci dojít až sem, do situace, kdy je pro tebe všechno tak těžké… Miluju tě, Buffy. Od prvního okamžiku, kdy jsem tě uviděl, a každým dnem je ta láska hlubší. Všechny ženy, které se objevily po tobě, mě dříve či později opustily s tvrzením, že jsem je stejně nikdy nemiloval. Snažil jsem se je přesvědčit, jak moc se mýlí, ale…vždycky jsem to byl já, kdo lhal, Buffy. Nikdy jsem je nemohl milovat, když jsem každičkou vteřinu svého života myslel jen na tebe. Kolem tebe se posledních deset let točil celý můj život a jsem hlupák, že mi to nedošlo dřív.
Myslím, že přišel čas, aby sis to uvědomila i ty. Nemůžeš si vzít jiného, i kdyby byl sebedokonalejší, protože tvá hlava i tvé srdce jsou plné myšlenek na mě. Dobře víš, že bys Jasona nikdy neudělala šťastného, ne s tou spoustou lží, které vás rozdělují.
Vím, že mě miluješ, Buffy. Vidím to v tvých očích pokaždé, když na mě pohlédneš. Cítím to v každém tvém polibku… Jsme si souzeni a to nezměníš. Nemůžeš plavat proti proudu, protože dříve či později pochopíš, že už nemáš sílu pokračovat. A já nechci, aby ses utopila.”
“Takže skočíš do řeky a vytrhneš mě z náručí někoho, kdo už mě téměř zachránil?” přistoupila na jeho hru.
“Takhle se to dá taky chápat,” přikývl.
“Angele, já… po dlouhé době se zase cítím šťastná. Nevím, jestli chci s Jasonem strávit celý svůj život, ale teď je mi s ním dobře. Má mě rád, chrání mě před věcmi, které by mi mohli ublížit, miluje mě celým svým srdcem a rozhodně to nepovažuje za důvod, proč by mě měl opustit,” připomněla mu něco, co udělal před mnoha lety, těsně po její maturitě. “Nehodím tohle všechno za hlavu jen proto, že si začal žárlit…”
“Nežárlím,” snažil se jí odporovat. Lhal. Samozřejmě, že žárlil, žárlil celé ty dlouhé roky… Začalo to Alexem. Alexem, který ji vídal v denním světle, Alexem, kterému se svěřovala se všemi svými problémy, který byl vždycky ochotný pomoci jí, vrhnout se i do toho nejbeznadějnějšího boje, jen aby ji zachránil. Pak přišel ten hloupý spolužák…Scott? U toho si aspoň mohl být jistý, že u Buffy nemá šanci. A Riley…Rileyho se bál nejvíc. Chápal, že jeho by Buffy mohla milovat..snad ho i milovala, měl blízko k jejímu světu, chápal její poslání, pomáhal jí s ním. Když mu tenkrát v L.A. uprostřed hádky kvůli Faith řekla, že v jejím životě se objevil někdo jiný, někdo, na kom jí hodně záleží…nemusel ani znát jeho jméno, aby věděl, že se ho musí bát. Že je to někdo, kdo mu může Buffy navždy vzít. Děkoval bohu, že se to nakonec nestalo. A samozřejmě Spike…na Spika nemohl zapomenout. Nikdy si nebyl jistý, co mezi nimi vlastně bylo. Spike ji miloval. Ale co cítila Buffy? Mohla najít v srdci místo pro někoho, kdo jí tolik připomínal minulost, na kterou se snažila zapomenout? Vždyť on a Spike byli nerozlučně spoutáni tím, co společně prožili…nemohla být se Spikem a při tom nemyslet na něj…
A teď Jason. Učitel matematiky s roztomilým synem a obyčejným životem. Muž, který by jí mohl dát to, co si zasloužila. Kopu šťastných dětí, poklidný rodinný život, domov, kde by se nemusela bát. Před pěti lety by tenhle boj vzdal. Neměl by šanci dokonalého Jasona porazit. Ale dnes měl ještě jednu zbraň…něco, co bezpochybně změní Buffyin názor.
“Chtěla bych vědět, na co teď myslíš,” tiše si povzdychla.
“Myslím na to, jak moc si zasloužíš šťastný život…a na to, jak moc ti ho toužím dát.”
“To nepůjde,” zatřásla hlavou a několik světlých vlasů jí spadlo do tváře. “Dokud tu bude ta věc s upírem, Přemožitelkou a tvou kletbou, nikdy nebudeme šťastní. Ty přece nemůžeš být šťastný,” připomněla mu.
Neodolal pokušení pohladit ji po tváři. Když se jí dotkl, ucítil, jak ztuhla. Ať tvrdila cokoli, v tuhle chvíli nemohla lhát. Stačil jediný dotek a všechno její sebeovládání bylo pryč.
“Angele…nedělej mi to ještě těžší…” zamumlala. Neposlechl ji. Místo toho ji krátce políbil a pevně objal. Bylo to příjemné…utápět se v jeho objetí. Cítit teplo jeho těla, vůni vycházejíci z jeho kabátu… vůni, která v sobě skrývala tolik nádherných vzpomínek…dotek jeho rtů ve vlasech. Slyšet, jak tiše dýchá, jak mu bije srdce…Panebože! Jemu bije srdce?
Couvla a vyděšeně mu pohlédla do očí. Pochopil, co se stalo, a usmál se.
“Ty jsi…” vydechla nevěřícně.
“Člověk?” zeptal se, aby vzápětí přikývl. “Jo…už čtyři roky…”
“Čtyři roky?!” zopakovala. “A to mi říkáš, až teď?”
“Nevěděl jsem, jak…” povzdychl si. “Věř mi, že jsem toužil udělat to. Pokaždé když jsme spolu mluvili, chtěl jsem ti to říct. Ale nevěděl jsem jak. Měl jsem strach, co bys na to řekla. Jestli bys mě dokázala milovat, kdybych byl úplně obyčejný…” přiznal.
“Myslíš si, že bych tě opustila kvůli tomu, že jsi člověk?” zasmála se hystericky. “Vždyť o to ti vždycky šlo, ne? Abych byla s někým kdo je jako já. S ČLOVĚKEM! Tak proč si mi to k sakru neřekl?”
“Promiň, byla to chyba…”
“To teda byla,” souhlasila Buffy, stále otřesená tím, co právě zjistila.
Kolikrát v životě o tom snila? Angel jako člověk, její muž, otec jejích dětí, někdo s kým by se ráno probouzela a večer pozorovala západ slunce… Vlastně měla kdysi pocit, že to prožila. Jediný den, v Los Angeles, daleko od reality, den, kdy byli opravdu spolu. V jeden jediný okamžik jí před očima proběhlo dvacet čtyři hodin života, o kterém snila. Hodiny plné lásky, naděje, opravdového štěstí… Ale pak se probudila zase v realitě toho podivného vztahu upír-přemožitelka, kterým obraceli vzhůru nohama všechny zákonitosti jejich světa. Došlo jí, že to navždy bude jen sen. Až do teď…
“Proč jsi mi to řekl zrovna dneska?” zeptala se.
“Máš právo vědět všechno, než se rozhodneš,” pokrčil rameny. “Nechci, abys udělala chybu, které budeš zbytek života litovat.”

***
“Věděla jsi to, že?” Buffyino obvinění směřovalo k Willow sedící se skříženýma nohama na gauči, v klíně nějakou čarodějnickou knihu.
“Poslala jsem ho za tebou…” povzdychla si tiše.
“O tom nemluvím…myslím to, že Angel je člověk. Věděla jsi to, že?”
Willow nepatrně přikývla a sklopila oči k zemi. Nedokázala jí lhát, ale musela.
“Jak dlouho?” zeptala se Buffy s podivným tušením, co bude následovat.
“Hodně dlouho…” Willow už nedokázala zapírat. “Pamatuješ, jak jsem tenkrát jela do Los Angeles kvůli Cordelii? Abych ji vrátila zpět…Hodně jsme si s Angelem povídali. O něm, o jeho budoucnosti, o vás dvou. Řekl mi, jak moc by chtěl být člověk, a já jsem zatoužila po tom dát mu to. Splnit mu jeho přání. Nakonec to nebylo tak těžké…vlastně stejným kouzlem, kterým jsem oživila Cordelii, jsem udělala z Angela člověka.”
“A proč si mi to neřekla? Proč, Will? Celé ty dlouhé roky jsi žila ve stejném domě, mluvila se mnou každý den, trávila jsi se mnou dlouhé hodiny, naslouchala mým trápením…a nikdy jsi mi to neřekla?”
“Angel…měl problémy vyrovnat se s tím. Nechtěl, abys to zjistila dřív, než si dá svůj život do pořádku, než zjistí, co vlastně chce. Slíbila jsem mu to, a i když jsem chtěla, nemohla jsem ten slib porušit.”
“Pořád nevěřím, že jsi mi to udělala…” zavrtěla Buffy hlavou. Přemýšlela o tom, co by udělala, kdyby to zjistila dřív…Nemuseli ztratit tolik času, mohli spolu žít šťastně už čtyři dlouhé roky. V Sunnydale, v Los Angeles, kdekoli jinde. Mohli mít dvě děti a dům. Mohla se každé ráno probouzet v jeho objetí. Nemusela zlomit Jasonovi srdce.
“Kdyby ses jen jedinkrát zmínila, mohlo být všechno jinak. Víš, jaký to pro mě byl šok? Cítit, jak mu bije srdce, jak tiše dýchá…že už tu není nic, co by nás dělilo…Will, měla jsi mi to říct.”
“Já vím,” přikývla provinile. “Lituju toho každý den svého života… Už víš, co uděláš?”
“Jo…půjdu dát dobrou noc Dawn a pokusím se usnout. A až se ráno probudím, nějak tenhle problém vyřeším,” rozhodla se. Vyšla jen několik schodů, když ji Will zastavila.
“Ona Dawn…nechtěla, abych ti to říkala…ale dneska nepřijde domů. Říkala, že zůstane u Alexe přes noc,” zamumlala Willow.
Buffy se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. Od chvíle, kdy Alex přišel o Anyu, vystřídal desítky přítelkyň…nelíbilo se jí, že další by měla být její malá sestra. Navíc si ty dva nedokázala představit spolu, příčilo se to zdravému rozumu. Dawnie a Alex…kluk, se kterým kdysi dávno málem chodila. Kluk, který byl do ní dlouhá léta blázen.
“Věděla, že se ti to nebude líbit…” povzdychla si Will.
“Nadělám s tím něco? Ti dva si stejně udělají, co budou chtít. Ale proč se v Dawnině pokoji svítí?” Soudě podle Willowina výrazu, byla to další věc, která se jí nebude líbit.
“Víš, Angel…nemohl jít tak pozdě v noci někam do hotelu. Říkala jsem, že může spát na pohovce, ale když pak volala Dawn…nevadilo jí, že tam přespí… Promiň.”
“V tomhle domě už se nikdo neptá na můj názor…” pronesla unaveně Buffy a vyběhla po schodech do svého pokoje… Byla si téměř jistá, že díky myšlenkám na to, co stalo během minulých hodin, a faktu, že Angel spí jen pár kroků od ní, stráví celou noc převalováním se v posteli…

***
“Brý ráno,” zamumlala Buffy unaveně, když došla do kuchyně. Usnula deset minut před tím, než zazvonil budík…
Willow a Dawn seděly u stolu s talíři plnými vajíček a úsměvy od ucha k uchu. Angel v kuchyňské zástěře stál u plotny a připravoval snídani.
“Doufám, že máš hlad,” usmál se na ni.
Několikrát zamrkala, jako by nemohla uvěřit tomu, co vidí. Sluneční světlo dodávalo jeho očím zlatavý nádech. S pánví v ruce vypadal jako šťastný táta, co se ráno rozhodl překvapit rodinu. Bože, on se tak choval! Jako by tu byl doma! Obtočil si kolem prstu Will a Dawn a čekal, že ona se nechá ovládnout stejně snadně. Ale to se pěkně mýlil. I když to chtěla udělat, stále jí zbývala špetka hrdosti. Lhal jí. Lhal jí čtyři dlouhé roky a za něco takového si nezaslouží rychlé odpuštění.
Strávila celou noc přemýšlením a došla k závěru, že tahle situace snad ani nemá řešení. Jason si je jistý, že jejich štěstí nestojí nic v cestě. Angel očekává, že zapomene na život, který si tak pracně vybudovala, a nadšeně mu skočí do náruče. Všichni po ní chtějí rozhodnutí, které teď není schopná udělat.
Potřebovala by pomoc…rozumnou radu od někoho, kdo tohle pochopí. Ne od Will, která nadržuje Angelovi a ani se to nesnaží skrývat. Ne od Alexe nebo Dawn…A Giles taky nebyl nejvhodnější rádce v oblasti milostného života.
“Ty nebudeš snídat?” zeptal se Angel starostlivě. Zavrtěla hlavou a posadila se na prázdnou židli vedle stolu. Hlava jí třeštila a žaludek měla jako na vodě.
Ozval se zvonek. Angel postavil před Buffy sklenici s čerstvou pomerančovou šťávou a zářivě se usmál.
“Půjdu otevřít.” Neměla sílu odporovat. Udělala by to, kdyby si vzpomněla na to, že jí Jason slíbil odvoz do práce.
Angel otevřel dveře a uviděl muže okolo třicítky…jen o něco málo menšího než on, se zelenýma očima zarámovanýma tmavými obroučkami brýlí, s mírně pocuchanými, světle hnědými vlasy. Dokonalé ztělesnění obyčejného muže z maloměsta.
“Uhh…je Buffy doma?” zamumlal Jason, zmatený tím, kam si má Angela zařadit. Co si měl myslet? Willowin přítel to nebyl, Dawn právě chodila s Alexem…zbývala Buffy.
“Nechcete jít dál?” zeptal se Angel. “Zrovna dělám vajíčka…”
Jason překvapeně přikývl a následoval ho do kuchyně.
“Dobré ráno, Willow, Dawn…ahoj, zlatíčko,” usmál se, když uviděl Buffy. Než mu stihla odpovědět, sehnul se k ní a vášnivě ji políbil. Zaskočilo ji to. Jason se takhle nechoval. Jason byl…nedával najevo city před cizími lidmi. Všimla si Angelova naštvaného výrazu a dostala chuť rozesmát se. Odstrčila Jasona a natáhla se pro svou sklenici.
“Nevěděl jsem, že máte návštěvu,” pohlédl na ni Jason, když mu došlo, že sama mu tuhle situaci nevysvětlí. Buffy mlčela, a tak se otočil k Will.
“Jasone, tohle je Angel…” zamumlala Willow a přemýšlela, jak ho má představit. “…dávný rodinný přítel, náhodou projíždí městem.”
Jason přikývl a natáhl k Angelovi ruku. Ten se ale netvářil příliš spokojeně.
“Vlastně nejsem rodinný přítel,” potřásl hlavou. “A nepřijel jsem náhodou… Já a Buffy spolu chodíme, včera jsem ji požádal o ruku…”
“Dost!” neudržela se Buffy. “Nebudete se chovat, jako bych tu nebyla. Konec komedie.
Dawn, půjdeš do školy,” rozkázala.
Sestra na ni překvapeně pohlédla, ale když pochopila, že to myslí vážně, pomalu se zvedla a odcházela.
“Willow, zmiz odsud, prosím,” otočila se k přítelkyni. Will byla odhodlaná protestovat, ale…v Buffyině tváři bylo cosi, co ji docela vyděsilo. Jen doufala, že je nezabije. I když to by taky bylo řešení…
“Ty,” ukázala na Angela, “se přestaň plést do mého života. Čtyři roky ses nestaral, takže si nemysli, že tě teď uvítám s otevřenou náručí jen proto, že jsi člověk. Nemůžeš po mně chtít, abych na všechno zapomněla, a vzala si tě jen kvůli…naší minulosti…”
Jason na ni překvapeně zíral. Neměl ani ponětí, o čem mluví. Proč by neměl být člověk? A proč tvrdil, že ji požádal o ruku? Něco tu neklapalo…jen přijít na to co.
“Zůstaneš tady a ani se nehneš,” přikázala Angelovi. “Musím do práce, a až se vrátím, promluvíme si. Všichni tři…” upřesnila a pokusila se usmát na Jasona. Věděla, že nich nechápal, ale nemohla mu to vysvětlit. Ne tady a ne před Angelem.
“Pojedeme?” navrhla Jasonovi. Bezradně přikývl…

***
Snažil se nemyslet na události poslední hodiny. Cítil se zmatený. Jako by ta dívka, co seděla vedle něj, nebyla Buffy, kterou znal. Nemluvila o minulosti. Věděl o několika nešťastných láskách, ale neznal podrobnosti. Věděl o smrti její matky, ale neznal její jméno. Netušil, kde se narodila, kde vyrůstala, kam chodila na střední. Až do dnešního rána to nepovažoval za důležité.
Snažil se soustředit na řízení. Spojka. Brzda. Zastavit na červenou. Oranžová. Zelená. Přidat plyn. Vyhnout se té staré paní s nákupem. Neprojet tu hlubokou díru. Znova zastavit…
“Kdo to je?” zeptal se nakonec, i když nechtěl znát odpověď. Včera byl šťastný. Myslel si, že ho miluje tak, jako on ji. Že všichni tři – on, ona a Jaden – spolu vytvoří rodinu, o které vždy jen snil. Dnes už si nebyl jistý ničím…
“Bývalý přítel,” zamumlala Buffy. Jak cize ta slova zněla. S Angelem neměla nic společného. Angel nikdy nebude bývalý, i kdyby se snažila.
“Ten prstýnek je od něj?” mávl směrem k její ruce. Ráno ho chtěla sundat, ale zjistila, že to nejde. Jako by někdo nechtěl, aby ho sundala…
“On je…chodili jsme spolu moc dlouho na to, aby se jen tak vzdal,” usmála se tiše.
“Co se stalo?” K čertu, nechtěl to vědět. Tak proč se ptal? Copak si chtěl ještě víc ublížit? Už tak jedna jeho část věděla, že Buffy ztratil. Její pohled…pohled, se kterým se na toho muže… Angela… dívala, mu prozradil vše.
“Miloval mě a opustil mě. Jednoduché, až příliš…” povzdychla si. Teď jí to připadalo jednoduché…tenkrát to bylo až příliš složité, bolestné, nenáviděla ho za to.
“A ty? Myslím, jestli ho miluješ…”
Neodpovídej, prosím, zadoufal. Nechtěl, aby lhala, ale nemohl slyšet pravdu.
“Byl první, Jasone, a na toho, kdo byl první, nikdy nezapomeneš,” zamumlala Buffy.
Zastavil před policejní stanicí, kde pracovala.
“Měla bys jít,” požádal ji. Mlčky přikývla.
“Přijdeš večer, Jasone? Musíme si promluvit, takhle to dál nejde…”
“Samozřejmě,” souhlasil. Věděl, že nemá jinou možnost…

***
Hodiny nad lednicí ukazovaly osm deset. V domě bylo takové ticho, že slyšela i tlukot vlastního srdce. Dawn odešla k Alexovi a Will někam zmizela. Nechaly je samotné. Ji, Angela a Jasona, u jednoho stolu, v jedné místnosti. Všichni tři mlčeli, přemýšleli. Buffy věděla, že by měla začít. Vždyť kolem ní se tohle točilo. Ona by to měla vyřešit. Ale upřímně – neměla sílu.
Sedm hodin zvedala v kanceláři telefony. Pak se pohádala s Alexem kvůli sestře. Na Will ani nepromluvila, pořád se zlobila za ty lži. Omluvila se Gilesovi, že nestihne večerní trénink, a dostala půl hodinovou přednášku o tom, že nesmí dávat přednost osobnímu životu před svým posláním. Nakoupila.
A teď tu seděla s dvěma muži, kteří po ní chtěli rozhodnutí. Rozhodnutí, které nedokázala učinit.
“Tak…” zamumlal Angel a konečně přerušil to tísnivé ticho.
“Jo…” přikývl Jason.
Oba dva na ni hleděli a čekali, co řekne. Ale ona opravdu nevěděla, jak se zachovat. Nechtěla jim ublížit…a hlavně nechtěla ublížit sobě.
Když uslyšela zvonek, měla pocit, jako by někdo vyslyšel její prosby.
Angel i Jason se jako na povel zvedli, ale zastavila je jediným mávnutím ruky.
“Jdu tam,” rozhodla se.
O pár vteřin později Buffy otevřela dveře.
“Ahoj, kotě,” usmál se. “Už je to dlouho, co jsme se viděli naposled.”
“Spiku?” pohlédla na něj nevěřícně. Tohle už přece nepotřebovala! Dva muži stačili, nepotřebovala třetího, který by si chtěl dělat nárok na to patřit do jejího života. Ne! Měla chuť mu zabouchnout dveře před nosem, ale ten zbytek slušnosti, co v ní zbýval, jí to nedovolil. Nemohla ho jen tak vyhodit.
“Co tu děláš?” zamumlala místo toho.
“Přijel jsem se podívat, jak se ti daří, a zeptat se, jestli nepotřebuješ pomoc. Můžu jít dovnitř?” Unaveně přikývla.
“Pojď…řekla bych, že jsi nám tu docela chyběl…”
Ani nevěděla, kdo z nich byl překvapenější, když Spike vešel do kuchyně.
“Co ty tu k čertu děláš?” zavrčel na něj Angel, sotva se posadil ke stolu. Spike nasadil svůj typický výraz a velmi hlasitě a dlouze si povzdychl.
“Cordelia mi řekla, že by tu mohla být legrace,” řekl nakonec.
“Cordy ti neřekla nic,” zavrtěl hlavou Angel. “Přísahala…”
“Mučil jsem ji,” zasmál se Spike. Jeho slova vyvolala na Jasonově tváři vyděšený výraz. Buffyini přátelé mu připadali…no přinejmenším hodně podivní. Zvykl si na Alexe, který se otočil se každou sukní. Na Willow, která praktikovala magii a zapalovala svíčky jediným mávnutím ruky. Ale tohle už bylo moc.
“Nelži, neublížil bys ani mouše,” povzdychla si Buffy. “Tedy pokud by byla na správné straně…”
“Fajn, nemučil jsem Cordelii, ale její boty,” pohlédl na Angela. “Ty za šestnáct set dolarů… Řekla mi, o tom co se tu děje.”
“Kdo je vlastně tohle, Buffy?” zeptal se Jason tiše.
“Jsem Spike…bývalý,” usmál se.
“Takže teď jsme tři?” Jason vypadal, jako by chtěl každou vteřinou utéct.
“To ne…já a Přemožitelka, to je minulost. Bylo to super, kotě, ale mám teď novou známost. Někoho, kdo je skoro tak nádhernej a odvážnej jako ty.”
Angel tázavě nadzvedl obočí. Tušil, o kom Spike mluví, a vůbec se mu to nelíbilo. Měl rád Fred jako sestru a cítil se za ni zodpovědný…nechtěl, aby ji Spike jen využil…
“Ještě si o tom promluvíme…” řekl nakonec.
“Proč jí říkáte Přemožitelka? Co to znamená?” zeptal se Jason, který zřejmě přemýšlel nad Spikeovými slovy.
“Tak pan Dokonalý neví tamto?” Spike pohlédl tázavě na Buffy. Když nepatrně přikývla, ušklíbl se.
“Jmenuju se Jason Henriks,” zaprotestoval.
“Takže Jason Dokonalý je trošku mimo obraz. Máme tu Angela, který dýchá…což mě už čtyři roky docela vyvádí z míry. Mám strach, aby to nebylo nakažlivé. Však víš…napřed to s duší a kdo ví, co přijde potom…ale zpátky k tvým problémům. Moje vyřešíme jindy. Pan Dokonalý…tedy Jason…a velká láska, náš oblíbený Angel, který ti konečně může dát to, co si zasloužíš. Dva zásnubní prstýnky a jen jeden si můžeš nechat. Chápu to správně?”
Buffy přikývla.
Angel si tiše povzdychl.
Jason nevěřícně zavrtěl hlavou. Připadal si jako v hodně špatném snu.
“Pan Dokonalý splňuje všechny tvé požadavky na muže, se kterým bys chtěla strávit zbytek života. Předpokládám, že má takové ty věci jako dobrou práci, dům, možná i děti… Jiná by po něm skočila. Ale je tu něco, co jsme mu neřekli, že? Moje holka měla strach z toho, jak by pan Dokonalý reagoval na to, že se umí prát…”
“Umí prát?” zopakoval překvapeně Jason.
“Jo, tady Summersová má tvrdší úder, než většina chlapů, které znám. Vím to moc dobře, vlastně jsem to poznal párkrát na vlastní kůži. Je to drsná holka.”
“Myslel jsem, že děláš u policie jen sekretářku…”
“Hele, přestaň mi skákat do řeči,” napomenul Spike Jasona a otočil se k Angelovi.
“A pak je tu náš napravený upírek.” Pobavilo ho, jak při slově upír Jason překvapeně zalapal po dechu. “Už mu nějaký ten týden tluče srdíčko a já osobně bych byl hodně naštvaný, kdybych věděl, že mi to tak dlouhou dobu tajil. Ale milujeme ho spoustu let, takže by se to dalo odpustit. Způsobil nám hodně bolesti, ale na druhou stranu my jsme ho poslali do pekla…
Je to docela jednoduché, Buff.”
“Opravdu?” zamračila se. Možná pro něj, ale pro ni ne.
“Celá ta otázka vzít si Jasona nebo Angela se nám zcvrkla na Vzít si Angela nebo ne? Nic proti němu,” mávl směrem k Jasonovi, “ale není to typ hocha, se kterým budeš šťastná. Dokonalost ti nesluší… Ty a tady šéf jste toho prožili moc na to, abyste jen tak zapomněli. Mám takový pocit, že jste se nikdy nepřestali milovat.”
Angel přikývl, ale Buffy nechala Spikovu poznámku bez povšimnutí.
“Takže já vezmu tady pana Jasona Dokonalého Henrikse na pár piv do mého oblíbeného baru, a až se vrátíme, chci vidět, jak jste šťastní,” zasmál se, chytil překvapeného Jasona za rukáv a odtáhl ho z kuchyně dřív, než stihl jakkoli zareagovat.
Buffy ho chtěla zachránit, ale cosi jí zabránilo vstát ze židle.
“Tak a jsme sami,” zašeptal Angel.
“Naplánoval jsi to, že? Zavolal jsi Spika, aby zahrál tohle divadýlko a…” obvinila ho. Angel se rozesmál.
“Ne, to by mě nikdy nenapadlo. Škoda…musíš uznat, že jeho přesvědčovací schopnosti jsou dokonalé.”
Nevěděla, jak na tohle odpovědět.
“Promiň, Buffy, odpusť mi všechno, co jsem udělal i neudělal. Byla to chyba, přiznávám… Měl jsem jít za tebou hned ten první den, kdy ze mě Will udělala člověka. Mohl jsem žít místo abych jen snil o tom, jaké by to bylo říct ti to. Ztratili jsme hodně času… a dokud mi neřekneš ano, budeme ztrácet další…”
Cítila se unavená. Unavenější, než kdykoli před tím. Chtěla jít do postele. Stočit se mu v náručí, nechat se ukolébat tlukotem jeho srdce. Chtěla, aby ji něžně políbil do vlasů a recitoval básničky z té knížky, co jí dal k osmnáctým narozeninám a kterou si schovávala pod polštářem. Chtěla, aby jí ráno donesl snídani do postele. Chtěla, aby utěšoval jejich děti. Aby ji ráno vozil do práce a večer ji bral do kina.
“Ano,” povzdychla si nakonec.

Byl to neskutečně nudný večer…vlastně jako téměř každý v jejím životě. Počkala, až Buffy odejde na hlídku, a pak nenápadně zmizela do svého pokoje. Will a Tara zůstaly v kuchyni s Alexem a Anyou, diskutovali o škole a o práci, a tak Dawn zadoufala, že by na ni pro dnešek mohli zapomenout.
Tiše za sebou zavřela dveře a zatoužila otočit klíčem v zámku. Ale nemohla. Kdyby ji Willow přece jen přišla zkontrolovat, bylo by to příliš podezřelé…
Unaveně se posadila na postel a zavřela oči. Cítila se osaměle. Ten pocit měla celý život…tedy těch pár měsíců, které byly skutečné…ale v posledních dnech byl něčím odlišný. Jakoby ztrácela veškerou naději. Buffy měla problémy s nějakým novým démonem, maminka byla pryč, zbylo po ní jen prázdné místo v jejím srdci…Will s Tarou se chovaly skvěle, ale byly příliš šťastné na to, aby mohly pochopit její trápení. Ani ve škole nic nefungovalo tak, jak mělo. A pak tu byl on…
Dawn se zhluboka nadechla, aby zahnala ten podivný pocit okolo žaludku, který se dostavil při každé myšlence na něj. Pak sáhla pod postel a vytáhla na světlo obyčejnou lepenkovou krabici. Odklopila víko a nahlédla dovnitř. Byla plná nejrůznějších věcí. Pár náramků, balíček žvýkaček, časopis, deníček s obrázkem Snoopyho, knížka hloupých básniček o lásce…nic cenného, nic výjimečného.
Všechny ty věci spojovalo jediné – její bolest.
Bolest, kterou krádež těch věcí alespoň na pár minut utlumila.
Nevěděla, proč to dělá, a vůbec si nebyla jistá, že to někdy pochopí…ani nechtěla. Možná jen potřebovala být něčím výjimečná…lišit se od ostatních stejně jako se od nich lišila Buffy. Být mladší sestrou Přemožitelky nikdy nebylo snadné. Buffy zachraňovala svět a jí připadla role hodné slabé holčičky, o kterou nestála.
Když se s Lisou procházely po obchodech a ona něco ukradla, připadala si jako hrdinka. Ne ta, co zabíjí upíry a chrání nevinné jako Buffy, ale jako někdo, kdo má odvahu dělat zakázané věci. A pak tu byl Lisin obdiv…to překvapení, které se v jejích očích objevilo pokaždé, když z Dawnina batohu vykouklo něco, co právě opustilo bez placení obchod. Líbilo se jí to.
A on…musela být něčím jedinečná, aby si jí všiml. Jeho obyčejné ženy nezajímaly…a už vůbec ne děti. Prozatím miloval Buffy a Dawn nebyla v jeho očích víc než její malá sestřička, která potřebuje chránit. Ale od té noci v Magic shopu se jí vyhýbal, jako by se bál. Jediný způsob, jako ho získat, bylo dokázat mu, že už není dítě…že dokáže být stejně krásná a odvážná jako Buffy.
S tichým povzdychnutím zavřela krabici a vrátila ji zpět do skrýše. Pak vstala z postele, pomalu došla k oknu a opatrně odhrnula záclonu tak, aby si toho nikdo venku nevšiml.
Byl tam. Jako každou noc. Stál na protější straně cesty, opíral se o strom a kouřil cigaretu. Čekal na Buffy…co jiného? Chodilo to tak každý večer. Někdy se dočkal…to se pak chvíli líbali nebo – a to mnohem častěji – se pohádali a jeden z nich uraženě odešel. Většinou to ale skončilo tak, že strávil celou noc postáváním na ulici a domů ho vyhnal teprve blížící se úsvit.
Byla si téměř jistá, že neví o tom, že ho pozoruje…kdyby ano, dal by to přece nějak najevo, ne?
Trávila takhle každou noc…někdy zhasla a pozorovala ho tak dlouho, dokud ji to neunavilo a neusnula…jindy si přitáhla k oknu židli a psala si do deníku příběhy o tom, jak je Dawnie konečně milována.
Smutně se usmála a dotkla se prstem chladného skla. Byl tak blízko, téměř na dosah ruky, ale stejně ho nemohla mít.
“Dawnie?” ozvalo se tiché zaklepání následované zvukem Willowina hlasu. “Jsi v pořádku?”
Dawn rychle vlezla do postele a schovala se pod přikrývku, takže ve chvíli, kdy Will nakoukla do jejího pokoje, vypadala, že se právě probudila.
“Jasně,” přikývla. “Jen jsem moc unavená,” zívla.
“Bála jsem se, že se něco děje, když jsi tak rychle zmizela,” zamumlala Will a posadila se na okraj její postele. “Opravdu jsi v pořádku?” zeptala se a pohladila ji po vlasech.
“Ano, já jen…máme toho teď ve škole moc,” zalhala.
“Dobře,” usmála se chápavě Willow. “Tak se hezky vyspi…kdybys cokoli potřebovala, díváme se dole na video… Mám ti zhasnout?” zastavila se ve dveřích.
“Děkuju,” přikývla Dawn a počkala, dokud Willowiny kroky na schodech neutichly, pak sáhla do šuplíku a vytáhla dva dřevěné kolíky, dárek od Alexe.
Otevřela okno, a když si byla jistá, že ji nikdo neuvidí, vylezla ven. Přišel čas, dokázat všem, že umí být stejně odvážná jako Buffy.
***

Napadlo ho, že ta maličká se nejspíš zbláznila. Jo, v posledních týdnech se chovala podivně, i když po tom všem s Klíčem, smrtí matky a s životem, který se zničehonic proměnil ve snůšku lží, se jí moc nedivil. Taky by nebyl zrovna dvakrát nadšený, kdyby se dozvěděl, že je jen jakousi formou energie a jediný důvod, proč existuje, je odemknout zámek…Ale všeho moc škodí.
Ať dělá o půlnoci na hřbitově cokoli, není to nic vhodného pro psychicky zdravou patnáctiletou holku. Proč si musela vybrat zrovna dnešní noc? Copak teď mohl jen tak odejít a nechat ji tu ve společnosti nejrůznějších potvor, které mají ze všeho na světě nejradši malé holčičky k večeři?
Summersová starší by ho zabila, kdyby zjistila, že tu její sestru nechal samotnou. Jo…jí by pěkně vynadala a jeho jako vždycky pořádně zmlátila. Na to zrovna neměl chuť. Když uslyšel podivné zvuky vycházející z jednoho z hrobů, s tichým povzdychnutím odhodil cigaretu a vytáhl z kapsy kolík.
“Nevybral sis zrovna nejlepší den, hochu,” zamračil se na upíra, který se kolem sebe zmateně rozhlížel.

***

Dawn stála opřená o kamenný náhrobek a znuděně si pohazovala kolíkem. A to si myslela, že Buffyiny hlídky jsou kdovíjaká zábava. Jo, svět je plný zla…Tak proč musí mít zlo dovolenou zrovna dneska v noci?
“Nechceš jít konečně do postele?” ozval se Spikův hlas a Dawnie sebou překvapeně trhla.
“Co tu děláš?” zeptala se, když se jí podařilo vzpamatovat.
“Dávám na tebe pozor,” pokrčil rameny. “Spíš by mě zajímalo, co tu děláš ty.”
“Já? Jsem tu na hlídce,” usmála se. “Pomáhám Buffy,” zalhala mu. Vůbec ji nenapadlo, že je tu celou dobu. Že zabíjí všechny upíry, kteří se dostanou do její blízkosti…
“Ale Buffy už je dávno doma, zlatíčko… Ať tu děláš cokoli, nezajímá mě to. Nechci se dostat do maléru, a proto právě teď odcházíš.”
“To teda ne,” zavrtěla hlavou. Spike jí výhružně ukázal směrem k bráně, ale Dawn se jen zářivě usmála a vydala se na opačnou stranu.
“Dawnie…”
“No dobře,” povzdychla si a vrátila se zpět.
“Hele, Harry, opravdu seš si jistej, že je Přemožitelka pryč?” ozval se znenadání hlas z míst, kde Dawn ještě před chvílí stála. Spike ji chytil za ruku a zatáhl za nejbližší keř.
“Ani nedýchej,” rozkázal jí.
“To se ti říká lehce,” zašklebila se, “když sám nemusíš.”
“Buď tiše,” zamračil se a pevně ji k sobě přitiskl. Dawn se mlčky usmála. Právě teď byla ochotná udělat cokoli pro to, aby tu takhle mohli zůstat co nejdéle. Klidně i nedýchat.
“Nejsem cvok, Lanci,” odpověděl mu druhý hlas, “abych páchal sebevraždu a chodil po hřbitově, když tam hlídkuje Přemožitelka. Sledoval jsem jejich dům, vrátila se před víc než hodinou.”
“Co tu vlastně děláme?” zeptal se Lance a zastavil před vysokou kamennou hrobkou, kde na ně měli Spike s Dawnie skvělý výhled.
“Plánujeme,” povzdychl si otráveně Harry. “Potřebujeme dokonalý plán, aby se nám to povedlo. Ne jako všichni ti hlupáci, co se na ni prostě vrhnou a věří, že budou mít úspěch. Když chceš zabít Přemožitelku, potřebuješ mít naplánovanou každou vteřinu. Chápeš?”
“Oni chtějí zabít…” zamumlala překvapeně Dawnie, ale Spike jí přitiskl ruku na ústa.
“Buď tiše,” zašeptal jí do ucha.
“Takže plán,” zopakoval Lance. “Zabijeme Přemožitelku a budou z nás boháči.”
“Jo,” přikývl Harry a pátravě se rozhlédl okolo. Dawn vyděšeně ztuhla. Dala by ruku do ohně za to, že se díval přímo na ni. K jejímu překvapení se ale Harry otočil zpět, jako by se nic nestalo, a rozkázal: “Ty půjdeš tam,” ukázal směrem k bráně, “a já na druhou stranu. Chci vědět, jak dlouho trvá obejít celý hřbitov.”
“Oni chtějí zabít Buffy…” zamumlala šokovaně Dawn, když jí Spike konečně sundal ruku z úst.
“Jo, to chtějí,” přikývl Spike. Jednou rukou jí objímal kolem pasu, druhou měl položenou na jejím stehnu a Dawn zatoužila, aby se ti dva vrátili zpět. “Musíme jim v tom zabránit,” rozhodla Dawnie.
“My?” Spike překvapeně vyskočil a ona měla co dělat, aby udržela rovnováhu a neskácela se mu k nohám. “My? Žádné my, holčičko. Já! Já půjdu za nimi, zatímco ty se vrátíš tam, kam děti jako ty v tuhle dobu patří. Do postele!”
“Nejsem dítě a ty nejsi můj otec, abys mi rozkazoval,” zaprotestovala Dawn.
“Tvůj otec? To mi rozhodně chybí k dokonalému štěstí…kdybych byl tvůj otec, dávno bych tě přehnul přes koleno a pořádně ti namlátil… Bohužel jsi asi jediná, kdo si tu myslí, že už nejsi dítě. Obávám se, že jestli tvá sestra zjistí, že jsi tu byla se mnou, pak…”
“…tě zabije,” zasmála se Dawnie. “Nezjistí, když mi dovolíš dělat na tom případu s tebou.”
“Není to případ a…”
“Copak chceš, aby Buffy zuřila?” skočila mu do řeči.
Přemlouvala ho několik minut, než povolil. Buffy byla jeho slabina. Dawn to věděla a obratně toho využila proti němu. Nakonec souhlasil. Dvakrát obešli hřbitov, ale po Lancovi a Harrym se slehla zem. Spike rozhodl, že pátrání odloží na zítřek a doprovodil ji domů.
Byly čtyři ráno, když Dawn zalezla do postele a s úsměvem na rtech usnula.

