CITY OF ANGELS: Nový začátek
Poznámka autorky: Povídka volně navazuje na konec čtvrté série Angela a sedmé Buffy. Pár věcí je jinak, ale to poznáte ;)The darkness of my past
Bringing back these memories
I wish I didn't have
Sometimes I think of letting go
And never looking back
And never moving forward
So there'd never be a past
Easier to run - Linkin Park
Skrz okno své nové kanceláře v budově Wolfram & Hart pozoroval krvavý západ slunce. Něco takového neviděl už dlouho. Týdny…týdny strávené nad knihami ve snaze najít pravdu o tom, co tu dělá. Co ho donutilo následovat Angela v tomhle šíleném nápadu stanout v čele společnosti, kterou se poslední čtyři roky snažili všemi silami zničit?
Měl přístup ke knihám, o kterých se mu dosud jen zdálo. Kancelář s jedním z nejúžasnějších výhledů ve městě. Dvacet podřízených připravených vrhnout se do jakéhokoli nebezpečí, stačí jim to přikázat. Věci, které se dřív zdály nemožné, se staly snadnějšími než pouhé nadechnutí. Přesto…
Uplynul víc než měsíc od chvíle, kdy se přestěhovali sem, ale on ještě pořád nedokázal zapomenout na minulost. Myslel na Lilah a na to, že teď už je definitivně pryč. Nebyl si jistý, co cítí. Úlevu? Bolest? Nebyl si ani jistý tím, co k ní cítil, tak jak mohl truchlit? Myslel na Cordelii, která teď ležela v nemocnici v kómatu, ze kterého už se nejspíš neměla probudit. Častěji než dřív myslel na to, jak moc v posledních letech ztratil, jak moc se jeho život změnil od odjezdu z Anglie.
Pátral v paměti a snažil se najít cokoli, co by ty jednotlivé informace spojilo ve smysluplný celek. Jako by mu něco chybělo. Jako by něco hodně důležitého zapomněl a…
Potřásl hlavou ve snaze zbavit se těch podivných myšlenek a vrátil se zpět ke stolu, který pokrývaly desítky knih přeplněných záložkami a stohy papírů čerstvě vytisknutých z počítače. Práce mu vždycky pomáhala a ani tentokrát ho nezklamala… Angel bral jeden případ za druhým, jako by i on před něčím prchal. Nevyčítal mu to, sám to potřeboval. Nedokázal to vysvětlit, ale…jen v těch okamžicích, kdy někoho zachránil, kdy hodiny prosezené nad knihami přinesly své plody a daly mu pocit užitečnosti…jen v těch chvílích cítil, že jeho život má ještě smysl.
Po pár minutách se dveře do jeho kanceláře otevřely. Uslyšel kroky a překvapeně zvedl hlavu.
"Přinesla jsem ti kávu," usmála se Fred ode dveří, v ruce tác se dvěma šálky a cukřenkou. Zavřela dveře, došla ke stolu a opatrně položila svůj náklad na roh Wesova stolu. Zdálo se mu to nebo její příchod rozzářil celou místnost? "Kávu?" zamračil se.
"Jo, Harmony říkala, že jsi ji chtěl, tak mě napadlo, že bychom si ji mohli dát společně a pak si zajít třeba někam na večeři…" navrhla a věnovala mu prosebný pohled svých čokoládových očí. Ještě před měsícem by neodolal…ale stejně jako se v posledních týdnech změnil jeho pohled na svět, změnilo se i to, jak se díval na Fred.
"Já…moc rád, ale bohužel už něco mám..." zamumlal omluvně.
"Práci," odhadla a zadoufala, že přikývne.
"Mám se setkat s jedním svým informátorem kvůli knize…" pokrčil rameny a sklopil zrak zpět k papírům na stole.
"Knize," zopakovala Fred udiveně. Právě ji odmítl kvůli knize…
"Ano, knize," přikývl Wesley. "Velmi staré a velmi vzácné knize, kterou se snažím získat už několik měsíců. Takže teď, pokud nic nepotřebuješ…mám ještě spoustu práce, a tak bys měla…"
"…jít, já vím," souhlasila zamračeně Fred a neochotně se zvedla k odchodu. "Dobrou noc, Wesley," usmála se na něj ve dveřích, ale to už byl příliš zabraný do svých knih, aby ji vůbec všiml.
"Dobrou noc," odpověděla si sama a tiše za sebou zavřela.
Dívka ležela na zemi. Na tváři směs čerstvé krve a slz. Ještě před pár vteřinami křičela, že mu tuhla krev v žilách. Teď už však ležela mlčky a vyděšeně čekala, co se stane.
Muž stojící nad ní měl nejméně dva metry. Na první pohled byl silný a nebezpečný, rozhodně ne typ, se kterým by si začínal něco uprostřed noci v temné uličce. Druhý pohled mu stačil k tomu, aby poznal, že je to upír.
Muž se sklonil k dívce a zlověstně zavrčel. Z hrdla jí uniklo tiché zaúpění, ale pohnout se nedokázala. Strach, který ji ovládal, byl silnější než pud sebezáchovy, který ji radil pokusit se utéct.
Wes sáhnul do kapsy, vytáhl dřevěný kolík a pomalu se přibližoval k upírovi. Ve chvíli, kdy ho dívka zaregistrovala, část strachu z ní opadla a začala ječet. To útočníka překvapilo a otočil se.
"Neruším?" zamumlal Wesley a pokusil se ho probodnout kolíkem.
Mohl čekat, že dvoumetrový a minimálně sto dvacet kilo vážící hromotluk bude silnější než on. Stačila mu jediná rána, aby ho odmrštil na opačnou stranu ulice. Wes narazil hlavou do zdi. Svět kolem něj se zatočil a najednou jediné, na co dokázal myslet, byl fakt, že propásne schůzku s tím překupníkem a přijde o jednu z nejvzácnějších knih, které kdy existovaly.
Když si dívka všimla, že upír je zaměstnaný zneškodňováním Wesleyho, pokusila se o beznadějný útěk. Vyskočila na zesláblé nohy, ale po pár krocích se jí zamotala hlava a dopadla zpět na tvrdou zem.
"Ty sis myslela, že utečeš?" zasmál se chraplavě a vrátil se zpět ke své kořisti.
"Zabij mě, ale stejně nedostaneš to, co chceš," zavrtěla hlavou.
"Co bych po tobě asi tak mohl chtít?" zavrčel nechápavě, jednou rukou ji zvedl ze země a zakousl se do jejího krku. Dlouhé tesáky pronikly kůží a jeho čelisti se s cvaknutím sevřely. Zvuk, který se jí vydral hrdla a naplnil hrůzou poklidnou podzimní noc, vrátil Wesleyho zpět do reality. Natáhl se pro kolík, který ležel na zemi jen kousek od něj, a pak se ztěžka zvedl na nohy. Napřáhl ruku a vší silou vrazil upírovi kolík mezi lopatky. Jen zadoufal, že se trefil do srdce, a čekal, co se bude dít.