***

Od chvíle, kdy se vzbudila, nedokázala myslet na nic jiného než na nadcházející večer. Buffy ráno odjela do L.A., ve škole byla jako vždy nuda, a i když jí odpolední nakupování s Lisou trošku zvedlo náladu, nejlepší okamžik dne měl teprve přijít.
V deset vyprovodila Alexe, který ji měl hlídat, s tvrzením, že už není malá holka, aby potřebovala chůvu. Měl rande s Anyou, takže ani moc neprotestoval. O deset minut později vyskakovala z okna na ulici, kde už čekal Spike znuděně kouřící cigaretu.
“Tak kde začneme?” zeptala se vzrušeně Dawnie. Na první pohled bylo jasné, že on její nadšení nesdílí.
“Půjdeme na hřbitov…”
“Super,” rozzářila se Dawn.
Většinu cesty Spike nepromluvil. Šel rychle, dlouhými kroky. Snad doufal, že ji unaví a ona se pak bude chtít vrátit domů. Mýlil se. Dawn vedle něj vesele poskakovala a bezúspěšně se ho snažila vtáhnout do konverzace.
“Neměl bys tolik kouřit,” vytkla mu, když si zapálil další cigaretu.
“Proč?” ušklíbl se. “Mohl bych umřít na rakovinu plic?”
“Fajn…teď mě chvilku poslouchej,” požádal ji, když došli ke hřbitovu. “Ať se děje cokoli, drž se stranou. Na zabíjení upírů jsem tady já, ty se…jen dívej. Z bezpečné vzdálenosti. Rozuměla jsi? Pokud ti nějaké slovo dělalo problém, klidně se zeptej…”
“Bezpečná vzdálenost,” přikývla nepřítomně Dawn a netrpělivě nahlížela přes kamennou zídku. Někde tam jsou…upíři…dobrodružství…
Spike si tiše povzdychl. Samozřejmě, že ho neposlouchala. Samozřejmě, že při nejbližší příležitosti udělá nějakou pitomost…
“Jestli se tohle dozví Buffy…” zavrtěl hlavou Spike a pátravě se rozhlédl kolem sebe. Jak dlouho tu budou muset vydržet, aby byla spokojená? Hodinu? Dvě? Kdyby věřil v Boha, začal by se usilovně modlit, aby se všichni upíři doslechli o nepřítomnosti Přemožitelky a šli někam do města požírat mladý hezký holky… Jak ho vlastně vůbec mohlo napadnout brát ji s sebou? Tahle holka…
“No tak, kam jdeš?” okřikl ji Spike, když se všiml, že se až příliš vzdálila.
“Jen jsem se chtěla podívat támhle za ty…” mávla ke skupince stromů, ale Spikův naštvaný pohled ji od toho odradil. “Fajn, tak nic…” pokrčila rameny a vrátila se k němu.
“Hele, Harry, je tu ten odbarvenej upír s tou malou holkou,” rozlehl se hřbitovem tak hlasitý křik, že musel probudit všechny mrtvé.
“Kdo je u tebe odbarvenej?” otočil se vztekle Spike a současně vytáhl z kapsy kolík. “Samozřejmě, že to není moje barva, ale trochu respektu bych si zasloužil, ty…ty…” na chviličku se zastavil, aby si pečlivě prohlédl vyzáblého kluka okolo pětadvaceti v otrhaných hadrech. “…žádná urážka mě teď zrovna nenapadá,” přiznal, “takže tě radši rovnou zabiju.”
Lance se překvapeně rozhlédl a zvažoval, kterým směrem by bylo nejvýhodnější utéct, ale to už ho Spike jedinou ranou poslal k zemi.
“No tak rovnou padat si nemusel,” ušklíbl se. “Víš, jak mě dneska bolí záda? Teď se budu muset sehnout, abych tě mohl…”
Tu větu přerušil Dawnin křik. Spike překvapeně vzhlédl. Lance chtěl jeho nepozornosti využít a pokusil se vyskočit na nohy, ale přitom se nešikovně nabodl na kolík v jeho ruce…
“Pusť ji,” rozkázal Spike Harrymu, který držel Dawnie nůž pod krkem.
“A co z toho budu mít?” zeptal se upír.
“Řekl bych, že nic…stejně tě zabiju.”
“Tohle zvládnu,” usmála se Dawn a dupla upírovi na nohu. Na pár vteřin ji pustil, ale při pokusu o útěk zakopl a strhl sebou k zemi i Dawnie.
Spike si otráveně povzdychl. Tohle už nebylo dobrodružné…spíš směšné.
“Mohl bys laskavě vstát,” vyzval upíra, chytil ho za límec bundy a pomohl mu. “Těšilo mě, Harry,” ušklíbl se a probodl mu srdce kolíkem. Když se upír proměnil v hromádku prachu, starostlivě se otočil k Dawn.
“Jsi v pořádku?” zeptal se a podal jí ruku. Pátravě si ji prohlédl a… “Panebože,” zamumlal vyděšeně. “Bolí to moc?”
“Bolí?” pohlédla na něj tázavě Dawn. Teprve potom si všimla díry ve svetru, jejíž okolí se rychle zbarvovalo rudou krví. “Ne, vůbec to nebolí,” zamumlala, ale pak se jí zatmělo před očima a svezla se překvapenému Spikovi k nohám.

***

Až se tohle dozví její sestra, zabije ho. O tom nepochyboval. Bude to dlouhé a bolestivé. Jak ho vůbec mohlo napadnout brát ji s sebou? Holka chtěla zažít trošku dobrodružství a on jí na to skočil. A teď? Jestli mu tu umře, bude to všechno na něm…
“No tak, kotě, prober se,” zamumlal poněkolikáté k Dawnie ve svém náručí a rozrazil nohou dveře do hrobky. Ta rána Dawn probudila. Překvapeně zamrkala.
“Co se stalo?” zeptala se nechápavě Spika, který se zastavil uprostřed místnosti.
“Ten upír tě bodl nožem,” připomněl jí.
“Aha,” přikývla. Naposled si pamatovala, jak jí přikázal, aby se vrátila, pak tam přišli ti dva a… ať se pak stalo cokoli, asi to byl důvod, proč jí teď zvonilo v uších…a proč ji Spike držel v náručí tak opatrně, jako by byla porcelánová panenka.
“Posadím tě sem,” rozhodl se nakonec a jemně ji položil na postel. Teprve teď si všimla té spousty krve.
“Proč to nebolí?” pohlédla na něj tázavě.
“Asi jsi v šoku,” pokrčil rameny Spike a začal hledat nějaké obvazy a dezinfekci.
“Mám jen tohle,” zamumlal o chvíli později a zamával jí před očima napůl prázdnou lahví skotské.
“To bude stačit,” odpověděla Dawnie, vzala mu láhev z ruky a pořádně si lokla.
“Hele, malá, to není nic k pití,” zastavil ji rychle Spike. “Teď zvedni ruce,” rozkázal jí.
“Proč?” otevřela překvapeně ústa. Neměla náladu na nějaké upíří hry…
“Abych ti mohl sundat svetr a podívat se na tu ránu.”
“No…jo…” zamumlala a poslechla ho. Opatrně jí přetáhl svetr přes hlavu. Růžové tričko s hlubokým výstřihem, které odpoledne šlohla v obchoďáku pro případ, že by se se Spikem ocitli o samotě, teď hyzdila velká rudá skvrna.
Při pohledu na vlastní krev se Dawnie zatočila hlava, a tak pro jistotu pevně zavřela oči. Spike nadzvedl okraj jejího trička a prohlížel si ránu… Překvapilo ji, jak jemné jeho ruce dokážou být.
“Není to moc hluboké,” zamumlal. “Možná ti to nebudu muset ani šít…”
“Šít?” Dawnie zaplavila vlna strachu. Překvapeně otevřela oči a pokusila se vstát, ale zbránila jí v tom prudká bolest v ráně. “Žádné šití,” zavrtěla hlavou.
“No dobře, ale seď v klidu, ať ti to můžu ošetřit,” povzdychl si Spike.
Dawn váhavě přikývla a zklidnila se.
“Proč jsi to vlastně udělala?” zeptal se, aby odvedl pozornost.
“Co?”
“Proč ses pustila do té rvačky, když jsem ti jasně říkal, aby ses držela dál? Mohla si umřít…”
“To bys nedovolil,” usmála se.
“Na co si tu k čertu hraješ, Dawn? Měla bys sedět doma a koukat na pohádky. Místo toho běháš po hřbitově a hraješ si na hrdinku. Tohle není normální…” “Nejsem normální,” připomněla mu. “Copak ona může a já ne?” zamračila se.
“Takže je to kvůli Buffy?” pochopil Spike a začal jí čistit ránu. “Chceš si hrát na svou sestru?”
“Jo,” přikývla Dawn a snažila se zapomenout na tu děsivou bolest.
“Proč?”
“Protože je to jednodušší,” pokrčila rameny.
“Být Přemožitelkou je jednodušší?” překvapeně se zamračil. “Jednodušší než co?”
“Jednodušší než být mystickým klíčem určeným k otevírání brány mezi dimenzemi…bla bla bla…”
“A co třeba zkusit být Dawnie?” navrhl.
“Nějak si nejsem jistá, co to znamená být Dawnie. Dawnie je výmysl, který vám všem strčili do hlavy, aby se vyhnuli vašim otázkám. Jak mám být něčím, co neexistuje?”
“Ale ty existuješ…”
“Poslední rok,” zašklebila se. “Všechno, co si pamatuju z doby před tím, je lež. Ani si nejsem jistá, co není…Pokaždé když řeknu ‚Buffy, vzpomínáš si, jak jsme…’, napadne mě, že…”
“To stačilo,” zastavil ji Spike. “Jestli máš v úmyslu strávit zbytek života blábolama o tom, co je skutečné a co ne, pak mě z toho laskavě vynech. Vím, že to pro tebe nebylo lehké…nedivím se ti, protože taková pecka by dostala každého…ale není to důvod dělat hlouposti. Určitě se na tom dá najít i něco pozitivního,” pokrčil rameny a na chvíli se zamyslel.
“Konečně máš poslání!”
“Otevřít zámek? Poslání bankovních lupičů…”
“Končím s tebou,” zavrtěl hlavou, dokončil obvazování rány a opatrně jí stáhl tričko dolů. “Hezky poděkuj a…”
Dawn došlo, že se ji chystá poslat domů, a tak se rozhodla využít situace. Přisunula se o kousek k němu a krátce ho políbila. Byla to děsivá pusa, ale přece nemohl čekat nic extra od holky, jejíž zkušenosti se omezovaly na platonické zbožňování Alexe a jedno nepříliš vydařené rande se spolužákem?
Čekala sarkastickou poznámku. Něco o dítěti a hodně starém upírovi. Jenže Spike na ni místo toho zůstal zírat s otevřenými ústy.
“Měl bych tě vzít domů,” zamumlal o minutu později, když si to konečně všechno srovnal v hlavě. Došel k závěru, že si to asi špatně vyložil. Prostě mu takhle….poděkovala. Byl to projev vděčnosti…sice o něco vášnivější, než je běžné, ale pořád ještě pouze přátelský.
“Domů?” pohlédla na něj zklamaně Dawn. “A co když zase omdlím? Buffy je v L.A.,” připomněla mu skutečnost, která ho v posledních hodinách doháněla k šílenství. Konečně se zbavila toho otrapy Rileyho a vypadalo to, že…A ona se zničehonic rozhodne pro návrat do minulosti a jede za tím…
“Will s Tarou jsou na nějaké magické výpravě, ze které se nevrátí dřív než po svítání a…” pokračovala Dawn.
“Fajn, můžeš tu zůstat,” zamumlal a dal si záležet, aby to znělo pořádně otráveně. “Buffy je zachráněná, upíři jsou mrtví, takže hned zítra ráno se vrátíš k roli hodné holky, ano?”
Místo odpovědi si položila hlavu na polštář a zavřela oči. Byla unavená, tak unavená, že už neměla sílu zastavit přicházející spánek.
Spike ji pečlivě přikryl starou dekou a chystal se vyjít ven zakouřit si, když ho zastavil Dawnin hlas:
“Říkali, že za to dostanou zaplaceno, takže bychom zítra měli zjistit, pro koho pracovali,” zívla.

***

Spike ji vzbudil až krátce před svítáním, takže domů musela jít sama. Naštěstí Will a Tara se ještě nevrátily a Alex spokojeně pochrupoval v obýváku na gauči. Nejspíš přišel někdy v noci, aby pak ráno mohl předstírat, že se od ní nehnul ani na krok.
Dawnie se po špičkách proplížila do pokoje. Zalezla do postele a s úsměvem usnula.

***
Bylo skoro deset, když znova otevřela oči. Rozkošnicky se protáhla a chvíli zasněně pozorovala paprsky slunce, které se odrážely od stropu jejího pokoje.
Dnešek vypadal slibně. Buffy byla pryč, takže nebylo na koho se mračit. Byla sobota, tudíž žádná otravná škola. Willow s Tarou měly v plánu nákupy a…dotkla se obvazu na břiše a usmála se.
A ona a Spike půjdou dnes večer na další hlídku.
Její snění přerušily hlasité rány z Willowina pokoje. Nepříliš ochotně vstala a šla se podívat, co se děje. Hned na chodbě vrazila do Alexe.
“Brý ráno,” zamračil se na Dawn a nakoukl k Will.
“Konečně jsi vzhůru,” povzdychla si Willow, když se Alex odvážil vstoupit do místnosti, a snažila se do kufru přidat další várku knih.
“Něco se stalo?” zeptal se opatrně.
“Jo, Buffy je v L.A., takže maléry na sebe nenechají dlouho čekat,” ušklíbla se, a když jí došlo, že všechny knihy do kufru nedostane, začala je znova přebírat.
“Angelus,” odhadl Alex a z jeho hlasu bylo slyšet až příliš velké nadšení. Jakoby další věta, kterou řekne, měla být: “Však já vám to říkal.”
Willow jen mlčky přikývla.
“Já a Tara za pár minut odjíždíme, potřebuju, abys pohlídal Dawnie…”
“Pohlídal?” zopakoval vyděšeně. “Byl jsem tu celou noc a navíc…Posloucháš mě někdy, Willow? Víkend. Já a Anya. Romantický výlet do San Francisca. Procházka po městě, večeře u svíček…”
“Záchrana světa je snad důležitější, ne?” zastavila ho Willow a začala se přehrabovat ve skříni s oblečením.
“Ne, není. Ne tentokrát. Víš, kolik mě ten výlet stál? Ne, Will…ať ji hlídá Giles,” navrhl Alex.
“Nemůže, má plné ruce s tím běhajícím démonem…”
“Pohlídám se sama,” snažila se jejich rozhovor přerušit Dawnie, ale ani jeden z nich jí nevěnoval sebemenší pozornost.
“A? Dawn mu může pomoct,” pokrčil rameny Alex.
“Až se to dozví Buffy, zabije nás,” zavrtěla hlavou Willow a na chvíli se zastavila. “Musíš tady zůstat a postarat se o ni.”
“Ne a ne a ne,” Alex už skoro křičel. “Buffy si odjede na výlet, udělá ze svého upířího přítele vraždící potvoru a chudák Alex to musí odnést? Ne! Ať ji pohlídá…třeba Spike,” navrhl.
“Spike?” zopakovala vyděšeně Willow. Ale na Dawnině tváři vyvolal tenhle nápad úsměv.

“Jo, Spike. Vždyť Buffy a on jsou teď…ehm…spojenci. Nebude to pro něj problém.” “Alexi, Spike neuhlídá ani plyšáka!”
“Můžete mě nechat samotnou. Už jsem dospělá!” zaječela Dawn tak hlasitě, že se k ní konečně oba dva otočili. “Je mi patnáct, jsem dost velká na to, abych se dva dny dokázala hlídat sama,” dodala o něco tišeji.
Chvíli ji překvapeně pozorovali a pak Willow rozhodla:
“Jo, Spike bude super.”

***
A jak celý tenhle rozhovor dopadl? Willow a Alex se sice shodli na Spikovi, ale nějak nedořešili, kdo mu tuhle příjemnou novinku sdělí.
Se slovy: “Řekni to Spikovi, nemám čas” snesla Willow kufry do přízemí, kde už na ni čekala Tara.
“Za pět minut mám vyzvednout Anyu, je to na tobě, Will,” zamumlal Alex, nastartoval auto a odjel.
A jelikož ani jeden z nich neposlouchal toho druhého, dopadlo to tak, že v deset večer seděla Dawn v prázdném domě a znuděně přepínala mezi televizními kanály.
Po hodině s hlasitým povzdychnutím odložila ovladač a odhodlala se k razantnímu rozhodnutí. Půjde ven! Proč by se ostatní měli bavit, zatímco ona musí sedět doma? Když nepřišel Spike, bude si muset najít zábavu sama.
Chvíli se toulala po ulicích, ale Sunnydale bylo na sobotní večer až nezvykle prázdné. Do Bronzu se jí nechtělo – určitě byl plný šťastných, zamilovaných středoškoláků, na které neměla náladu. Znuděně zašla do samoobsluhy. Procházení mezi regály by jí mohlo zvednout náladu, ne?
Hodila do košíku pár balíčku chipsů a plechovku Coly. Další půlhodinu strávila u stojanu s rtěnkami. Když jí mladý prodavač na pár vteřin přestal věnovat pozornost, jednu z nich strčila do kapsy. Prolistovala všechny časopisy a pak se zastavila u stojanu s parukami…
Zrovna si zkoušela jednu krásně zrzavou, když ji vyděsil jeho hlas:
“Co tu děláš?”
Překvapeně sebou trhla. Otočila se a pohlédla do jeho rozzlobené tváře. “Nakupuju,” usmála se tak nevinně, že kdyby ji neznal, musel by jí uvěřit.
“Nakupuješ?” ušklíbl se a chtěl jí sebrat paruku.
“Au, nešahej mi na vlasy,” ohradila se rozzlobeně a plácla ho po ruce. Strčila mu pod nos košík.
“Vidíš? Koupila jsem si něco k televizi, teď to zaplatím a vrátím se domů ke své zábavě.”
“Summersová,” zavrčel vztekle. Už ho začínala vytáčet stejně jako její sestra. “To půjdeš takhle?” zeptal se a mávl směrem k jejím vlasům.
“Jak?” usmála se a překvapeně zamrkala. Líbilo se jí hrát si s ním. Byl tak kouzelně zmatený..tohle asi nečekal, když se večer probouzel.
“Kde máš Willow? Alexe? Někoho, kdo tě dneska hlídá?”
“Oni ti to zapomněli říct? Dneska mě hlídáš ty,” oznámila mu.
“Já?!”
Dawn se chystala odejít, ale Spike ji pevně chytil za paži a zastavil.
“Kde je Willow?” začal výslech.
“Odjela do L.A.”
“Za Angelem?”
“…usem…” zabroukala Dawnie jako nějakou písničku.
“Angelusem?” zopakoval nevěřícně Spike.
“Však znáš Buffy. Je to dokonalá Přemožitelka. Zmákne každého upíra s výjimkou jednoho, který vždycky zmákne ji…”
“Chceš mi říct, že…”
“Jo, přesně tak,” zazubila se a vytrhla paži z jeho sevření.
“Prosím, teď mě nech. Zaplatím ty věci a budu se zbytek noci bavit televizními pořady pro dospělé,” řekla a odkráčela k pokladně.
Spike ji jen nevěřícně pozoroval. Vážně si myslela, že jí to projde? Suverénně nakráčela k pultu s tou šílenou parukou na hlavě a…vždyť ten kluk za pultem nebyl slepý!
Spike s hlasitým povzdychnutím vytáhl z kapsy bankovku a zamával s ní na prodavače, aniž by si toho Dawnie všimla.
Kluk s chápavým úsměvem přikývl a nechal ji odejít.
Když ji Spike dohonil na cestě, na jejím obličeji zářil široký úsměv.
“On si toho vážně nevšiml!” zaradovala se. “Musel být slepý, když to neviděl…”
“Jo, to teda musel,” přikývl Spike bezmocně. “Kam vlastně jdeš?”
“Tam, kam ty,” pokrčila rameny. “Jsi dneska moje chůva, takže…”
“To teda ne!” zavrtěl hlavou.
“To teda jo,” usmála se Dawn.
“Odvedu tě domů a zamknu v pokoji. Nemám čas na hlídání dětí, mám poslání.”
“Jdeš hledat šéfa těch dvou, že?” uhádla Dawn. “Prosím, prosím, nech mě jít taky…”
“Ne,” zavrtěl hlavou. “Včera sis užila dost.”
“Prosím, prosím, prosím, prosím…” opakovala stále dokola.
“Ne…”
“Prosím…budu hodná a úplně vzorná. Nebudu se do ničeho plést. Ani si mě nevšimneš.”
“To tak,” ušklíbl se a vytáhl z kapsy krabičku cigaret.
“Když mě zavřeš v mém pokoji, budu hodně naštvaná. Vylezu z okna a něco moc ošklivého provedu. A řeknu Buffy, jak moc jsi nespolehlivý a…”
“Možná tě přivážu k židli a dám ti takovou ránu, že ztratíš paměť a…řeknu Buffy, že její malá sestřička je kleptomanka,” usmál se vítězoslavně. Tohle nemohla přetrumfnout.
“Jako bys ty byl svatý. Myslíš, že nevím, kdo ukradl z obýváku tu Buffyinu fotku.”
“Já ne…”
“Takže ji ukradl někdo jiný a schoval si ji k tobě pod polštář?” zeptala se.
“Nemáš na výběr…”
“Mám,” zavrtěl hlavou.
“No tak, Spiku,” vzlykla a nasadila prosebný výraz.
Zapálil si cigaretu a dlouze si povzdychl.
“Jeden malér a zamknu tě do sklepa…” povolil nakonec.

***
“Ahoj, Larry,” usmál se Spike a opřel se o barový pult. Dawnie, pořád s tou hroznou parukou na hlavě, vyskočila na stoličku vedle něj.
“Á Spike, už dlouho jsem tě tu neviděl,” usmál se barman.
“To víš, práce…” pokrčil rameny a na ex vypil skleničku, kterou před něj Larry postavil.
“Říká se, že jsi přešel na druhou stranu a zabíjíš teď démony.”
“Já? Snad bys tomu nevěřil? Zdá se, že mi někdo chce zničit pověst… Dám si ještě jednu,” posunul k němu prázdnou sklenici.
“A tvoje holka?” zeptal se Larry a kývl bradou směrem k Dawn.
“Pivo,” usmála se.
“Colu,” opravil ji Spike.
“Ale…” zaprotestovala naštvaně.
“Žádné ale. Říkala jsi žádný maléry a…sundej si tu strašnou věc z hlavy,” rozkázal jí.
“Nemůžu, jsem tu v přestrojení…” Už poněkolikáté za poslední hodinu dostal chuť jí jednu vrazit. I tentokrát se ovládl. Ta holka přece nemohla za to, jak strašná je, ne? Největší roli hraje výchova a ona se jen inspirovala starší sestrou…
“Potřebuju informace, Larry,” Spike se otočil zpět k barmanovi.
“To každý…”
“Neobjevil se tu v poslední době někdo, kdo by se chlubil tím, že našel způsob, jak zlikvidovat Přemožitelku…no, však víš…”
Larry si zamyšleně povzdychl a rozhlédl se po svém baru.
“Kdybys hledal někoho, kdo chce Přemožitelce koupit kytku k narozeninám, bylo by to snadnější,” upozornil ho a současně ukázal na postaršího chlápka oblečeného v kdysi béžovém, teď ale neskutečně špinavém kabátu. “Má takové podivné jméno…říká o sobě, že je démon pomsty, ale pár už jsem jich potkal, a tak bych mu moc nevěřil. Říkal, že zná nějakého čaroděje, který Přemožitelku přenese do jiné dimenze, kde…ani si to nepamatuju, byly to strašný kecy…”
“Někdo další?” přerušila ho Dawnie, která stejně jako Spike pochopila, že tohle není ten, koho hledají.
“Takoví ti běžní…upíři, sem tam nějaký ne moc významný démon…všichni tu sní o tom, že zabijou Přemožitelku. Třeba teď nedávno tu byl jeden,” mávl směrem ke stolu, kde dnes posedávala partička zelených démonů. “Měl ještě dva parťáky, předevčírem tady nadšeně vykřikovali, jak bude Přemožitelka do týdne mrtvá…a včera už přišel sám…”
“Nepamatuješ si jméno? Nebo jak vypadal? Cokoli…”v “Nezajímá tě ta holka nějak moc? Abych nakonec nezačal věřit tomu, co se říká…že ty a ona…” Spikův výhružný pohled ho zastavil a vrátil k původní otázce. “Perry…Berry…bylo to takové jméno…ehm… Počkej, vlastně mi tu něco nechali,” vzpomněl si. Sehnul se pod pult a vytáhl odtamtud nějaký plakát.
“Merry,” zamumlal zamyšleně. “Jo, přesně tak…Tohle by vám mohlo pomoct, jestli je hledáte,” řekl a otočil plakát tak, aby na něj Spike i Dawnie viděli.
“Jé…” rozesmála se Dawn. “Můžu si ho vzít?” mrkla na Larryho. “Pověsila bych si ho v pokoji nad postel a každý večer před spaním bych si představovala, jak…”
“To stačí,” zastavil ji Spike a zamyšleně zkoumal plakát, na kterém byly obrázky tří upírů – dva z nich byli jejich přátelé ze hřbitova, nepříliš povedená karikatura Buffy, ze které na všechny strany trčely šípy, a krvavý nápis TO MY JSME ZABILI PŘEMOŽITELKU.
“Dopij tu kolu,” rozkázal Dawn a nespouštěl zrak z toho plakátu. “Bude lepší, když na něj počkáme venku,” zamumlal a vytrhl Larrymu papír z ruky. “A tohle se zabavuje…”

***
“Je tu nuda,” postěžovala si Dawnie opřená o popelnici a otráveně si namotávala na prst pramínek svých nových vlasů.
“Co si čekala?” zeptal se Spike a neochotně musel přiznat, že ani jeho to nebaví.
“Je to vždycky takový?” zeptala se.
“Co?”
“Hlídkování…schovávání se mezi odpadky a nekonečné čekání…”
“A co si čekala? Že budeme dvě hodiny non-stop zabíjet jednoho upíra za druhým? Kdyby to tvoje sestra takhle dělala každý večer, tenhle svět by byl ráj. Je to o čekání, Dawn. Hodně dlouhém a hodně nudném… Čekáš, přijde upír, zabiješ ho a pak zase chodíš a čekáš…někdy třeba hodiny…”
Proč ho to napadlo až dneska? Vždyť s Buffy chodil na hlídky už nějaký ten měsíc a nikdy ne se nenudil. Ne, Buffy umí zpříjemnit nudnou noc.
“…Giles…”
Dawnie něco říkala, ale Spike z toho zachytil jen poslední slovo, protože jemu se hlavou honily důležitější myšlenky…
“Cože?” zamračil se.
“Že mluvíš jako Giles,” zopakovala mu. “Chci jít domů…”
“Fajn,” přikývl. “Půjdeme k vám, sbalíš si nějaké věci a budeš spát u mě. Váš dům není zrovna nejvhodnější pro upíra a nebudu riskovat, že mi někam zdrhneš, zatímco budu trčet ve sklepě…”

***
Vzbudila se ve tři odpoledne…
Začínala si přidat jako upír. Po nocích se toulala městem a dny prospala. Spike seděl u televize, sledoval nějaký přihlouplý seriál, a až do chvíle, kdy se pokusila nenápadně zmizet z hrobky, jí nevěnoval žádnou pozornost.
“Seď a piš si třeba domácí úkoly,” rozkázal jí a hned se vrátil zpátky k obrazovce.
Otráveně ho poslechla a chvíli počítala nějaké příklady do matiky. Když jí to přestalo bavit, začala se procházet po hrobce. Zkoumala nejrůznější předměty, které se tam povalovaly, a přemýšlela, k čemu má Spike takové věci jako příbor, slunečník…nebo váza… Už ho živě viděla, jak někde trhá kytky! Ta myšlenka ji rozesmála a jen tak ze zvědavosti strčila do vázy ruku. Něco v ní bylo!
Pátravě pohlédla na Spika. Zdálo se, že věnuje veškerou svou pozornost dění na obrazovce, a tak neodolala a vytáhla z vázy starou odřenou knížku.
Vrátila se zpátky k posteli, pohodlně se usadila a otevřela ji na první stránce.
Sonety Buffy.
Překvapeně vyprskla smíchy.
“Děje se něco?” otočil se k ní Spike.
“Ne, jen matika,” zavrtěla hlavou Dawn a snažila se neudusit smíchy.
Počkala, až se Spike vrátí zpátky ke své zábavě, a nedočkavě otočila na další stranu.
Když v květ propukla jsi / já žil desítky let/ Když poprvé kolík zapíchla jsi / mně patřil svět
Teprve když jsi mou tvář krví zbarvila / já pochopil, co je dokonalost / a pak jsi mě svou láskou málem zabila / a já už nemohl říct dost
Z poháru krve opojen / jak tvé oči z hvězdného nebe / ano, takový jsem býval
Teď nechci znát nic než tebe / královnu svých snů i nočních můr / můj lék na vliv těch nemrtvých stvůr
Věděla, že je cvok, ale nikdy by ji nenapadlo, jak velký. Spike psal básničky! Spike psal básničky o Buffy, o jejích “očích barvy zelené pastelky…”, o zabodnutých kolících a nechutnostech, které chtěl s její sestrou provádět.
Hrál si na zlého upíra, ale ve skutečnosti jí občas připadal spíš jako malý kluk. Proto si ho tak oblíbila. Chápal ji. Rozuměl její bolesti, a i když se přitom tvářil otráveně, s nadšením se přidal ke každému jejímu nápadu.
Měl jen jedinou chybu…miloval Buffy.
S tichým pochechtáváním obracela stránky a odhalovala jedno tajemství Spikovy romantické duše za druhým. Možná to bylo praštěné, ale zároveň neuvěřitelné sladké.
A taky snadno zneužitelné, až bude něco potřebovat..
Když dočetla nakonec, tiše ji zaklapla a vrátila zpátky do vázy…

***
“Děláš to schválně, že?” obvinila Dawn Spika, když ji zatáhl na stejné místo jako předchozí noc. “Protože víš, jak moc to tady mezi popelnicemi nesnáším, a proto ses rozhodl, že tu strávíme další večer…”
“Hele, jestli nechceš, nemusíš,” pokrčil rameny a vrazil jí do ruky kolík.
“Nedělám to schválně. Je to dokonalé místo. Nikdo nás tu nevidí a přitom máme dokonalý výhled,” řekl a mávnul směrem ke vchodu do baru. “Normálně bych to udělal po svém, ale dokud tě mám na krku, nebudu nic riskovat.”
“Chudáčku,” usmála se soucitně. “Hele, nejsem dítě, dokážu se o sebe postarat. Nezapomeň, že jsem sestra Přemožitelky, vím, jak se zabíjejí upíři,” informovala ho a jemně ho kolíkem bodala do míst, kde tušila jeho srdce. “Stačí trošku přitlačit a…”
“Pst…” zastavil ji. “Myslím, že něco slyším…”
Dawn na nic nečekala. Vyskočila z úkrytu a napřáhla ruku s kolíkem a…Tom Armstrong! Málem zabila Toma Armstronga.
“Dawn Summersová?” usmál se na ni zářivým úsměvem hvězdy středoškolského fotbalového týmu.
“On zná mé jméno,” zamumlala zmateně ke Spikovi, který se mezitím stihl vyhrabat z popelnic, které na něj Dawnie při svém útoku shodila.
“Co si zač?” zamračil se Spika a prohlížel si kluka, na kterém mohla Dawn nechat oči.
“Tom,” zašeptala omámeně. Ty vlasy…Bože, žádný kluk na světě neměl tak dokonalé vlasy! A když se usmál – jako třeba teď – žádná holka mu nemohla odolat.
Všechny za ním běhaly a on…si pamatoval její jméno.
“Dawnie,” usmál se Tom. “Nečekal bych, že tu potkám zrovna tebe s…” tázavě pohlédl na Spika.
“Se strýčkem,” usmála se Dawnie.
Spike chtěl něco říct, ale v tu chvíli kolem nich s děsivým křikem proběhl víc jak dva metry vysoký zarostlý chlap. Dawn zrovna přemýšlela, kde už ho viděla, když se zpoza rohu vynořil Giles.
“Co se děje?” zeptala se překvapeně Dawn.
“Dé…mon…” pokusil se odpovědět, zatímco se snažil popadnout dech. Pak si všiml Toma a vyděšeně se opravil: “…demon…strace… Taky si myslíte, že lidé ve školství by měli dostávat vyšší platy?”
“Kam?” otočil se ke Spikovi. Dawn byla rychlejší a mávl směrem, kam před chvílí utíkal ten chlápek.
“Díky,” přikývl a rozběhl se za ním.
“To bylo…ehm…nebyl to knihovník z bývalé školy?” zamumlal překvapeně Tom.
Než mu stihl někdo odpovědět, přiřítila se k nim další osoba. Proběhla okolo, ale pak se zastavila a vrátila se zpět.
“Spiku?”
“Buffy? Ty už nejsi v L.A.?” zeptala se vyděšeně Dawn.
“Vrátili jsme se před pár hodinami,” pokrčila rameny a pak si uvědomila, že něco je špatně. “Co tu děláš? Máš být u Alexe!”
“Alex odjel s Anyou… Will ti to neřekla? Hlídal mě Spike,” oznámila jí s úsměvem.
“Spike?” zamračila se Buffy ještě víc. “Spike? Hlídal?” pátravě si ji prohlížela. “Kterým kanálem jsi ji protáhl?” otočila se k němu.
“Neměla bys běžet za tím…” pokusil se změnit téma.
“Ne, oni běhají pořád dokola…za chvilku jsou zase tady. Doufám, že byla slušná…” Buffy ho nenechala vyklouznout.
Spike se nadechl k odpovědi, ale zastavilo ho Dawnino tiché prozpěvování.
“…Teď nechci znát nic než tebe, královnu svých snů i nočních můr, můj lék na vliv…”
“Co to zase plácáš?” otočila se k ní rozzlobeně Buffy, takže přehlédla Spikův vyděšený výraz. Ať se v L.A. stalo cokoli, muselo to rozhodně stát za to, když se Buffy dokázala takhle vytočit.
“Tak odpovíš mi?”
“Úplný vzor slušnosti,” pokrčil rameny Spike. Chtěl něco dodat, ale přerušilo ho znova to strašné ječení.
“Vrať se domů,” rozkázala Buffy Dawn a rozběhla se pomoct Gilesovi.
“Jdu s tebou, Summersová…nedokážu odolat. Vzrušuješ mě, když běháš,” zasmál se a vydal se za ní. “Jo a…Done,” otočil se na vteřinku zpět k Tomovi a Dawnie. “Buď gentleman a doprovoď dámu domů,” mrknul na něj a rozběhl se za Buffy.
“Tome…” opravila ho Dawn tiše.
“Promiň,” usmála se nervózně. “Uvěříš mi, když řeknu, že jsem normální…”
Přikývl.
“Taky mám starší sestru,” pokrčil rameny. “Není ti zima?” zeptal se, když si všiml, že se třese, a hned si sundával bundu…

***
Se zasněným úsměvem vytáhla zpod postele krabici a přidala do ní černou koženou peněženku. Až ji bude zítra Tom hledat, může říct, že mu vypadla před domem a chtít nálezné…možná pozvání na kafe…nebo kino?
Spike měl pravdu. Být Dawnie nemusí být špatné.
Dawn Summersová, přítelkyně Toma Armstronga…to znělo víc než lákavě.