Upír překvapeně pustil bezvládné dívčino tělo, které se mu ihned svezlo k nohám, a tázavě se otočil k Wesleymu, aby zjistil, co se stalo.
"To…" stačil jen zamumlat, než se rozpadl v prach.
Wesovi se úlevou podlomila kolena. Za poslední týdny, které proseděl v kanceláři nad knihami, nějak zapomněl, jak náročný může být boj s o mnoho silnějším soupeřem. Zhluboka se nadechl a poklekl k dívce.
"No tak," povzdychl si a poplácal ji po tváři. Byla moc krásná. Černé vlasy měla na temeni slepené lepkavou krví, jemnou bílou pleť špinavou od hlíny, ale i přesto byla krásná.
Opatrně si položil její hlavu do klína a pátravě si prohlížel ránu, která jí zůstala na krku po zubech upíra. Nevypadala vážně, přesto…
Otevřela oči. Temné jako noční obloha, se zářivými světýlky hvězd.
"Já…" zamrkala překvapeně a vteřinu na to jí tvář rozzářil široký úsměv. Zvedla ruku a jemně mu prstem přejela po krvavém šrámu na čele. "Zachránil jsi mě," zamumlala, když jí došlo, co se stalo. "Děkuju…"
"Není za co," zavrtěl hlavou a váhavě se usmál. "Zachraňovat dámy v nesnázích mám na denním pořádku. Myslíš, že dokážeš vstát?" zeptal se a zadoufal v kladnou odpověď. Zas takový hrdina nebyl. Hlavou mu pulsovala nesnesitelná bolest a měl pocit, že každou vteřinou omdlí. Nebyl si jistý, jak se odsud dostanou, pokud nebude schopná…
"Jo, myslím, že jo," zamumlala a k jeho ohromení se až překvapivě rychle zvedla na nohy.
"Díky moc," zopakovala a natáhla k němu ruku, aby mu pomohla vstát. Užasle ji přijal.
"Wesley Wyndham-Pryce," vzpomněl si na slušné vychování a představil se.
"Dáma v nesnázích," usmála se, naklonila hlavu a pátravě si ho prohlížela. Líbil se jí. Na první pohled vypadal sympaticky a důvěryhodně, ale už dávno se naučila takovým lidem nevěřit. Zachránil jí život, ale to ještě neznamenalo, že jí ho za pár minut nebude chtít sám vzít. Přesto jí nějaký šestý smysl říkal, že od něj jí nebezpečí nehrozí.
"Daphne," zamumlala nakonec.
Tázavě na ni pohlédl.
"Jméno… Daphne," usmála se.
"Daphne," zopakoval po ní a měl pocit, jako by ho zvuk jejího jména spojený s uhrančivým pohledem jejích očí zaklel do jakéhosi podivného snu. V uších mu hučelo, svět okolo se scvrknul jen na ni a…
Zavrávoral. Naštěstí byla dost blízko na to, aby ho podepřela.
"Zachránil jsi mi život a možná je zrovna teď ten nejvhodnější okamžik k tomu, abych ti to splatila," nabídla.
Nepříliš ochotně přikývl.
Uprostřed noci sehnala někde v chudinské čtvrti L.A. taxík a dovedla ho až do hotelu. Celou dobu měla na tváři vystrašený výraz, jako by měl každou chvílí umřít. Myslel si, že přehání, dokud neuviděl zděšení v obličeji Fred, která jim přišla otevřít dveře.
"Panebože…nemluvil jsi náhodou o schůzce s informátorem?" zamumlala nevěřícně a po očku si prohlížela Daphne, která ho důvěrně podpírala, když kulhal směrem ke gauči. "Víš, jestli si měl v úmyslu prát se, mohl jsi říct Angelovi nebo Gunnovi o pomoc a…"
"Myslíš, že bys mi mohla přinést něco k pití?" zeptal se unaveně a z posledních sil se svalil na gauč.
"To vypadám tak strašně?" pohlédl tázavě na Daphne, když Fred zmizela za rohem. "Místo obličeje máš jeden velký monokl," nakoukla Fred zpátky. Málem zapomněl, že má oči i uši všude.
Daphne s potlačovaným smíchem přikývla.
"Ale byl jsi statečný, nevím, co bych dělala, kdyby ses tam neobjevil…"
"Ona je ten informátor?" Fred se vrátila do haly s lékárničkou a sklenicí vody, kterou mu strčila do třesoucí se ruky, aby mu vzápětí do druhé nasypala dva aspiriny.
"Spolknout a zapít," rozkázala mu jako malému dítěti a obrátila se k Daphne. "Informátor?" zopakovala svou otázku.
"Ne…jen jsme se tam náhodou setkali. Měla jsem schůzku s přítelem…kvůli knize," pokrčila rameny.
"To teda ne…já tam byl pro knihu, tys tam byla přepadnutá upí…nějakým nebezpečným úchylem…nejspíš…" zakoktal Wesley nervózně.
"Upírem," opravila ho k překvapení obou Daphne. "Myslela jsem, že víš, že to byl…" zmlkla a mlčky si je oba prohlížela. Najednou ji napadlo, že o těch dvou nic neví. On přijde domů zmlácený, jako by se popral s celou hospodou, navíc v doprovodu cizí ženy, a ona se tváří, jako by to nebylo nic neobvyklého.
"Co to je vlastně za knihu?" zeptala se Fred, aby přerušila to náhlé ticho, a přitiskla Wesovi na čelo mokrý ručník. "Drž si to," rozkázala mu. Syknul bolestí, ale když se chystal odpovědět, Daphne ho předehnala.
"Je to rukopis, údajně z 13.století, kdy ho nechala vyhotovit katolická církev jako příručku pro sektu, která si říkala Služebníci světla…ve skutečnosti to byla skupinka nájemných vrahů, ochotná zbavit za peníze tuto zem čehokoli…a taky kohokoli.
Ta kniha obsahuje nejúplnější seznam všech magických bytostí…nesmrtelných samozřejmě. Upírů, vlkodlaků, víl, skřítků…dlouhá staletí byla rok co rok doplňována, tedy alespoň do první světové války, kdy záhadně zmizela ze svého úkrytu ve Vatikánu. Od té doby o ní nikdo neslyšel, až do minulého týdne, kdy se na internetu objevila anonymní nabídka…"
"Jak ses k tomu dostala?" zamračil se Wesley.
"Dělám kurátorku v muzeu…je to moje práce," pokrčila rameny.
Sice tušil, že mu neříká úplnou pravdu, ale nebyl teď ve stavu, aby ji začal vyslýchat.
"Ten chlápek mi říkal, že jsem jediný zájemce."
"No, myslím, že to neřekl jen tobě…když jsem tam přišla, už tam čekala skupinka mužů, ne zrovna sympatických, abych tak řekla. Chtěla jsem se schovat a počkat, co se bude dít, jenže jsem narazila na toho upíra a pak ses tam objevil ty a zbytek už víš…"
"A ten překupník?" zeptal se.
"To nevím," odpověděla zklamaně. Na té knize jí záleželo víc, než byla ochotná přiznat.
"Ruku dolů," zamračila se Fred, a když poslechl, přelepila mu ránu na čele širokým kusem bílé náplasti.
"Vám by taky neuškodila trocha dezinfekce," kývla k Daphne.
Ruka jí bezmyšlenkovitě vylétla do vlasů, kde nahmatala zaschlou krev. Zmateně se zamračila, jako by nedokázala pochopit, kde k něčemu takovému přišla, a pak pomalu zavrtěla hlavou.
"Jsem v pořádku, to nic není," zaprotestovala. "Měla bych jít," vyskočila na nohy, ale hned se zase posadila zpět, protože se jí zatočila hlava.
"Kdepak, slečno, vy dneska zůstáváte tady. Tohle je hotel, volný pokoj se tu najde vždycky…a pro někoho, kdo nám zachránil našeho Wesleyho," ušklíbla se na něj, "i zadarmo."
Angel se málem udusil smíchy, když viděl druhý den ráno scházet Wese po schodech dolů. Jeho obličej hrál všemi odstíny modré a žluté a i pro Fred, která na něco takového byla připravená, představovalo velký problém udržet vážnou tvář.
"Vypadáš, jako by ses popral se zdí," mrkl na něj škádlivě Angel.
"Abych byl přesný, zeď v tom jistou roli sehrála," zamumlal Wes zamračeně a sáhl pro hrnek s kávou, který mu Fred pohotově podávala.
"Šel shánět knížku a nakonec to dopadlo tak, že zachraňoval dámu v nesnázích," vysvětlila Fred Angelovi.
"Knížku? To musí být opravdu výjimečná kniha…"
"Vysvětloval jsem ti to, když jsi podepisoval ten šek na sedmdesát tisíc," připomněl mu Wes a dřív, než stihla přijít nějaká další otázka, otočil se k Fred: "Sophie ještě spí?"
"Ale kdepak," zavrtěla hlavou. "Tvoje tajemná slečna je ranní ptáče, utíkala odsud už po sedmé, prý musí do práce. Vedle telefonu ti nechala číslo, máš zavolat…"
"Díky," kývnul.
"No tak, chci znát podrobnosti," ozval se Angel.
"Žádné nejsou…zdá se, že po té knize jde víc lidí, než jsem předpokládal. Kdybyste mě někdo hledal, budu v kanceláři. Mám moc práce," zamumlal, zvedl se od stolu a co nejrychleji opustil místnost.
"Co se mu zase stalo?" zamračil se Angel tázavě na Fred.
"Kdo ví," pokrčila rameny. "Poslední týdny je prostě takový…"
"Dovolali jste se k Daphne Intoshové." I přestože její hlasy vycházel ze záznamníku, vyvolal na Wesově tváři přihlouplý úsměv. "Bohužel nejsem doma, ale když mi po zaznění signálu necháte vzkaz, co nejdřív se ozvu."
"Daphne …ahoj, tady je Wesley, ze včerejška…však víš. Našel jsem tvoje číslo a tak mě napadlo zavolat ti a…zeptat se, jestli nechceš někam zajít. Mohli bychom třeba probrat, jak získat tu knihu. Zavolej…" zamumlal a položil sluchátko.
Zamyšleně pozorovala červené blikající světýlko záznamníku. Seděla na gauči ve svém bytě, na klíně notebook, vedle sebe čtvrtý hrnek kávy za posledních pár hodin. Lhala Fred, když říkala, že musí do práce. Ne…strávila celý den doma a snažila se zjistit všechno, co se dalo, o Wesleym Wydham-Pryceovi. Zadala jeho jméno do vyhledávače a našla pár odborných článků, které publikoval v nejrůznějších časopisech, a taky nepřeberné množství informací o prestižní losangelské právnické firmě, pro kterou poslední týdny pracoval. Nabourala se do několika tajných databází a odhalila nějaké podrobnosti o jeho narození, o školách, které navštěvoval a také cosi o významném britském spolku, jehož členem několik let byl. Ať se na to dívala z jakékoli strany, měla před sebou inteligentního a úspěšného mladého muže. Nic z toho nenaznačovalo, proč se někdo jako on honí po nocích v temných uličkách za nějakou knihou, když stačí jediný telefonát, aby mu její doslovný přepis přistál ihned na stole. Jak to že někoho jako on ani nepřekvapilo, když v té uličce narazil na upíra? Všechny ty záhady kolem něj…čím víc toho věděla, tím víc nezodpovězených otázek se objevovalo.
Ze zvědavosti naťukala do počítače i jméno Fred Wyndham-Pryceové, aby zjistila, že nikdo takový v Los Angeles nežije. Prošla seznam Wesových spolupracovníků a našla Winifred Burkleovou, špičkovou fyzičku, která přišla do firmy ve stejnou dobu jako on. Neochotně musela přiznat, že fakt, že ti dva nejsou manželé, jí o něco vylepšil den. Myslela si…podle toho, jak nenuceně se včera chovali, usoudila, že patří k sobě. Potěšilo ji, když zjistila, že zrovna v tomhle se její intuice mýlila.
Natáhla se pro telefon a vytočila číslo, které si už před pár hodinami poznamenala na okraj hustě popsaného papíru.
"Wesley Wyndham-Pryce," ozvalo se na druhé straně chladně.
"Tady Daphne …" zamumlala. Zavřela oči a zkoušela si představit, jak se tváří. Mračí se. Určitě se mračí, jako by každou chvíli čekal, že mu někdy vrazí kudlu do zad. Směje se ten chlap vůbec někdy?
"Daphne …" tiše si povzdychl. "Dostala jsi vzkaz?"
"Právě proto volám. Mám už dneska volno, takže co se sejít?"
"Jistě…"
"Za hodinu u tebe v kanceláři?" Tón jejího hlasu nepovoloval žádné protesty. "Dobře," souhlasil Wesley. Než to slovo dořekl, Daphne už zavěsila.
Nevěřícně hleděl na ohluchlé sluchátko. Teprve po pár minutách mu došlo, že jí ani neřekl, kde pracuje.
"Jdu za panem Wyndham-Prycem," oznámila zářivě se usmívající blondýnce za recepčním pultem s trochou nervozity v hlase.
"Jistě," přikývla dívka. "Koho mám oznámit."