“Nic to neznamenalo,” lže do očí své ženě. “To, o čem mluví, se stalo už dávno. a nic to neznamenalo.”

Dee se zastaví a zhluboka se nadechne, jako by se chystala něco říct. Bolest v jejích očích je nepřehlédnutelná. Věděla jsi, do čeho jdeš, chtěl by jí připomenout, ale ne teď, teď ještě ne, ještě je brzy, možná že stále ještě existuje možnost, způsob, jak to vrátit zpět, jak být Lee a Dee, Lee a Dee a nic víc, manžel a manželka, jen oni dva, protože pro víc jak dva v manželství není místo, nesmí, nikdy nemělo být…

(Vezmu si tě, řekla mu kdysi, na úplném začátku, a budu tě milovat a ochraňovat, dokud se cyloni nevrátí zpět nebo dokud si to Kara Thrace nenakráčí zpět do tvého života. Žádné navždy, žádné dokud nás smrt nerozdělí.

Cyloni jsou zpět a Kara Thrace je zpět a on stále ještě netuší, co udělat s chaosem, v něhož se jeho život v posledních dnech proměnil)

“Nic to neznamenalo,” řekne Lee a Dee na okamžik zapochybuje, zda tomu sám nevěří.

Ale ne. Není hloupá, i když si to někteří myslí. Byla tu od začátku a viděla dost – ví toho dost o Starbuck a Apollovi, příliš na to, aby si mohla lhát, že to, co mají oni dva stačí k tomu, aby na Ni mohl zapomenout.

“Říkal jsi, že si musíš něco vyjasnit. Udělej to. Dnes,” přikáže mu (požádá ho? Ne, už si není jistá svým místem. Jako by ji někdo zapomněl dát scénář, její roli v téhle podělané hře).

“Dee…” chce ji zastavit, ale pak si to rozmyslí. Cokoli by udělal, cokoli by řekl, by byla lež.

Kara Thrace je zpět (tady, na dosah, stačí natáhnout ruku, dotknout se a může být jeho) a všechno ostatní jsou lži.

Jen lži. Lži a lži. Jako vodové barvy ponechané napospas dešti, rozpouštějící se, vpíjející se jedna do druhé, dokud z toho, co bylo, nezbude nic; nezbude nic víc, než jen vzpomínka ukrytá v nejzažším koutě jeho mysli.

Kdysi dávno: Kara. Lee. Zak. Dva bratři a žena, kterou mohl milovat jako vlastní sestru.

(nevěděl jsem, jak moc tě chci, dokud jsem to teď neřekl nahlas)

Kdysi dávno: svět, který dával smysl. Dvanáct kolonií a prezident a vláda a svoboda a demokracie a miliardy lidí s úsměvy na rtech a životy před sebou. A něco víc než nikdy nekončící útěk. Něco víc než boj o holý život. Něco víc, než strach, že příští vteřina je ta poslední, že všechno skončí dřív, než napočítáte do třiatřiceti.

(tiché křupnutí a sedmičku na tabuli v kanceláři prezidentky roslinové vystřídá šestka. život je křehký. život je vzácný, ale co s ním, když ho nemáte pro koho žít?)

Kara, Lee, Zak. Kara, Lee, Dee, Sam.

Život je palimpsest. Píšete stále dokola tentýž příběh. Stejní lidé, noví lidé, stejné postavy, nové role. Kara a Lee, Starbuck a Apollo. Další vrstvy, nové city a staré city a všechno se míchá dohromady, všechny ty okamžiky z minulosti se prolínají, až najednou ani jeden z vás neví, kde stojí. Kara a Lee. Starbuck a Apollo. Přátelé. Milenci. Zakova snoubenka a Zakův bratr. Lee Adama miluje Karu Thrace! Deein manžel a Samova žena…

Možná, že když začnou ještě jednou, úplně znova…

(po tváří jí stéká krev, a když ji políbí – později, když všichni ostatní odešli a zůstali jen oni dva, na podlaze ringu, dva vítězové, dva poražení – její rty mají kovovou pachuť.)

Poznámka: Děj se odehrává v závěru IWRY. Podle mě je to jeden z nejkrásnějších dílů ve vztahu Buffy-Angel a ten konec Jossovi nikdy neodpustím. Jak může Angela a Buffy nechat prožít něco tak nádherného a vzápětí to prostě vymazat?

Buffy ho pevně objala. Po tvářích jí tekly slzy…ta bolest byla nesnesitelná. Nemohla ho ztratit! Ne znova! Ne potom, co se stalo v posledních čtyřiadvaceti hodinách. Ještě před chvílí věřila, že jim život dal druhou šanci. Naději, nový začátek… A teď o všechno přijde? O jedinou lásku svého života? O tyhle vzpomínky? Cítila jeho dech ve svých vlasech, slyšela, jak mu bije srdce. Znova našla svou lásku…A proč? Aby ji teď zase ztratila…?
“Nikdy nezapomenu…nikdy to nezapomenu, Angele, nikdy…” mumlala stále dokola. Možná, že když to zopakuje milionkrát, stane se to pravdou.
Poslední minuta, zašeptal Angel.
Poslední minuta, než Věštci vrátí čas a vymažou všechny její vzpomínky, poslední den…jako by se nikdy nestal. Nezůstane po něm vůbec nic…
Hodiny na zdi nemilosrdně ukrajovaly poslední okamžiky. Deset vteřin. I když se tomu bránila, jistá část jejího já Angela chápala…chápala důvody, proč to udělal. Pamatovala si, jak bezmocná se cítila, když ji tenkrát o jejích osmnáctých narozeninách Giles připravil o sílu. Ale on se prostě vzdal…zbavil se možnosti být člověkem…zahodil jejich štěstí…a to bolelo. Bože, jak nesnesitelně to bolelo.
Pevně ho objala a on ji pohladil po tváři. Kéž by to dokázali zastavit. Zbývaly poslední vteřiny…až uplynou, Angel bude jediný, kdo si bude jejich štěstí pamatovat…štěstí, které trvalo jen tak kratičko. Pokud ona zapomene, byla si zcela jistá, že on jí nic neřekne… ne, bude to v sobě dusit, tiše trpět. Srdce se jí svíralo bolestí při pomyšlení na to, jak těžké to pro Angela bude.
Nikdy nezapomenu, ne, Angele, nikdy…moje srdce si tenhle okamžik navždy zapamatuje…
Angel překvapeně ztuhl.
“Kolik je hodin?” zeptala se Buffy. “Angele?” pohlédla na něj nechápavě, když neodpovídal.
Mračil se. Nevěnoval jejím slovům pražádnou pozornost, jen upřeně sledoval hodiny visící na protější zdi.
Buffy se otočila. Odbyla devátá a ručička hodin pokračovala dál…5…6…7…
“Možná jdou dopředu,” zašeptala Buffy a z hloubi srdce doufala, že to není pravda.
Angel bez jediného slova přikývl. Nedokázal spustit oči z vteřinové ručičky a s každou uběhlou sekundou se jeho srdce naplňovalo nadějí. Možná se něco stalo, možná…
Oba mlčky stáli a se strachem očekávali, co se bude dít dál. Angelův pokoj tonul v tichu. Stačil jediný okamžik a mohlo být po všem. Možná stačí, když se jeden z nich pohne, naruší tu křehkou rovnováhu a všechno se rozplyne jako mlha. Buffy vyděšeně pohlédla Angelovi do tváře, pak zvedla třesoucí se ruku a pomalu, jako ve snu, se dotkla jeho obličeje. Čekala, co se stane…nic…vteřiny dál plynuly.
Uběhla minuta…možná dvě, ale stále se nic nedělo.
“Co budeme dělat?” zeptala se nakonec Buffy. “Nemůžeme tu stát navěky a čekat, až…”
Angel přikývl. “Jsme pořád tady…Pokud se do teď nic nestalo, pak…” Znova se podíval na hodiny. “Ale oni říkali, že…” zlomil se mu hlas.
Buffy položila dlaň na jeho hruď, kde stále ještě bilo srdce. “Možná jsi jen nebyl připravený vzdát se toho všeho…” pokrčila rameny.
“Nikdy nebudu na něco takového připravený,” připomněl jí, sklonil se k jejím rtům a vášnivě ji políbil. Nevěděl proč, možná ze strachu, že v příštím okamžiku to přece jen skončí a tohle je možná poslední příležitost.
Trvalo několik minut, než se od sebe odtrhli. Buffy se smíchem zalapala po dechu. “Toho se nikdy nenabažím…mohla bych tě líbat zbytek života…”
“Mohli bychom to zkusit,” navrhnul Angel a pevně ji sevřel v náručí.
“Měl by sis odpočinout…včera jsme toho moc nenaspali…” připomněla mu a jemně se vyvlékla z jeho náruče.
“A ty?”
“Musím něco udělat,” pokrčila rameny a Angel pochopil, že nemá cenu ptát se. “Vrátím se…a pak zjistíme, proč se to stalo…” Nebo možná, proč se to nestalo…

***
“Doyle,” při zvuku Buffyina hlasu sebou Doyle i Cordelia překvapeně trhli.
“Buffy? Co se stalo?” zeptala se Cordy, když uviděla její uplakanou tvář.
“Nic,” zamumlala Buffy. To slovo patřilo spíš Doylovi, ten jediný chápal, o čem mluví. “Právě, že nic…”
“A Angel?”
“Je v pořádku…potřeboval si jen trochu odpočinout,” pokrčila Buffy rameny.
“Mohli bychom si spolu promluvit, Doyle?” zeptala se.
“Samozřejmě, že mohli,” odpověděla za něj Cordy.
“Mezi čtyřma očima,” doplnila Buffy. “Promiň, Cordelie, ale…”
“Samozřejmě, chápu, jsem tu na obtíž,” zamračila se, ale k překvapení obou bez jediného dalšího slova odešla.
“To ty jsi vzal Angela za Věštci, že?” ujistila se, i když odpověď znala předem. “Chci, abys to samé udělal i pro mě…”
“Co se stalo?” zeptal se nechápavě Doyle. “Vždyť Angel se rozhodl, že…”
“Angel se rozhodl, ale někomu jinému se to asi nelíbilo,” pokrčila rameny Buffy. “Nic se nestalo. Stáli jsme tam, čekali na devátou, devátá odbyla a nic…prostě čas šel dál a já chci zjistit proč.”
“A Angel?”
“Už jsem říkala, že Angel spí…chci, aby byl v bezpečí, dokud nezjistím, kdo si s námi zase hraje. Vezmeš mě za nimi?”
“Samozřejmě,” zamumlal Doyle.

***
“Co jsi nám přinesla?” zeptal se muž, zatímco žena si ji pátravě prohlížela.
Buffy se překvapeně rozhlédla kolem sebe, pak si vzpomněla na zlatý řetízek s přívěskem, který dostala do Will k narozeninám. Sundala si ho z krku a podala ho muži.
“To by mohlo stačit,” přikývl po chvíli. “Proč jsi přišla?”
“Kvůli Angelovi,” odpověděla místo ní žena.
“Jo, kvůli Angelovi,” souhlasila Buffy. “Chci vědět, co se tu děje! Rozhodl se být zase upírem a vy jste řekli, že mu to umožníte. Tak proč?”
“Říkala jsem, že je s nimi zábava,” usmála se žena.
“Cože?” Buffy každou chvíli hrozilo, že se rozčílí. Jak mohla tvrdit něco takového? Zábava? Pro ni to byla jen zábava?
“Milují se, jsou šťastní a vzápětí se všeho vzdávají pro nějaké vyšší dobro. Jsou krásní, odvážní a přitom tak hloupí…”
“Kdyby byli dokonalí, unudili bychom se k smrti,” připomněl jí muž. “Tak co vlastně po nás chceš?” začal se konečně věnovat Buffy. “Abychom dodrželi slib, který jsme dali Angelovi. Abychom z něj znova udělali upíra a zničili tím budoucnost, kterou byste vy dva mohli mít?”
“Ne, to ona nechce,” zavrtěla hlavou žena.
“Udělali bychom to, kdybys řekla, ale…dnes ráno se nám nechtělo. Vypadali jste tak smutně a my neradi vidíme lidi, kteří se tolik milují, smutné… Říkali jsme si, že Angel si možná ani pořádně nepromyslel to, co chce udělat, a tak jsme mu dali ještě jednu šanci…”
“Záleží to jen na tobě…” dodala žena.
“Nechci, aby byl Angel upír, ne po tom, co mezi námi stalo a…ale nechci, aby byl bezmocný. Protože to on nedokáže. Jeho síla mu dává odvahu bojovat, chránit nevinné, když mu ji vezmete, už to nebude Angel…Musí existovat jiný způsob…”
“Takže ty bys chtěla Angela člověka, ale se silou upíra?” zeptal se. Buffy váhavě přikývla.
“A to všechno jen za jeden řetízek?” zamračil se.
“Měli bychom to pro ni udělat,” přerušila ho žena.
“Opravdu? A proč?”
“Budou šťastní,” pokrčila rameny. “Mám ráda, když jsou mí oblíbení lidé spokojení. Svět je pak veselejší…a vůbec. Co nám to udělá? Jen jedno malé kouzlo…”
“No, dobře, ale neměli by aspoň podstoupit nějakou zkoušku? Takové to Vylov prsten ze dna jezera nebo Zabij draka…”
“Myslela jsem, že s tím jsme přestali už před lety…”
“Haló!” zakřičela Buffy tak, že oba nadskočili lehnutím. “Mohli byste mi věnovat pozornost?” požádala je.
“Jistě,” přikývl roztržitě muž. “Tak…co bys byla ochotná pro Angela udělat?” zeptal se.
“To je zkouška? Miluju ho, udělala bych pro něj cokoli, ale to vy víte…”
“Dala bys mu svou sílu?” ozvala se žena.
“Svou sílu?”
“Říkala jsi, že Angel ji potřebuje, aby mohl bojovat se zlem. A co ty?”
“Já jsem Přemožitelka…” zamumlala zmateně Buffy. Vzdát se své síly pro Angela? Dokázala by to? Když on byl ochoten vzdát se své smrtelnosti? Mysleli to vážně nebo to byla jen další zkouška?
“To my víme…ale co tě dělá Přemožitelkou? Tvá síla? Odvaha? Nebo jí prostě jsi bez ohledu na to, jakou moc máš? Kdybys dala svou sílu Angelovi, znamenalo by to, že bys přestala bojovat? Seděla bys po nocích doma a třásla se v koutě jako vyděšená holčička? Nebo bys byla v ulicích a bojovala dál tak, jak jsi to dělala doposud?
Jaké je tvé rozhodnutí, Buffy?”
Už byla bezmocná a dokázala si poradit. Tentokrát to bude jiné…bude na to připravená. A bude mít Angela…protože Angel bude s ní a bude silný. On ji ochrání, kdyby se objevilo něco, co nedokáže zvládnout. Nechtěla tohle vždycky? Normální život, normálního přítele…oni jí to nabízeli, stačilo jen kývnout a…
“Udělám to,” řekla nakonec.
“Oni se opravdu milují,” povzdychla si zasněně žena. “A my jim nevěřili. Mysleli jsme si, jak jsou slabí a oni mezitím… Dobře, Buffy, uděláme, jak jsi přeješ. Angel zůstane člověkem a získá tvou sílu…”

***
“Dobré ráno,” usmála se Buffy sedící na okraji jeho postele, když konečně otevřel oči a něžně ho políbila na čelo.
“Ráno?” zeptal se zmateně Angel.
“Vlastně je pět odpoledne, ale…spal jsi a já tě nechtěla budit.”
“Skoro jsem zapomněl, jak únavné je být člověk,” zasmál se. “A co jsi dělala ty?”
“Seděla jsem tu a pozorovala tě,” odpověděla a pohodlně se opřela o jeho rameno. “…a hodně jsem přemýšlela. O tobě, o nás, o naší budoucnosti…”
“Buffy, já…”
“Ne, teď nech mluvit mě,” zastavila ho. “Miluju tě, Angele, a byla jsem hloupá, že jsem tě nechala odejít. Ale poučila jsem se z toho a tu chybu už nezopakuju. Chci být s tebou a obětuju pro to cokoli…a tím cokoli, myslím opravdu všechno…” dodala, když si všimla, jak se při slově COKOLI zamračil. “Jestli mě opustíš, zabiju tě.”
“Ne, Buffy, to nejde. Oba dobře víme, co se stane. Jen se to o nějakou chvíli odložilo. Nemůžu být člověk, ne kdybych při tom měl riskovat tvůj život. Miluju tě víc než si dokážeš představit, ale nemůžu být s tebou, když vidím, jak moc ti to ubližuje.”
“A kdybys měl svou sílu, Angele? Kdybys měl možnost chránit mě a zůstat při tom člověkem? Zůstal bys pak se mnou?”
“Nechci, aby ses trápila tím, co by bylo, kdyby… protože to nikdy nebude,” zašeptal a dotkl se rty jejího čela. Buffy pevně zavřela oči, aby neviděl, že pláče.
“Chci po tobě přísahu, Angele. Přísahej mi, že kdybys měl svou sílu a zároveň byl člověk, nikdy bys mě neopustil.”
“To…”
“Přísahej,” vzlykla. Angel na ni překvapeně pohlédl. Netušil, co se děje, ale nakonec přikývl.
“Dobře…přísahám…”

Poznámka: Děj se odehrává někdy po konci třetí série Buffy. Tahle povídka byla původně psaná pro slayme.wz.cz, ale už nějakou dobu odkaz na ni nefunguje, takže jsem se rozhodla dát ji sem…

Zvonek se ozval potřetí. Buffy si ve spěchu přetáhla přes hlavu svetr a začala hledat ponožky.
“Dawnie, mohla bys jít otevřít?” zavolala do vedlejšího pokoje.
“Ne,” ozvala se odpověď a Buffy došlo, že sestra má další ze svých dnů, kdy nenávidí celý svět. Že by to mělo něco společného s včerejší návštěvou toho sympatického spolužáka Daniela, se kterým by nebýt domácího vězení šla na rande?
Při čtvrtém zazvonění Buffy sbíhala po schodech dolů. Když procházela kuchyní, krátce mrkla na ledničku. Byla tam. Jízdenka do L.A. Jízdenka za Angelem a tou nejkrásnější oslavou narozenin, jakou si jen mohla přát. Tiše se usmála.
Při pátém zazvonění otevřela dveře. Byli dva – vysoká přísně vyhlížející žena v perfektně padnoucím tmavém kostýmu a muž v tvídovém obleku nápadně připomínající Gilese, i když o něco mladší.
“Kdo jste?” zeptala se Buffy. Pomalu jí to docházelo a tušila, že se jí to nebude líbit.
“Jsem Evelyn Rogersová a tohle je můj kolega William McPhee,” představila je žena. “Posílá nás Rada, protože…”
“Copak Rada zapomněla, že s ní nechci mít nic společného?”přerušila ji Buffy.
“Myslíme, že tohle vás bude zajímat, slečno Summersová….”
Dřív, než se stihla nadechnout k odpovědi a zavřít jim dveře před nosem, zastavila ji rána McPheeovy mohutné pěsti směřující do jejího obličeje. Před očima se jí zatmělo a pak…pak už nebylo nic, jen nekonečná prázdnota.

***
Probírala se už několik minut. Pokaždé když se pokusila zvednout, přinutila ji ta nesnesitelná bolest hlavy znova zavřít oči. Co se stalo? Opatrně se rukou dotkla nosu. Než spadla, slyšet zapraskat kost a byla si téměř stoprocentně jistá, že ji zlomil nos. Jenže nic…žádná rána, ani krev…
Proč to udělal? Kam ji to odnesli? Spousta otázek a žádná odpověď…
Zhluboka se nadechla a rychle se posadila. Pevně stiskla víčka, jako by to mohlo zahnat bolest…Když se chvíli nebude hýbat, přestane to, vždycky to tak bylo.
Opatrně otevřela oči a rozhlédla se po místnosti. Bože, vždyť to byl…
V zámku zarachotil klíč. Otevřely se dveře a do pokoje vešla tmavá mužská postava.
“Angele?!”
Otočil se a překvapeně na ni pohlédl. Klíče mu vypadly z ruky. Jen tam strnule stál a prohlížel si ji…
Po chvíli mlčení zabouchl dveře, posadil se na židli u stolu a skryl tvář v dlaních. Úplně ji ignoroval.
“Angele?” zamumlala.
Ani se nepohnul.
“Angele? Ty…”
Déle už to nevydržel. Vyskočil ze židle tak prudce, že se zakymácela a s hlasitým bouchnutím dopadla na zem. Při tom zvuku sebou Buffy překvapeně trhla. Něco se tu dělo…
“Proč? Copak mi nemůžete dát pokoj? Nepotřebuju váš trest…trpím dost!”
“Angele?” zašeptala nechápavě.
“Ne!” zacpal si uši a zavrtěl hlavou. Otočil se k ní zády.
Vstala. Ta bolest byla najednou pryč, prostě zmizela. Udělala několik kroků směrem k němu. Když si toho všiml, začal couvat ke dveřím.
“Ne,” zavrtěl hlavou, když natáhla ruku. “Nedotýkej se mě! Jsi…mrtvá!”
“Mrtvá?” zamračila se. Cítila se všelijak, ale mrtvá— zatím ne.
“Jsi třicet let mrtvá a já…”
“Eeh…” vydechla překvapeně. “Třicet let?” zvedla židli, kterou před chvíli shodil, a posadila se. O čem to proboha mluvil?
Pak si všimla těch novin na stole. Zaujal ji obrovský titulek… New York zničen během pouhých tří hodin dne…
“…23.října 2033?” zeptala se.
“To bylo včera,” zaváhal Angel a překvapeně si ji prohlížel. Proč by se přelud, který ho má zničit, zajímal o datum?
“Co jsem vlastně udělala? Vzbudila se…nachystala snídani…pohádala se s Dawnie, jako každé ráno…nemohla jsem najít ponožky…zazvonil zvonek…šla jsem otevřít…byli tam ti dva – Rogersová a…”
“Evelyn Rogersová?” přerušil ji Angel.
“Jo,” přikývla. “Ty ji znáš?”
“Evelyn Rogersová je pravá ruka Leaeny…”
“Leaeny?” Tak tuhle tedy neznala…
“Mocný démon, který se svými lidmi ovládá téměř celý svět. Kdysi známá jako Willow Rosenbergová…”
“Willow?” pohlédla na něj tázavě. Pak už to nevydržela a hystericky se rozesmála.
Angel udělal několik kroků směrem k ní a váhavě se dotkl její ruky. Pak rychle ucukl, jako by se spálil.
“Panebože, ty jsi skutečná?”
“Jo…ale tenhle svět je neskutečnej…Copak stačí rána pěstí, aby se člověk ocitl v roce 2033?”
“A co je tedy za den?” přistoupil na její hru.
“13.leden 2003 přece…”
“Proboha…” zamumlal. Z jeho pohledu poznala, že se něco děje.
“Proboha co?”
“To je týden předtím, než umřeš,” oznámil jí.
Další skvělá zpráva. Zbýval jen jeden podstatný detail…
“Jak?” chtěla vědět Buffy.
Sklopil oči k podlaze. Nedokázal se jí dívat do tváře, až bude říkat pravdu.
“O víkendu pojedeš do Los Angeles slavit narozeniny…”
Přikývla. Bůh ví, jak moc se na to těší…
“Strávíme spolu tři nádherné dny,” pokračoval Angel, “a poslední noc…budeme věřit tomu, že to dokážeme – ovládnout se dřív, než…víš co. Ale nepůjde to. Přijdu o duši, Buffy, zase budu démon. Budeš mě chtít zastavit, ale zabiju Wesleyho a Cordelii. Pojedeš za Willow do Sunnydale, aby obnovila tu kletbu, ale budu ti v patách. Zabiju Alexe, Rileyho a těsně před tím, než Willowino kouzlo začne působit…” konečně se přinutil pohlédnout jí do tváře. Ale ona už věděla, co řekne…ta bolest v jeho očích, to utrpení – bylo to stokrát horší než tenkrát na Vánoce, když se chtěl zabít.
“…zabiju i tebe,” řekl nakonec.
Nevěřícně zavrtěla hlavou. Cítila, jak jí do očí vyhrkly slzy. Často přemýšlela o tom, jak zemře, jaké to bude. Spike jí nedávno říkal, že každá Přemožitelka touží v hloubi srdce po smrti. Že když rozdává smrt každý den, nemůže nechtít poznat, jaké by to bylo…Ale zemřít Angelovou rukou? To ji nikdy nenapadlo. Co to je za svět?
Měla tisíce otázek, ale jejich příval zastavil zvuk otáčejícího se klíče.
“Ty už jsi dnes doma?” ozval se ženský hlas…tak známý, uvědomila si překvapeně Buffy. “Potkala jsem…”
“Faith?” vypadala jinak. Dlouhé černé vlasy měla spletené do silného copu, nad pravým obočím se jí táhla vybledlá jizva, celá byla špinavá od krve a bláta…A rozhodně jí nebylo padesát!
Faith zůstala strnule stát a nechápavě hleděla z Buffy na Angela a zase zpět. Pak se najednou otočila, došla do kuchyně, vytáhla z ledničky sáček s ledem, přiložila si ho na zraněného oko a šla si sednout za nimi ke stolu.
“Taky ji vidíš?” zeptala se po chvíli Angela.
“Přestávám to chápat,” zavrtěla hlavou Buffy. “Co tu dělám?”
“Buffy Summersová,” zamumlala nevěřícně Faith, “živá a pořád vypadá na dvacet. Myslela jsem, že jsi ji zabil,” pohlédla tázavě na Angela.
“Taky jsi nezestárla…”
Faith chtěla něco říct, ale Angel ji zastavil.
“Buffy, je tu spousta věcí, které nevíš…věci, které se staly za těch třicet let…”
“Ona má i amnézii?”zeptala se nechápavě Faith.
“Připadám si tak…Takže já jsem mrtvá; Wesley, Cordelia, Riley a Alex taky, ty jsi živý…tedy nemrtvý,” pohlédla na Angela a ten přikývl. “Willow ovládá celý svět,” pokračovala Buffy. “A ty?” otočila se k Faith.
“Buffy, když jsem tě…když jsi zemřela, hodně se toho změnilo. Nová Přemožitelka vydržela jen dva měsíce, ta další ještě méně. Faith byla jejich poslední šancí, ale…”
“…utekla jsem z vězení a dostala chuť konat dobro,” zasmála se. “Vypůjčila jsem si některé tvé přátele. Se Spikem nám to nějakou dobu klapalo, než se zbláznil z touhy po tobě a vrátil se ke starým zvykům. Měla jsem být další mrtvou Přemožitelkou na jeho seznamu, ale moc se mi nechtělo. Místo toho…”
“Co?” zeptala se Buffy.
“No tak, B,” zavrtěla hlavou Faith. “Neexistuje moc způsobů, jak vypadat v padesáti jako dvacetiletá.”
“Ty jsi upír?”
Přikývla. “Jo…zní to strašně…”
“Ale jak to, že…?”
“Nejsem zlá? Byla jsem, ale…” usmála se na Angela, “…jeden přítel mi vrátil duši.”
Buffy vstala a pomalu přešla pokoj. Potřebovala chvíli, aby si to dala dohromady. Musela přemýšlet. Faith, Angel, Willow…celý svět byl vzhůru nohama, nic nedávalo smysl. To, že se tady ocitla, muselo mít nějaký důvod. Chtěli ji varovat? Chtěla Rada, aby viděla, co se stane, když znova podlehne své slabosti? Když se vrátí s těmito informacemi, dokáže změnit budoucnost? Zachrání své přátele? Zachrání sebe? Vrátí se vůbec? Potřebovala odpovědi, ale Angel a Faith nebyli lidé, kteří by je měli.
“Mluvila jsem s Chloe,” oznámila Faith Angelovi, který upřeně sledoval Buffy a ani se to nesnažil skrývat. “Leaena se včera večer vrátila z New Yorku…ještě silnější než dřív. Cítím to, tolik mrtvých jí muselo dodat sílu.
Přestaň na ni tak koukat,” okřikla ho rozzlobeně. Provinile sebou trhl, ale nepřestal.
“Je mrtvá, Angele…Ať je tohle kdokoli, tvoje Buffy je mrtvá, zabil si ji. A jestli ji ještě pořád miluješ, měla bych radši jít.”
Pátravě na něj pohlédla, a když se jí ani nedokázal podívat do očí, pochopila.
“Odcházím,” oznámila mu.
“Faith,” zamumlal, ale nepokusil se ji nijak zastavit.

***
“Vždycky pro tebe měla slabost,” řekla Buffy, když se za Faith zavřely dveře.
“Neměla slabost pro mě, ale pro tvého přítele. Je to ironie, ale teprve Spike z ní udělal dobrého člověka. Byla dítě, když dostala tu obrovskou sílu a neuměla ji použít…”
“Chodíte spolu?” zeptala se Buffy a snažila se nepřipustit si, jak moc to bolí.
“Žijeme spolu, spíme spolu…” přikývl. “Byli jsem oba sami – já ztratil tebe, ona Spika.”
“Co se stalo Spikovi?”
“Zbláznil se, začal mít vidiny…jeden den zabíjel lidi, druhý upíry. Myslel, že Faith mu tě může nahradit, ale když se to ona dozvěděla, opustila ho. Znáš Faith, nenávidí být až ta druhá…Tak se zase vrátil ke starým zvykům. První na řadě byla Katey, tehdejší Přemožitelka. Nebylo to těžké, byla to ta nejneschopnější Přemožitelka v historii. Pak se rozhodl pomstít Faith…jak to dopadlo, už víš.
Ale Spike neměl zas takovou přesilu, pořádně ho zřídila. Trvalo několik měsíců, než se z toho vzpamatoval. Od té doby žije v jedné hrobce na kraji města. Občas ho chodím navštívit, ale myslím, že mě vymazal z paměti jako všechny ostatní věci, které mu ublížily.”
“Ublížil jsi mu?” zamumlala Buffy překvapeně.
“Zabil jsem tebe…jedinou věc v životě, která mu dávala naději, na které mu záleželo.”
Posadila se zpět ke stolu. Spike….nikdy o něm takhle nepřemýšlela. Nevěřila, že by ji opravdu miloval…s duší i bez ní. Pomohl jí v těžkých chvílích, bylo to fajn…ale pak už ho nepotřebovala. Copak mohla vědět, že mu to ublíží?
“Já…nevím, jak dlouho tu budu. Nevím, proč tu jsem, jaký to má smysl, ale chtěla bych vám pomoci. Tobě, Faith…možná je to důvod, proč jsem tu.”
Angel váhavě přikývl.
“Seznámím tě s Chloe, to je Přemožitelka, první schopná po třiceti letech…a s Williamem McPheem, ten bude vědět, jak dál…”
“Williamem McPheem?” překvapeně se zamračila. To byl přece ten muž z rána!
“Už několik let stojí v čele Rady…”
“Můžeš mu věřit? Víš, jací jsou lidé z Rady…”
“Zachránil mi život, Buffy. William McPhee je jediný člověk, kterému můžeš v tomhle světě důvěřovat. Za tu dobu, co má na starost Radu, se toho hodně změnilo – k lepšímu, řekl bych. To on vycvičil Chloe, je jejím Pozorovatelem a…věřím mu.”
“A já věřím tobě,” přikývla Buffy. “Kdy bude svítat?”
Překvapeně na ni pohlédl, ale pak si připomněl, že ona posledních třicet let neprožila. Je tu ještě spousta věcí, které o tomhle světě neví…
“Buffy…už tři roky nesvítalo. Leaena našla nějaké kouzlo, které způsobilo…další domu temna, chceš-li to tak nazvat. Nemá ráda, když ji něco omezuje. Funguje to téměř na celém světě – s výjimkou Austrálie a severní Evropy.”
“Musíme to zastavit,” rozhodla Buffy. “Dokážeme to.”
Přikývl, i když tomu nevěřil. Snažili se porazit Leaenu už téměř třicet let a bezvýsledně. Co na tom změní jeden člověk, i když je to Přemožitelka…?

***
“Angele, jsem rád, že se zase setkáváme,” usmál se muž za psacím stolem, který se probíral hromadou starých knih přesně tak, jak to dělává Giles. Vstal a potřásl si s Angelem rukou.
“Buffy Summersová,” pokýval hlavou, když ji uviděl. “Myslel jsem, že ji přivedeš ke mně…tedy doufal jsem v to.”
“William McPhee,” zamumlala Buffy.
Přikývl.
“Dlužím vám omluvu za to, co se stalo ráno. Nechtěl jsem vám ublížit, ale byla to jediná možnost.”
“Víte, co nechápu? Ráno v mém domě jste vypadal úplně stejně jako teď. Copak jste nezestárl?”
Jestli řekne, že je dalším upírem s duší, už se vážně zblázní…
“Vy také pořád vypadáte stejně,” připomněl jí. “Je mi devětadvacet. Narodil jsem se v roce 2004 v Sunnydale, ale…od dětství mě zajímala kouzla, hltal jsem všechny knihy o magii, které se mi dostaly do ruky. A našel jsem způsob, jak se vrátit v čase.”
Znělo to neuvěřitelně, ale řekla by, že nelže. Zatím ne…
“Chtěl jsem, aby se tohle všechno nikdy nestalo. Jen jsem nevěděl, jak toho dosáhnout. Proč se Leaena stala démonem? Zjistil jsem, že se mstila za smrt přítelkyně. Pak jsem poznal Angela a všechno do sebe zapadlo,” přešel k oknu a vyhlédl ven do temnoty dne…noci…neměla ponětí, kolik je hodin. “Našel jsem člověka, kterého musím zastavit,” usmál se na ni. “Buffy Anne Summersovou, Přemožitelku s jedinou slabostí – mým novým upířím přítelem.
Hodně mi pomohly deníky vašeho Pozorovatele pana Gilese. Tam jsem se dozvěděl o tom vašem problému s…opravdovým štěstím, o Angelově kletbě. Našel jsem den, kdy se všechno zvrtlo a pak už to bylo jednoduché. Vrátil jsem se zpět, získal si důvěru Rady – potřeboval jsem věci, které mi mohli poskytnout jen oni – a přivedl vás sem, abyste viděla, co můžete způsobit.”
“A co bude teď?” zeptala se Buffy. Stále si ještě nebyla jistá, jestli je ten muž blázen nebo génius. No, možná od každého kousek…připustila si nakonec.
“Vrátíte se domů,” usmál se.
“Jen tak?”
“Předpokládám, že už všechno víte…” pohlédl tázavě na Angela. Ten jen krátce přikývl.
“Chtěla bych tu zůstat, pomoci vám,” navrhla Buffy.
“Uvěříte mi, když řeknu, že jsem to čekal? To kouzlo působí padesát hodin…”
“To mi bude stačit…” přikývla Buffy.
“Angele, nechal bys nás s Buffy chvíli o samotě?” požádal ho William. Angel pohlédl na Buffy, teprve když přikývla, neochotně poslechl. Ale dal si na čas. Než za sebou zavřel dveře, uplynula alespoň minuta. Snad doufal, že se McPhee rozmluví a zapomene na něj.
“Nechci ti ublížit, Buffy,” usmál se William, když si byl jistý, že je Angel neslyší, “ale chci, abys věděla všechno…poznala, co můžeš způsobit. Vím, že Angel pro tebe představuje pokušení, a tak bude jednodušší, když u toho nebude.”
Posadil se zpět za stůl. Mávl k prázdnému křeslu a vyzval ji, aby se posadila.
“Část tvých přátel zabil Angelus těsně po té noci…řekl bych, že to už víš. Pak se z Willow stala Leaena a postarala se o zbytek. Jediný, kdo se vyhnul smrti, byla tvá sestra…”
“Dawnie?”
William přikývl.
“Ona a její muž,” upřesnil. “Vzali se několik týdnů po tvé smrti.”
“Dawnie se vdala?” pousmála se Buffy. Že by přece jen tenhle svět nebyl tak beznadějný?
“Myslím, že se jmenoval Daniel Evert.” Při zvuku toho jména se Buffy překvapeně zamračila. Vždyť Daniel byl ten kluk ze včerejška, se kterým Dawn chtěla jít na rande!
“Dawn a Daniel byli jedni z posledních lidí, kteří žili v Sunnydale. Alespoň do toho dne, kdy se Leaena rozhodla vyhladit celé město. Tenkrát měli na návštěvě oba dva syny i s jejich rodinami…”
Buffy věděla, co bude následovat.
“Dawn je mrtvá?” odtušila Buffy se slzami v očích. I její malá sestřička musela umřít za to jedno špatné rozhodnutí?
William ji překvapil.
“Ne,” zavrtěl hlavou. “Ona a Daniel žijí v bezpečí ve Stockholmu. Angel s Faith se to tenkrát nějak dozvěděli a šli jim pomoci. Bylo pozdě, žili jen ti dva…”
“Panebože,” vzlykla Buffy.
“Tu samou noc mi zabili rodiče, bratra, ženu a dvouměsíčního syna,” řekl na první pohled až příliš klidně. Ty měsíce následující po jediném okamžiku, ve kterém ztratil vše, co miloval, ho naučily skrývat svou bolest. “Chci po tobě přísahu, Buffy. Přísahej na svou matku, na sestru, přátele, na lásku k Angelovi…na cokoli, co je ti drahé, přísahej, že až se vrátíš, neuděláš stejnou chybu. Nemůžu ti zaručit, že nová budoucnost bude lepší, ale aspoň ti zůstane naděje. Může se stát cokoli…”
Buffy přikývla. Začínala chápat jeho i důvody, proč tohle dělal. Kdyby měla tu možnost, zachovala by se stejně…vrátila by se zpět a zabránila si udělat některé chyby – tu první noc o jejích narozeninách, která Angela stála duši, Kendřinu smrt; smazala by okamžik, kdy musela zabít Angela, bojovat s Faith…
“Budu se snažit nezklamat vás, pane McPhee,” slíbila.
“Jsem William,” usmál se. “Četl jsem deníky pana Gilese. Vím, jaká jsi. Neublížíš, pokud nemusíš… Když jsem se poprvé dozvěděl o tobě a Angelovi…nechápal jsem to, dokud jsem ho nepoznal. Bude to pro tebe těžké, ale nemáš jinou možnost…”
“Nemám jinou možnost,” zopakovala po něm tiše Buffy. Nebylo to už trošičku ohrané?