"Dámu v nesnázích," zažertovala, ale Harmony ji vzala doslovně a už do sluchátka oznamovala Wesleymu, že na něj čeká klientka.
"Nechcete radši mluvit s Angelem?" navrhla jí vzápětí. "Víte, on je tu šéf a určitě by vám pomohl…"
"Harmony, to je v pořádku," zastavil ji Wesley, který se zničehonic objevil ve dveřích jedné z kanceláří.
"Ahoj," došel k Daphne a natáhl k ní ruku.
"Ahoj," usmála se a přátelsky ho políbila na tvář.
Překvapeně zvedl obočí, ale ona jen s tichým úsměvem pokrčila rameny. Bože, tohle by neměla cítit. Byla tu kvůli té knize. Jen kvůli ní. Musela ji získat zpět a on byl klíč, jak toho dosáhnout. Potřebovala jeho důvěru, ale co nepotřebovala, byla tahle slabost, city, kvůli kterým zapomínala, co je jejím úkolem.
"Jen si skončím pro kabát a můžeme zajít někam na večeři," navrhnul a snažil se ignorovat Harmony, která se ani nezkoušela předstírat, že s nadšením nehltá každé slovo jejich rozhovoru.
"Jistě," přikývla zamyšleně a počkala těch pár vteřin, než se vrátil zpátky z kanceláře.
"Kdyby mě někdo sháněl, jsem pryč a do zítřka nebudu k zastižení," kývnul k Harmony a stiskl tlačítko přivolávající výtah.
"Jistě, ty jsi šéf," souhlasila s tichým povzdychnutím a natáhla se ke zvonícímu telefonu.
"Wolfram & Hart, co si přejete?"
Fred vešla do haly ve chvíli, kdy se za Wesleym a Daphne zavřely dveře. "Co to bylo?" kývla směrem k výtahu.
Harmony přikryla sluchátko rukou a důležitě se usmála.
"Wesley má rande," oznámila jí pyšně a vrátila se k rozhovoru s dodavatelem kancelářského papíru.
Fred sebrala z recepčního pultu několik formulářů, které potřebovala, a smutně pohlédla směrem k Wesově prázdné kanceláři.
Rande…
"Na co si připijeme?" zeptal se Wesley a zvedl skleničku s vínem ze stolu.
"Na tu knihu," navrhla. "Na to, že se nám ji podaří najít…"
"Dobře, na knihu," usmál se. "Rozhodil jsem sítě mezi všemi svými informátory, pokud se kdekoli objeví, budu o tom do deseti vteřin vědět…"
"Nemám sice takové konexe," přiznala, "ale i já jsem podnikla jisté kroky. Můžu mít otázku?" pohlédla na něj zamyšleně.
"Jistě," přikývl.
"Proč ti o tu knihu tolik jde? Chci tím říct…nemyslím si, že cokoli v té knize by se s dobrými zdroji, ke kterým ty určitě máš přístup, nedalo zjistit i jiným způsobem než…"
"No tak, myslel jsem, že ty jako historička to budeš chápat. Ten pocit, když držíš v rukou skutečně starou knihu, cítíš tu vůni, obracíš listy, které před tebou obraceli už tisíce lidí. Něco takového přece nemůže navždy zůstat někde v podzemí v rukou lidí, kteří hodnotu takového díla nikdy neocení…"
"Takže ji zavřeš do archivu," smutně se ušklíbla. Jemu šlo jen o knihu…jí o život a možná nejen o něj…
"A ty do muzea," pokrčil rameny. "Dobře, vyhrála si. Tvůj cíl je o něco šlechetnější, ale oběma nám jde o to samé. Zachránit ji dřív, než se dostane do špatných rukou…"
"Dezert?" u stolu se objevil číšník s širokým úsměvem a začal ze stolu uklízet prázdné talíře.
Daphne zavrtěla hlavou, a tak mu Wes oznámil, že bude platit.
"Nechci ji pro muzeum, ta kniha je pro mě cennější, než si dokážeš představit," zamumlala, když číšník odešel pro účet.
"To chápu, protože momentálně mě nenapadá žádný důvod, proč bys po ní měla tolik toužit s výjimkou toho, že…"
…že je v ní něco, co zoufale toužíš skrýt. Napadlo ho to, ale neřekl to nahlas. Věděl, že by mu neodpověděla. Navíc se v ten okamžik u jejich stolu znova objevil číšník.
Podepsal šek, galantně pomohl Daphne vstát a za pár minut už stáli před restaurací, překvapení chladem podzimní noci.
"Mám zavolat taxík?" zeptal se a zadoufal, že odmítne. Nechtěl, aby tenhle večer skončil tak brzy.
"Ne, bydlím jen kousek odsud," pokrčila rameny.
"Doprovodím tě," navrhnul.
S úsměvem přikývla, chytila ho za ruku a nasměrovala k úzké cestičce vedoucí do ztemnělého parku.
"Jsi z Anglie, že?" zeptala se, když unikli ruchu nočního života v L.A. "Jak jsi…" zamračil se.
"Přízvuk," zasmála se a on si najednou připadal jako hlupák. Nikdy by ho nenapadlo, že o něm ví mnohem víc, než jen místo narození.
"Ano, jsem z Anglie," přikývl. "Narodil jsem se tam a až na několik posledních let jsem tam strávil celý svůj život."
"A co tě přivedlo do L.A.? Dobrodružství?" mrkla na něj a vybavilo se jí, jak se minulou noc statečně pral s tím upírem.
"Práce," přiznal. "Původně neměla být až takhle dobrodružná, ale… jsem tam, kde jsem. A nelituji toho. A co moje dáma v nesnázích? Odkud jsi?"
"Tak různě," pokrčila rameny a neurčitější odpověď už si vymyslet nemohla.
"Hodně jsem cestovala, už odmalička. Moje rodina se často stěhovala, žili jsme ve Francii, v Itálii, pak nějakou dobu v Mexiku, vysokou jsem dělala v New Yorku…až před pár měsíci jsem dostala nabídku na práci v jednom malém muzeu tady v L.A. Vždycky jsem o něm snila. Město andělů, město nekonečných možností, město, kde není těžké ztratit se v davu."
"Proč by se někdo jako ty chtěl ztrácet v davu?" zastavil se a překvapeně na ni pohlédl.
Protože tě tam tak snadno nenajdou. Protože tam si v bezpečí, nemusíš se ohlížet na každém kroku a čekat, že tě najdou a v lepším případě zabijí. Žila už na tolika místech, v malých vesničkách i uprostřed velkoměst, aby poznala, že čím víc lidí okolo ní je, tím se stává bezvýznamnější. Čím méně pozornosti láká, tím větší je její šance přežít. Los Angeles bylo v tomhle ohledu dokonalé. Co víc si někdo jako ona mohl přát, než město plné výstředních lidí, herců, zpěváků, umělců…celebrit, které na sebe přitahují pozornost všech kolemjdoucích a jí umožňují zůstat neviditelnou?
"Myslím, že dáma v nesnázích by si měla zachovat svou auru tajemství," usmála se nakonec a zastavila před dveřmi třípatrového cihlového domu.
"To ano," přikývl váhavě. Zvedl ruku a jemně jí palcem přejel po tváři. Sklonil se k jejím ústům a zlehka ji políbil na rty. Nevěděla, co má dělat. Má ho nechat? Nebo raději utéct? Samozřejmě že to byla chyba…už setkání s ním byla největší chyba jejího života, protože v ten první okamžik pochopila, že ho nemůže nechat jen tak odejít…ale teď…
"Měla bych jít domů, musím brzo do práce," zamumlala a nepříliš ochotně se od něj odtáhla.
"Jistě," souhlasil.
Stačil jediný pohled do jeho očí, aby svůj názor změnila.
"Nechceš…nechceš jít nahoru na kávu?" zeptala se a cítila, jak jí splašeně buší srdce.
Přikývl. Počkal, až otevře dveře, a pak ji mlčky následoval po schodech nahoru. "Už vím, kde bydlíš, takže bude těžké se mě zbavit," usmál se Wesley, když zastavili přede dveřmi jejího bytu.
"Nechci se tě zbavit," namítla, zatímco její třesoucí se ruce hledaly v kabelce klíče.
"To bych ti…"
"Kde jsi tak dlouho byla?" přerušil ho vysoký černovlasý muž, který nečekaně vystoupil ze stínu. Chladně na něj pohlédl, pak si odfrkl, jako by o Wesovi usoudil, že mu nestojí za pozornost, a otočil se k Daphne.
"Co tu děláš?" zamumlala vyděšeně. Z jejího hlasu zněla panika, bála se, ale ať byl ten cizinec kdokoli, bylo jasné, že ho zná.
"Měli jsme schůzku, pamatuješ?" zamračil se. "Kdo je to?" výhružně kývl směrem k Wesleymu.
"Jen kolega z práce," snažila se ho uklidnit. Unaveně sklopila oči k zemi, konečně vylovila klíče a odemkla dveře. "Promiň, zapomněla jsem, v poslední době je toho na mě prostě moc…"
Pevně ji chytil za paži a donutil ji vejít do bytu.
"Promiň, Wesley, ale myslím, že bys měl raději…" Nestihla ani doříct větu, než podivný cizinec zabouchl Wesovi před nosem dveře.
Nechápavě zůstal stát na chodbě a otálel, co se bude dít. Čekal hádku, hlasitý křik, pláč, ale z její bytu nevycházelo nic víc, než jen tichý rozhovor, jehož slovům nerozuměl.
"Nemáš ani sbaleno," zamračil se.
Daphne se vyčerpaně posadila na pohovku. Vytáhla si z hlavy sponu a záplava havraních vlasů se jí rozlila po ramenou. S tichým povzdychnutím skryla tvář v dlaních…
"Nikam nejedu, Adame," oznámila mu nakonec tiše své rozhodnutí.
"Jedeš," zavrtěl hlavou. "Nemáš na vybranou, Sophie. Musíš. Vždycky si musela poslouchat starší a ani tentokrát to nebude jiné. Když oni rozhodli, že je nebezpečné, abychom zůstávali v blízkosti lidí, co mají tu knihu, musíme je respektovat. Jsou to zákony našeho lidu, Daphne."
"Nikam nejedu," tentokrát to řekla hlasitěji a hleděla mu při tom do očí. Pochopil, že to myslí vážně, ale i přesto…
"Musíš," zavrtěl hlavou a položil jí ruku na rameno. Setřásla ji, vstala a udělala několik kroků směrem k oknu, za nímž zářilo noční Los Angeles.
"Najdu tu knihu," slíbila mu…a možná spíš sobě.
"Je pozdě, Daphne. Kdo ví, kde teď je, kolika nesprávným lidem se dostala do rukou. Jsme tu tři čtvrtě roku, víc, než v co kdokoli z nás doufal, a teď je čas odejít. Věděla jsi, že to není napořád.
Říkal jsem jim, že ti nemají dávat tolik svobody. Nechali tě vystudovat, najít si práci i svůj vlastní byt. Máš svou hlavu a tohle všechno tě jen podpořilo v té hloupé myšlence, že můžeš být jako obyčejní lidé. Nemůžeš, Daphne, pochop to."
"Neodejdu," zamumlala znova a cítila, jak s každou další vteřinou ztrácí odhodlání stát si za svým rozhodnutím.
"Ne? Vím, jak je to lákavé. Myslíš, že jsem nikdy něco takového nezažil? Máš přátele, domov, ten chlápek za dveřmi je jistě přitažlivý a máš pocit, že s ním můžeš strávit celý život, ale dovol mi připomenout ti realitu. Za dvacet sedm dní…"
"Nemusíš to říkat," zavrtěla hlavou. "Já si to moc dobře uvědomuji a i přesto…já své rozhodnutí nezměním."
Vytáhl z kapsy letenku a položil ji na skříňku u dveří.
"Odlétáme pozítří ve dvanáct, do Brazílie…budeme tě tam čekat. Vím, že si to nakonec rozmyslíš, Daphne, protože i přesto, jak moc toužíš být obyčejným člověkem, jsi pořád dost chytrá na to, abys věděla, že je to nemožné. Bez nás nepřežiješ…"
"Běž…" přikázala mu tiše.
Přikývl, ale ve dveřích se ještě naposledy zastavil a ohlédl se.
"Zítra na letišti nashledanou."
"Sbohem, Adame," zašeptala se slzami v očích, když odešel.
Nechtěla odjet, ale Adam měl pravdu. Teď je možná silná, ale za pár týdnů se bez jejich pomoci neobejde. Za pár týdnů…copak to bylo tolik chtít strávit tu kratičkou dobu, která jí zbývala, na místě, které milovala?
Zůstávala jí jediná možnost. Najít tu knihu, než nadejde čas odjezdu, a přesvědčit svou rodinu, že jim tu žádné nebezpečí nehrozí.
Natáhla se pro telefon.
"Haló…dobře, udělám to. Jen mi řekněte kde a kdy…"
Když dorazil do Hyperionu, blikal mu na záznamníku vzkaz. Vytáhl ze skříňky láhev skotské, nalil si skleničku, jedním pohybem ji do sebe převrátil, nalil si druhou a pak teprve zmáčkl svítící tlačítko.