***
Angel na ni čekal před McPheeovou kanceláří. Nervózně přecházel po chodbě a zastavil se teprve, když ji uviděl vycházet ven. Chtěl vědět, co všechno jí William řekl, ale netušil, jak se zeptat.
“Půjdeme za Chloe?” navrhl.
“To je Přemožitelka, že?” vzpomněla si Buffy na to, co jí prve říkal.
Takže tohle McPhee vynechal…Angel se zamračil a na vteřinku zaváhal.
Měl něco na srdci, ale nevěděl, jak to říct, uvědomila si Buffy. Vždycky když takhle stál a přešlapoval z jedné nohy na druhou, chtěl mluvit o něčem vážném.
“Tak mi to řekni, dneska už snesu cokoli,” vyzvala ho.
“Dobře, řeknu ti to po cestě,” přikývl Angel a mávl směrem ke schodům, po kterých přišli. “Stejně bys to poznala.”
“Chloe je dcera Dawn.”
Buffy si vybavila, co jí před chvílí McPhee vyprávěl.
“Ale Dawn měla přece jen dva syny a ti jsou mrtví…”
“Dawn a Daniel měli dva syny,” opravil ji Angel. “Ale před sedmnácti lety se jejich manželství dostalo do krize. Daniel odjel a požádal o rozvod. Dawn tenkrát hledala útěchu ve vzpomínkách na tebe…u lidí, kteří tě milovali…”
“U tebe?” zeptala se Buffy, když se Angel odmlčel.
“U Spika…to už žil ve své hrobce. Dawn tam občas zašla, pomáhala mu…Neznám podrobnosti, možná ho i milovala…nevím,” pokrčil rameny. “Jediné, co mi tvá sestra řekla, bylo, že Chloe je Spikova dcera. Paradoxně je to s Danielem zase sblížilo, řekl bych, že byli šťastnější než předtím.
Ví to jen pár lidí – já, tvá sestra a její muž, William a asi tři členové Rady…”
“A co Chloe a Spike?” zeptala se Buffy.
“Pokud vím, tak se ani nesetkali.”
“Takže ona není Přemožitelka…”
Angel byl překvapený tím, že na to přišla sama.
“Ne, ale má obrovskou sílu a je chytrá…Když před dvěma roky zemřela Irena, poslední Přemožitelka, tu další jsme už nenašli. Nevím, možná žije někde, kam vliv Rady nedosahuje…”
“Takže jste z Chloe udělali loutku?” přerušila ho. Jak mohla Dawn něco takového připustit?
“Právě naopak. Všechny jsme přesvědčili, že ona je skutečná Přemožitelka! Nebylo to těžké, prošla všemi zkouškami. Říkal jsem, že jen já, William a tři další známe pravdu. Chloe je naše naděje, můžeš si být jistá, že jí nikdo neublíží. Hlídáme ji jako nejcennější poklad,” usmál se a zastavil přede dveřmi s číslem 9. Zaklepal.
O pár vteřin později Buffy pochopila, proč jí Angel říkal, že by to stejně poznala. Dívka, která otevřela dveře, měla kratší světlé vlasy, ale jinak vypadala jako dokonalá kopie Dawnie – tedy až na ty oči, opravila se Buffy, ty byly Spikovy…
Angel se usmál.
“Ahoj, Chloe, Faith říkala, že…”
Dívka si přiložila prst na ústa a Angel ztichl. Na chvíli odběhla zpět do pokoje, a když se vrátila, držela v ruce bundu a klíče. Opatrně za sebou zavřela a teprve potom promluvila.
“Dvě hodiny brečela, až před chvílí usnula. Nevím, co jsi jí udělal, ale ublížil si jí…” vyčetla Angelovi, zatímco se oblékala.
Angel mlčky přikývl a Buffy došlo, že mluví o Faith.
“Chloe, chtěl jsem tě s někým seznámit,” zamumlal a otočil se k Buffy.
“Panebože,” vyhrkla překvapeně Chloe, když ji uviděla. “Jak?” zeptala se jen.
“Zdá se, že William našel řešení našeho problému,” usmál se Angel.
“Oživil moji třicet let mrtvou tetičku?” zapochybovala.
“Ne,” zavrtěla hlavou Buffy. “Omráčil mě a pak mě vzal na výlet do budoucnosti,” zasmála se. “Nikdy bych nevěřila, že…” Buffy cítila, jak jí po tváři tečou slzy. “Vypadáš jako maminka,” zamumlala.
Chloe nejprve nevěděla, jak se zachovat, ale pak podlehla návalu téměř zapomenutých citů a objala ji. Matku viděla naposled před třemi lety a od té doby žila ve světě mužů…samozřejmě s výjimkou Faith.
“Nechám vás teď chvíli spolu,” řekl rozpačitě Angel. “Můžu?” zeptal se a ukázal na ruku, ve které Chloe držela klíče od svého pokoje.
Nepříliš ochotně mu je podala.
“Jestli jí ublížíš ještě víc, zabiju tě,” varovala ho.
Angel se pousmál a pak se vydal zpět směrem k Chloině pokoji.
Buffy ho upřeně pozorovala, dokud za sebou nezavřel dveře. Chloe si ji pátravě prohlížela a ten výraz plný bolesti jí nemohl uniknout.
“Ty a strýček Angel jste…” zamumlala Chloe. Máma jí o sestřičce Buffy občas vyprávěla, ale nikdy to nebylo nic určitého. Vzpomínky na každodenní činnost, na pár přátel, kteří už nežili…
Buffy se i přes všechnu tu bolest, co cítila, usmála. Strýček Angel…nevěřila, že něco takového někdy uslyší.
“Posadíme se?” zeptala se a mávla směrem k odpočívadlu vedle automatu na colu.
Chloe přikývla.
“Když jsem se s ním seznámila, bylo mi asi tolik jako tobě. Potkala jsem ho v jedné temné uličce, všude byla tma, bála jsem se….v Sunnydale jsem byla jen pár dní. Snažil se mě přesvědčit, že nekouše,” usmála se. “Trvalo pár týdnů, než jsem zjistila, že je upír, ale na mých citech ti nic nezměnilo. Byla jsem po uši zamilovaná.
Nebylo to jednoduché. Hodně jsme si ublížili, navzájem se téměř zničili, než nám došlo, že spolu být nemůžeme. On odjel do Los Angeles, já zůstala v Sunnydale. Občas jsme se vídali, když jeden z nás potřeboval pomoc…”
“A pak?” zeptala se netrpělivě Chloe.
“V mém světě ještě žádné pak nebylo…a tady? Na tom nezáleží. Pokud to bude v mé moci, až se vrátím, změním to.”
“Teď už to chápu,” zamumlala Chloe. Buffy se neptala co, dokázala si to domyslet.
Faith…jednou jí vyprávěla o dívce z Angelovy minulosti, o jeho životní lásce, na kterou nikdy nedokázal zapomenout. Takže to byla Buffy? Proto Faith tolik plakala?
“Proč jsi tady?”
“William…tvůj Pozorovatel, chtěl, abych viděla, jak bude svět vypadat, když udělám jedno špatné rozhodnutí, když neodolám pokušení…” vzpomněla si na výraz v Angelově tváři, když žádal Chloe o klíčky od pokoje. V tu chvíli ho nenáviděla za bolest, kterou jí tím způsoboval…Kéž by si ten pocit mohla odnést i do svého světa. Chtěla by ho, dodal by jí sílu bojovat s osudem…
“Pomůžu ti porazit Leaenu,” řekla nakonec. Už žádný Angel…
“Jednou jsem ji málem zabila,”řekla Chloe. Těžko se tomu věřilo, když to říkala křehká patnáctiletá dívka. Jenže Buffy moc dobře věděla, že slabá je jen na první pohled, uvnitř je bojovnice. Ona kdysi byla stejná…
“Ležela na zemi, já držela v ruce kolík, napřáhla jsem se a…najednou jsem měla vidinu…viděla jsem Williama umírat,” zamumlala, “nedokázala jsem se ani pohnout. Když jsem se z toho probrala, byla pryč.”
Ten strach, ta bolest v jejích očích…už to někde viděla. Ten pocit, když ztrácíte někoho, kdo je pro vás důležitý, přestože se snažíte ze všech sil…Panebože! Najednou jí to došlo. Takhle vypadal Spike tu noc, kdy jí říkal, že má zpět duši a že to udělal jen kvůli ní. Aby ho milovala…a ona nemohla, protože tu pořád ještě byl Angel. Angel, na kterého nedokázala zapomenout…
Tohle děvče, spíš ještě dítě než žena, tedy miluje svého Pozorovatele. Nedivila se jí. William byl pohledný muž, i když na její vkus trošku moc britský…
Bez varování ji objala a pevně k sobě přitiskla. Chloe byla překvapená, ale pak se tím okamžikem nechala ovládnout. Buffy cítila, jak se usmívá.
“Teď bychom se měli dát do práce,” rozhodla Buffy, když ji konečně pustila.
“Zajdeme pro Angela?” navrhla Chloe.
Buffy přikývla.
“Běž pro něj, já si něco zařídím…Za hodinu se sejdeme tady.”
Za žádnou cenu ho nechtěla vidět utěšovat Faith.
“Dobře,” souhlasila Chloe a vydala se zpět do svého pokoje.

***
Nemusela být jasnovidec, aby našla tu správnou hrobku. Věděla, kam jít. Spike měl to místo rád, často tam chodili hlídkovat a jednou v trávě…zahnala neslušné myšlenky, zhluboka se nadechla a soustředila se na cestu.
Bylo to zvláštní…ani světlo, ani tma. Jen podivné šero. Procházela kolem prázdných domů se zarostlými zahradami, kolem opuštěných aut stojících podél prázdné cesty. Ještě nikdy nebylo v Sunnydale takové ticho. Jako by se všichni lidé v jediný okamžik nenávratně vypařili.
Konečně došla ke svému cíli. Stiskla kliku a železná brána se se skřípěním otevřela…
Jediným zdrojem světla uvnitř byl starý stříbrný svícen se třemi napůl vyhořelými svíčkami. Trvalo pár vteřin, než si její oči zvykly na to šero…a pak ho uviděla.
Seděl na zemi, čelo opřené o pokrčená kolena, která si objímal rukama. Špinavý, hladový, v roztrhaném oblečení…Vypadal jako raněné zvířátko.
“Spiku,” zamumlala tiše, přesto se její hlas rozlehl hrobkou jako výkřik.
Zvedl hlavu. Když ji uviděl, vyskočil a začal couvat k protější zdi. Choval se stejně jako Angel v tu první chvíli…i pro něj byla přeludem, který ho měl děsit.
“Už ne,” vzlykl bezmocně a roztřásl se.
“Spiku,” zašeptala znova a udělala několik dalších kroků vpřed. Tentokrát neustoupil, jen několikrát zavrtěl hlavou, jako by ji to mohl odehnat.
Natáhla k němu ruku a něžně se dotkla jeho tváře. Nejprve ucukl, ale pak…usmál se. Jeho obličej rozzářil široký úsměv a rty nejistě zašeptaly: “Buffy?”
Přikývla.
“Buffy…Buffy…Buffy…Buffy…” mumlal její jméno stále dokola jako nějakou modlitbu. Svezl se na zem k jejím nohám a pevně ji objal kolem kolen. Nevěděla, co dělat. Chvíli tam jen tak stáhla a pak se sehnula dolů.
“Spiku?” usmála se potřetí. Jemně ho políbila na čelo a odhrnula mu špinavé vlasy z tváře.
To, co uviděla v jeho očích, byla naděje. V tu chvíli pochopila, že ji osud určil další roli v téhle podivné hře. Možná nezachrání svět před Leaenou, ale může zachránit aspoň Spika. Potřebuje jen důvod k životu.
Co to říkal Angel o Chloe? Ona je naše naděje…a možná nejen jejich.
“Já se vrátím,” slíbila mu.

***
“Kde jsi byla?” zeptal se Angel, když dorazila na místo schůzky. Nechystala se mu odpovědět – prostě jen zavrtěla hlavou.
“Chci jít za Leaenou,” oznámila mu. “Co nejdřív. Jen ty, já, Chloe, McPhee…” na chvíli se zamyslela, ale pak přidala i její jméno. “…a Faith.” Když jde o záchranu světa, musí zapomenout na to, jak moc bolí vidět ty dva pohromadě. Ale v boji nemá žárlivost místo.
“Myslíš, že bys mi půjčila něco na převlečení?” zeptala se Buffy Chloe. Sukně a bílý svetr, které si ráno oblékla do školy, nebyly zrovna nejvhodnější pro boj s démony.
“Jistě,” usmála se Chloe.
“Kde jsi byla?” zeptala se zvědavě o pár minut později, když se Buffy v jejím pokoji převlékala do pohodlných černých kalhot a hráškově zeleného svetru.
“Navštívit jednoho dávného přítele. Až tohle všechno skončí, Chloe, o něco tě požádám…Je moc sám a potřebuje někoho, kdo by mu pomohl…”
Chloe na ni tázavě pohlédla, ale mlčela. Pochopila, že až přijde ta správná chvíle, dozví se vše potřebné.
“Připravená?” usmála se Buffy. Chloe přikývla, a tak vyšly z pokoje ven.
Ale na to, co uviděla, ji nemohlo připravit nic. Angel stál na místě, kde ho před chvíli opustila, s Faith. Opírala se o něj, hlavu položenou na jeho rameni. On ji hladil po vlasech a cosi jí šeptal. Na tváři měl úsměv, takže si dokázala představit co…
Buffy bylo, jako by jí někdo zabodl dýku do břicha a dvakrát s ní otočil. Ne…to by bylo příjemnější.
Jediná Chloe pochopila, co asi cítí. Chytila ji za ruku a pousmála se. Bylo to spontánní, velmi milé…a pomohlo to. Dodalo jí to sílu k dalšímu nadechnutí…
“Díky,” zašeptala Buffy.
Zpoza rohu vyšel William McPhee, celý v černém. Jeho britská image kamsi zmizela a Buffy svou neteř konečně opravdu pochopila.
Když si William všiml Chloe, rty se mu roztáhly v širokém úsměvu. Takže i on, uvědomila si Buffy. Ta láska Přemožitelka-Pozorovatel nebyla jednostranná…
“Buffy, chceš to opravdu udělat? Nejsem si jistý, co by se stalo, kdybys tu zemřela…” William sice mluvil k ní, ale nespustil oči z Chloe.
“Slíbila jsem pomoc,” zavrtěla hlavou Buffy. “Chci to rychle skončit a vrátit se domů.” Do světa, kde je Angel šťastný v Los Angeles a Faith ve vězení…
“Fajn,” pokrčil rameny. “Tak tedy půjdeme…”
“Radnice je jediné místo ve městě, kde se neusadili upíři,” vysvětloval jí o pár minut později Chloe, když všichni tiše kráčeli jednou z tmavých sunnydaleských uliček. “William,” usmála se, “vymyslel nějaké kouzlo, které jim zabraňuje vejít dovnitř. Proto se taky radnice stala novým sídlem Rady…”
“Hm…” přikývla Buffy, i když ji téměř neposlouchala. Myslela na Dawn a na její děti, které musely zemřít; na Alexe s Anyou; na Will a její nepodařená kouzla; na Gilese a tu hloupou písničku, co si pořád brnkal na kytaru; na Spika…Na Angela, který tiše kráčel s Faith jen pár kroků před ní.

***
O pár minut později se rozhodla vyrušit je. Možná to byla poslední příležitost promluvit si s ním…
“Můžeme být chvíli o samotě?” zeptala se Buffy tiše. Angel se usmál na Faith. Ta přikývla, zastavila a počkala, až ji dojdou ostatní.
“Já vím, že tě…” začal Angel, ale Buffy ho přerušila.
“Chtěla jsem mluvit o Leaeně. Chloe mi něco říkala, ale…Setkal ses s ní?”
“Několikrát,” přikývl.
“Jaké to bylo?” zeptala se.
“Fyzicky není silnější než ostatní upíři, ale má velkou moc. Vleze ti do hlavy a donutí tě vidět…cítit věci, ze kterých máš největší strach.”
“Chloe viděla Williamovu smrt. A ty?”
Dlouze jí pohlédl do očí – z toho se dalo vyčíst vše, ani nemusel odpovídat – smutně pokýval hlavou a řekl: “Viděl jsem tě klečet u mých nohou a prosit o život. O to, abych tě nezabíjel, abych si vzpomněl na věci, které jsem spolu prožili…”
Tiše povzdychla. Nevěděla, jak zareagovat.
“Respektuji tvé rozhodnutí, Buffy, ale dej si pozor. Až spolu budete bojovat…nevím, co bylo pravdy na tom, když McPhee říkal, že se Willow stala démon proto, aby pomstila tvou smrt. Myslím, že kdyby to tak opravdu bylo, byl bych teď mrtvý. V každém případě si bude myslet, že je to past, že chceme využít její vzpomínky…
Nebude to lehké, Buffy, ale ať uvidíš cokoli, nenech se tím ovládat…tohle není tvůj svět. Slib mi to,” pohlédl na ni prosebně.
“Už jsem dneska viděla dost věcí, které bolely. Takže bych řekla, že Leaena nic lepšího nevymyslí…”
“Já a Faith,” odtušil.
“Nejen vy dva,” přikývla. Taky Spike – zničený, vyděšený…Chloe – děvčátko, které tu všichni využívali, aniž by jí řekli pravdu.
“Jaké to bylo?” zeptala se Buffy. “Myslím ty tři dny v Los Angeles…”
“Bylo to…krásné,” usmál se. “Šli jsme na večeři, do kina, jen tak jsme seděli u mě doma, koukali na video, hodně si povídali. O tvé mámě, o tom, jak ti chybí, o Dawnie, o škole…. Cordelia ti upekla dort. Nedal se jíst, ale bylo to milé.
A ta poslední noc…nic nádhernějšího jsem nezažil, ani jsem netušil, že to může být takové. Ztratil jsem hlavu. Kdybych to tenkrát dokázal zastavit, mohlo být všechno jinak…”
“Nebyla to tvoje vina,” zastavila ho Buffy. “…alespoň nejen tvoje.”
“Co uděláš, až se vrátíš zpět?” zeptal se Angel.
“Nevím,” pokrčila rameny. “Asi se budu vyhýbat všem pokušení…zůstanu na narozeniny doma v Sunnydale.”
“Tak to bude nejlepší,” přikývl Angel.

***
Bronz. Mělo ji to napadnout. Jaké lepší místo by si upíři mohli vybrat?
“Do ničeho se zbytečně nepouštějte,” požádala Buffy, když se všichni zastavili před vchodem. “A Leaenu nechte mě.”
Vzala si od Chloe tašku a vytáhla z ní dva kolíky, které si strčila do kapsy vypůjčené bundy, a dlouhý lesklý meč. Visel v McPheeově kanceláři a jí připomněl jednu věcičku, se kterou se tak rád oháněl Giles.
Zachytila Angelův starostlivý pohled a pokusila se usmát. Měla strach, ale znala ho příliš dobře na to, aby se jím nechala ovládnout.
“Jak se dostaneme dovnitř?” zeptala se.
“Je tu jediný vchod,” pokrčil rameny William a ukázal směrem ke dveřím, u kterých stáli. “Zbytek zazdili…ale jsem si téměř jistý, že nikdo nehlídá. Brzy ráno se vrátili z dlouhého výletu, budou unavení…”
Buffy krátce přikývla a chytla za kliku.
“Dobrý večer, dámy a pánové,” překvapilo ji, že její hlas zní i přes ten strach sebejistě. No, přinejmenším přitáhla jejich pozornost…
Rozhlédla se po sále…mohlo tu být tak třicet upírů, možná o něco méně, většinu z nich příchod skupinky vyzbrojených lidí zaskočil.
“Co tu…” jeden z nich se pokusil zaútočit, ale Angelův přesně mířený zásah do srdce ho proměnil v hromádku popela.
“Smůla,” usmála se Buffy. “Kdo bude další na řadě? No tak kluci, nebuďte strašpytlové, vždyť jsem jenom holka…”
“Co jste zač?”
Buffy překvapeně vzhlédla k vyvýšenému místu, odkud se ozýval ten hlas. Na širokém červeném gauči tam seděla…Leaena, alespoň si to myslela. Buffy napadlo, že by si setkání s touhle démonní slečnou docela odpustila. Byla zelená a hodně slizká…fialové vlasy jí trčely do stran a to oblečení vyšlo z módy asi před dvěma miliony let. Kdyby tu byla Cordelia, potřebovala by nutně záchranku…
“Pánové,” usmála se na upíry roztroušené po celé místnosti, “omlouvám se, ale mám teď nějakou práci. Mí přátelé se o vás rádi postarají,” slíbila jim a udělala první krok směrem k Leaeně. V tu chvíli ucítila něco podivného…
Vím, že se tomu nesmím poddat. Ať vidím cokoli, nesmím si to brát osobně. Slíbila jsem to Angelovi, přísahala jsem Chloe…
Znova ten okamžik z dnešního odpoledne. Angel objímající Faith, Angel šeptající láskyplná slova jiné ženě. Trhá mi to srdce, ta strašlivá bolest vycházející z hloubi mé duše se nedá vydržet. To, jak ji hladí po vlasech, ta něho se kterou ji utěšuje, ta láska v jeho očích…My dva jsme si nikdy nebyli takhle blízko. I v těch nejkrásnějších chvílích nás dělil fakt, že já jsem Přemožitelka a on upír.
Ne, tímhle mě nedostane…
Přinutila se zvednout meč a udělat krok vpřed. A další….ještě jeden. Byla tak blízko, stačilo jen…
. Ne, už to vidím zase. Angelovy ruce, jeho ústa…další pokušení. Ta noc v L.A., ta noc, kterou jsem nikdy neprožila, noc, kterou nikdy neprožiju…
Zatřásla hlavou a zhluboka se nadechla. Další krok vpřed. Čím víc se k Leaeně blížila, tím to bylo těžší.
“Dokážeš to, jsi Přemožitelka,” mumlala si stále dokola.
Spike. Spike trpící, zničený Spike, Spike s duší, která mi měla ukázat jeho hlubokou lásku. Odmítnutý Spike…
“Já se tě nebojím,” zavrtěla hlavou.
“Kdo jsi?” Leaenin hlas byl zvláštní, nelidský, plný bolesti, zloby, nenávisti ke všemu živému.
“Buffy, Přemožitelka,” odpověděla jí. Už zbývaly poslední dva metry, jen kousíček k cíli. Slyšela, jak za ní ostatní bojují. Faithin výkřik varující Williama před dalším útokem; Chloe, která říkala cosi Angelovi…
“Zabiju tě,” slíbila.
Ne, znova už ne! Alex a Riley jsou mrtví. Ta milovaná tvář potřísněná jejich krví. Klečím na zemi. Ne, prosím, nedělej to…Copak si mě nepamatuješ? Angele, to jsem já…Buffy. Prosím, vzpomeň si. Zvedá mě ze země. Angele…Jeho rty na mém krku. Bolí to…ale jen chvíli. Tohle je tedy smrt? Ta sladká malátnost rozlévající se mi po celé těle? Teplo jeho náruče? Ta prázdnota, do které se pomalu propadám…
Ne, tohle není pravda…
Udělá dva kroky a už je u cíle. Napřáhne meč a…
Willow, bože, vždyť to je Willow. Má přítelkyně. Malá nevinná Willow…
“Buffy!” ozve se Angelův výkřik, který ji vrátí zpět do reality. Pevně zavře oči a máchne mečem. Cosi dopadne ztěžka na zem.
Leaenino bezhlavé tělo zůstane ještě chvíli nehybně stát, než se rozpadne v prach.
Všichni náhle ztichnou. Meč ji vypadne z ruky a zacinká o podlahu.
Jsem mrtvá?
Hlavou se jí honí podivné obrazy. Krev, bolest, pláč, křik…
Ne, to ona je mrtvá…

***
První u ní byl Angel a hned za ním Chloe.
“Bože, ona ji vážně zabila,” zamumlala nevěřícně Faith a stírala si z tváře krev.
“Je…?” vzlykla Chloe při pohledu na Buffyino nehybné tělo.
Angel se zlehka dotkl jejího krku, a když ucítil puls, tiše si oddychl. Zavrtěl hlavou, aby uklidnil Chloe. “Myslím, že bude v pořádku,” pousmál se. Vzal ji do náruče a zvedl ze země.
“Měli bychom odsud zmizet, než se objeví další,” navrhl William a Angel přikývl. Vyšli ven.
“Svítá,” zamumlal Angel. Ten pocit už málem zapomněl, byly to tři dlouhé roky, ale ano…slunce se blížilo k obzoru. Zbývalo možná jej pár minut. Pohlédl na Faith. I ona to cítila, všiml si, jak znervózněla.
“Auto?” mávla směrem k červenému fordu.
“Ale jak…” Chloe jen překvapeně sledovala, jak Faith rozbila okýnko, otevřela dveře a sehnula se pod volant. Za třicet vteřin se ozval zvuk startujícího motoru.
“Pojedeme?” usmála se. Nikdo neprotestoval.
Angel otevřel zadní dveře a opatrně položil Buffyino tělo na sedadlo. Chloe obešla auto a sedla si vedle ní. Na Williama zbylo místo vpředu vedle Faith.
Když se rozjeli, William se tiše rozesmál.
“Máš ještě další talent, který před námi skrýváš, Faith?” zeptal se.

***
“Dobré ráno, Šípková Růženko,” usmál se Angel, když otevřela oči. Bylo to příjemné – probudit se a jako první uvidět jeho tvář. Málem na ten pocit zapomněla…
“Ráno?” zamumlala zmateně Buffy.
“Vlastně už zapadá slunce, spala jsi skoro deset hodin.”
“Slunce…zapadá?” povzdychla si tiše. “Přejel mě náklaďák nebo se jen tak cítím?”
“Ano,” přikývl Angel. Ta odpověď nedávala žádný smysl.
“Ano, přejel nebo Ano, jen se tak cítím? Kde vlastně jsem?”
“V Chloině posteli…jsi hrdinka,” usmál se a něžně jí odhrnul vlasy z tváře. “Zabila jsi Leaenu a zachránila svět.”
“Vážně?” Kdyby řekl, že přijala místo uklízečky u McDonalda, věřila by mu. Jen si vzpomenout…Byli v Bronzu, setkali se s tou démonkou…
“Co jsi viděla?” zeptal se Angel a ona si teprve teď uvědomila, jak je blízko, jaký kousíček je od sebe dělí. Nemohla přemýšlet, když stačilo jen natáhnout ruku a…
Pochopil a odsunul se na opačnou stranu postele.
“Tak co?” zopakoval svou otázku.
“Tebe a Faith…Spika…Willow…to, jak jsem se milovali…a…” odmlčela se.
“Promiň,” zamumlal Angel, když mu došlo, co je ta poslední věc. “Nechtěl jsem, abys to musela prožívat.”
“Ne, to ne…” zastavila ho. “Nebylo to tak…” posadila se a nervózně se rozhlédla po Chloině pokoji. Pohlédla mu do očí – milovala to, utápět se v těch nekonečných hlubinách jeho očí, cítit tu lásku, která z nich vycházela, vědět, že ať udělá cokoli, tenhle muž vždycky zůstane jen její. Tiše se usmála: “Vždycky jsem snila o tom, že spolu strávíme celý život a že ti jednoho dne umřu v náručí. Sice jsem to nemyslela až takhle, ale… Když jsi to udělal poprvé…když ses poprvé napil mé krve, bála jsem se. Nechtěla jsem zemřít, ale…teď to bylo jiné. Viděla jsem tolik mrtvých, byla jsem plná bolesti, smířená s tím, co se stane. Když jsem se podívala zpět, došlo mi, že už můžu umřít, že všechno, co k životu patří, jsem poznala. Přátelství, boj, štěstí…hlubokou lásku.”
“Takhle nemluv,” zavrtěl hlavou. “Neměla jsi zemřít, nikdo tenkrát neměl zemřít.” Pohladil ji po tváři a pak pomalu sjel rukou až k jejímu krku. Dokázal by přesně určit místo, kam…
“Co ostatní?” zeptala se, když uviděla tu bolest v jeho očích. I kdyby ji zabil třeba tisíckrát, nechtěla ho takhle vidět.
“Chloe byla trochu v šoku, měla strach, že jsi… Jinak jsou všichni v pořádku.”
“Zavolal bys ji?” požádala ho.
“Samozřejmě. Byla venku, po třech dlouhých letech si zase mohla užít krásného slunečného odpoledne, ale myslím, že už se vrátila.”
“Angele,” zastavila ho ve dveřích.
“Ano?” otočil se.
“Miluju tě,” zašeptala s úsměvem.
“Já vím,” přikývl. “A snažím se na to nemyslet…za tři hodiny se vrátíš zpět a já budu zase sám.”

***
“Měla jsem o tebe strach,” vyčetla jí Chloe a zůstala stát ve dveřích.
Buffy se pousmála a vybídla ji, aby se posadila na postel vedle ní.
“Nic se mi nestane…jsem přece Přemožitelka,” řekla, jako by ta samotná role nebyla po dlouhá staletí jistou zárukou předčasné smrti.
“Chtěla bych být jako ty,” zatoužila Chloe.
Buffy zavrtěla hlavou a láskyplně jí zastrčila uvolněný pramínek vlasů za ucho.
“Jsi to nejúžasnější děvče na světě, Chloe…nechtěj být jako někdo, buď sama sebou.”
“Přemýšlela jsem o tom, co jsi říkala…Když změníš minulost, možná se nikdy nenarodím. Možná maminka…”
Buffy se při zvuku toho slova usmála. Dawnie je maminka – znělo to neuvěřitelně.
“Víš, co udělám, Chloe? Budu věřit tomu, že všechno špatné, co v minulosti bylo, se díky mému rozhodnutí změní. Ale všechny ty krásné věci…jako třeba ty…zůstanou. Jen až se znova setkáme, budu mít víc vrásek. Souhlasíš?”
Chloe mlčky přikývla.
“Šla by ses se mnou projít?” navrhla Buffy.
“Jistě.”
Když došly do obývacího pokoje, zjistily, že William kamsi zmizel. Angel ošetřoval Faith zranění na čele s takovou něžností, že se Buffy musela otočit. Nemohla se na ně dívat. I po tom všem, co si slíbila, teď zatoužila po jediném – co nejrychleji utéct.
“Kam jdeme?” zeptala se Chloe, když Buffy zamířila k východu – myslela, že chce jen postát chvíli na chodbě, aby se nemusela dívat na Faith a Angela.
“Pamatuješ si na toho přítele, o kterém jsem mluvila?” připomněla jí Buffy.
“Jasně,” usmála se. “Kdo to je?”
“To se brzy dozvíš – půjdeme za ním…ale teď…chtěla jsem s tebou mluvit o Williamovi,” řekla Buffy a otevřela dveře vedoucí na ulici. Právě zapadalo slunce. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Bylo to příjemné. Ta prvotní bázeň někam zmizela a zůstalo jen Sunnydale – takové, které znala.
“Musela bych být slepá, abych si nevšimla co se mezi vámi děje…”
“On je gentleman,” přerušila ji Chloe. “Nikdy by si nic nedovolil, to ne…ale…někdy, když jsem blízko něj, když trénujeme nebo jsme na hlídce jen my dva, sami, chci, aby něco udělal. Políbil mě nebo tak…Chápeš?” pousmála se.
“Víc než si myslíš,” přikývla Buffy.
“Poznala jsem ho chvíli po tom, co se dostal do čela Rady. Zrovna mu zemřela žena…říkal, že jsem ho zachránila, vrátila jsem mu důvod k životu, naději…”
Další takový? Možná měl Angel pravdu. Ona JE Vyvolená…možná ne k boji s upíry, ale má víc síly, než kdyby byla Přemožitelka. Víc oné vnitřní síly, která je někdy důležitější než pěsti…
“Bylo mi třináct,” pokračovala Chloe. “Stejně jako William jsem přišla o celou rodinu a on byl jediný, komu jsem mohla věřit. Říkal, že jsem pro něj jako dcera, ale…já nechci, aby ve mně viděl dítě!”
Buffy se usmála.
“Znám vás oba jen chvíli, ale věř mi, že to poznám. Nemá tě rád jako dceru. Vidím, jak na tebe hledí, Chloe…Dej mu čas, přijde chvíle, kdy už to nedokáže skrývat. Je ti patnáct, máte před sebou celý život.”
“Tvůj přítel bydlí na hřbitově?” zeptala se překvapená Chloe, když Buffy zastavila před Spikovou hrobkou.
Vytáhla z kapsy baterku a co nejhlasitěji otevřela bránu. Tentokrát ho nechtěla překvapit.
“Spiku?” zavolala. Něco se změnilo. Už nevypadal tak ustrašeně. Nehrbil se v nejtmavějším koutku, ale sedl si pod své tři svíčky.
“Buffy,” usmál se a vstal. Musel se opírat o zeď, aby neupadl, ale stál.
“Ahoj, Spiku, někoho jsem ti přivedla,” zamumlala a kousek poodstoupila, aby viděl Chloe.
“Dawnie?” zašeptal a udělal krok vpřed.
“Ne, Spiku, to je její dcera,” opravila ho Buffy. Bože, vůbec jí nedošlo, že jsou si tak podobní. Myslela si, že je dokonalá kopie Dawn, ale teprve teď, když tu stáli vedle sebe, musela opravdu přiznat, že Chloe je Spikova dcera.
“Já jsem Chloe,” usmála se dívka. Spike si ji chvíli pátravě prohlížel a pak jí úsměv vrátil. Buffy cítila, jak jí dnes nejméně po sté tečou po tváři slzy. Jenže tentokrát to bylo příjemné…
“Spiku, nechtěl bys se mnou a Chloe na procházku?”