"Ahoj, Wesley, já…promiň, že jsem tě tak vyhodila, ale tohle bylo něco, co jsem si musela vyřídit sama. Omlouvám se…můj život je o něco komplikovanější, než se na první pohled zdá," zamumlala a na chvíli se odmlčela, jako by si v hlavě chtěla urovnat, co všechno mu může říct a co naopak musí tajit. "Mluvila jsem s jedním svým přítelem, ví, kde je ta kniha. Zítra v osm na nás bude čekat…může to být nebezpečné, a tak mě napadlo, jestli by s sebou nevzal někoho ze svých kolegů…já…to je asi všechno. Zavolej…"
Ozvalo se dlouhé pípnutí, pak několik vteřin ticha a znova její hlas.
"Ještě já, zapomněla jsem adresu…" pousmála se nad svou roztržitostí a nadiktovala mu adresu nějakého skladiště jen pár bloků od místa, kde se poprvé setkali.
Pak její hlas utichl.
Wesley se posadil do křesla a dlouze se napil skotské ve snaze utišit ten hlásek někde v hlavě, který mu napovídal, že když na tu schůzku půjde, zaplete se do hry, ze které už nebude úniku.
"Opravdu je to tady?" zamračil se Angel při pohledu na polorozpadlou budovu starého skladiště. Ostražitě se rozhlédl, ale když vynechal toulavého psa, který se žalostným kňučením probíral popelnice, v okolí nebyl ani živáček.
"Ano," přikývl pomalu Wesley. Ani jemu se to nelíbilo. Měl schůzky na těch nejpodivnějších místech ve městě, chápal to, většina těch, co obchodovala načerno s kradenými věcmi, se bála. Ale tohle místo bylo děsivější než banda démonů nebo policejní auto za zády. Ne, nikdo z těch, co znal, by se sem neodvážil ani za bílého dne, natož uprostřed noci. Napadlo ho, kde je Daphne … "Půjdeme?" tázavě se otočil k Angelovi, Gunnovi a Fred. Ani jeden z nich neopověděl, a tak si Wesley dodal odvahy a vstoupil do budovy.
První věc, které si všiml, byla ta tma. Ztrouchnivělými prkny, které tvořili celou jednu stěnu skladiště, pronikalo do budovy jen matné pouliční světlo. Zprvu neviděl nic, ale jak si jeho oči zvykaly na přítmí, začal rozeznávat obrysy jakýchsi beden a všemožného nářadí válejícího se po zemi.
"Vypadá to, že…" zavolal k ostatním, ale než stihnul větu dokončit, oslepilo ho jasné bodavé světlo. Bylo to jako by mu hlavě vybuchla bomba. Ruce mu instinktivně vylétly k tváři ve snaze ochránit oči před tím nepříjemným pocitem. Trvalo několik desítek vteřin, než se vzpamatoval a…
Bylo jich asi osm nebo deset, od hlavy až k patě v černém, v tváři výrazy, z nichž se nedalo nic vyčíst.
Téměř všichni měli v ruce samopaly, kterými na ně mířili. Téměř…s dvěma výjimkami. Jeden muž, s největší pravděpodobností jejich velitel, stál vedle vyděšené Sophie, v ruce svíral tlustou knihu a při pohledu na svou novou kořist se tvářil nadmíru uspokojeně. Druhý držel jako rukojmí Fred a ke spánku jí tiskl pistoli.
Wesley nechápavě těkal pohledem od Angela s Gunnem ke skupince nepřátel. Nakonec se otočil k Daphne. V její tváři se zračila vina. Ani se nesnažila skrývat, že všechno tohle bylo součástí plánu. Že je sem nalákala, aby… Proč proboha?
"Daphne?" zašeptal váhavě a udělal krok směrem k ní.
"Nehýbej se nebo to bude tuhle krásku stát život," varoval ho muž, který svíral Fred.
Wesley udělal ještě jeden další krok, a pak se zastavil.
"Můžeme se dohodnout," navrhl Wesley.
"Bohužel…" povzdychl si s předstíraným zklamáním muž stojící vedle Daphne, "ale myslím, že už jsem dostal neodolatelnou nabídku," usmál se a kývl k dívce.
Podal jí knihu, ale když pro ni natáhla ruce, ucukl. Její nechápavý výraz ho rozesmál.
"Co chcete? Možná vám můžu nabídnout víc," ozval se Angel, který dosud stál v pozadí a pečlivě analyzoval situaci.
"Angel…" zamumlal muž a prvotní spokojenost v jeho očích se změnila v něco hlubšího. Radost. Nadšení. Jako když po dlouhých bitvách konečně dospějete ke svému cíli. "Angel. Wesley Wyndham-Pryce. Charles Gunn. Kolují o vás legendy, pánové…"
"Opravdu?" nazdvihl Gunn překvapeně obočí. "Je mi líto, že nemůžu říct to samé o vás. Ale možná, kdybyste nás odsud nechal odejít, mohli bychom zařídit, aby se jich pár po městě rozšířilo…"
"Tak ne," pokrčil Gunn rameny, a než si útočníci uvědomili, co se děje, on a Angel se vrhli do boje.
Daphne využila mužovy nepozornosti a pokusila se mu sebrat knihu. Ohnal se po ní a jedinou ranou do tváře ji poslal k zemi. Rozhlédl se kolem a hledal nejsnadnější cestu k útěku, ale to už před ním stál Wesley s rozzlobeným výrazem v obličeji. Dřív než mohlo dojít k boji, rozlehl se skladištěm výstřel následovaný ženským výkřikem plným bolesti.
Wes se otočil a stačil jen zahlédnout Fredino bezvládné tělo klesající k zemi. Zapomněl na muže a bezmyšlenkovitě se rozběhl jejím směrem.
"Ústup," křikl kdosi z mužů a všichni s výjimkou tří útočníků, kteří leželi na podlaze v bezvědomí, bleskurychle zmizeli.
Když si Angel s Gunnem uvědomili, co se stalo, klečel už Wesley u Fredina těla. "No tak, otevři oči," přikázal jí tichým, ale rozhodným hlasem. Všude bylo plno krve. Vyděsilo ho to, ale když jí svlékl tmavou koženou bundu, zjistil, že ji kulka jen škrábla na paži. Rána sice byla hluboká a hodně krvácela, ale nebylo to nic vážného.
"Fred, slyšíš mě?" zeptal se znova.
Omámeně otevřela oči a zamžourala do jeho rozmazané tváře. V hlavě měla prázdno a vzpomínky na poslední události se jí vracely jen velmi pomalu. Ten muž…když se Angel s Gunnem začali prát, chtěla mu utéct, ale ta zbraň nějak vystřelila a pak…
"Jsi v pořádku?" pohlédl na ni starostlivě Wesley.
Zavrtěla hlavou a unaveně zavřela oči.
"Půjdeme domů, ano?" zašeptal konejšivě a opatrně ji zvedl ze země. Zatímco Gunn s Angelem poskakovali kolem Fred a snažili se zjistit, co by pro ni mohli udělat, Wes se na krátký okamžik otočil zpět.