***
S Chloe a Spikem se rozloučila v jejím pokoji. Zdálo se, že ti dva si padli do oka…byla ráda.
Faith usnula a Angel se nabídl, že ji doprovodí do Williamovy kanceláře. Mlčky souhlasila.
“To se Spikem….” zamumlal. “Nečekal jsem to.”
“Dlužila jsem mu to,” usmála se Buffy. “Když jsem ho viděla s Chloe, bylo mi báječně… slib mi něco,” požádala ho. “Řekni jim pravdu. Ne dnes, ne zítra, ale jednou ano…zaslouží si to vědět.”
“Dobře,” přikývl Angel a zastavil se přede dveřmi. “Pořád mi to připadá neuvěřitelné…že jsem tě mohl ještě jednou vidět, dotknout se tě,” zamumlal a pohladil ji po tváři.
Zavřela oči. Slíbila si, že dnes už brečet nebude…všechno to bylo moc těžké. Toužila po tom být s ním, zapomenout na celý svět. Ale díky tomuto setkání si to bude muset odepřít. Ten víkend, o kterém snila, se neuskuteční. Ona a Angel se neuvidí, možná hodně dlouho…kdo ví, jestli ještě někdy bude mít po tomhle všem odvahu setkat se s ním tváří v tvář. Přemýšlela, že by přece jen jela, ovládla by se, zastavila by je. Ale co když to byl osud?
Ještě jednu věc musela…
“Angele, chtěla jsem…ty a Faith…je mi líto, jak jsem se chovala.”
Umlčel ji polibkem. V hlavě se jí všechno pomíchalo. Nebyla Faith…žádní démoni…ani rok 2033…nehrozil konec světa. Byli jen oni dva – Angel a Buffy…Buffy a Angel…
Stoupla si na špičky a pevně ho objala kolem krku.
Na vteřinku ji kousek odstrčil, aby jí mohl pohlédnout do očí. Odhrnul jí pramen světlých vlasů z tváře a usmál se. Hledal způsob, jak vyjádřit to, co teď cítí, ale nenacházel slova. Tolik mu chyběla…za ty dlouhé roky si myslel, že si zvykl na život bez ní, pak mu kdosi dopřál tohle další setkání a on si uvědomil, že si celou tu dobu lhal. Angelův život bez Buffy nic neznamenal. Třicet let…jak to mohl vydržet? Nedotýkat se jí, nelíbat ji, neslyšet její hlas…?
“Dovnitř půjdu sama,” zašeptala. Angel přikývl a přitáhl si její ruku k ústům.
“Nejezdi do Los Angeles, ale dopřej mi ve svém světě další šanci,” požádal. “Jen to nikdy nenech dojít tak daleko, aby se nám to mohlo vymknout z ruky. S tím, co víš, budeš teď z nás dvou ty ten silnější.”
“Dobře,” přikývla. “A ty se postarej o Chloe a Spika…a taky o Faith. Má tě moc ráda.” Vzpomněla si na ten výraz plný lásky v jejích očí…Angel bude v dobrých rukou.
“Miluju tě, Buffy Summersová.”

***
William seděl u stolu a o něčem přemýšlel. V první chvíli si jí ani nevšiml, ale když zakašlala, překvapeně vzhlédl.
“Myslím, že je čas…” zamumlala Buffy. Podíval se na hodinky a tiše si povzdychl.
“Připravená?” usmál se. Buffy přikývla.
“Na svůj slib nezapomenu,” řekla, “ale mám jednu podmínku – Chloe. Nechci, aby jí někdo ublížil. Miluje tě a já doufám, že ji nezklameš.”
“Budu se snažit,” slíbil. “Máme před sebou hodně práce. To, že je Leaena mrtvá, neznamená, že svět je zachráněný. Spíš naopak – tohle je začátek.”
“Já vím,” přikývla Buffy. “A co bude teď?”
“Vrátíš se zpět…zase bude ráno 13.ledna 2003…”

***
Zvonek se ozval potřetí. Buffy otevřela skříň…
Déja-vu. Tohle už někdy zažila.
A pak si to uvědomila…všechno, co se stalo za posledních padesát hodin. Chloe, Williama, Spika, Faith, Leaenu…Angela…
Přetáhla si přes hlavu svetr a seběhla po schodech dolů. Dveře otevřela ve chvíli, kdy se ozvalo čtvrté zazvonění.
“Dobrý den,” zamumlala Buffy. Byli dva – Evelyn Rogersová a William McPhee…zase až příliš britský.
“Co chcete?”
“Jsem Evelyn Rogersová a tohle je můj kolega William McPhee. Měli jsme něco doručit panu Gilesovi, ale prý není ve městě. A tak nás napadlo, že…”
“Předám mu to,” přerušila ji Buffy a vzala si od Rogersové malý balíček.
“Co je to?” zeptala se zvědavě.
“Jen kniha,” usmál se William McPhee. Zdálo se jí to nebo na ni opravdu mrkl?
“Fajn,” zamumlala Buffy. “Nashle,” dodala a zabouchla jim dveře před nosem.
“Dawnie, snídaně!” zavolala na sestru a pomalu se vydala do kuchyně. Prošla kolem ledničky a…pořád tam byla ta jízdenka, jako by jí chtěla připomenout, že přišla chvíle rozhodnutí. Pevně ji stiskla v ruce a zavřela oči. To, co Angel říkal – tolik by to chtěla prožít… Roztrhla ji a hodila do koše. Snad to tak bude správné, zadoufala a sáhla po telefonu.
“Willow?” usmála se, když uslyšela rozespalý hlas své nejlepší přítelkyně. “Pamatuješ, jak jste mi s Alexem nabízeli tu oslavu narozenin? Rozmyslela jsem si to. Udělejte ji.”
“A co víkend s Angelem?” zeptala se překvapeně Will.
“Nikam nepojedu, teď chci být s vámi…Jo a…Will, mohla bys pozvat i Spika?”
“A co ta věc s Už nikdy nechci toho perverzního upíra vidět?”
“To jsem opravdu řekla? Změnila jsem názor,” usmála se. “Zatím čau, uvidíme se odpoledne.”
“Myslela jsem, že už máš koupenou jízdenku…” zamračila se Dawn a nalila si do sklenice čerstvý pomerančový džus.
“Vyhodila jsem ji,” pokrčila rameny Buffy.
“A co rande s Angelem?”
“A co rande s panem Evertem?” změnila téma rozhovoru.
“Nedala jsi mi včera domácí vězení?” připomněla jí Dawn.
“Pozvi ho na mou oslavu narozenin, chtěla bych se s ním seznámit.
” “Jsi v pořádku?” zeptala se Dawn zmateně a zkoumavě si sestru prohlížela. Buffy přikývla.
“Běž si pro věci, stejně zase přijdeme pozdě,” povzdychla si.
Když slyšela, jak Dawn běží po schodech nahoru, sáhla ještě jednou po telefonu. Po pátém zazvonění se ozval záznamník.
“Tady Angel. Zrovna nejsem doma, takže mi zkuste zavolat do kanceláře nebo nechte vzkaz a já se ozvu.”
“Ahoj, tady Buffy. Víš, ten víkend…něco se objevilo a já nemůžu odjet. Je mi to vážně líto, ale…určitě si to vynahradíme. Zavolej, prosím.”
Někdy bývá jednodušší zabít tucet démonů.

Nebe se zatáhlo hned po západu slunce. Skrz jeden mrak prosvítal kousek měsíce v úplňku, ale hvězdy kamsi zmizely. Vzduch byl ledový, studenější než bylo obvyklé pro říjen v Kalifornii.
Tmavá budova se zářícím nápisem Bronz se otřásala dunivou hudbou. Místní mládež si užívala další noční jízdu. Pár dvojic postávalo venku. Viděla je, ale oni si jí nevšimli.
Proč taky? I kdyby jim chtěla ublížit, malá světlovlasá dívka v černém oblečení by rozhodně nepředstavovala problém pro silného hocha bránicího svou přítelkyni. Neznali ji, už nikdo ji tu neznal, nemohli tušit, jaké schopnosti se skrývají v tom křehkém těle. Jaké zločiny, jaká nenávist, temnota…
Temnota. Byla náplní jejího života už přes sto let, přesto si na ni ještě nezvykla. Toužila po slunci, chtěla nastavit tvář hřejivým paprskům, sedět na pláži, nohy zabořeného do horkého písku, připadat si zase jako člověk.
Sto jedna let. Dvě stě sedmdesát dní. Něco okolo pěti hodin…zvláštní, že tady se toho zase tolik nezměnilo. Sunnydale. Brána Pekel. Její domov. Místo, kde žila její rodina, její přátele, lidé, které milovala. Lidé, kteří ji zradili.
Trvalo jí sto let, než se alespoň částečně vyrovnala s tím, co jí udělali. Sto let, po kterých zjistila, že už tu není nikdo, komu by to mohla říct. Kromě něj.
Důvodem, proč sem přišla, byl vysoký tmavovlasý muž v dlouhém černém plášti, který postával kousek od vchodu, a pozorně se rozhlížel. Bránil je a ti hlupáci to nevěděli. Netušili nic. I po těch sto letech byli lidé stejní, tatáž hloupost, nevšímavost, tentýž strach z věcí, které nedokázali vysvětlit.
Nebyla si jistá, jestli ještě “žije”. Hledala ho v Los Angeles, ale zapomněla, že lidé, které znal a miloval, odešli stejně jako ti její. Jednou z nejtěžších věcí na nesmrtelnosti byl fakt, že vy se neměníte, ale obyčejní lidé ano…stárnou, umírají. Zakládají rodiny a vychovávají děti, které je jednoho dne pohřbí. Ale tak to má být, všechno ostatní je podivné…
Ani nevěděla, proč jela nakonec sem. Možná jen doufala…nebo toužila po bolesti, chtěla se mučit. Chtěla cítit aspoň trošku zármutku, který by ji přiblížil k lidem.
Tady někde ho potkala poprvé. Bylo jí šestnáct a on byl o něco starší – tenkrát jestě nevěděla, jak moc – tajemný, pohledný. Srdce jí poskočilo strachem a vzrušením. Já nekoušu…řekl upír s duší a ona mu uvěřila.
Vyšla ze stínu a udělala několik rychlých kroků směrem ke vchodu.
Vzhlédl. Jejich pohledy se setkali. Byl pořád stejný. Stejně jako ona…
Nevěřil tomu, co vidí. Vzpomínky na ni ho i po té dlouhé době občas pronásledovaly. Vídal ji na ulici, v baru, občas oslovil nějakou cizí dívku jejím jménem. Když tenkrát utekla…jak dlouho to bylo? Padesát let? Sto? Dvě stě? Když jste nesmrtelný, nemáte důvod počítat roky. Jeden je jako druhý. A vždycky přijde další. Hledal ji, projezdil snad celý svět, ale nenašel žádnou stopu. Jako by se po ní slehla zem. Párkrát ho napadlo, že to třeba neunesla a zabila se…s osudem, který jí on a její přátelé nadělili bez jediného slova varování, bylo těžké se smířit. Věděl to. Prožil to.
Vytáhla ruce z kapes a odhrnula si z tváře spadlý pramen vlasů.
“Ahoj, Angele,” usmála se tiše.
Kdosi ji zezadu chytil pod krkem. Byl silný, ale ne tolik, aby jí nestačil jediný pohyb k jeho zabití. Viděla vyděšený výraz Angelových očí a pochopila, že jí nehrozí nebezpečí. Alespoň zatím ne.
“Adame, to je v pořádku,” řekl směrem ke člověku, který stál za jejími zády. Byli dva. Cítila je. “Ona není upír…”
Sevření povolilo a Buffy se zvědavě otočila za sebe. Byl to muž…kluk, okolo osmnácti. Vysoký, hubený, připomínal jí Alexe. Pár kroků od něj stála drobná tmavovlasá dívka s kolíkem v ruce. Angelův nový tým?
“Jsem upír,” řekla chladně. “Copak si nevzpomínáš?”
Její slova bolela stejně jako ten čin, který mu připomněla. Záblesk reality…sterilní prostředí nemocnice a Buffyino křehké tělo umírající mu v náručí. Rozhodnutí, které učinili za něj. Situace bez východiska – stejně zemře, říkali mu všichni. Tak proč chtěli, aby to měl na svědomí on?
Za ty dlouhé roky viděl umíral spousty lidí, na kterých mu záleželo, které miloval. Doyla, Will, Cordelii, Wesleyho, Fred, Gilese… lidi, kteří tvořili jeho rodinu, ale jednoho dne museli odejít. A on věděl, že se to stane, připravil se na to.
Měl nechat zemřít i ji. Měl zavřít oči před Willowinými slzami, zacpat si uši před Alexovými obviněními. Nikdy je neměl poslechnout a udělat tohle…
“Omlouvám se,” zamumlal, i když dobře věděl, že jen tohle nepomůže. Ne…nic nepomůže.
“Kdo je to?” zeptala se zvědavě dívka a usmála se na Angela s výrazem, který Buffy dobře znala. Kdysi dávno ho vídala v zrcadle.
“Buffy, to je Adam Harris a jeho sestřenice Macey Garsonová,” představil jí Angel obě děti.
“Buffy?” zamračil se Adam. Takže se nemýlila? Ta podoba s Alexem byla skutečná. Možná syn…ne, uplynulo přece sto let. Spíš vnuk.
“Buffy Anne Summersová,” hlas třetího člena Angelova týmu jí byl dobře známý.
“Spiku?” pohlédla na něj tázavě.
“Přemožitelko…” ušklíbl se a věnoval jí dlouhý pohled ledově modrých očí.
“Jsem rád, že jsi zpět.”

***
Bylo zvláštní vidět znova Angelovu tvář po těch dlouhých letech, kdy nás od sebe dělil celý světadíl. Nezměnil se, to spíš moje oči, které teď pečlivě prozkoumávaly každičký detail jeho obličeje, můj pohled na svět. Ne, že bych to nechtěla…naopak, přece jsem přijela kvůli němu. Jen jsem netušila, že to bude tak těžké.
Roky jsem snila o tom, že spolu strávíme život. Že on se stane člověkem, princem na bílém koni z mé pohádky, vezme si mě a odveze do svého zámku. Že budeme mít kopu dětí, společně se smát, společně plakat. Že jednoho dne umřeme s vědomím, jak nádherný život jsme spolu měli.
Nikdy bych nevěřila, že realita bude tak odlišná. Místo několika krátkých let s ním mě čekalo století bez něj. Století dnů plných samoty, kdy jsem se učila nenávidět svou duši, svou existenci. Stala jsem se tím, proti čemu jsem bojovala celý život. A nejtěžší na tom bylo, že to ze mě udělal Angel, muž, kterému jsem věřila.
Pokaždé, když mě opouštěl, tvrdil mi, že je to jen pro mé dobro. Tak tohle je mé dobro, Angele? Ten pocit, se kterým se po setmění probouzím? Ten hlad, který nemůžu ukojit? Ta bolest hluboko ve mně? Má duše, která do tohoto těla už nepatří? Ne, tohle dobro bych si nikdy nevybrala…Pokud jsem měla zemřít, jejich povinností bylo nechat mě odejít. Copak se můžeme stavět proti osudu?
Někdy jsem přemýšlela, kdo to vlastně vymyslel. Angel ne, ať byl jakkýkoli, tohle by nedokázal, na to mě příliš miloval. Příliš znal, jaké je to být upírem s duší. Věděla jsem, že tuhle bolest by nikomu dobrovolně nedaroval. Tak který z nich? Dawnie? Alex? Giles? Kdo z nich rozhodl o mé budoucnosti? Willow…
Byla to ona? Zničená tím, že nemůže najít kouzlo, které by mě zachránilo? Kdyby tak věděla, proč ho nenašla…Nechtěla jsem. Nechtěla jsem vracet se zpět. Cítila jsem strach, bolest, chlad…ale zároveň jsem věděla, že za pár minut to bude minulost. Až vstoupím do toho světla, všechno zmizí a zůstane jen mír…láska…teplo.
Chtěla jsem zemřít a oni to nepochopili.

***
Pokud jsem se za nějakou vraždu skutečně nenáviděl, byla to ta její. Dodnes nedokážu pochopit, jak jsem to udělal. Kde jsem vzal tu sílu poslechnout Will. Nemůžu z toho vinit jen ji, byl jsem to já, na němž bylo závěrečné rozhodnutí. Udělal jsem to a minulost nezměním. I když jen Bůh ví, jak moc bych chtěl.
Dodnes všechno vidím živě před očima. Volala Willow, zvedla to Cordelia. Hned jsem si všiml jejího zděšeného výrazu. Když jsem se zeptal, co se stalo, nechtěla mi to říct. Nechtěla mi ublížit.
“Angele, Buffy…něco se stalo. Srazilo ji auto, je v nemocnici…ona umírá…”
Byla to ironie osudu? Buffy Summersová, nejlepší Přemožitelka, kterou země nosila, zemře na následky autonehody. Možná to byl další důvod, proč jsem to udělal. Tohle si nezasloužila. Pokud měla zemřít, pak v boji za záchranu světa, jako hrdinka.
Při jízdě do Sunnydale jsem překonal všechny povolené rychlosti, co mi jindy trvalo hodiny, dnes zabralo pár desítek minut. Přesto jsem přijel pozdě.
Willow brečela, Alex zuřil, Dawn se zhroutila. Giles seděl na židli před jejím pokojem, hleděl do země a za celou dobu nepromluvil ani slovo. Doktoři jen bezmocně vrtěli hlavou. Beznadějné. Už se neprobudí. Zemře. Možná ne dnes nebo zítra, ale jednou ano. Může to trvat roky. Její mozek už nikdy nebude fungovat. Už nikdy nebude chodit. Už nikdy nebude dýchat bez přístrojů. Její tělo něco takového nemůže vydržet…
K čertu, co oni věděli o jejím těle?! Neznali ji, nevěděli, jak silná umí Buffy Summersová být. Já to věděl a věřil jsem tomu…do chvíle, než mě pustili do jejího pokoje.
Ztrácela se mezi obvazy a hadičkami. Byla tak malá, křehká, bezmocná…nezbylo v ní nic, co by se ještě mohlo prát s osudem, došlo mi. Buffy tu umírala a já nemohl víc, než držet ji v náručí, šeptat její jméno a modlit se, aby netrpěla.
Když jsem vyšel ven…nedobrovolně, vyhnali mě lékaři…stála tam Will. Už nedokázala plakat. Jen na mě pohlédla svýma vyděšenýma očima a začala mi vyprávět všechno, co se stalo. Její první reakci, to, jak hledala nějaké kouzlo, jak vyzkoušela všechno, na co si vzpomněla…stejně jako mě i ji ničila ta bezmocnost. Nemohla udělat nic, co by Buffy zachránilo. Nešlo to.
Mluvili jsme hodiny. Venku vyšlo slunce. Dorazili Wesley a Cordelia, nejspíš připravení na to, aby mě podrželi nad jejím hrobem…
A tenkrát to Will řekla. Angele, ty víš, jaká je poslední šance…nemůžeme ji nechat umřít. Nedokážeme ji ztratit. Ani já, ani ty. Tak to prosím udělej. Mám tu kletbu, bude to stejná Buffy, kterou jsme znali…
Buffy, které nebude bít srdce. Buffy, která nebude dýchat.
Je těžké vidět ji tu. Stojí přede mnou, stejná jako kdysi. Se stejným pohledem zelených očí…stejné vlasy, rty, Buffy, kterou jsem kdysi miloval. Ale i přes to všechno je někým jiným. Démonem…jako já.

***
“Tak tady teď žijete?” zeptala se Buffy a rozhlédla se po domě, který jí kdysi patřil. Spike s Angelem sborově přikývli. Oba byli nervózní, nevěděli, co přinese příští okamžik a to je děsilo.
“Hodně se to tu změnilo,” zamumlala Buffy a rozlédla se po obývacím pokoji.
Ubylo pár kusů nábytku a takové ty detaily, co dělají domov domovem, jako fotky, vázičky, obrázky. Na oknech visely těžké závěsy…a vůbec celý dům působil depresivně.
“Jo…Dawnie nám to tu nechala, když se odstěhovala…” přikývl Spike a vzápětí si uvědomil, že udělal chybu. Teď bude následovat otázka, kam se odstěhovala, a oni jí budou muset odvykládat celou tu historii, na kterou by raději zapomenuli.
Ale Buffy je překvapila…
“Můj pokoj je…?”
“Ani jsme se ho nedotkli,” zašeptal Angel. Nechtěl jí přiznat, že z něj udělali něco jako svatyni. Chodil tam každý den, mluvil s ní… možná to bylo bláznivé, ale jemu to pomáhalo. A i když to jen neochotně přiznával, Spike se musel cítit stejně…oběma jim chyběla. Pro oba představovala část jejich historie, která je držela při životě…to pro ni bojovali dál.
“Nebude vám vadit, když tu chvíli…” mávla ke schodům.
“Ne,” zavrtěl Angel hlavou. “Pořád je to tvůj dům, tvůj pokoj.”
Ne, Angele, tady už není nic moje…

Pomalu začala stoupat po schodech nahoru. Cítila, jak ji oba upřeně pozorují, ale ani jeden z nich se nepohnul až do chvíle, kdy zmizela za rohem.
Zastavila se přede dveřmi. Stiskla kliku a zaváhala…nebyla si jistá tím, co uvidí…možná to ani nechtěla vidět. Pokoj Buffy Summersové…té Buffy, kterou už dávno nebyla…skrýval příliš mnoho vzpomínek, které by možná měly zůstat pohřbené někde hluboko v jejím srdci. Proč sem vůbec přišla? Chtěla vidět Angela, konečně to skončit…a nebo si možná jen způsobit spoustu bolesti?
Nakonec to nebylo tak těžké.
Otevřela dveře a vstoupila do světa, jenž se v každém detailu shodoval s tím, který tu před sto lety opustila. Dům se změnil, ale její pokoj ne. Knížky do školy, oblečení, které nechala povalovat se na posteli…i prstýnky, které si ten večer, než odešla na hlídku, sundala a položila na stolek…všechno zůstalo na svém místě.
Opatrně se dotkla rámečku jedné z fotek, které stály na poličce vedle její postele. Byla na ní Joyce s širokým úsměvem… Buffy na pár vteřin pevně zavřela oči, nechtěla začít plakat. Maminka…když tenkrát umírala, jedna z věcí, na které se těšila, bylo, že ji znova uvidí. Obejme ji, políbí a bude se cítit v bezpečí. Když byla s maminkou, nikdo jí nemohl ublížit. S maminkou bývala silná.
Z vedlejšího obrázku na ni hleděly tváře Alexe, Willow a Dawnie. Připadalo jí neuvěřitelné, že už tu nejsou. Dawn…její malá sestřička vyrostla v ženu a ona u toho nebyla. Šla na vysokou? Vdala se a měla děti? Nic z toho nevěděla, ne, jen jediná věc byla jistá. Zemřela.
A co Willow? Stala se z ní mocná čarodějka? Byla šťastná s Kennedy? A Alex? Našel někoho, koho by mohl milovat tak jako Anyu? Asi ano, uvědomila si, když si vzpomněla na ty děti, co doprovázely Angela se Spikem. A co Giles? Muselo pro něj být těžké smířit se s její ztrátou…
Vztekla shrnula několik fotek na zem a teprve při zvuku tříštícího se skla jí došlo, co udělala.
Proč? Jediná otázka, na kterou chtěla odpověď. Proč se to všechno muselo stát?
Couvla o krok dozadu, posadila se na postel a tiše se rozvzlykala…

***
“Buffy,” Spike nakoukl do jejího pokoje. “Chtěl jsem jen…”
“To je v pořádku,” přikývla. Věděla, že za ní přijdou…otázkou bylo jen, který bude první. Kdo z nich bude mít víc odvahy postavit se minulosti? Nakonec tedy vyhrál Spike…ale i tak mu to trvalo dvě hodiny.
“Klidně pojď dál.” Seděla se skříženýma nohama na posteli a probírala se hromádkou fotek. Máma, Dawn, Will s Alexem…chyběli jí, ale bála se zeptat na to, jaký byl jejich osud. Zrovna teď měla pocit, že by pravdu neunesla. Nedozvěděla by se nic jiného, než že zemřeli…jak a kdy nebylo v tuhle chvíli důležité.
“Chtěl jsem se omluvit…” zamumlal Spike a opřel se o její postel.
“Omluvit?” pohlédla na něj tázavě. “Za co?”
“To, co se stalo, po tom, jak…měl jsem ti dát vědět, že jsem naživu. Byl jsem duch a všechno kolem bylo tak zamotané, nikdo si nebyl jistý, jestli někdy ještě…a pak jsi…však víš co…a já litoval toho, že jsem ti to neřekl. Možná by všechno bylo jinak…”
“Nech toho, Spiku,” zastavila ho. “Nebyla to tvoje chyba…já…”
“Měl jsem přijít…měla jsi právo vědět, že jsem naživu.”
“Jo, to asi měla,” přikývla po chvíli. “Víš, co bylo nejtěžší? Když se Will nějakým kouzlem podařilo vrátit Sunnydale zpět, několik dní jsem nespala a jen se procházela po městě a hledala všechny ty, co zemřeli. Říkala jsem si, že když je tu město stejné jako předím, musíte tam někde být i vy… Živí, mrtví…neměli jsme ani těla, která bychom měli pohřbít,” zašeptala se slzami v očích.
“Já vím, že se od té doby hodně změnilo…my jsme se změnili a celý svět je…ale já tě pořád… Víš, připravil jsem si řeč. Jak budu mluvit o tom, co k tobě cítím, že jsi to nejdůležitější…” mumlal a nervózně podupával nohou.
“Spiku,” zašeptala Buffy.
“Ano?” pohlédl na ni tázavě.
Vyskočila z postele a došla až k němu. Zvedla ruku a jemně ho pohladila po tváři. Byl pořád stejný…skoro by nevěřila, že uteklo celé století od chvíle, kdy ho viděla umírat. Chytila ho za ruku a propletla své prsty s jeho…
Bolí to vidět ji takhle trpět, uvědomil si Spike. I po těch letech, kdy si nalhával, že na ni zapomněl, byla Buffy Summersová jeho největší slabostí. A vidět v jejích očích tohle utrpení se nedalo snést.
“Udělám cokoli, abych ti pomohl,” zašeptal, sklonil hlavu k jejím ústům a políbil ji. Bylo to jako vrátit se v čase. Poslední desetiletí se o něčem podobném ani neodvážil snít…a teď najednou byla tady, v jeho náručí. Byla jen jeho…
Ve chvíli, kdy udělal krok směrem k posteli, se rozlétly dveře…

***
“Spiku!!!”
V Angelově hlase byla cítit pořádná dávka vzteku, nad čímž se Buffy nechtěně pousmála. Spike ji překvapeně pustil a otočil se, připravený se bránit. Trvalo zlomek vteřiny, než ho Angel jedinou ránou poslal k zemi.
“Co tu děláš?” zeptal se Spika, který se zvedal z podlahy.
“Já?” pohlédl na něj nechápavě. “Já tu…Buffy a já se tu…”
“Chci, abys odsud okamžitě vypadl,” zakřičel a zamračil se směrem k Buffy.
“Ale já…” Spike se snažil něco namítnout, ale Angel rozhodně neměl náladu diskutovat.
“Okamžitě!” rozkázal mu a ukázal na dveře.
“Jo, už jdu,” zamumlal Spike, krátce se usmál na Buffy a vyšel z jejího pokoje.
Angel ho následoval až do obýváku.
“Co si myslíš, že děláš?” okřikl ho.
Spike se opřel o zeď a vytáhl z kapsy krabičku s cigaretami. Pomalu si zapálil.
“Je to sto let,” povzdychl si. “To tě pořád žere, že mě milovala? Myslel jsem si, že přes tohle jsme se dostali…”
“Milovala?” pohlédl na něj tázavě. Od chvíle, kdy přišla, na ni nedokázal přestat myslet. Smířil se s tím, že ji ztratil, dokonce se poslední dobou vyrovnával s myšlenkou, že je skutečně mrtvá. A teď? Všechny ty děsivé vzpomínky najednou vyplouvaly zpátky na povrch…a s nimi i nejistota. “Milovala? Potřebovala někoho do postele a ty jsi byl první po ruce…”
“A v čem vidíš rozdíl?” pokrčil rameny Spike.
“Ale…”
“Ne, žádné přerušování, teď budu mluvit já. Měli bychom si to konečně vyjasnit…”
“Není co. Byl jsi největší omyl jejího života. Nic víc, nic míň,” zavrčel Angel naštvaně a zadoufal, že tímhle to pro Spika skončí.
“Ty nikdy nepřipustíš, že by ses mýlil, že? Možná tě prostě přestala milovat, chtěla začít znova s někým jiným a rozhodla se pro mě.”
“A proč by to asi dělala? Nikdy jsem nepochopil, co na tobě ženy vidí…”
“Jsem pohledný,” zasmál se Spike. “Spíš bych řekl, že nebezpečně přitažlivý…vtipný, okouzlující,” vypočítával Spike na prstech své klady. “Romantický, něžný a v posteli jsem bůh.”
“A neuvěřitelně prolhaný,” doplnil ho Angel.
“Jo a taky hrdina, co několikrát zachránil svět.”
“Myslel jsem si, že tohle máme vyřešené…”
“Řekla, že mě miluje…” připomněl mu Spike.
“Myslela si, že umřeš a nikdy to nepoužiješ proti ní,” ušklíbl se Angel.
“Jestli se k ní ještě jednou přiblížíš, neručím za sebe,” varoval ho a začal stoupat po schodech nahoru.
“Takže ty můžeš a já ne?” křikl za ním Spike.
Angel mu neodpověděl, jen se tiše usmál…

***
Když vešel do jejího pokoje, stála u okna a unaveně pozorovala prázdnou noční ulici osvětlenou jen několika lampami.
“Proč mi to děláš?” zeptal se naštvaně Angel a třemi dlouhými kroky přešel místnost. Pevně ji chytil za paže a otočil k sobě. “Nečekal jsem, že mi po sto letech padneš nadšeně do náruče, ale tohle…Copak pro tebe to skončilo?”
“Tohle nikdy neskončí, Angele,” zavrtěla pomalu hlavou. “Ne, dokud jeden z nás bude žít.”
“Tak proč?”
Zase ta prokletá otázka.
“Protože chci, abys trpěl tak, jak jsem celé ty roky trpěla já,” vzlykla. “Chci, aby ti bylo jedno, kde budeš při východu slunce, protože tvůj život stejně nemá cenu…”
Pokusil se ji obejmout, ale odstrčila ho.
“Chci, abys trpěl za každou vteřinu, kterou jsem kvůli tobě musela strávit takhle.”
“Buffy…” natáhl k ní ruce a tentokrát už se nebránila. Pevně ho objala a rozplakala se.
“Jak jsi mohl? Věřila jsem ti a ty uděláš tohle.”
“Promiň, Buffy,” zašeptal a pohladil ji po vlasech. “Nemohl jsem…všichni byli tak…” Jak jí to měl vysvětlit? Jak měl ospravedlnit něco, co ani ospravedlnit nejde? “Neměla jsi umřít,” zamumlal jen.
“Takže ses rozhodl hrát si na boha a dal mi nesmrtelnost? Promiň, Angele, ale víš, jak nesnáším dárky, co se nedají vrátit.”
“Buffy, já…”
“Ty co?” couvla o krok zpět, aby mu mohla pohlédnout do tváře. “Lituješ toho? Chtěl bys to vrátit zpět? Dokonce napravit? Je tu jedno řešení.
Zabij mě…” navrhla mu s ledovým klidem.
“Cože?” vyděšeně na ni pohlédl.
“Však to znáš – kolík do srdce, setnout hlavu…ty si poradíš. Udělej to, co se mělo už před sto lety. Nech mě umřít.”
“Buffy, to já…” Nedokázal uvěřit tomu, co mu tady říkala. Přišla, aby jí pomohl umřít? Jak mohla něco takového chtít? Vždyť Buffy Summersová byla vždycky plná života, sama rozdávala naději těm, kteří ji dávno ztratili. To díky ní ještě žil…
“Nedokážeš?” pochopila. “Nic jiného jsem ani nečekala,” přikývla a otočila se k odchodu.
“Kam jdeš?” zastavil ji.
“Za Spikem…zbývá nám ještě něco dokončit,” pokrčila rameny. Nešla za Spikem, řekla to, aby mu ublížila. Ten pohled plný bolesti v Angelových očích ji aspoň ujistil, že mu ani po těch letech není lhostejná. A ona potřebovala, aby ji miloval, protože jen tak může nakonec udělat to, pro co přijela. Jen tak ji může konečně nechat odejít…
“Nikam nepůjdeš!” zakřičel Angel tak hlasitě, že sebou překvapeně trhla.
Otočila se a tázavě na něj pohlédla. Tohle nebyl Angel, kterého znala…Angel přece nikdy nekřičel!
“Nevím, co tu s námi hraješ za hru, Buffy, ale tímhle okamžikem skončila. Žádné lhaní, žádné předstírání…a hlavně žádný Spike. Tohle je jen mezi mnou a tebou…”
“Mezi mnou a tebou,” zašeptala Buffy a vrátila se ode dveří zpátky k němu.
“Mezi mnou,” zopakovala a položila mu ruku na hrudník. “A tebou,” stoupla si na špičky a políbila ho.
Když se rozhodla vrátit, přísahala si, že se tím už nenechá ovládnout. Zapomene na to, jak moc pro ni znamenal…jak důležitou součástí jejího života stále ještě je.
A teď? Všechny její myšlenky ovládla jediná touha…chtěla se s ním milovat. Ještě naposled. A pak už jen umřít.
“Angele…” zamumlala.
“Ne,” zavrtěl hlavou. “Teď to bude po mém,” rozhodl a znova našel její rty.
Přinutil ji zvednout ruce, aby jí mohl přes hlavu přetáhnout svetr. Pod ním měla jen jednoduchou černou podprsenku, ale i ta za pár vteřin skončila na zemi. Buffy se tiše usmála, vjela mu rukama do vlasů a stáhla si jeho hlavu níž. Když ji začal líbat na ňadra, zašeptala jeho jméno. Angele… Milovala ten zvuk.
Cítila, jak jí po tváři tečou slzy, ale nedokázala to zastavit. Byla s ním…a i když to bylo nejhorší řešení vzniklé situace, nedokázala se ovládnout. Po dlouhé době zase cítila, že by mohla být šťastná.
V posledních sto letech nesvíral v náručí žádnou ženu…jenže některé věci se nezapomínají, uvědomil si, když jí ze rtů unikl tichý výkřik. V tu chvíli mu přestalo na všem záležet. Pokud měl přijít o duši, byl ochoten se jí pro ten jediný okamžik štěstí vzdát. Kolikrát tohle zažili? Dvakrát…navíc naposled si to pamatoval jen on. Chtěl ji, ať to mělo znamenat cokoli. Podstoupí cokoli, jen když ji zase uvidí spokojenou.
Zvedl ji do náruče, udělal několik kroků k posteli a jemně ji položil mezi polštáře. Bože, byla tak krásná. Rozcuchané zlaté vlasy, tvář zrudlou vzrušením. Kdyby si tak jasně nepamatoval okamžik, kdy z ní udělal démona, věřil by, že ho navštívil anděl.
“Miluju tě,” řekl Angel, sám překvapený tím, jak jistě jeho hlas zněl. Ne, na světě neexistovalo nic, čemu by věřil víc, než těm dvěma slovům. Políbil ji a najednou pochopil, že těch sto let mělo smysl. Musel je prožít, aby mohl nastat tento okamžik.
Každý jeho dotyk v ní vyvolával vlny horkého vzrušení. Jeho ruce byly najednou všude. Hladily ji, laskaly, dychtivě zkoumaly její tělo, zatímco jeho rty dál kouzlily na jejích ústech a vyvolávaly v ní jednu slastnou vlnu za druhou, až se jí točila hlava. Ani si neuvědomovala, že stačilo pár vteřin a hodila za hlavu všechna svá předsevzetí. Křečovitě se k němu přitiskla a zadoufala, že už nikdy nebude muset odejít.
Angel na chvíli opustil její rty a sjel až na místo, které si jeho ústa dobře pamatovala. Zůstaly tu dvě malé jizvičky jako připomínka dvou nejodpornějších činů, které ve svém životě spáchal. Dvakrát se z ní napil…a vždy jen proto, aby si zachránil vlastní život. Pokračoval dál a našel nové jizvy…jednu na hrudníku, druhou na břiše, několik dalších drobných na pravém kotníku. Bál se při představě bolesti, kterou si musela prožít, ale zároveň ho mnohem víc děsilo to, co nemohl vidět…jizvy na její duši.
“Miluju tě,” řekl znova, vnikl jazykem hluboko do jejích úst a zároveň jí vklouzl rukou mezi stehna. Buffy zalapala po dechu. Na chvíli se zastavil a pohlédl do jejích očí zastřených vzrušením, ale pak jí rozevřel kolenem stehna, jediným pomalým pohybem do ní vnikl a nořill se do jejího těla hloub a hloub.. Ze rtů jí unikl výkřik, který ztlumil svými rty. Cítil, jak se třese, a ten fakt ho naplňoval štěstím víc, než samotné vyvrcholení. Milovala ho, v tuhle chvíli nemohla lhát.
Jejich milování se změnilo v bouři, která je oba pohltila a hnala k divokému, nekontrolovatelnému zakončení. Cítila, že nad sebou ztrácí vládu, ale poddávala se tomu beze stopy strachu.
“Klidně si ji vezměte,” vzlykla v okamžiku, kdy společně dosáhli vyvrcholení. Chvíli netušil, o čem mluví, ale nakonec pochopil. Stejně jako on byla ochotná vzdát se pro ten jediný moment své duše. A snad právě proto jim zůstaly.