Daphne stála na stejném místě. Bezmocně sledovala, co všechno způsobila, a po tváři jí tekly slzy. Vypadala tak bezbranně, opuštěně, že na krátkou chvíli zatoužil vrátit se k ní. Jenže pak si uvědomil, že kvůli ní Fred mohla umřít.
Otočil se a s Angelem a Gunnem v patách vyšel před skladiště, zanechávaje ji bez jediného slova za sebou.
"Jsem opravdu v pořádku. Vypiju si tady ten čaj a zítra jsem v kanceláři," snažila se Fred přesvědčit Angela s Gunnem, kteří seděli na okrajích její postele a starostlivě sledovali každý její pohyb. "No dobře…možná ne zítra, ale pozítří určitě," změnila své původní rozhodnutí, když se jí ruka s hrníčkem neovladatelně roztřásla.
"Podržím ti to," navrhl s úsměvem Angel a vzal jí hrnek dřív, než si stihla vylít čaj do postele.
Wesley stál u dveří a zdálky je zamračeně pozoroval. Přestože Fred se chovala statečně, moc dobře věděl, že je to jen a jen jeho vina. Že to kvůli němu mohla umřít… kvůli jeho posedlosti tou knihou…a možná spíš kvůli jeho slabosti pro Daphne. Připadal si jako idiot. Nikdy tam neměl chodit a když už…rozhodně s sebou neměl brát Fred. Nevěděl, co by dělal, kdyby se jí něco stalo. Kdyby jí ten chlap ublížil…
"Wesley," přerušil jeho myšlenky Fredin tichý hlas. Zvedl hlavu a střetl se s jemným pohledem čokoládových očí.
"Už je ti lépe?" usmál se.
Přikývla.
"Nejsem dítě, ani neumírám," zavrčela vztekle, když jí Angel začal upravovat deku.
"Bojíme se o tebe…už bych nedokázal…" odmlčel se. Cordeliino jméno viselo ve vzduchu, ale nikdo z nich ho nedokázal vyslovit. Cordelia byla pryč, ale ačkoli si to nikdy nehlas nepřiznali, všichni podvědomě čekali, že se jednoho dne vrátí. Že se jen tak probudí, vrátí se do hotelu a život bude zase stejný jako dřív. Plný smíchu a jejích ironických poznámek. Bylo těžké myslet na to, že je definitivně pryč. Že ať udělají cokoli, nikdy se nevrátí…
"Musím ještě do kanceláře," přerušil to podivné ticho Angel a zvedl se z Frediny postele.
"Taky půjdu," přidal se Gunn a s úsměvem jí stiskl ruku. "Prospi se," mrkl na ni.
"Samozřejmě…budu v pořádku," dodala ještě jednou a počkala, až vyjdou z pokoje.
"Wesley," zastavila ho dřív, než je stihl následovat. "Můžeme si promluvit?"
Váhavě přikývl a udělal několik kroků směrem k nohám její postele.
Trochu se nadzvedla na loktech a posadila se.
"Daphne nemůže za to, co se stalo," zamumlala a ji samotnou obsah těch slov překvapil snad ještě víc než Wesleyho. Tázavě nadzvedl obočí, ale nechal ji pokračovat. "Byla to moje vina…měla jsem si dávat pozor…"
"Neměl jsem tě tam brát…"
"Wesley, neobviňuj ji z ničeho, dokud nevíš, co vlastně se stalo. Vůbec ji neznám a můžu se mýlit, ale nevypadá jako někdo, kdo zrazuje lidi, na kterých jí záleží. Myslím, že jí dlužíš ještě jednu šanci."
"Co po mně vlastně chceš?" zamračil se.
"Běž za ní, Wesley. Zeptej se, proč to udělala. Možná…možná jen potřebuje pomoc…"
"Něco nového?" pohlédl Angel zamračeně na Harmony, když procházel kolem recepce. Byla skoro půlnoc a až na Harm zela celá firma prázdnotou.
"Jen spousta pošty," usmála se zářivě a začala před ním stavět hromádku časopisů, letáků a obálek nejrůznějších barev a tvarů. Nic z toho ho nezaujalo, dokud na stole nepřistála na první pohled nenápadná bílá obálka.
Překvapeně ji zvedl a nevěřícně si prohlížel to známé písmo.
"Volal ti…"
"Pro nikoho tu nejsem," rozkázal jí Angel a s tím jediným dopisem mlčky odešel do své kanceláře.
Rychlým pohybem roztrhnul obálku a netrpělivě vytáhl dva listy hustě popsaného papíru. Posadil se do křesla a se srdcem sevřeným strachem se začetl do řádků psaných tou milovanou rukou…
Nejdražší Angele,
Je to za mnou. Vyhrála jsem. Možná už to víš, možná, že ti to dal vědět Giles, Willow nebo někdo jiný z těch, co přežili. Můj poslední boj. Poslední. Tím slovem jsem si jistější, než čímkoli jiným na tomhle světě. Už to nedokážu, Angele. Už neumím být Přemožitelka, už neumím být silná…ne po tom, co se stalo v posledních měsících…
Nevím, jestli ti to řekli. Před pár týdny jsem je opustila na cestě ze Sunnydale a od toho okamžiku jsem s nikým z nich nemluvila. Opustila jsem svou sestru, krev své krve; opustila jsem své nejlepší přátele, opustila jsem muže, který pro mi dlouhá léta nahrazoval otce. Když to teď píšu, zní to jednoduše, ale ve skutečnosti to byla ta nejtěžší věc v mém životě. Trhalo mi to srdce, ale zároveň jsem věděla, že pokud je chci zachránit, musím to udělat. Musím odejít a nechat je žít tak, jak si zaslouží.
Můj život je jen utrpení a bolest a všichni, kdo se mnou žijí, jsou odsouzení tuto bolest sdílet. Vždycky jsem to věděla, ale plně jsem si to uvědomila v okamžiku, kdy mi před očima zemřel Spike… Spike je mrtvý. Řekli ti to? Umřel, protože chtěl zachránit svět. Chtěl zachránit svět, protože mě miloval. Nejen Spike. I Anya je mrtvá. Je mrtvá, protože se kdysi dávno rozhodla postavit se na mou stranu a teď už neměla kam vycouvat. Spousta těch mladých nadějných dívek je mrtvá jen proto, že jsem je přesvědčila, že mají dost síly, aby bojovaly se zlem a zvítězily. A místo toho je čekala jen smrt. Zemřely mou rukou, Angele. Vím to. Buffy Summersová je zabila, protože už sama nedokázala nést to těžké břemeno práce Přemožitelky a ochotně se o něj podělila s dívkami, co…ne dívkami, dětmi. Dala jsem zbraně do rukou dětem a poslala jsem je do boje za svět, který si tenhle boj ani nezasloužil. Porazili jsme zlo, Angele, ale k čemu to bylo? Zbavili jsme se utrpení? Přestali jsme plakat? Zmizela někam ta bolest, která nám už při probouzení trhá srdce?