***
O několik minut později, když získala ztracenou rovnováhu, si položila hlavu na jeho hrudník a začala tiše vyprávět:
“Padesát let jsem se toulala po světě a myslela na to, co jsi mi udělal. Jestli ti mám být vděčná za to, že jsi mi umožnil dál žít, nebo tě nenávidět kvůli tomu, jak jsi to udělal. Nakonec ve mně převážilo to druhé. Dalších padesát let jsem zkoušela umřít. Pouštěla jsem se do těch nejnemyslnějších bitev, párkrát jsem byla blízko svému cíli, ale vždycky jsem přežila.”
Srhnula deku, kterou byli přikrytí, o kousek dolů a ukázala mu jizvu na hrudníku.
“Jeden moula do mě zabodl kolík, ale netrefil se…”
“Buffy…”
“Teď mluvím já…” zastavila ho. “Před pár měsíci jsem v Rumunsku poznala jednu cikánku. Nabídla, že mi vyloží budoucnost, když ji nechám žít. Nechtěla jsem ji zabít, tak jsem jí to dovolila. Nikdy bych něčemu podobnému nevěřila, ale…ona věděla všechno. O mě, o tobě, o mém poslání, o tom, co se tenkrát stalo. A řekla mi, že jediný, kdo mi může dát to, co chci, jsi ty. Ty jsi to způsobil a taky jsi jediný, kdo to může zastavit. Angele, jen ty mě můžeš zabít…”
“A řekla tu ta cikánka taky, že to nikdy neudělám?” zeptal se.
“Ne,” zavrtěla hlavou, “protože ty to uděláš.”
“Neexistuje nic, čím bys mě k tomu donutila….něco takového nemůžeš chtít, Buffy.”
“Myslím, že mi to dlužíš, Angele. Za celé ty roky, co jsme byli spolu, jsi nikdy neudělal nic po mém. Zabila jsem tě a ty ses vrátil. Chtěla jsem, abys zůstal se mnou, ale opustil jsi mě. Toužila jsem po smrti, ale ani tu jsi mi nedopřál. Řekla bych, že konečně nastal čas splnit mi nějaké přání…”
Tohle nemohl. Pokusil se předstírat, že tu poslední větu neslyšel, a změnil téma.
“Bolelo to?” zeptal se Angel a jemně jí přejel prsty po jizvě na hrudníku.
“Ne víc než ta kulka,” pokrčila rameny a posunula mu ruku k další jizvě, tentokrát na břiše. “Čistý průstřel,” řekla a otočila se k němu zády, aby mu ukázala, kudy kulka vyšla. “Moje první a poslední setkání s Přemožitelkou. Bylo to v jižní Francii asi před dvaceti lety. Zrovna jsem honila pár upírů a asi si mysleli, že patřím k nim.
Měla s sebou nějakého kluka…docela mě překvapil, byl silnější, než se na první pohled zdálo. Jen asi nedával pozor při hodinách anatomie…” zasmála se. “Chtěla jsem jim všechno vysvětlit, ale když po mně ta holka ještě vystřelila, radši jsem utekla…”
“To je mi líto…” zašeptal Angel a dotkl se rty jejího spánku. “Miluju tě,” přiznal. “A nevíš, jak moc jsem šťastný, že jsi zase se mnou.”
“Angele,” přerušila ho Buffy. “Tohle nic nemění…pořád jsem tu z jediného důvodu. Abych konečně umřela.”
“Proč?” zeptal se a rozzlobeně se posadil. “Možná je tohle naše druhá šance. Můžeme být spolu. A tom jsi přece vždycky snila, ne?”
“Ne,” zavrtěla hlavou. “Snila jsem o tom, že budeš člověk…ne, že já se stanu upírem. Tohle nejde…nejsem to já. Copak to nechápeš?”
“A copak ty nechápeš, že tě nemůžu zabít? Že i po těch letech tě miluju tolik, že bych obětoval i vlastní život, jen abych tě zachránil? Nemůžu tě ztratit…znova už ne.”
“Byl to omyl…velký omyl,” zamumlala, vyskočila z postele a začala sbírat po podlaze své oblečení. “I po těch letech jsi pořád stejný slaboch,” vmetla mu do tváře a utekla z pokoje.

***
Spike seděl na gauči a kouřil už aspoň dvacátou cigaretu. Buffyinu příchodu věnoval minimální pozornost. Slyšel všechno, co si tam nahoře říkali…a pochopil, co znamenalo to ticho. Zatímco ti dva se milovali, on seděl tady dole a nadával si do idiotů. Ať říkal cokoli, nikdy neměl iluze o tom, že by mu Buffy mohla dát přednost před Angelem. Přesto v tom okamžiku, kdy mu ve svém pokoji dovolila ten polibek, zadoufal, že by možná…jenže pak tu byla realita.
“To jste byli rychle hotoví,” ušklíbl se a vyfoukl z úst další obláček kouře.
“Spiku…” nadechla se Buffy k protestu.
“Ne, ne…Spike to chápe,” zastavil ji. “Vždycky si byla jeho. Když byl s tebou, i když odjel, když si byla s Rileym, se mnou…” hodil cigaretu do popelníku, ale netrefil se, takže zůstala ležet na stole. “K čertu! Byla jsi jeho i v době, kdy jste se ještě neznali.
Ale já si nikdy nestěžoval, víš?” zasmál se, vstal a pomalu došel k ní. “Věděl jsem, že tvoje srdce patří Angelovi, ale byl jsem vděčný i za ten kousíček…za ten temný koutek Přemožitelčina srdce, který mě navzdory všemu přece jen miloval.”
“Ale já jsem tě…”
Položil jí prst na ústa.
“Nelži, prosím,” požádal ji. Váhavě přikývla. Konec hry. Bylo na čase přiznat, proč přišla.
“Říkal jsi, že bys pro mě udělal cokoli?” zeptala se Buffy.
“Samozřejmě, kotě,” přikývl Spike a objal ji kolem pasu.
“Fajn,” usmála se Buffy, o krok couvla, vytáhla z kapsy kolík a vtiskla ho překvapenému Spikovi do dlaně. “Tak mě zabij.”
“Cože?” zamumlal se stejným výrazem jako před pár hodinami Angel.
“Vezmi ten kolík a zabodni mi ho do srdce.”
Část jejího mozku té cikánčině předpovědi nikdy nevěřila. Musel existovat rozumnější důvod, proč ještě žila…možná měla jen příliš mnoho štěstí, o které nestála.
“To nemyslíš vážně,” zavrtěl hlavou.
“Potřebuju někoho schopného. Dělal jsi to už milionkrát, Spiku, ty mě nezklameš. Angel je zbabělec, ale ty ne, že?”
Spike zvedl kolík a zlehka ho položil do míst, kde jí kdysi tlouklo srdce. Chvíli tam oba mlčky stáli, nakonec ale spustil ruku zpět dolů.
“Tohle po mě nechtěj,” zavrtěl hlavou. “Miluju tě.”
“To jsou jen slova. Kdyby mě jeden z vás miloval alespoň z poloviny tak, jak tvrdí, udělal by to…
Já to dokázala. Milovala jsem Angela a zabila jsem ho.”
“To bylo jiné,” zaprotestoval Spike, stále otřesený tím, co po něm chtěla. “Byl démon…”
“A já jsem co?” vmetla mu do tváře. Vší silou do něj strčila a Spike, překvapený jejím chováním, ztratil rovnováhu a dopadl na zem. Chtěl se zvednou, ale pak si to rozmyslel a zůstal sedět na podlaze se zády opřenými o zeď.
“Já už nemůžu takhle dál,” zamumlala Buffy a posadila se vedle něj. “Nechci…”
“Dáš si cigáro?” zeptal se Spike a podával jí krabičku. Když zavrtěla hlavou, sám si vzal svou jedenadvacátou.

***
“Ještě?” zasmál se o hodinu později Spike a natáhl k ní ruku s lahví skotské.
“Ne, díky, myslím, že mám dost,” zašklebila se Buffy. Pokrčil rameny a napil se, když v tom si všiml Angela stojícího na schodech.
“Á Růženka se nám vzbudila…”
Buffy se překvapeně otočila a z tváře jí zmizel úsměv.
Angel sešel dolů a zastavil těsně před nimi.
“Půjdeš se projít?” navrhl a natáhl k ní ruku. Chtěla namítnout, že za pár minut vychází slunce, místo toho přikývla a vložila svou dlaň do jeho. Když jí pomohl vstát, pohlédla tázavě na Spika, ale ten jen zavrtěl hlavou, jako že je mu to jedno, a znova se napil.
Šli mlčky, ale brzy jí došlo, kam má namířeno. Na kopec nad město, tam, kde chtěl před dlouhými lety skončit se životem a ona mu to rozmluvila. Občas litovala. Teď když veděla, jaké je to být upírem a chtít zemřít, chápala jeho pohnutky.
“Pamatuješ, co jsi mi tady tenkrát řekla?” přerušil to ticho Angel. Než stihla promluvit, odpověděl místo ní.
“Donutila jsi mě, abych bojoval dál. Byla jsi první, kdo ve mně skutečně věřil…kdo mi dal naději, že když se budu skutečně snažit, můžu jednoho dne odčinit všechno zlo, které jsem spáchal. Ublížil jsem ti, ale ty jsi mě stejně pořád milovala. Tohle pro mě nikdo předtím neudělal…
Řekla jsi, že silný jsem, jen když bojuju…je to obtížné, bolestivé, ale musí se to dělat. Myslel jsem na to minulých sto let. Drželo mě to při životě, a pokaždé, když jsem měl chuť se vším skončit, řekl jsem si, že to dělám kvůli tobě. Buffy to tak chtěla, Buffy chtěla, abych byl silný a proto musím.
Chtěl jsem to použít proti tobě. Říct ti to samé, ale…když jsi odešla z toho pokoje, hodně jsem přemýšlel. O svém životě, o všech chybách, které jsem udělal,” řekl a zastavil na vrcholu kopce.
“Nikdy jsem neměl připustit, aby se to stalo. Nenávidím to, co jsem, a když pomyslím, že jsem tě odsoudil k úplně stejným mukám, tak… Pochopil jsem to. Musíme bojovat, ale také pykat za své chyby. Všechno má své místo a svůj čas. A teď přišla chvíle, kdy budu muset zaplatit…”
Položila mu prst na ústa.
“Mlč, Angele…”
Pochopila to. Zbývalo jen pár vteřin do východu slunce. Stejně jako tenkrát…ale dnes to bude jiné.
“Miluju tě, Buffy,” zašeptal.
“A já miluju tebe, Angele,” usmála se a zavřela oči.
Jejich rty se spojily k poslednímu polibku.

KONEC (a možná taky ne:)

Poznámka: Děj se odehrává zhruba rok po Not fade away s jediným rozdílem – zapomeňte na Ilyrii ;)

“Mohli bysme zajít třeba na večeři.”
“Jo, jasně,” zamumlala nepřítomně Fred a pátravě si prohlížela své ruce. “Nebo do kina.”
“Hm…to by bylo fajn…” Zdálo se jí to nebo z nich jeho krev nikdy nesmyla? Když zavřela oči, mohla ji cítit. Horkou, lepkavou…
“Mohli bysme jet někam na výlet. Třeba do Vegas…”
“Hm.” Ale on přece nezemřel. Byl tu s ní. Pořád ji miloval. Nikdy ji neopustil. “Nebo někam k moři…”
“To zní skvěle,” zašeptala. Zabila ho? Šel tam přece kvůli ní… Ještě jednou, naposled se popereme pro dobro světa a pak budeme bojovat jen za sebe. Za lásku, za štěstí…
“Fred! Fred!” Angelův naléhavý hlas ji vytrhl z myšlenek. Překvapeně na něj pohlédla. V jeho tváři četla starost. “Jsi v pořádku?”
“Jo, jsem,” zalhala. Nemohla být v pořádku. Ztratila srdce i duši. Ztratila schopnost rozumně uvažovat; žít ve světě, ve kterém on nebyl. Nedokázala plakat. Zdroj těch slz, které za poslední prolila a které by vystačily na několik lidských životů, jako by náhle vyschnul. Už nedokázala cítit, dýchat…pomalu přestávala být člověkem, bytostí z masa a kostí…
“Fred, chtěl jsem…” začal Angel, ale když si všiml postavy stojící ve dveřích, zapomněl, co chtěl říct.
“Willow,” usmál se a vstal z gauče. Setkali se uprostřed místnosti. Pár vteřin se pátravě prohlíželi, hledali nové vrásky, šrámy na těle i na duši, pak ho Willow s úsměvem objala a Angel ji políbil na tvář.
“Už je to hodně dlouho…”
“Nějaký ten rok,” přikývla Willow. “Ráda tě vidím, Angele.”
“Willow?” ozval se tichý hlas z míst, kde ještě před chvílí seděl Angel.
“Fred?” zamumlala překvapeně Will. V první chvíli si jí vůbec nevšimla, ale vlastně se ani nebylo čemu divit. Už tak křehká Fred za tu dobu, kdy se neviděly, ještě víc pohubla. Její pleť byla bílá, téměř průsvitná, a černý svetr ještě víc zvýrazňoval tmavé kruhy pod očima.
“Fred,” zašeptala Willow a opatrně dívku objala. “Jak se máš?” zeptala se.
“Dobře,” usmála se křečovitě Fred. “Co tu děláš?”
“Angel mě pozval na návštěvu. V Sunnydale je poslední dobou až příliš rušno, tak mě napadlo, že malá dovolená by neškodila.
Ty jsi Fred nic neřekl?” pohlédla tázavě na Angela.
“Promiň, nějak jsem zapomněl,” pokrčil rameny, ale Will vycítila, že je za tím něco víc.
“Ukážu ti tvůj pokoj,” navrhl Angel a pak se otočil k Fred: “Mohla bys skočit za Gunnem, že zajdeme někam na večeři?”

***
“Asi bys chtěla vědět, proč jsem tě zavolal,” řekl Angel a zavřel za sebou dveře pokoje pro hosty.
“Kvůli Fred,” odhadla Willow, položila kufr se svými věcmi na postel a unaveně se posadila vedle něj.
“Málem jsem zapomněl, že jsi skvělá čarodějka,” pousmál se.
“Nemusím být čarodějka, abych něco takového poznala. Neřekl jsi jí, že přijedu, zacházíš s ní jako s porcelánovou panenkou, kterou bys mohl rozbít, a…mám oči, Angele, vidím, jak vypadá.”
“Jo, máš pravdu, je to kvůli Fred…” přikývl Angel. “Myslím, že potřebuje přítelkyni. Co odešla Harmony, je tu Fred jediná dívka a…myslím, že jí to moc neprospívá. A pak je tu to s Wesleym. Je mrtvý víc jak rok a ona se s tím pořád nedokáže vyrovnat. S námi nemluví, tak jsem doufal, že třeba ty…”
“Takže nepotřebuješ čarodějku, ale psychiatra,” zasmála se Willow.
“Tak zdvořilosti máme za sebou a můžeme se dostat k tématu Buffy.”
“Já nechci mluvit o Buffy,” zavrtěl hlavou Angel. “Nechápej to špatně, Will, ale zkouším na ni zapomenout, naučit se žít bez ní. Mám práci, přátele, syna, už víc jak rok s někým chodím a je to docela vážné a Buffy…”
“Buffy je se Spikem,” doplnila ho Willow. “A ty to prostě jen tak necháš? Vzdáš se, Angele?”
“Nejsem si jistý, jestli mám ještě za co bojovat…S Buffy to vždycky bylo komplikované…takhle je to lepší, jsme šťastní a o to přece jde, ne?”
“Šťastní budete, až si konečně přestanete lhát. Ale máš pravdu…necháme toho, alespoň prozatím. Takže Fred…”
“Jo, Fred…” přikývl Angel.
“Postarám se o ni. Až budu odjíždět zpátky, bude to zase ta Fred, kterou jsme všichni znali. Slibuju…”
***
“Zmrzlina byla skvělý nápad,” usmála se Fred. Seděla se zkříženýma nohama na Willině posteli, vyškrabávala z kelímku poslední zbytky čokoládové pochoutky a v její tváři se po dlouhé době opět objevil alespoň záblesk štěstí.
“Dělávaly jsme to tak s Buffy,” přikývla Willow, “ale poslední dobou nám nějak nezbývá čas.”
“Práce,” pochopila Fred. “Jsem ráda, že jsi tu, Will. Potřebovala jsem někoho jako ty…”
“Jako já?” pohlédla na ni tázavě.
“Dívku…” rozesmála se Fred. “Celý můj svět jsou jen muži…Angel, Charles, Lorne… a s nimi se o některých věcech nedá mluvit. Nemůžu jim říct, co cítím, protože oni by to nepochopili…”
“Mám úplně opačný problém,” pokrčila rameny. “Co odjel Alex…Alex je náš…”
“Vím, kdo je Alex,” zastavila ji Fred. “Wesley mi to…” Jeho jméno bolelo. Bože, jak moc to po tom roce bolelo.
Will si všimla výrazu v její tváři a pochopila, co ho způsobilo.
“Proto jsem tady, Fred. Chci ti pomoct, ale nedokážu to, když se mi nesvěříš…”
“Po tom…vrátila jsem se domů do Texasu, věřila jsem, že to bude jednodušší. S mámou, tátou, na místech, kde mi bývalo krásně a kde nebyly žádné věci, které by mi připomínaly jeho…”
“Nepomohlo to,” uhádla Willow. Chápala ji až příliš. Sama dlouho utíkala, dokud nepochopila, že jsou věci, před kterými se nelze skrýt, ať se snažíte sebevíc. “Nešlo to. Nemohla jsem se vrátit zpátky, když jsem viděla svět v jeho pravé podobě. Za každým rohem jsem viděla démona, čekala jsem, až přijdou a zabijí někoho dalšího…
Rozhodli jsme se vrátit do L.A…”
“Rozhodli?” Will zarazilo to množné číslo. Tušila, že Fred něco skrývá…
“Věříš na duchy?” zeptala se.
“Myslíš tím, když někdo umře a pak se vrátí, aby…”
“Aby byl s tebou,” zašeptala Fred a Will měla pocit, jako by v tu chvíli mizela do jiného světa.
“Věřím,” přikývla. “Duchové existují, Fred, jsou tu, aby nám pomohli vyrovnat se se smrtí milovaných lidí…anebo aby nás pronásledovali za naše zločiny.” Zadoufala, že Fredin případ patří k těm prvním.
“Můžou ti pomoct, ale nesmíš zapomínat, že to nic nemění, že jsou pořád mrtví… Víš, co je nejtěžší? Ta chvíle, kdy přestaneš rozeznávat reálný svět a iluze. Tisíckrát přijde, tisíckrát si budeš jistá tím, že není skutečný, ale pak tě to napadne…Co když se mýlím? Co když on je a já jsem mrtvá? Který svět je skutečný? Ten s přáteli…každodenní život plný obyčejných problémů? Nebo ty chvíle s ním?
V tom okamžiku začneš umírat taky…Ve chvíli, kdy začneš pochybovat o své existenci, přestaneš být tou Fred, kterou všichni znají.”
“Mluvíš, jako bys to znala,” zašeptala Fred zmateně. To, co říkala, se až příliš blížilo pravdě.
“Hodně jsem četla,” pokrčila rameny Willow.
“Když jsem byla malá, snila jsem o tom, jak najdu prince, který mě bude milovat. Viděla jsem nás dva, jak v zapadajícím slunci cváláme na koni po pláži a jsme šťastní. Jako nikdo jiný na světě.
A dneska? Dnes sním o tom, aby slunce ráno už nevyšlo. Protože pak by on nemusel odejít…”
***
“Vím, na co myslíš,” usmála se a pátravě si prohlížela její tvář. Dvěma prsty jí přejela po rtech, pak po krku sjela až ke klíční kosti, odkud pomalu putovala po hrdle až k dolíčku mezi ňadry. Willow zavřela oči a byla by přísahala, že cítila dotyk Tařiných úst na své tváři. Někdy to bylo příliš opravdové na pouhý sen…
Když se Williny velké oříškové oči otevřely, odhalily navzdory smutku, který cítila, jiskřičky štěstí, nadšení pro něco nového, dosud nepoznaného. Tara se usmála. Milovala křehkou uplakanou Willow, protože ta Willow ji potřebovala…ale šťastná Willow byla přece jen lepší.
“Možná je to hloupost, ale co kdyby to vyšlo…” zamumlala.
Zase ta naděje! Jen doufala, že si Will neublíží, když jí tenhle plán nevyjde.
“Chceš to zkusit? Zachránit ho?”
Willow přikývla. Nebyla si jistá, jestli jí chce říct celou pravdu, ale Tara ji jako vždy překvapila. Znala její nejtajnější myšlenky…to byla jedna z věcí, které na ní vždycky milovala.
“Dokážeš to…” pokusila se zahnat její obavy.
“Fred by to hodně pomohlo,” zamumlala. Hledala argumenty, proč to udělat, přestože už se dávno rozhodla.
“Půjde to?” zaváhala. Uplynul rok od chvíle, kdy udělala poslední pořádné kouzlo… Možná to zapomněla, možná ztratila všechnu svou sílu. “A co když ne? Co když jsem dala Fred naději a nepovede se mi to? Bojím se, že jí ublížím…”
“Jsi skvělá, dokážeš to,” zopakovala a omotala si kolem prstu pramínek jejích měděných vlasů.
“Ale už jednom se mi to nepovedlo,” připomněla jí Willow.
“Tohle je jiné… Wesleyho zabil démon, to kouzlo bude fungovat, Willow, nesmíš se bát jen proto, že to jednou nevyšlo. Já jsem měla umřít, nemohla jsi tomu nijak zabránit, nedalo se to zastavit, ani vrátit zpět. Musíš se s tím smířit, konečně začít žít…”
“A co když to prostě nejde?” zeptala se Will a cítila, jak jí po tváři tečou slzy. Nenáviděla se za tuhle slabost…někdy byla prostě víc malá holčička než čarodějka. Někdy potřebovala brečet a někdy potřebovala člověka, který jí řekne, že všechno se zase zlepší, že ať se stane cokoli, svět se bude točit dál a všechno trápení jednou přebolí.
“Musíš, Willow,” zašeptala Tara. “Když ne pro sebe, tak pro mě. Nemůžu tu zůstat věčně…musím jít, Will, nebo udělám ducha i z tebe. Na co se celý den nejvíc těšíš? Až se večer zamkneš v pokoji, abych za tebou mohla přijít…takhle nemůžeš žít, kočičko. Utrápila by ses,” vzlykla Tara, pohladila ji po tváři a pak ji začala něžně slíbávat z tváře slzy.
“Prvním krokem na tvé cestě k novému životu je záchrana Wesleyho. Musíš si dokázat, že ta síla v tobě je…”.”
“Ale co když…” začala Willow po chvíli, ale Tara ji zastavila v půlce věty krátkým polibkem.
“A Angel?” pokusila se změnit téma. “Řekla bych, že Fred není jediná, kdo potřebuje zachraňovat.”
“Angel potřebuje spíš ránu do hlavy, aby se vzpamatoval,” ušklíbla se Willow. “Myslíš, že budu mít dostatek síly, abych mu ukazovala, že ještě všechno neztratil? Je jako slepý. Nebylo by lepší, kdyby za svou hloupost trpěl?”
“Willow, byla jsi s nimi od první chvíle. Pomáhala jsi Buffy, když přišel Angelus, podpořila ji, když ho musela zabít. Snažila ses, aby byli spolu, přestože se ti to ne vždycky líbilo. Znáš to tajemství, o němž si Angel myslí, že patří jen jemu…a proto ho obdivuješ ještě víc. Znáš je příliš dobře a víš, že k sobě patří…”
“To znám,” souhlasila Willow. “Ale stejně ho nechápu…Proč se za ní ještě nerozběhl?”
“Ze stejného důvodu, proč jsi mě nenechala odejít…proč chceš Fred vrátit Wesleyho…proč se lidé vzdávají milovaných věcí, i když ví, že bez nich nedokážou žít…nebo naopak, proč nejsou schopni se jich vzdát ve chvíli, kdy by měli…”
Willow na ni prosebně pohlédla, jako by jí ta odpověď mohla něco usnadnit. “Ze strachu.”
***
“Děsíš mě, když tohle děláš,” zamumlal zamračeně.
“Promiň,” šeptla Fred a provinile skryla ruce do kapes starého svetru. Jenže o pár vteřin později už je měla zase natažené před sebou a pátravě si prohlížela své dlaně.
“Nevypadají jako ruce, které někoho zabily.”
“Fred…” pokusil se ji zastavit, ale ona si ho nevšímala.
“Nebylo to poprvé, ale…když jsem zabila Cyvuse Vaila, cítila jsem jinak než předtím…Silná. Mocná. Tu noc jsem jich zabila spousty…a s každým z nich to bylo jednodušší…”
“Řekl bych, že jsi živoucím důkazem toho, jak mocným motivem může být touha po pomstě,” zašeptal a sevřel její dlaně ve svých.
“To ne…chtěla jsem jen…celou tu dobu jsem měla na rukou tvou krev a doufala jsem, že když jich zabiju dost, všechno se změní. Zmizí to jako špatný sen. Jako v pohádkách…usekneš drakovi hlavu a všechna jeho kouzla se zruší…lidé obživnou a princ s princeznou budou žít šťastné až do smrti.”
“Fred,” zašeptal. Pevně ji objal a konejšivě ji hladil po vlasech…nebo si alespoň představoval, jak to dělá. Být tím, čím byl, nebylo snadné. Možná nejtěžší částí toho všechno bylo, že ani nevěděl, co je. Duch? Ale ti přece procházejí zdmi, nemohou objímat lidi, otáčet stránky v knihách. Démon? Neměl žádnou moc, nemohl nikomu ublížit…ne fyzicky.
Pamatoval si svou smrt a pak to, jak se o pár týdnů později ocitl tady. Nejprve říkal, že to dělá pro ni. Že zůstane, dokud se s jeho smrtí nevyrovná. A pak? Tvrdil, že ho Fred stále potřebuje, ale ve skutečnosti se jen bál…bál se odejít, protože před ním leželo neznámo a odvahu k prvnímu kroku ztratil už kdysi dávno. Peklo. Nebe. Ráj. Bylo mu jedno, co na něj čeká, když druhou možností bylo zůstat s Fred. Ničil ji. Ničil sebe. A jen tiše doufal, že jednoho dne přijde něco, co mu vrátí sílu…
“Miluju tě,” zašeptala a přejela mu konečky prstů po tváři. Něco cítila, ale bylo tak odlišné od doteku živé bytosti. Nechápalo to. Nedokázala to popsat. A pokaždé, když si myslela, že začíná nacházet nějaké rozumné vysvětlení, přišlo něco, co ji do téhle hádanky smrti zamotalo ještě pevněji. Časem to prostě přestalo být důležité…Byl s ní. Co víc si mohla přát?
“Chci jít spát,” zamumlala z posledních sil a položila mu hlavu na rameno. Přikývl. Zvedl ji do náruče a pomalu odnášel k posteli.
***
K jednoduchému kamennému náhrobku ve stinném koutě hřbitova trefila i poslepu. Chodila sem třináct měsíců, den co den mu nosila květiny nebo se jen posadila na lavičku pod starý dub a tiše mu povídala.
Prsty se dotkla svých úst a pak je položila na chladný kámen. Wesley Wyndham-Pryce. Zemřel pro tenhle svět. Za ty měsíce se jí ta slova nesmazatelně vryla do srdce. Zemřel pro tenhle svět.
Zemřel…
Chtěla tomu věřit, smířit se s tím, ale pak přišla domů a s pláčem vklouzla do jeho náruče. A to, co celý den pracně budovala, se rozpadlo jako domeček z karet.
“A co bude teď?” otočila se k Willow. Začínala pochybovat. Když jí ten plán Will poprvé navrhla, bez jediného zaváhaní souhlasila. Ale teď…co když to nepůjde? A jak by to vůbec mohlo jít? Se smrtí si nelze zahrávat…
“Když jsem oživovala Buffy,” zamumlala Will a posadila se na zem, vedle Wesova hrobu, “potřebovala jsem Osiridovu urnu a oběť…musela jsem zabít malého…”
Všimla si, jak Fred při těch slovech zbledla, a tak radši ztichla. Sáhla pro batoh a vytáhla z něj pár drobností. Tímhle kouzlem se před třemi lety pokusila oživit Taru… Nefungovalo a někde v hloubi duše cítila strach, že ani dnes to nebude jiné…
Fred napjatě pozorovala, jak Will kolem sebe rozestavila kruh bílých svíček a pak jednu po druhé pomalu zapalovala. Sáhla pro malou lahvičku, odzátkovala ji a začala si po rukou a tváři roztírat nějakou temně rudou kapalinu. Měla tolik otázek, ale posvátnost toho okamžiku jí zabránila vyslovit kteroukoli z nich. Will zavřela oči a z její tváře šlo číst hluboké soustředění.
“Osiride, správce brány, vládce osudu, vyslyš mou prosbu…”
***
Zalapal po dechu. První nadechnutí bylo nejtěžší. Cítil, jak se mu plíce roztahují přívalem kyslíku, celé jeho tělo zaplavila hřejivá energie. Jako by mezi tímhle nádechem a tím posledním uplynuly miliony let, kdy téměř zapomněl, jaké to je.
Žil. Opravdu žil. Ne jen proto, že ho Fred nechtěla nechat odejít. Už nebyl jen stínem uvězněným mezi světem, který kdysi znal, a říší temnoty.
Skutečně žil.
Ruce ho pálily. Nedokázal si vzpomenout, jak se dostal ven z rakve. Probudil se vyděšený, aniž by tušil, kde je nebo co se stalo. Pak mu to došlo… Nějak se mu podařilo odstranit víko, začal hrabat…dlaně ho bolely, ale věděl, že nesmí přestat. To strach ho donutil pokračovat až do chvíle, kdy se konečně znova nadechnul. Po třinácti měsících smrti žil.
Zůstal sedět na zemi opřený o náhrobek se svým jménem, alespoň do chvíle, než ovládl třesoucí se tělo…tak cizí, jako by patřilo někomu jinému. Ten pocit byl podivný. Jako by byl svázaný, uvězněný v neskutečně malém prostoru, který mu znemožňoval jakýkoli pohyb. Zcela paralyzován strachem. Slyšel v uších hukot vlastní krve, zrychlené bušení svého srdce.
Žil.
Nevěděl jak nebo proč, ale žil. Někdo mu dal druhou šanci, možnost dokončit věci, které nestihl.
Fred…
Nemotorně se zvedl na nohy. Byly ztuhlé, ale přesto ho udržely. Musel zpět. Za Fred. Jako člověk, ne duch. Chtěl ji obejmout, políbit, cítit dotek jejích rukou. Chtěl zase žít.
***
Seděl na posteli, hlavu sklopenou k zemi.
“Ahoj, Wesley,” pokusila se usmát. “Jsi tu dlouho?” obvyklá otázka.
Jen pár minut – obvyklá odpověď.
“Asi tři hodiny,” zamumlal místo toho. V jeho hlase bylo cosi, co nepoznávala. Něco se změnilo. Byl jiný…Nebo to bylo v ní? Těch pár hodin, co s Willow stály nad jeho hrobem, se odvážila doufat, že by třeba… Jako vědec by nikdy něčemu takovému nevěřila, ale viděla přece tolik věcí. Zažila tolik podivností, které se vědě vymykaly… Tak proč by se to nemohlo stát? Proč by Wesley nemohl zase žít?
Posadila se na postel vedle něj a unaveně si odhrnula vlasy z obličeje.
“Byla jsem s Willow. Něco jsme dělaly a pak…zašly jsme si na kávu a…”
Wesley se zhluboka nadechl a otočil své ruce dlaněmi vzhůru. Fred trvalo pár vteřin, než si toho všimla.
“Panebože, to musí bolet. Něco ti na to donesu,” vyskočila, ale Wesley ji zastavil.
“Bolí to…moc to bolí, ale to je dobře,” pousmál se. Jindy by si naříkal jako malé dítě, ale dnes…teď tu bolest vítal, ba dokonce z ní byl nadšený.
“Co se stalo, Wesley?” prohlížela si ho pátravě Fred. To, co říkal, bylo podivné, nedávalo jí to smysl…
“Třináct měsíců jsem nic necítil, Fred…bolest…dotek tvé kůže,” zvedl ruku a jemně jí přejel po tváři. Dotek, který ucítila, byl tak něžný a lehký, přesto jiný. Skutečný. Jeho prsty jí zanechávaly na obličeji krvavé šmouhy. “Málem jsem zapomněl, jak je to krásné…” vzlykl.
“Wesley…”
Místo odpovědi ji políbil. Dlouze, hladově…jako někdo, kdo o něčem podobném dlouhé měsíce snil, ale teprve teď dostal možnost vyzkoušet, jaké to je.
I Fred cítila, že se něco děje. Byl jiný. Poprvé za ty měsíce měla pocit, že je skutečně s ní.
“Fred…” zašeptal a přejel jí rty po spánku.
“Co se ti stalo?” zeptala se ještě jednou.
“Já nevím,” zavrtěl hlavou. Když k ní zvedl oči, všimla si, že mu po tváři tečou slzy. “Nevím, jestli to byla Willow nebo někdo jiný…probudil jsem se…dusil jsem se, myslel jsem, že umřu. Já, který jsem mrtvý už víc než rok, jsem se bál, že umřu. Nikdy jsem nic takového necítil. Hrabal jsem, hrabal a najednou jsem byl venku. Zase jsem dýchal, tlouklo mi srdce. Nevěděl jsem, co se stalo…ale sakra, Fred, ale bylo to, o čem jsem měsíce jen snil.
Přijít sem, být tu s tebou a…cítit tvou vůni, tvou blízkost…”
“Panebože, Wesley… Musíme jít za ostatními. Willow bylo strašně líto, že se jí to kouzlo nepovedlo. Kvůli mě…moc jsem tě chtěla zpět…”
“Myslím, že ty jsi důvod, proč jsem tu,” usmál se.
“Zavolám Angela…”
“Ne Fred,” zastavil ji. “Jen tuhle noc, víc nechci. Hned ráno půjdeme a všechno jim povíme. Ale teď…budou mít spoustu otázek a na to já teď nemám sílu. Chci být s tebou, držet tě v náručí…a taky se tak probudit.”
Váhavě přikývla neschopná jediného slova.
***
Co nejtišeji za sebou zavřela dveře a pak se vydala ke schodům do pokoje. Myslela si, že všichni už dávno spí – byly tři hodiny ráno – ale jeho hlas ji vyvedl z omylu.
“Začínal jsem se bát, kam jsi zmizela…”
Will se překvapeně otočila. Seděl v křesle v rohu místnosti. Skrýval se ve stínu, ale byla si jistá, že pozná, na co myslí. Cítila jeho smutek, jeho strach…
“Potřebovala jsem na vzduch,” pokrčila rameny. Vrátila se k němu a posadila se do prázdného křesla.
“Myslíš na ni?” zeptala se po chvilce, kdy pečlivě zkoumala každý detail jeho obličeje.
“Ne,” zamumlal. Ale když zvedl hlavu a jeho oči se setkaly s jejími, změnil názor a téměř neznatelně přikývl. Stejně by poznala, že lže.
“Je šťastná?”
“Co chceš slyšet?” pohlédla na něj tázavě Willow. “Ať řeknu cokoli, stejně to bude bolet.”
“Chci, aby byla šťastná…”
“Ona je, Angele, ale ne s tebou! O to tu jde, ne? Měl jsi šanci, kdybys ji využil, mohl jsi teď být s ní. Mohli jste si spolu vybudovat nový domov, milovat se…být šťastní, teda pokud to vy dva vůbec dokážete…”
“Vybrala si Spika,” pokrčil rameny a snažil se, aby z jeho hlasu nebyla cítit bolest, která ho posledních devět let – od první chvíle, kdy ji uviděl – pomalu užírala.
Buffy Summersová byla jeho láskou i jeho prokletím…věděl, že to nikdy neskončí. Ona jednoho dne zemře, ale on tu bude pořád – se všemi vzpomínkami, s láskou. Nina byla první, kdo na to přišel. Myslel si, že s ní může být šťastný, lhát sám sobě, ale…ona poznala, že i když je s ní, jeho duše bloudí někde daleko. Že když říká miluji tě, v myšlenkách je s někým jiným…
“Nevybrala si Spika,” zavrtěla hlavou Willow. “Aby sis vybral, potřebuješ aspoň dvě možné volby. Jenže jediný, kdo tenkrát přišel, byl Spike. Nepřijel si, nezavolal…co jsi čekal? Že bude čekat celý život pro případ, že by sis to přece jen rozmyslel? Že se všeho vzdá, i když ty nemáš dost odvahy udělat to samé? Buffy, nebude žít věčně…”
“Nechci o tom mluvit,” zastavil ji Angel.
“Tak pán o tom zase nechce mluvit?” zamračila se Will. “Myslíš, že když budeš mlčet, ta bolest zmizí? Musím tě zklamat. Nezmizí! Bude tam pořád. Den za dnem bude růst, až jednoho dne nebude nic než ta bolest… Pořád máš šanci, Angele. Když nic jiného, můžete si alespoň všechno vyříkat,” zamumlala a cítila, jak jí po tváři tečou slzy. Zadoufala, že to v té tmě přehlédl. “Říct sbohem. Víš, co by za podobnou možnost dala Fred? Nebo já?”
“Willow…”
“Jo, představ si, že i já jsem někoho milovala. A i já jsem toho člověka ztratila. Jenže na rozdíl od tebe, ať udělám cokoli, Taru mi nikdo nevrátí… Kdybych byla na tvém místě, neváhala bych ani vteřinu.
Proto se nemůžu smířit s tím, když vidím, jak tu sedíš a lituješ sám sebe. Máš šanci to změnit, Angele. Ještě pořád můžeš mít život, o jaké jsi snil…stačí bojovat.”
“Promiň, Will,” zašeptal. Nevěděl to. Připadal si jako neuvěřitelný sobec. Vyprávěl jí o svých problémech, chtěl, aby řešila ty Frediny, ale nikdy ho nepadlo, že i ona sama by mohla…
“Jak?”
“Na tom nesejde,” zavrtěla hlavou a otřela si z tváře slzy. “Promiň, neměla jsem na tebe tak vyjet, ale poslední dobou je toho na mě moc…”
“Vypadáš unaveně,” souhlasil Angel. “Měla by ses jít vyspat.”
“Tuhle únavu nevyřeší spánek,” zamumlala, ale přece jen vstala a pomalu se vydala ke schodům. Po cestě se ještě zastavila u jeho křesla.
“Stejně si myslím, že bys to měl aspoň zkusit,” pousmála se a jemně se dotkla jeho ruky.
***
Roztaženými závěsy proudilo do místnosti stříbrné měsíční světlo. Zatímco ona spala, on celou noc pozoroval její tvář. Bál se usnout…co kdyby se ráno vzbudil a zjistil, že tohle všechno byl jen sen?
“Děláš to už dlouho?” otevřela oči a tiše se usmála.
“Co?” pohlédl na ni překvapeně.
“Koukáš na mě…”
“Ne dost dlouho,” zavrtěl hlavou a políbil ji.
“Jsem šťastná,” zašeptala, položila mu dlaně na hrudník a opřela si o ně bradu. “Jsi šťastný?” zeptala se a utápěla se v jeho očích. Pořád to bylo jako sen. Nádherný sen. Ještě včera usínala s pláčem… a dnes?
“Samozřejmě, že jsem šťastný,” zamumlal Wesley, i když ta slova nebyla tak úplně pravdivá. Na rozdíl od Fred myslel i na budoucnost a právě tyhle myšlenky se odrazily v tom kratičkém zaváhání, které následovalo po její otázce. Nemohlo to být tak snadné…jinak by to dělal každý. Vrátit se z říše mrtvých a nenarušit při tom rovnováhu světa? Co když se s ním probudilo něco dalšího, něco děsivého, co může poslat zpět na opačný břeh nejen jeho, ale i jeho blízké. Už nechtěl bojovat…
“Něco tě trápí,” odhadla Fred a přejela mu prstem po vrásce na čele.
Váhavě přikývl.
“Ale to počkám,” zamumlal a pevně ji objal. Prosím, jen dnešní noc…víc nežádal. Těch pár hodin bylo splněním jeho nejtajnějších snů a byl ochoten vzdát se pro ně čehokoli.
“Miluji tě,” usmála se Fred v polospánku.
“A já miluji tebe…” pohladil ji jemně po tváři. Byla tak krásná. Tmavé kruhy pod očima, bílá pleť, která téměř zapomněla, jak chutnají sluneční paprsky, na tváři vybledlá jizva, jako památka na boj s Cyvusem Vailem…ne, nic z toho nemohlo narušit obraz dokonalosti v jeho mysli. Miloval Cordelii, svým způsobem i Lilah, ale ani s jednou z nich to nebylo takové. Když byl s Fred, neexistoval čas, bolest, zlo, bylo mu jedno, jestli se v příštím okamžiku svět rozpadne na kousíčky. Už od prvního setkání to věděl – ona je ta pravá, jen ona mu může dát odvahu čelit realitě, bojovat pro svět, jen s ní bude naplněný. Obětoval všechno, aby mohl být s ní, ale nelitoval. Zachoval by se stejně, i kdyby věděl, k jakému konci to spěje…
Výbuch hněvu byl tak nenadálý, že bezděky zaryl ruce do matrace, aby jí neublížil. Něco v něm se na okamžik přestalo ovládat. Toužil po bolesti, po krvi a jediné, co ho zastavilo, byl panický strach, že by mohl zranit Fred. Trvalo to jen zlomek vteřiny, přesto měl pocit, jako by právě vybojoval největší bitvu svého života.
“Jsi v pořádku?” zamumlala Fred a pátravě si prohlížela jeho potem zalitou tvář. Váhavě přikývl a zhluboka se nadechl, aby se toho pocitu definitivně zbavil.
***
“Nemůžu se dočkat, jak se budou tvářit, až tě uvidí,” usmála se Fred, zastavila se a znova ho začala líbat. Ráno vysvitlo slunce a on nezmizel.
“Myslíš, že dneska vůbec dojdeme dolů?” mrkl na ni Wes a nepříliš ochotně se odtrhnul od jejích rtů.
“To nevím,” zachichotala se. “Ale zkusíme to,” navrhla, chytila ho za ruku a rozběhla se ke schodům.
“No sláva, už jsem si začínal myslet, že všichni prospíte celý den,” zavrčel Angel, když si všiml Fredina příchodu. Sám ani nešel spát. Seděl ve stejném křesle, kde ho Willow v noci opustila, a celou tu dobu přemýšlel o jejích slovech. Jak moc pravdy se v nich skrývá a jak moc se bojí všeho, co mu navrhovala…
“Mám pro tebe velké překvapení,” zašeptala tajemně Fred. Angel se zamračil…vypadala jinak. Bylo to vůbec možné? Zářila jako sluníčko…takhle ji neviděl už hodně dlouho.
“Překvapení?”
“Jo,” přikývla Fred a vtáhla do mítnosti…
“Wesi?” Angel vyděšeně vyskočil z křesla. “Wesley?” zopakoval, udělal pár kroků vpřed a natáhl ruku, aby se přesvědčil, že je skutečný.
“Wesley,” zamumlal znova, a když mu konečně došlo, že před ním nestojí žádný duch, nadšeně ho objal.
“Ale jak to, že…”
“Willow,” usmála se Fred.
“Wesley…” řekl Angel stále neschopný jiného slova. Kousek odstoupil, aby si ho mohl pořádně prohlédnout. “Bože můj…”
“Will,” vypískla nadšeně Fred, když si všimla dalšího příchozího. “Dokázala si to!” vyběhla po schodech a vesele dívku objala.
“Dokázala?” zopakovala zmateně Willow, než jí došlo o čem mluví.
“Wesi…”
“Díky, Willow,” přikývl. Nevěděl, co říct. Dlužil jí tolik, že se těžko dalo vyjádřit slovy.
“Jsem ráda, že se to povedlo,” zašeptala. “Hlavní je, že budete šťastní,” usmála se na Fred, která mezitím přeběhla zpátky do Wesovy náruče.
“To pro mě nebude problém,” ujistil ji Angel. “Co kdybychom to nějak oslavili a…”
Klidně mě zabij, ale opovaž se dotknout mé dcery…
Willow se překvapeně rozhlédla po místnosti.
“Slyšeli jste to?” zeptala se.
“Co?” pohlédl na ni nechápavě Angel.
Proměním tě v krysu, jestli se jen dotkneš toho dítěte…
“Ten hlas…” zamumlala zmateně Will.
Ne…prosím ne…ona za nic nemůže…neubližuj jí, vezmi si mě…
Willow si vyděšeně zacpala uši, ale ten hlas tu byl dál.
..ve jménu nejmocnější bohyně tě…
“Willow, jsi v pořádku?” zeptal se Wesley a vyběhl po schodech nahoru. Dostal se k ní právě včas, aby zachytil její tělo padající k zemi.
“Will,” zavolal a poplácal ji po tváři. Nereagovala. Slyšel, jak tiše dýchá, ale ani se nepohnula. “Myslíš, že bychom ji měli odnést do pokoje,” navrhl Angelovi a Fred, kteří ho jen vyděšeně pozorovali, a zvedl ji z podlahy.
***
“Zůstaneš s ní, prosím?” zamumlal Wesley a starostlivě odhrnul Will z tváře pramen zpocených vlasů. Když ji donesli nahoru, upadla do podivného transu. Fred chtěla zavolat lékaře, ale Angel s Wesem jí to zakázali. Ať procházela čímkoli, nebylo to nic, s čím by si medicína dokázala poradit.
“Půjdu se podívat do nějakých knih,” navrhl. Fred k němu zvedla oči a mlčky se usmála.
“Zůstanu tady,” přikývla.
Zamyšleně ji políbil na tvář a pak se vydal do své staré kanceláře.
Tara tam na něj už čekala. Když za sebou tiše zavřel dveře, konečně se odvážila promluvit.
“Wesley,” usmála se. Wes sebou překvapeně trhl.
“My dva se známe?” pohlédl na ni pátravě. Jako by ji znal, ale…nedokázal si vzpomenout odkud.
“Ne,” zavrtěla hlavou. “Jsem Tara,” představila se.
To jméno mu nic neříkalo, alespoň do chvíle, než mu napověděla.
“Willowina Tara.”
“Ale ta je přece…” nadechl se k protestu.
“Mrtvá?” doplnila ho. “Ano, přesně to jsem. Potřebuju od tebe pomoc…”
“Takže jsi duch?” zeptal se překvapeně.
“Jo,” přikývla. “Tobě přece nemusím dokazovat, že duchové existují. Jsem tu, abych zachránila Willow. Ona pomohla tobě, ale teď sama potřebuje někoho, kdo jí ukáže správnou cestu. Nemůžu to být já, ublížila bych jí ještě víc. Tím, že zachránila tebe, si uvědomila, jak mocná a zároveň bezmocná je. Dokáže pomáhat druhým, ale svoje zlomené srdce si sama nevyléčí.”
“Proč já?”
“Protože víš, jaké to je být duch. Trvá to skoro tři roky, Wesley. Když Will tenkrát udělala to kouzlo, kterým ze všech potenciálních staly přemožitelky, našla v sobě velkou sílu. Sílu, o které ani netušila, že ji má.
Pustila se do pátrání. Uběhly týdny, než našla kouzlo, které hledala, kouzlo, které by jí umožnilo vrátit mě mezi živé. Věřila si…pro někoho s takovou silou to přece musí být hračka.
Jenže ani tohle nezměnilo nic na tom, že jsem umřít měla. Přišel můj čas. Willow byla jediná, kdo to nechápal. Přesto…kouzlo, které našla, bylo příliš silné, aby zůstalo bez následků. Vrátila mě zpátky. Ne jako člověka, ale jako ducha. Jsem uvězněná mezi světem živých a říší mrtvých, zbloudilá duše, která nedosáhne pokoje, dokud ji Willow nenechá jít.”
“Proč bych ti měl věřit?” pochyboval Wesley. Co když právě tahle nevinně se tvářící dívka byla tím, čeho se tolik bál. Zlo mělo spoustu podob.
“Protože mě potřebuješ. Chceš odpovědi na své otázky a já ti je můžu dát,” pokrčila rameny. “Musím jít…”
“Ale jak tě…”
“Ukážu se, až mě potřebovat,” odpověděla na jeho nevyřčenou otázku.
***
Wes zamyšleně položil knihu, kterou právě četl, na klín a zahleděl se na opačný konec místnosti, kde Fred právě rozebírala nějaký podivně vypadající přístroj.
Probděla téměř celou noc u Williny postele, a teprve když se krátce před svítáním probudila, dopřála si pár minut spánku. Přesto teď dokázala vypadat dokonale. I Angel to říkal. Jakoby se ze dne na den stala někým jiným.
Mohl by ji takhle pozorovat hodiny. Za ten rok ji znal dokonale, možná i lépe než ona sama. Viděl ji šťastnou, i na pokraji smrti. Znal důvěrně každý její pohyb…to, jak jí do tváře padaly prameny vlnitých vlasů, když se naklonila nad stolem…jak si zamyšleně kousala spodní ret, když na něco nemohla přijít… pohyb, jímž si posunovala brýle, které jí neustále sklouzávaly z nosu… Byly to jen detaily, kterých si nikdo jiný nejspíš ani nevšiml, ale pro něj představovaly v posledním roce bezpečné útočiště.
Kdykoli cítil, že už nemůže dál, vzpomněl si na jednu z těhle drobností a to ho zachránilo. Kdykoli tápal v temnotě, zašeptal její jméno a ona mu ukázala cestu zpět.
Nevěřil v ráj, ve vítězství dobra ani ve spravedlnost, ale věřil ve Winifred Burkleovou a to bylo víc, než od života čekal. Otec mu kdysi řekl, že člověk odhalí pravý smysl existence teprve ve chvíli, kdy zemře. Považoval to za hloupost, dokud to neprožil. Ale otec měl pravdu. Tenkrát opravdu našel smysl svého života…
Jakoby vycítila, že ji pozoruje, zvedla hlavu a věnovala mu zářivý úsměv. Stydlivě si zastrčila za ucho pramen vlasů a sklopila oči zpět k práci. Opětoval jí úsměv, když mu znenadání projela hlavou ostrá bolest.
Je tak krásná. Skrývá v sobě tolik síly a potenciálu, jen škoda, že je až příliš lidská. Mít v sobě o něco víc temnoty, alespoň kousíček démona, mohla by z ní být dokonalá královna tohoto světa.
Lidé ho překvapovali. Od jeho časů se stali mocnějšími, chytřejšími, vynalézavějšími…boj s nimi nebude tak jednoduchý jako kdysi, ale o to bude zajímavější.
A vládnout jim mu teprve přinese pravé uspokojení.
Wes překvapeně zamrkal. Co se stalo? Zhluboka se nadechl. Jak bolest pomalu ustupovala, mizely s ní i ty podivné myšlenky. Zůstávala však pochybnost…
***
Angel tiše nakoukl do kanceláře. Wes seděl za stolem a přes vysokou hromádku knih ho nebylo téměř vidět.
Angel se mlčky usmál a chystal se zase zavřít dveře, když ho zastavil Wesův hlas.
“Děje se něco?”
“Ne,” odpověděl a váhavě vešel do místnosti.
“Jsem rád, že zase pracuješ,” zamumlal a zvedl z hromádky horní knihu. “Duchové?” pohlédl na něj tázavě.
“Jen něco hledám.”
“Nový případ?” odhadl Angel. “Že by ta dívka z rána?”
“Dívka?” zopakovala zmateně Wes.
“Jo…docela hezká, asi dvacet tmavé vlasy, bílé šaty…”
“Tara?” zamračil se na Angela.
“A má i jméno…”
“Jo, je to nový případ…” zalhal. Jak to, že Taru viděl?
“A Fred? Je to mezi vámi v pořádku?” zeptal se a položil knihu zpět na hromádku. Wesley roztržitě přikývl.
“Večer jsme si chtěli vyjet k moři. Myslíš, že bys mohl pohlídat Willow?”
***
“Nevrátil jsem se sám, že?” zamumlal Wesley a zamračeně si prohlížel své poškrábané ruce.
“To ti nemůžu říct,” zavrtěla hlavou Tara. “Do těchto věcí nemůžu zasahovat.”
“Beru to jako ano,” pochopil Wes. Děsilo ho to. Do teď to bylo jen tušení, pochybnosti o zdravém rozumu…ale teď získal jistotu. Co to vlastně probudil? Nějaké nehmotné zlo, které začne pomalu ovládat celé jeho okolí? Opravdového démona, netrpělivě čekajícího v temném koutě na okamžik, kdy nastane ta pravá chvíle k útoku?
“Řekni něco, Taro…cokoli…” požádal ji.
“Víš, že nemůžu,” zašeptala bezmocně. Tohle bylo nejtěžší – mít moc, ale nesmět… “Začínám o tom pochybovat,” zamumlal Wesley. “Nejsi jen duch, že? Byl jsem mrtvý, vím, jaké to je. A ty jsi jiná.
Přečetl jsem pár knih. Pokud tě tu uvěznila Willow, měla by být jedinou, kdo tě vidí. Já ne…a nic na tom nezmění ani fakt, že jsem byl mrtvý. A co Angel? I on tě vidí, že?”
“Věděla jsem, že jsi chytrý…jen jsem netušila, jak moc,” usmála se Tara. “Co chceš? Pravdu, kterou stejně nemůžeš pochopit? Ano, nejsem duch…to, co jsem, je bezvýznamné. Všechno je bezvýznamné v porovnání s tím, oč v téhle hře skutečně běží.
Jde tu o tebe a o Willow. Ona tě potřebuje, aby se dokázala vyrovnat s minulostí a svou novou sílou. A ty zase budeš potřebovat její moc v boji, který tě čeká.”
“Nechápu to.”
“Zatím ani nemáš.”
“Pomoz mi…slíbila jsi mi odpovědi, Taro…”
“Dobře,” přikývla váhavě. “Deeper Well,” zašeptala.
“Co to znamená?” zeptal se Wes, ale Tara už byla pryč.
***
“Willow seděla se zkříženýma nohama na posteli. Měla zavřené oči a tvář tak bledou, že připomínala mrtvolu.
“Ahoj, miláčku,” zašeptala Tara. “Jak ti je?” zeptala se a posadila se vedle ní. V první chvíli se zdálo, že ji Will ani neslyšela, ale po několika vteřinách přece jen otevřela oči a smutně se pousmála.
“Nevím…” zamumlala. “Je to podivné…v hlavě mám stovky hlasů. Šeptají, křičí, zpívají, hádají se…jako bych jim patřila. Nezajímá je, co si myslím, co cítím…bolí to, Taro. Je to děsivé. Jako bych to už ani nebyla já, tělo je moje, ale hlava patří jim. Nedopřejí mi jedinou soukromou myšlenku, já jsem oni…oni jsou já…
Co jsem udělala, Taro?” zeptala se a zvedla k ní uplakané oči. “Proč musím tímhle procházet? Čím jsem se provinila, že je celý můj život jen bolest?
Měla jsem Oze…toho nejúžasnějšího kluka na světě, někoho, koho jsem mohla milovat, na koho bylo spolehnutí…a pak přišla Veruca a během několika vteřin bylo po všem. Opustil mě a já byla sama… Poznala jsem tebe a osud mi dal ještě jednu šanci milovat. A co se stalo? Warren se pokusil zabít Buffy, ale co se mu podařilo, bylo zničit jediný smysl mého života. Svět bez Oze byl děsivý, ale svět bez tebe… chtěla jsem ho zničit, Taro. Toužila jsem po tom, aby všichni trpěli tak, jako já…ne, ještě víc. Zneužila jsem sílu, kterou jsem dostala, abych rozsévala bolest…a málem jsem tu pomstu dokončila…
Roky mi trvalo, než jsem získala zpátky rovnováhu. Byla jsem zase Will, holka ze Sunnydale, co zmákne levou zadní jakýkoli počítač a ve volném čase si zahrává s kouzlením. Měla jsem Buffy, Dawn a život se zdál zase fajn. A teď tohle…
Copak jsem prokletá, Taro?”
“Ne,” zamumlala Tara. “Tohle není prokletí, Will, ale požehnání. Máš sílu…větší sílu než Angel, než Buffy…než všichni, kteří na tomhle světě bojují se zlem. Zavři oči,” rozkázala jí, a když Will poslechla, chytila ji za ruce.
“Zhluboka se nadechni a zaposlouchej se,” pokračovala Tara.
“Co slyšíš?”
“Hlasy…” vzlykla Willow. “Prosby, ženský pláč…nějaká kouzla…zoufalý křik…ne, Taro, oni ji zabijí. Bojí se, bolí ji to, ale nedokáže to zastavit…tolik trpí…Co mám dělat? Musím jí nějak pomoci…”
“Ne, Will,” zastavila ji Tara. “Neposlouchej jejich hlasy…chci vědět, na co myslí…ne strach, chci, abys cítila jejich moc…abys poznala všechna ta kouzla, která ony znají…chci, aby se jejich moc stala tvou…
Když jsi oživila Wesleyho, ukázala jsi jim, že jsi jako ona. Silná, statečná, připravená obětovat cokoli pro dobro.
Will, to co teď v tobě je, nedokáže nikdo na tomhle světě plně pochopit. Pamatuješ na Prvotní zlo? Něco, co tu bylo dřív než lidé? Dřív než svět? Tohle je pravý opak prvotního zla…je to něco, co známe všichni, ale nikdo z nás to nedokáže popsat. Skrývá se to v každém úsměvu, v písničce, ve slunečném odpoledni stráveném s přáteli…je to v každé dobré věci na tomhle světě…a teď je to i v tobě…”
“A co když to nechci,” zavrtěla hlavou Will.
“To, nejde…buď to přijmeš nebo…” Tara se musela zhluboka nadechnout, než dokázala vyslovit zbytek té věty: “…nebo tě to zabije.
Tohle je skutečná magie, v čisté podobě, ne ty říkanky, se kterými si hrají zvědavé děti.
Magická zaklínadla neexistují. Jsou to jen shluky slov, jejichž rytmus umožňuje snadněji ovládnout mysl. Když se dostaneš na určitou úroveň, přestanou být potřebná. Bude ti stačit jediná myšlenka k tomu, abys udělala cokoli, co chceš. Takovou sílu nemá každá čarodějka…vlastně ji nemá téměř žádná. Je to moc, která dokáže zachránit miliony lidí, ale zároveň dokáže stejné miliony zničit. Síly někdy čekají desítky let, než najdou čarodějku schopnou takovou sílu přijmout a použít pro dobro. Teď si vybraly tebe, Willow. Jsi ta pravá. Nesmíš o tom pochybovat, protože Síly se nikdy nemýlí. Kdyby si nebyli jistí tím, že to dokážeš, nikdy by ti tuhle možnost nedali…
A teď zkus spát, ano?”
***
“Kdo jsi?” zeptala se Willow tmavovlasé ženy v dlouhých temně rudých šatech. Před pár vteřinami zavřela oči a najednou byla tady. S ní.
“Jedna z mnoha,” usmála se žena.
“Z mnoha?” zamračila se Will.
“Jsi příliš zvědavá, čarodějko,” pokárala ji, ale vzápětí dodala: “Avšak zvídavost někdy nebývá na škodu. Jsem Aira, čarodějka…tedy jedna z mnoha.”
“Co tu dělám?”
Byl to sen nebo skutečnost?
“Učíš se. Dej mi ruku, chci ti něco ukázat.”
“Proč se vůbec nebojím?” napadlo Will, když její ruka vklouzla do Aiřiny dlaně. Sotva se jí dotkla, obě se ocitly ve velké místnosti plné světla. Vlastně si ani nebyla jistá, zda jde o místnost, neviděla stěny ani strop. Všude okolo stály nebo seděly desítky žen. Všechny byly oblečené v bílém…mladé dívky, téměř ještě děti, i vrásčité stařeny. Připadala by si jako v nebi nebýt toho tísnivého ticha.
“My všechny,” usmála se Aira, “jsme stály před stejným rozhodnutím jako ty. My všechny jsme přijaly možnost získat sílu, který změní svět. Myslíš si, že to bylo snadné? Nebylo, Willow.
Každá z nás měla svůj osud, ale všechny nás spojovala bolest, sebeobětování. Všechny jsme trpěly, viděly umírat milované, žádná z nás neumřela v posteli…ale měly jsme možnost vytvářet historii.
Mučili nás, upalovali na hranicích, zabíjeli nám naše děti, aby nás donutili přiznat se, ale my se nevzdaly. Měly jsme sílu nadělat z nich hromádky prachu, ale přesto jsme dál bojovaly za jejich bezpečí.
Bez nás by tenhle svět dávno neexistoval. My jsme tenhle svět. Jsme dobro. Jsme světlo. A ty jsi jedna z nás…už teď.”
“Bojím se,” zašeptala Willow a omámeně se rozhlížela okolo.
“Strach je naprosto přirozený, Willow, je součástí tvé síly. Dobro se vždycky bojí. Zlo je tak snadné, zabíjet, ničit, ubližovat…to dokáže každý. Být dobrý chce odvahu, silnou vůli. Je to těžké, bolí to, ale výsledky stojí za to. Není nic cennějšího než úsměv…štěstí v očích nevinného, kterého jsi zachránila. Strach je normální…to on nás odlišuje od těch ostatních. Zlo se nebojí, protože nemá co ztratit.”
“Pochop mě…já nevím, jestli to chci, Airo. Nikdy jsem neuměla svou moc ovládat…většinou byl zázrak, když se něco povedlo. Moje kouzla nepřinesla příliš radosti…”
“Vrátila jsi Angelovi duši. Dvakrát jsi zachránila svět před jedním z nejhorších upírů v historii. Vrátila si Buffy. Dala jsi stovkám dívek možnost volby, sílu bojovat. Zachránila jsi Wesleyho… A k tomu všemu ti stačila moc, kterou jsi získala sama. Nedaly ti ji Síly, všechno, co ses do teď naučila, je jen tvá zásluha. Skrývá se v tobě obrovský potenciál, nediv se, když ho Síly chtějí využít.”
“A napadlo je, co bych s tou jejich mocí mohla způsobit?” pohlédla na ni tázavě Will. Nic nebylo jen černé a bílé. “Copak si Síly nevzpomínají, co všechno jsem zkazila? Použila jsem kouzla proti svým přátelům, pro své vlastní dobro. Zabila jsem člověka a toužila zničit celý svět…”
“Tohle je minulost, Willow, a budoucnost je jen v tvých rukou. Je to jen na tobě,” pokrčila rameny Aira.
“A o to je to ještě těžší…”
“Nemůžu ti říct, co máš udělat,” usmála se a chytila ji za ruku. “Ale jedno můžu…Jsi dobrá, Willow. Nemusíš se bát, že svou sílu, tedy pokud ji přijmeš, zneužiješ, protože to bys nedokázala…”
“A…” Willow se nadechla k poslední otázce, ale Aira moc dobře věděla, na co se chce zeptat.
Smutně se usmála a zavrtěla hlavou.
“Ne, Will, Tara je mrtvá a to nezmění žádná síla na tomhle světě.
Přemýšlej, rozhodni se….ale pospěš si, protože zlo je blíž, než si kdokoli myslí. Tentokrát to bude jiné…všechno, co jste dosud viděli, co jste prožili v posledních letech vám přijde nicotné ve srovnání s tím, co přichází…”
“O čem to mluvíš?” zamumlala zmateně Will.
“O pekle…”
***
“Stačí chtít a mohl by ses jich dotknout,” usmála se zasněně Fred, natáhla ruku a skrz roztažené prsty pozorovala nebe poseté zářícími hvězdami. Zula si boty, strčila je do rukou překvapenému Wesovi a bosýma nohama se rozběhla po vlhké trávě.
Posadil se a pozoroval ji. Několikrát se zatočila, až se jí vlasy rozevlály kolem tváře. Když se unavila, rozesmátě se natáhla na zem a zavřela oči. Slyšela hukot oceánu. Ustupující moře zanechávalo dole na pláži smutnou mozaiku kamínků, lasturek a plastových lahví. Vlny vystřikovaly do výše a s tichým šploucháním se lámaly o ponurá skaliska. Ve vzduchu byla cítit sůl a ještě něco zvláštního, co ji naplňovalo srdce nadějí. Byli jen pár kilometrů za L.A., ale přesto se cítila jako v ráji.
Podepřel si rukou hlavu a se zasněným úsměvem pozoroval její tvář. Jako by se celý svět v ten jediný okamžik navždy zastavil. Všechno okolo splynulo v jedno. Nic, s výjimkou jí a toho tísnivého pocitu v jeho srdci, nebylo důležité. Měl vše, co mohl chtít. Tak proč nebyl šťastný?
“Vezmi si mě,” řekl znenadání Wesley.
“Vezmu,” přikývla Fred s překvapivou rychlostí. Otevřela oči a roztáhla rty do širokého úsměvu.
“Pořád tomu nemůžu uvěřit.”
“Čemu?” zeptal se s úsměvem.
“Tomuhle…” mávla rukou okolo sebe. “Že jsme spolu…že ležíme v trávě, koukáme na hvězdy a mluvíme o budoucnosti…”
“Je to pravda,” zavrtěl hlavou Wes. “Teda doufám…” A pokud to byla jen iluze, byl odhodlaný strávit v ní zbytek života.
“Líbej mě,” zašeptala.
“S potěšením…”
***
“Udělala jsi to správně,” snažila se ji ujistit Tara. Opírala se o dveře a zdálky pozorovala Will sedící na posteli.
“To ukáže budoucnost,” pokrčila rameny. Necítila se jinak. Aira jí sice řekla, že to bude určitou dobu trvat, ale přesto čekala, že se něco stane. Že tu sílu ucítí…
Tara mlčky přešla místnost a posadila se vedle ní.
“Je čas, Willow,” usmála se a pohladila ji po tváři.
“Čas?” z jejího hlasu byl cítit strach. Věděla, o čem Tara mluví, ale bála se přiznat si to. Když to udělá, nebude cesty zpátky…
“Už mě nepotřebuješ.”
“Ne,” zavrtěla hlavou Willow. “Vždycky tě budu potřebovat…vždycky,” zašeptala se slzami v očích. “Nemůžeš mě tu nechat.”
“Jsi silná, miláčku. To, co jsi v posledních dnech udělala, jen potvrdilo, že už jsi připravená jít dál. Nemám právo tu být, chtít po tobě, abys mě milovala, když ti nemůžu dát to, co si zasloužíš.”
Willow pevně zavřela oči.
Když někoho ztratíte, ten pocit ve vás navždy zůstane. Prázdnota. Prolité slzy. Jizvy na duši. I kdyby se ten člověk vrátil, už nikdy to nezmizí. Ten strach, vědomí nicotnosti tváří v tvář smrti vás nikdy neopustí.
Můžete prosit, můžete se modlit…můžete tvrdit, že jste zapomněli, ale pravdou je, že už nikdy nebudete stejní. Čím víc se té změně budete bránit, tím těžší to bude. Můžete žít ve lži týdny, roky…ale ta chvíle, kdy budete muset čelit realitě, jednou přijde.
A nebude snadná.
“Běž, prosím,” zašeptala. Cítila, jak jí po tváři tečou slzy. Chtěla ji zastavit, zabránit jí v odchodu. Navždy ji připoutat k sobě. Ale…Tara měla pravdu. Takhle to nepůjde napořád. Musí jít dál.
Už nikdy nebude milovat. Ne po tomhle. Už nenajde odvahu svěřit své srdce někomu, kdo může z vteřiny na vteřinu odejít, změnit se v kamenný náhrobek a pár krabic nepotřebných věcí. Ale musí jít dál. Kvůli svým přátelům. Kvůli té síle. Kvůli sobě…
“Prosím, běž,” vzlykla znova.
Když otevřela oči, její pokoj byl prázdný…
***
“Dobré ráno, miláčku,” usmál se Wesley na Fred, která seděla s Angelem u stolu, a láskyplně ji políbil do vlasů.
“Ráno? Je poledne,” připomněl mu Angel. “Člověk by řekl, že po roce v hrobě budeš mít spánku po krk…”
Fred se zachichotala a skryla tvář na Wesleyho hrudi.
“To je moje vina,” přiznala se stydlivě.
“Přesně tak,” přikývl Wes. “Nenechala mě spát ani hrobě a teď…” nadechl se, ale větu nedořekl, protože si všiml Willow scházející ze schodů.
“Zdá se, že nejsem jediný, kdo vstává k obědu,” usmál se.
“Ani jsem nešla spát,” zavrtěla hlavou Will. “Četla jsem si v Angelově kanceláři jednu knížku a nějak jsem při tom zapomněla na čas…” zamumlala.
“Kdy se vracíš do Sunnydale?” zeptal se Angel.
“Zítra,” pokrčila rameny. Bylo to vlastně jedno…po tom, co ztratila Taru podruhé, jí bylo jedno všechno…
“O tom jsem chtěl s tebou mluvit,” uvědomil si Wes. “Já a Fred pojedeme s tebou.”
“Pojedeme?” pohlédla na něj překvapeně Winifred.
“Jo…sama jsi říkala, že bychom měli na čas z L.A. zmizet, ne?” připomněl jí.
Fred váhavě přikývla.
“Taky bys mohl jet, kdybys chtěl…” otočil se k Angelovi.
Ten jen zavrtěl hlavou. “Nemyslím si, že by to byl nejlepší nápad…v Sunnydale jsou věci, kterým bych se prozatím raději vyhnul.”
“Nemůžeš celý život jen utíkat…” ozvala se Willow. “Pojedete všichni,” rozhodla. “Los Angeles to bez vás pár dní vydrží…”
***
“A co s ní bude teď?”
“Jmenuje se Kennedy,” usmála se Tara. “Je to jedna z Přemožitelek. Ona a Will spolu chvíli chodily, než…než jsem se vrátila já. Vím, že pro ni Kennedy má stále slabost…nebude to těžké…stačí ji jen postrčit…”
“Postarám se o to, Taro,” přikývl Wesley. “Neboj se.”
“Vím, že to dokážeš,” přikývla. “Dopadne to dobře. Kennedy je silná, jako skála…jen tak něco jí neublíží, a právě to teď moje holčička potřebuje. Někoho, o koho se bude moci opřít, když já tady nebudu,” zašeptala se slzami v očích.
“Jsem rád, že jsem tě poznal, Taro,” usmál se Wesley a objal ji. Z přátelství, a taky proto, že chtěl vědět, jaké to je. Jako duch objímal Fred a nic při tom necítil…chtěl vědět, co prožívala ona.
“Je to zvláštní, že?” řekla Tara, jako by mu četla myšlenky. “Víš, že někoho svíráš v náručí, ale zároveň jako by tam nebyl…”
“Ještě to neskončilo, že?” pohlédl na ni, ale ona jen se smíchem zavrtěla hlavou.
“Jsi výjimečná žena, Taro..”
“Jsi první muž, které mu to věřím,” zasmála se. “Sbohem, Wesley. Buď šťastný, zasloužíš si to …”
“Mluvíš s někým, miláčku?” nakoukla do kanceláře Fred.
Wes se na pár vteřin otočil po jejím hlase, a když pohlédl zpět, Tara byla pryč.
“Ne, jen jsem si tak mumlal sám pro sebe,” usmál se Wes a sebral ze stolu bundu. “Půjdeme?” zeptal se Fred a natáhl k ní ruku. Okamžik, kdy ucítil teplo její dlaně, byl jeden z nejkrásnějších v jeho životě. Teprve teď si to zcela uvědomil.
Žil.

Za všechny pohledy, za všechny úsměvy, za všechny slzy, za všechna sbohem a nashledanou, za všechna loučení a nová setkání…tahle povídka je pro Tebe a pro všechny, kteří milují. Láska je hloupá, ale zkuste bez ní žít.

Sledovala, jak se dveře výtahu pomalu zavírají. Snažila se usmívat, tvářit se, jako by tento okamžik nebyl v ničem výjimečný. Jakoby se vážně za pár minut měli sejít dole v hale, zajít si do baru na pár skleniček. A žít jako dřív…
Wesley jí věnoval poslední zamyšlený úsměv a pak všichni její přátelé definitivně zmizeli. Cítila, jak jí srdce svírá bolest. Tohle bylo naposled. Žádné příště, žádné nashledanou…tentokrát už ne.
Ta nejtěžší část však stále ležela před ní. S tichým povzdychnutím na pár vteřin zavřela oči, pak se otočila a vrátila se zpět do Angelovy kanceláře.
Stál u okna a zamračeně si oblékal kabát. Pomalu došla až k jeho stolu.
“Tak…” usmála se. “Cítíš se líp?”
“Ano, já jen…nemám z toho zrovna nejlepší pocit,” přiznal.
“Proboha, odvedl jsi skvělou práci,” snažila se ho přesvědčit. Porazil Lindseyho, udělal tenhle svět zase o něco lepší a…
“Neřekl bych, že si zasloužím…chci tím říct…co jsem udělal? Porazil hubeného Texasana…nikomu jsem nepomohl,” pokrčil rameny a posadil se na opěradlo křesla.
“Ale ano,” přikývla.
“Komu?” tázavě zvedl obočí.
“Bože, já mám vážně slabost pro hlupáky. To, jak se vždycky snažíš zachránit každou osobu na tomhle světě…napadlo tě někdy, že i ty jsi jeden z nich?”
“Ne, nikdy…”
“No, dostal jsi se na seznam, krasavče. Potřeboval si pomoc.”
“A ty jsi mi pomohla…”
“Odvedla jsem svou práci,” posadila se vedle něj.
“Lindsey vyplýtval hodně energie, aby mě donutil pochybovat o sobě. Vím, že ještě zdaleka nejsme u konce, ale cítím, že to můžeme dokázat. Wolfram & Hart, cokoli přijde, můžeme to porazit…”
“Já vím,” přikývla.
“Víš?”
“Vždycky jsem to věděla, jen…jen jsem potřebovala, abys to taky zjistil.”
“Takže všechno to o smlouvě s ďáblem….”
“Byla čistá pravda,” přikývla a věnovala mu jemný úsměv. “Jsi mnohem lepší. A na konci to všechno vyhraješ,” vstala a o krok ustoupila. “Jen…jen bych si přála být tu a vidět to.”
“Jak to myslíš? Ty ne…”
Zvedla k němu tvář. “Nemůžu tu zůstat. Tohle už nejsem já. Vyřiď ostatním moje sbohem, všechno jim vysvětli, až to pochopíš…”
“Nikdy to nepochopím,” zavrtěl hlavou a došel k ní. “Potřebuju, abys tu byla.”
Cítila, jak jí do očí vstupují slzy. Zpočátku se jim snažila bránit, ale po chvíli poznala, jak marný ten boj je a vzdala ho.
“Nedělej to ještě těžší, Angele,” požádala ho tiše. “Musím jít svou cestou…tohle je jen zastávka. Síly mi něco dlužily a já to nechtěla promarnit. Vrátila jsem svého chlapce zpátky na správnou cestu.”
“Cordy, je tu…”
Zvedla ruku a lehce se dotkla jeho tváře. “Vzali jsme si, co jsme mohli, šampione, a udělali jsem to nejlíp, jak jsme uměli. Budu tě sledovat,” usmála se skrz slzy, pak se otočila a pomalu vycházela z kanceláře.
Ve dveřích ji něco zastavilo. Cítila, že to nedokáže. Myslela, že ten jeden den jí pomůže. Že když dostane šanci rozloučit se, bude pak jednodušší na všechno zapomenout a jít dál. Mýlila se. Vidět znova všechny své přátele…vidět znova jeho…bylo to těžší než stokrát za sebou zemřít…
Otočila se a rychle přešla zpět k Angelovi.
“Kčertu,” zamumlala bezradně. “Jednu na cestu?” pousmála se a políbila ho.
Telefon na Angelově stole se rozezvonil.
“Já…” zašeptal ochraptěle. “Ehm…nemusím to zvedat.”
Jemně mu narovnala kravatu a zavrtěla hlavou. “Ale ano, musíš,” řekla a nechala ho jít k telefonu.
“A…nemáš zač,” usmála se naposled tím zářivým úsměvem, který kdysi dávno, v dobách, kdy ještě bývala šťastná a bezstarostná, tak neodmyslitelně patřil ke Cordelii Chaseové.
Angel zvedl telefon.
“Haló. Ano, já vím. Ona…ale to je nemožné. Stojí právě tady a…” otočil se zpátky a čekal, že ji uvidí. Ale pak mu to došlo. Byla pryč. Navždycky. Jeho tvář byla plná bolesti, když znova zvedal sluchátko.
“Promiňte…” zamumlal. “Kdy zemřela? Ona…nikdy se neprobudila? Já vím,” zavěsil a pohlédl zpět do míst, kde ještě o několik chvilek dřív stála ona.
“Díky…” bezradně svěsil ruce podél těla. Když zavřel oči, mohl cítit její vůni. Jako by tu stále byla s ním. Celé ty roky mu věrně stála po boku, nutila ho dělat správné věci, když ztrácel sílu. Byla statečnější než oni všichni dohromady. Obdivoval ji pro tu sílu, pro odvahu, se kterou bojovala s démony i s bolestí, která jí ničila život. Obdivoval ji pro to, kým kdysi byla a kým se dokázala stát. A i po tom všem, co se stalo, ji miloval.
Zničehonic se rozběhl k výtahům. Zmáčkl tlačítko. Těch několik vteřin, které uběhly do chvíle, než se dveře otevřely, mu připadalo jako věčnost. Nemohl ji nechat odejít. Ne teď. Ne po tom všem, kdy ji potřeboval víc, než kdykoli předtím…

Sjela výtahem do přízemí a proklouzla kolem přátel čekajících v hale zadním vchodem ven na čerstvý vzduch. Už se s nimi nedokázala setkat. S každou vteřinou to bylo těžší, s každým okamžikem ztrácela odvahu odejít. Cítila, že Angel půjde za ní. Doufala v to, po tom polibku tam nahoře v kanceláři chtěla víc. Chtěla ho celého, navždy, ne na pár minut, ne na jeden den…chtěla stát po jeho boku a pomáhat mu v bitvách stejně jako dřív. Chtěla vrátit čas a říct mu, jak moc ho miluje dřív, než bylo pozdě…
Vyšla z pod střechy do jemného mrholení a nastavila unavenou tvář chladivým kapkám deště.
“Dvacet vteřin,” zamumlala. “Zavřeš oči, Cordelie Chaseová, a napočítáš do dvaceti. Dáš mu poslední šanci, a když ji propásne, odejdeš…” řekla a skryla tvář v dlaních.

Cesta dolů se zdála nekonečná. Jedenáct, deset, devět…netrpělivě odpočítával patra, která mu zbývala…

Osm, sedm, šest, pět…Všude okolo bylo hrobové ticho. Jen šumění deště a někde v dáli skřípění pneumatik na mokré vozovce. Žádné kroky. Nikdo, kdo by ji chtěl v poslední chvíli zastavit.
Čtyři, tři… Cítila, jak jí po tváři tečou slzy.
Dva, jedna… S tichým vzlyknutím spustila ruce dolů a s budovou Wolfram & Hart v zádech se pomalu vydala k odchodu. Po pár krocích se zastavila. Ještě naposled…
Stál ve dveřích a zamračeně se rozhlížel. Když se jejich pohledy setkaly, přes rty mu přelétl náznak úsměvu. Než se nadála, svíral ji v náručí. Déšť zesílil a tak byli po pár vteřinách mokří až na kůži, ale nevadilo jim to. Na něco tak nedůležitého teď nedokázali myslet.
Byla šťastná, že to přece jen stihl. V posledních okamžicích přestávala věřit, ale teď byla tady a s ním. Nezáleželo na tom, co bude za pár minut, teď už ne. Neměla budoucnost. Měla jen přítomnost a možnost naplno využít těch posledních okamžiků, které jí osud tak štědře nabídnul.
Sklonil se k jejím rtům a políbil ji. Něžný polibek se během několika vteřin změnil ve vášnivý, hladový…ve výraz vší té bolesti, kterou mu její odchod naplňoval srdce i duši. Nechtěl ji nechat odejít, ale zároveň chápal, že tohle není boj, který by mohl vyhrát.
Zvedla ruku a mokrou dlaní mu přejela po tváři. Oči jsou oknem do duše, vzpomněla si. A skrz jeho oči viděla duši plnou lásky…ne k ní, ale k životu. K lidem, k tomuhle světu, ke spravedlnosti. Tohle byl zase ten Angel, kterého znala. Ne ten nejistý muž, co se jí snažil vysvětlit, proč vyměnil svého syna za možnost stanout v čele té nejďábelštější firmy na světě. Ne muž, který zradil důvěru svých nejbližších přátel. Ale její Angel. Hrdina. Bojovník. Její láska…
“Vrať se se mnou,” kývl směrem k budově.
Tázavě pohlédla na jeho nataženou ruku. Chtěla mu vysvětlit, že i když to udělá, nic to nezmění. Dostane možná poslední noc, ale stejně bude muset odejít. Místo toho vložila svou dlaň do jeho a mlčky ho následovala zpět.
Zastavil se u výtahů.
“Nechci jet tam nahoru,” zamumlal.
Jen s úsměvem přikývla. Byla to jeho noc, záleželo jen na něm…
“A kam bys chtěl jít?”

Otevřel dveře a nechal jí vejít jako první. Rozsvítil světlo a v ten okamžik jí před očima ožila vstupní hala Hyperionu…překvapilo ji, jak málo se změnila od té chvíle, co tu byla naposled.
Pevně sevřel její dlaň a pomalým krokem se vydal ke schodům. Společně, bok po boku vystoupali nahoru a zastavili se až v jeho ložnici.
Sklonil se k jejím rtům.
Věděla, na co myslí, ale nemohla ho nechat. Přesto mu dovolila alespoň ten jeden polibek. Objala ho kolem krku a pevně se k němu přitiskla. Jeho ruce jí sjely po zádech a zajely pod okraj šedé proužkované košile. Cítila příjemné mrazení, poprvé za dlouhé týdny si připadala jako živý člověk.
“To nemůžeme,” zamumlala a o kousek se odtáhla. “Nemůžeme si být jistí, že…”
Zvedl hlavu a pátravě pohlédl do její tváře. Nakonec jen přikývl, pustil ji z objetí a nervózně přešel na opačnou stranu pokoje.
Pochopil to. Jeho duše. Jako vždy ta prokletá duše. Někdy ho napadalo, že zbavit se jí, by byl ten nejlepší nápad jeho života. Skončit všechnu tu bolest, zapomenout na výčitky…Jenže to nešlo, a tak se teď Cordelia musela bát.
“Přišla jsem ti pomoc, ne…” Zvedl ruku a zastavil ji.
Nešlo jen o to, že se bála milovat se s ním, aby nepřišel o duši. Ne, bylo tu ještě něco jiného. Přímo se děsila možnosti, že o duši nepřijde. Že to, co k ní cítí, není dost hluboké na to, aby se mohla srovnávat s…
Její jméno zůstalo viset ve vzduchu. Oba věděli, na co ten druhý myslí, ale ani jeden z nich to nedokázal říct nahlas…
“Pamatuju si jednu noc,” zamumlal Angel. “Měli jsme konečně peníze, co zbyly po těch démonech, kteří chtěli Fred připravit o hlavu. Leželi jsme v posteli. Já, ty a mezi námi Connor a přemýšleli jsme co s nimi udělat…”
“Chtěl jsi je schovat Connorovi na školu,” zasmála se při té vzpomínce. “Strčit je někam do banky a příštích spoustu let je nechat jen tak bez užitku ležet,” poškádlila ho.
“Za to ty…kdybych tě nechal, utratila bys je za jachtu.”
“No tak,” ohradila se zamračeně. “Co je na jachtě tak špatného? A stejně jsem nakonec slevila na výlet do Aspenu…”
Přikývl. Jeho tvář zvážněla, jak došel k ní a znova vzal její ruce do svých. “Byla to nádherná noc. My tři…byli jsme jako…”
“…rodina,” zašeptala.
“Rodina,” zopakoval po ní. Bylo až neuvěřitelné, kolik se toho za jediným slovem mohlo skrývat. Kolik vzpomínek, kolik bolesti, kolik úsměvů… Málem zapomněl, co vlastně znamená, dokud nepřišel do Sunnydale.
“Můžu mít jedno přání?” zeptal se váhavě.
Pohladila ho po tváři a přikývla.
“Jen pro dnešek předstírejme, že je to stejné jako tenkrát. Že vedle spí Connor a každou chvíli se může rozplakat, že my dva jsme…”
“Jistě,” šeptla a její oči zabloudily k Angelově posteli. “Ehm…lehneme si?” hlas se jí třásl, sama ani pořádně nevěděla proč. Snad jen…o tomhle okamžiku dlouhá léta snila. A teď byl tady, jenže měl být zároveň jejím posledním. Život je ironie. Nikdy vám nedá nic jen tak, vždy to chce stokrát zpět.
Obešel postel a natáhl se na ni. Mlčky ho pozorovala a připadala si podivně. Nepřirozeně. Jako by sem už nepatřila. Bála se třeba jen pohnout.
Natáhl k ní ruku. Usmála se a lehla si vedle něj. Když se stulila v jeho náručí, ten předchozí pocit byl jako mávnutím kouzelného proutku pryč. Patřila k němu. Alespoň pro dnešní noc ano.
Její vlasy ho šimraly na obličeji. Odhrnul jí je a jeho prsty něžně sjely po jemné kůži jejího krku.
“Chceš mě kousnout?” zasmála se tiše.
“Co bude pak?” zeptal se místo odpovědi. “Až odejdeš z téhle místnosti.”
“Umřu,” pokrčila rameny a ze všech sil se snažila, aby to znělo lhostejně.
“Vlastně už jsem mrtvá…nevím, Angele. Asi budu plnit další úkoly, co si ti nahoře vymyslí, zachraňovat další ztracené duše. Možná dostanu křidýlka a budu ti nad hlavou poletovat jako tvůj strážný anděl,” odmlčela se. Čekala, že se zasměje, ale on jen něco nesrozumitelně zamumlal a objal jí rukou kolem pasu.
Zavřela oči a snažila se vychutnat si ten příjemný pocit, který pramenil z jeho blízkosti. Cítila jeho dlaň na svém boku…chladnou, nehybnou, ale přesto jí připadalo, jako by pálila. Cítila jeho rty ve svých vlasech, vůni vycházející z jeho těla, která otupovala všechny její smysly…a pomalu se propadala do podivného snu.

Stála na pláži. Cítila horký písek pod bosými chodidly, slyšela křik racků, hukot moře. Za obzor právě zapadl rudý kotouč slunce a vzduch rychle chladnul.
Rozhlédla se kolem sebe. Pár set metrů od ní stála pod kotníky ve vodě drobná blondýnka. Na sobě měla jen krátké bílé šaty, které jí povlávaly ve větru, a rukama si zimohřivě objímala paže. Znala ji, jen si vzpomenout…
Za ní se ozvaly kroky. Kdosi přicházel po štěrkové cestičce vedoucí na pláž od bílého dřevěného domu. Otočila se a uviděla Angela. Vypadal jinak. Jako by…Zestárl? Ve vlasech měl pár šedivých pramenů, na tváři vrásky, které si nepamatovala. Usmíval se. Byl šťastný, jako nikdy předtím, a ona na pár vteřin zadoufala, že ten úsměv patří jí. Chtěla na něj zavolat, ale nedokázala ze sebe vydat jedinou hlásku. Jen bezradně pozorovala, jak prošel kolem ní…téměř se jí dotkl, ale nijak nedal najevo, že si všiml její přítomnosti…a pak pokračoval směrem k moři.
Čím blíž byl k dívce, tím jeho krok zrychloval. Když byl těsně za ní, popadl ji do náruče a se smíchem se s ní roztočil. Blondýnka překvapeně vykřikla, ale pak se její čistý zvonivý smích smísil s jeho. Aniž by ji pustil na zem, našel její rty a vášnivě ji políbil. Chvíli se bránila, bušila mu pěstmi do zad, ale ani se nepohnul, a tak nakonec podlehla.
Po pár minutách ji nechal pomalu sklouznout zpět do písku. Usmáli se a s očima vpitýma do očí toho druhého, ruku v ruce se vydali zpět k domu.
Cordelia omámeně pozorovala dívčin obličej…

Když otevřela oči, cítila, že jí po tváři tečou slzy. Párkrát se zhluboka nadechla, aby uklidnila splašeně tlukoucí srdce…
Angelova ruka ji zamyšleně hladila po vlasech.
“Co jsi viděla?” zamumlal tiše.
Při zvuku jeho hlasu sebou překvapeně trhla. Jemně se vyprostila z jeho objetí, aby se mohla otočit. Položila si tvář na polštář hned vedle jeho, dělilo je jen pár centimetrů, přesto cítila, že ještě nikdy mu nebyla takhle vzdálená.
“Co jsi viděla?” zopakoval svou otázku a ji zarazilo, s jakou jistotou věděl, že právě měla jednu ze svých vizí.
“Budeš šťastný. Bojuj, dělej to, co je správné, a jednoho dne dostaneš svou odměnu,” zašeptala. Zvedla ruku a zlehka se dotkla jeho rtů. Nechtěla, aby mluvil. Nechtěla, aby řekl něco, co mohlo tenhle okamžik ztížit jim oběma.
Byl čas odejít. Cítila naléhavou potřebu vyskočit z postele a utéct. Nebylo to jen tím, co se odehrálo v tom snu…vizi…ale hlavně tím, co viděla v Angelových očích.
Stačily dvě věty, aby mu vrátila naději. Vyzařoval z něj klid, sebevědomí, víra. Jemně se usmála a přivřela oči.
“Jednou ji dostaneš zpět,” slíbila mu a naposled se sklonila k jeho rtům. “Zavři oči,” požádala ho, když se konečně odtáhla. Poslechl. Věnoval ji poslední láskyplný pohled a pak se jeho čokoládové oči zavřely.
Její ruka vyklouzla z jeho. Postel se se zavrzáním prohnula, jak z ní vstala. Neslyšel bouchnutí dveří, ale najednou cítil, že v místnosti osaměl. Neotevřel oči. Místo toho zabořil tvář do polštáře, na kterém ulpěly zbytky její vůně.
Byla pryč, ale část něj věděla, že nikdy neodejde. Dokud bude chodit po tomhle světě, část Cordelie Chaseové bude navždy žít v jeho myšlenkách, v jeho vzpomínkách…v jeho srdci.

Konec

“Pst…no tak, neplač, Fred,” mumlal Angel ke vzlykající dívce ve svém náručí a konejšivě ji hladil po zádech. “No tak, holčičko, bude to dobré,” lhal jí tiše a sám se snažil smířit s tím, co se stalo. Wesley byl mrtvý…asi před půl hodinou mu to zavolal někdo z nemocnice…nejspíš Kennedy, ale nebyl si tím jistý. Slyšel ta slova, ale nepoznával hlas. Nedocházelo mu to. Nechápal, co se stalo. Nevěřil tomu, dokud nepřišel sem a nenašel Fred, jak bezmocně pláče přitisknutá k Wesově mrtvému tělu.
Buffy zamračeně pozorovala Angela objímajícího Fred. Pár kroků od něj stála Darla. Opírala se o zeď a v tváři měla soucitný výraz, který Buffy rozčiloval ještě víc než samotná její přítomnost. Měla být sarkastická, mít nemístné poznámky a chovat se jako správná upíří děvka, kterou byla…ne jako Matka Tereza.
Angel políbil Fred jemně do vlasů a otočil tvář směrem k Buffy. Jejich oči se setkaly a ona cítila, jak se jí sevřelo srdce bolestí. Do očí jí vstoupily slzy, a přestože se snažila s nimi bojovat, zvítězily. Přesvědčovala samu sebe, že je to kvůli tomu, co se stalo Wesovi. Že v tom nehraje žádnou roli Angel, ani Darla a vůbec ne to, že ti dva jsou zase spolu.
Ucítila na rameni jemný dotek čísi dlaně. Zavřela oči a s tichým úsměvem se o ni otřela tváří.
Spike něco tiše zamumlal, setřel jí z obličeje slzy a lehce se dotkl svými rty jejích.
“Ehm…” ozvalo se zakašlání. Všichni sebou překvapeně trhli a otočili se k mladému doktorovi, který vyděšeně svíral v ruce plastikový sáček s peněženkou, klíči a několika drobnými mincemi.
“Chtěl jsem jen…” zamumlal a pokrčil rameny. Vypadal, jako by to bylo jeho první setkání se smrtí; při tom se v podobné situaci musel ocitat téměř každý den.
Při pohledu na sáček v doktorově ruce se Fred ještě víc rozplakala, vytrhla se Angelovi z náruče a pokusila se utéct. Po pár krocích však narazila do Spika a bezmocně se mu svezla k nohám.
“Bude to v pořádku,” šeptal, zatímco ji zvedal ze země.
“Vezmu ji ven na vzduch,” kývl směrem k Buffy a odváděl Fred směrem k výtahu.
“Co se stalo?” zamumlal Angel nechápavě k Buffy, když se dveře s cinknutím zavřely a výtah se rozjel.
Skryla tvář v dlaních a několikrát se zhluboka nadechla. Byla vyčerpaná a bylo to na ní vidět, ale i přesto ji nemohl nechat být. Potřeboval znát odpovědi, vědět, co se stalo a proč mu kčertu nedali vědět…
“Něco ho…napadlo…před dvěma dny u toho kráteru…já nevím, Angel. Neptej se mě, protože já na to nedokážu myslet. Nechci…” zamumlala a s dalším hlubokým nádechem mu pevně pohlédla do očí. “Proč jsme nešli za tebou? Měl jsi práci, alespoň jsem měla takový pocit,” řekla a na pár vteřin se její pohled přesunul z Angela na Darlu. “A stejně bys s tím nic nenadělal. Umřel, stejně jako umřely spousty lidí před ním…a stejně jako umřou spousty lidí v příštích dnech. Nevíš, co se děje…a jediný důvod, proč to nevíš, je ten, že místo aby ses zajímal, co se děje s tvými přáteli, s tvým synem…válíš se tady s tou…” hlas se jí zlomil. Už nedokázala dál předstírat, že se jí nic z toho netýká…
“Nemůžu, Angele…už to nezvládám,” vzlykla a rozběhla se směrem k výtahu, ve kterém před pár chvilkami zmizel Spike. Stihla to právě ve chvíli, kdy se zavíral.
Angel zůstal stát jako zkamenělý. Nechápavě zíral na dveře výtahu a hlavou se mu honily stovky protichůdných myšlenek, které nedokázal nijak ovlivnit.
“Bude to tak lepší, věř mi,” zašeptala Darla sladce a objala ho rukama kolem pasu.
V tu chvíli se modlil, aby měla pravdu.

“Neměli bychom se chovat…nenápadněji,” zamračila se Faith, když Giles stiskl vypínač a obrovské nákupní středisko ozářilo jasné světlo desítek zářivek.
“Kvůli policii a…”
“Myslím, že policie si netroufne jít dovnitř jen proto, že se uprostřed noci svítí. Z toho, co jsem slyšel, se všichni bojí i překročit práh.”
“Hm…” zamumlala Faith a pokračovala v průzkumu. Rozhodně neměla v úmyslu přiznávat, že i ona měla jisté problémy s tím přesvědčit se, aby vůbec vešla dovnitř.
“Oni tu snad prodávají prošlé ovesné vločky…” mumlal nechápavě Giles a zamračeně zkoumal krabice s barevnými obrázky. “Nakupuju tu už pár měsíců a nikdy jsem si…”
“Gilesi,” okřikla ho Faith a odsunula si z cesty nákupní vozík. Vteřinu nato jí došlo, že něco není správně. Otočila se zpět.
“Gilesi, kde je Robin?” zeptala se a cítila jak jí srdce svírá strach.
“Nevím, dneska jsem ho neviděl. Myslím, že cítí vinu za to, co se stalo Erice a tak potřebuje trochu času, aby…”
Prošel uličkou a uviděl Faith stojící nad nákupním vozíkem, jak k sobě pevně tiskne černou koženou bundu. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Pak sáhla do kapsy a probírala se věcmi v ní, aniž by kteroukoli z nich vytáhla. Peněženka, klíče, skládací nůž…někde na rukojeti je vyryto S láskou Faith. Všechno bylo přesně tak, jak očekávala.
“Faith…” zašeptal bezradně Giles. “To…” Neznamená, že je mrtvý? Že už se nikdy nevrátí? Že nebude zase sama?
“Mohl bys…mohl…” hlas se jí zlomil. Cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. Pustila bundu na zem a bez jediného slova se rozběhla ven z obchodu.

S úsměvem plným uspokojení si prohlížela tři zářivé kuličky vznášející se uprostřed jeskyně. Byla téměř u cíle. Chtěla Kennedy, Dawn nebo někoho jiného ze Sunnydale, ale ta náhoda, která připletla Robina Wooda do cesty jejím kouzlům, přišla jako na zavolanou. Jen žádné další podezření…ne, kdepak, všichni musí žít v obavách z nějakého neznámého děsivého démona tak dlouho, dokud nedokončí svůj úkol.
Rona, Willow a Robin…tři bojovníci, kteří jí pomohou přivést peklo zpět tam, kam patří. Na zem…

Kennedy se zlehka dotkla kliky Willina pokoje a na pár vteřin zaváhala. Bylo skoro poledne a Willow se ještě neprobudila. Připadalo jí to zvláštní, když si vzpomněla, jak neochotně odcházela včera spát.
Když jeli večer za Wesleyem do nemocnice, věřila, že bude lepší ji nebudit. Samozřejmě, že se bude muset dozvědět, co se stalo, ale…bylo to hloupé, ale chtěla jí dopřát ještě chvilku klidu. Chtěla jí chránit, oddálit ten neodkladný okamžik co nejdéle to šlo.
Teď stála tady a věděla, že ta chvíle nadešla. Bude muset vejít dovnitř a všechno jí říct. Uvidí Willow plakat, ale vydrží to, bude ji utěšovat, protože ona je přece statečná. Hrdinka. Přemožitelka. To, čím se stala, s sebou přineslo kromě jiného zároveň i povinnosti být silnější než ostatní. Nebrečet, nehroutit se, držet bolest v sobě…
Tiše zaklela, pevně stiskla kliku a otevřela dveře.
První věc, která ji uhodila do očí, byla Willina prázdná postel. Teprve po pár vteřinách, když se vzpamatovala, z toho co vidí, si všimla kusu bílého papíru, který ležel na polštáři. Váhavě došla k posteli a zvedla ho.
Promiň, miláčku, že jsem odešla bez rozloučení, ale jinak to nešlo. Jsou tu věci, které musím udělat, věci, které musím udělat já sama…a o kterých bude lepší, když nikdo z vás nebude vědět. Neboj se, jsem v bezpečí, a nebudu pryč dlouho…možná pár dní, maximálně týden. Po cestě zpět se stavím v Clevelandu, kdybys tam chtěla počkat.
Miluju tě, nebojte se o mě.
Willow
Kennedy si ten vzkaz přečetla minimálně desetkrát, než jí plně došel obsah těch slov. Will odjela. Bez rozloučení. Bez jediného slůvka varování. To bylo něco, co neměla ve zvyku. Něco, co by Willow, kterou znala, nikdy neudělala. Kdesi hluboko v ní začal hlodat červ podezření a překvapeně se přistihla při tom, jak pečlivě studuje Willowino písmo.
“Wi…” Buffy zůstala zaraženě stát ve dveřích a stejně jako Kennedy před pár minutami i ona nechápavě pozorovala prázdnou postel.
“Odjela,” zmohla se Kennedy na jediné slovo a podávala Buffy bílý list papíru, aby se sama přesvědčila.
“Odjela?” zamračila se Buffy a rychle přeběhla očima těch pár naškrábaných řádků.
I ona cítila pochybnosti, ale nedala je na sobě znát. Podala vzkaz zpátky Kennedy, něco tiše zabručela a otočila se k odchodu.

Stála u kuchyňské linky a v rukou ponořených do ledové vody pevně svírala špinavý talíř. Myslela si, že to dokáže. Že se dokáže chovat, jako by se nic nestalo, protože tohle už přece zažila a překonala to. Čekali, že se zhroutí, že se zamkne ve svém pokoji a bude celé hodiny plakat, ale ona je svým chováním překvapila.
Už v tom výtahu, když ji Spike vezl dolů na čerstvý vzduch, si otřela slzy a začala předstírat hrdinství. Váhavě souhlasila s tím, aby se Buffy se Spikem postarali o všechny nutné věci, vrátila se domů a šla Dawnie pomáhat s obědem. Jako jediná se při jídle usmívala, a když se ostatní zavřeli v pracovně nad knihami, pustila se do uklízení.
Setřela stůl, přerovnala věci v ledničce i ve skříni, umyla nádobí, vynesla koš a připravila odpolední svačinku. Celou tu dobu si nepřipouštěla, že se něco stalo. Byl to jen další z těch normálních šedivých dnů jejího života, dnů, které prožívala poslední rok od chvíle, kdy Wesley zemřel. Dnů bez démonů, bez nebezpečí, bez vzrušení…dnů, kdy spíš přežívala než by skutečně žila.
Proč by měla truchlit, když se vlastně nic nezměnilo? Snažila se přesvědčit svůj mozek. Poslední dny byly jako krásný sen, Will jí dala neocenitelný dar – umožnila jí strávit ještě pár dnů s mužem, kterého milovala. Umožnila jí stát se na několik vteřin nejšťastnější ženou na světě. Ale nic netrvá věčně. Dávno poznala, že život je krutý, a že každý nádherný den musí být mnohonásobně splacen dny plnými bolesti a beznaděje. Chtěla být vděčná za to, co mohla mít, a pokusit se jít dál. Věřila tomu, že to dokáže…
Až do chvíle, kdy ponořila ruce do dřezu s vodou na nádobí a bezděčně vyhlédla ven z okna. Slunce právě zapadalo a jí došlo, že to, co v posledních dnech prožila, nebyl sen. Wesley tu skutečně byl, miloval ji, líbal ji, držel ji v náručí, a to všechno jen proto, aby ji zase opustil. Zemřel a ona byla sama. Znova. Zničehonic si uvědomila, že už to nedokáže…všechna ta bolest, kterou se v posledních hodinách snažila potlačit, se zčistajasna vynořila a zaútočila na ni s tisíckrát větší intenzitou.
Položila umytý talíř na desku stolu a znova ponořila ruce do vody. V dlaních se jí zableskl nůž. V tu chvíli poprvé pomyslela na smrt. Stačil by jediný přesný řez a mohla být za pár minut mrtvá. Mohla spolykat prášky. Mohla jít do svého pokoje a skočit z okna, s trochou štěstí by ji těch patnáct metrů dolů zabilo. Existovalo milion způsobů, jakými mohla zemřít. Chtělo to jen jedinou vteřinu, ve které by posbírala dostatek odvahy k nějakému činu.
“Běž si lehnout, dodělám to,” Kennedyin hlas byl tichý, přesto zněl naléhavě. Fred se otočila a vzápětí se unaveně pousmála.
Bože, ona to poznala. Tvář Kennedy byla napjatá a plná obav. Stačil ji jediný pohled na Fred, aby pochopila, na co myslí. Chtěla umřít. Chápala ji, ale ani to nebylo důvodem k tomu, aby ji nechala.
“Spánek ti udělá dobře, věř mi,” zamumlala Kennedy a objala si rukama paže. “Něco o Will?” zeptala se Fred. I ona vycítila dívčin strach.
Kennedy zavrtěla hlavou. V tu chvíli nevypadala vůbec jako statečná Přemožitelka, spíš jako malá holčička topící se v obavách o někoho, koho miluje víc než svůj vlastní život.
“Ozve se…” zamumlala Fred.
Kennedy si nervózně prohrábla vlasy a najednou si uvědomila, že si nepozorovaně vyměnily role. To ona měla ujišťovat Fred, že všechno bude v pořádku, ne naopak… “Opravu vypadáš vyčerpaně,” zašeptala Kennedy.
Fred unaveně přikývla, položila nůž, který dosud pevně svírala, na stůl k ostatnímu nádobí, otřela si ruce a pomalu přešla ke dveřím, ve kterých stála Kennedy.
“Díky moc,” zašeptala, letmo se dotkla jejího ramene a proklouzla dveřmi ven…

Ztěžka otevřela oči. Klečela na kolenou, ale ničeho se nedotýkala. Jako by plula v prostoru. Nic nad ní, nic pod ní, nic okolo. Nevěděla, kde je, a ani si nebyla jistá, kým nebo čím je. Člověkem? Pouhou energií? Byla podivně otupělá. Cítila obrovskou sílu. Věděla, že kdyby ji použila, mohla by zjistit, co se s ní stalo. Jenže to nedokázala. Viděla své ruce, ale nemohla je ovládnout, nepatřily jí. Pohybovala se vpřed a bílé světlo okolo ní záhy vystřídaly rozmanité obrazy. Obrazy jejích vzpomínek. Ona a Alex jako malé děti. Buffy s Angelem v Bronzu po tom večeru, co zabil Darlu. Dawnie znuděně sedící v Magic Boxu nad domácími úkoly. Rozesmátá Tara, která právě dostala k narozeninám křišťálovou kouli. Giles. Alex s Anyou. Oz. Všichni její přátelé, mrtví i živí, teď pluli kolem ní v jejích vlastních vzpomínkách. Zavřela oči, ale na tom, co viděla, to nic nezměnilo.
Znenadání narazila do něčeho tvrdého. Překvapeně zamrkala. Nic neviděla, ale najednou chápala, že dál nemůže. Že tam venku je tma a zima a věci, kterých by se měla bát, a že ona chce zůstat tady uvnitř v teple a bezpečí.
Váhavě se dotkla rukou neviditelné zdi. Pálila. Nebo možná byla tak ledová. Zhluboka se nadechla a pokusila se soustředit. Po chvíli si všimla, jak jí konečky prstů prostupují skrz tu podivnou hmotu. Znova se nadechla, pevně zavřela oči a proklouzla tou zdí celá…
Svět kolem ní se změnil. Bílé hřejivé teplo nahradila temnota…ledová, nepřátelská. Připadala si jiná. Obrovská. Nemotorná. Pod nohama cítila tvrdou zem, vzduch kolem ní byl podivně zatuchlý. Když si její oči zvykly na temnotu, začala pomalu rozeznávat obrysy předmětů okolo sebe.
Najednou se jí v hlavě rozjasnilo. Jmenuje se Willow. Přišla sem kvůli Wesleymu a místo toho ji ona… Zabila?
Otočila se a uviděla malou bílou kuličku plující ve vzduchu. Stejnou jako ty dvě předtím… Ano, zabila ji. Zabila a uvěznila ji v tomhle miniaturním vězení…ji, nebo alespoň její duši. Ale jí se podařilo dostat se ven. A když mohla ona, můžou i Wesley a Rona.
Zatmělo se jí před očima. Ztěžka se posadila na obrovský kámen, který pokud si dobře pamatovala, stál uprostřed jeskyně.
Musela myslet. Rozhlédla se okolo a marně hledala jakýkoli východ. Je tady, ale zřejmě se nedostane ven…musí najít Wesleyho a Ronu. Ano, to bude nejlepší. Musí najít ty dva a pokusit se je vysvobodit. Společně budou silnější, najdou způsob, jak se dostat ven a varovat Buffy a ostatní dřív, než ona dokončí svůj plán.

“Darla.”
Z Kimberlyiných úst to jméno znělo spíš jako urážka. Přitom jen vyslovila nahlas to, na co všichni ostatní v místnosti mysleli. Každá logická úvaha musela vést k jedinému závěru.
“No tak,” zamračil se Spike. On a Connor byli jediní dva, kteří se zdráhali uvěřit, že za tím vším by mohla stát Darla.
“Jaké no tak…když hledáš někoho, kdo by mohl mít na svědomí hrozící konec světa, a máš po ruce jednu z nejděsivějších upírek historie, která se tu náhodou objevila v době, kdy tohle všechno začalo, neexistuje žádné no tak…” zavrtěla hlavou Kimberly.
“Nejděsivějších?” Spike nadzvedl překvapeně obočí, ale dál to nekomentoval. “Jen nechci dělat ukvapené závěry,” pokrčil rameny a hned se zeptal: “Odkud vlastně víš o Darle?”
“Všechno jsem jí řekl,” ozval se Alex a věnoval Spikovi rozzlobený pohled. Kdepak, ti dva spolu nikdy nemohli vyjít po dobrém. Pár dní předstírají přátelství, ale sotva přijde nějaká krize, zase se objeví to staré známé napětí.
“Má pravdu,” zastavila je Buffy.
Spike na pár vteřin uvěřil, že se postavila na jeho stranu, ale pak si uvědomil, jak bláhové by bylo myslet si to. Zvlášť když se jedná o ženu, pro kterou má slabost její milovaný Angel. “Je to přinejmenším poněkud podezřelé,” vě
novala Spikovi pohled, kterému se nedalo odolat.
“Nemyslím, že by za tím byla Darla,” stál si za svým Spike. Znal ji. Jediné, co zajímalo její pološílenou blonďatou hlavičku, byl Angel. Nikdy by neplánovala konec světa, jelikož to nebyla věc, která by jí mohla vrátit lásku muže, kterého milovala. Ne, tohle byl promyšlený plán nějakého démona…
“Jediný způsob, jak to zjistit, je přesvědčit se na vlastní oči,” ozval se Alex. “Myslím, že najít ji nebude problém,” ušklíbl se a nějak zapomněl, jak silně těmito slovy zasáhne Buffyino nejcitlivější místo.
“Fajn, půjdeme. Já, Harris, Buffy a Kennedy,” rozhodl Spike.
“A já?” zamračila se Kimberly.
“Někdo musí pohlídat děcka,” kývl směrem k Dawnie a Connorovi, které jeho označení viditelně naštvalo, “…a Fred.” Nechtěl veřejně přiznat, že jí nevěří. Na té holce mu něco nesedělo. Zdála se příliš nevinná a čistá na někoho, kdo by měl každou noc zabíjet upíry…
“Dobře,” přikývla a svým sladkým úsměvem vyvolala na Spikově tváři několik dalších vrásek.

“Omlouvám se,” zamumlal Alex, když si u dveří oblékal bundu.
“Za co?” pohlédla na něj tázavě Kimberly.
“Za tohle všechno. Mrtvoly, démony, konce světa…chtěl jsem tě vzít na dovolenou, odpočinout si a místo toho…”
“To je v pořádku,” zastavila ho Kim a objala ho kolem krku. “Pamatuješ? Jsem Přemožitelka, takové věci jsou na mém denním pořádku,” usmála se a krátce ho políbila na rty. “Asi jsem tu měla být..však víš…pomáhat Buffy a ostatním…” “Někdy nechápu, co jsem udělal tak výjimečného, že mi osud zavál do náruče tu nejbáječnější ženu na tomhle světě…” “Nelichoť mi nebo…” nahnula se k němu a cosi mu pošeptala do ucha. O pár vteřin později se Alex hlasitě rozesmál, chytil Kim kolem pasu a vášnivě políbil.
Spike stál ve dveřích a pátravě ty dva pozoroval. Něco na ní bylo podivné…nevěděl co, ani proč ten podivný pocit má, ale… Vypadala čistě, dětsky, ale už dávno poznal, že takoví bývají nejhorší. Démoni, skrývající se pod slupkou nevinnosti.

pokračování příště