Spike je mrtvý. Je pryč a já jsem opravdu sama. Milovala jsem ho. Vím, že je to pro tebe těžké. A ani mě se to neříká snadno, ale…ano, po tom všem si získal mé srdce. Byl se mnou, když mě všichni ostatní opustili. To není výčitka, jen tiché povzdychnutí, co by mohlo být, kdybys tenkrát neodešel. Spike ve mně věřil i ve chvíli, kdy jsem o sobě sama pochybovala. Umřel a já nevím, jak dál.
Jedna má část říká, ať se vrátím domů…domů ke své rodině, ke svým přátelům, ke svému poslání. Říká mi, ať se rozjedu do L.A., skryju se v tvé náruči před celým světem a už nikdy tě nenechám jít. Ale pak je tu to druhé…ten všudypřítomný strach, kterého se nedokážu zbavit a který mi našeptává, že každému milovanému člověku dříve či později přinesu jen smrt. Už se nedokážu na nikoho ani podívat beze strachu, že jsem ho právě odsoudila k rychlému konci. Bojím se vyjít na ulici, Angele. Bojím se žít. A zároveň se zuby nehty bráním smrti.
Kde jsem? V Itálii, ale dlouho tu nezůstanu. Pojedu dál. Budu se toulat po světě a snažit se najít duševní klid a doufat, že jednoho dne se mi to podaří. Že jednoho dne najdu dost síly k tomu, abych se k vám všem vrátila. Miluju tě. Pamatuj si to. Žij pro tu lásku, bojuj pro ni a stejně jako já věř, že jednoho dne dojde svého naplnění.
Navždy Tvoje
Buffy
PS: Najdi prosím mou sestru a Gilese a vyřiď jim, jak moc pro mě znamenají. Neříkej jim o tomhle ani o žádném z dalších dopisů, které dostaneš. Jen jim pověz, že tohle všechno dělám ne proto, že bych je nemilovala, ale právě proto, že je miluji příliš a nemůžu se dívat, jak kvůli mně trpí.
Ruka s dopisem mu pomalu klesla do klína. Nevěřil tomu. Bylo to příliš…panebože, jak to, že s tím vším, co se dělo v L.A. úplně zapomněl, že ona bojuje nejdůležitější bitvu svého života? Poslala ho do druhé linie. Nechal se a čekal. Svět se točil dál a jeho ani nenapadlo ptát se, co je to stálo. Měl své problémy tady…měl hlavu plnou myšlenek na Cordelii a Connora, ale copak ho to ospravedlňovalo k tomu zapomenout?
Spike byl mrtvý. Anya byla mrtvá. Buffyina duše trpěla a on to nevěděl. Cítil se, jako by ji zradil. Jako by všechna ty sliby, kterými ji zahrnul…sliby o naději v krásnou budoucnost…svým chováním pošlapal.
Jak ho po tomhle všem mohla ještě milovat?
"Annie?" ozvalo se ode dveří. Překvapeně vzhlédla. Nikoho nečekala. Byla hluboká noc a kromě ní a malého Jadea, který ležel před krbem zachumlaný v dece a napjatě naslouchal další kapitole své oblíbené knihy, všichni dávno spali.
Gunn stál ve dveřích několik minut, než se odvážil promluvit. Ti dva vypadali tak spokojeně, že bylo těžké je vyrušit. Pohled na ně mu něco připomněl..nebyl tu už příliš dlouho a málem zapomněl, jak beznadějný tenhle svět je a jak zázračný se v něm zdá každý projev lásky.
Annie se zamračila. Trvalo jí pár vteřin, než si uvědomila, kdo před ní stojí. "Charlesi?" zamumlala překvapeně. "Málem jsem tě v tomhle nepoznala," zavrtěla hlavou, ale přes tvář jí přelétl úsměv.
Její slova způsobila, že si ve svém šedém právnickém obleku začal připadat nepřirozeně. Do téhle čtvrti, do míst, kde vyrůstal, takové oblečení nepatřilo. Lidé by tu museli šetřit celý život, aby si něco podobného mohli dovolit. Zatřásl hlavou, svlékl si sako a přehodil ho přes opěradlo nejbližší židle. Pak si uvolnil kravatu a pokusil se úsměv.
"Co tu děláš?" zeptala se.
"Slíbil jsem, že přijdu," pokrčil rameny neurčitě. Ve skutečnosti byla jediná, za kým mohl jít. Kromě Angela, Fred a Wesleyho neměl nikoho. Až doteď si to neuvědomoval, ale…co vlastně se změnilo? Co ho donutilo toužit po návratu na ulici? Jenže tam už nepatřil…a tak když přemýšlel, s kým by si mohl promluvit, napadla ho jen Anne.
"V jednu ráno?"
"Však víš…démoni a právníci nikdy nespí," pokusil se zažertovat. "Můžu?" zeptal se a ukázal na volné místo na koberci před krbem, kde seděla.
Přikývla a dál zamračeně pátrala v jeho tváři.
"Děje se něco, Charlesi?"
"Co děti?" zeptal se ignorujíc její otázku.
"Přicházejí a odcházejí. Některé zachráníš, jiné zase ne. Znáš to," zašeptala.
"Peníze?"
"Vystačíme si…v poslední době jsme dostali pár darů…
Povíš mi konečně, co se stalo? Nevěřím, že jsi přišel uprostřed noci jen proto, abys zjistil, jak se mají děti."
Chlapeček, který jí mezitím usnul v náručí, se neklidně zavrtěl. Pohladila ho po vláscích, něco tiše zamumlala, a pak znova pohlédla na Gunna.
Zvedl k ní oči. Unavené. Smutné. Plné bolesti, otázek bez odpovědí… V tu chvíli pochopila, že ať už se stalo cokoli, neřekne jí to. Bude se tím trápit, ale nesvěří se.
"Muži," povzdychla si, a když na ni tázavě pohlédl, jen zavrtěla hlavou.
"Co takhle pozdní večeře…nebo brzká snídaně?" nadzvedla obočí a čekala na jeho reakci. "Vypadáš, že trocha jídla by ti přišla vhod."
Vděčně se usmál (ten večer poprvé upřímně) a přikývl.
Když o pár minut později seděli v kuchyni nad kávou a broskvovým koláčem, zeptala se naposled.
"Co se děje, Charlesi? Pochopím, když řekneš, že o tom nechceš mluvit, ale…"
"Co jsem tu udělal, Annie?" zeptal se, ale otázka patřila spíš jemu samotnému než Anne. "Já…nějak jsem zapomněl, kdo vlastně jsem..."
Dveře jejího bytu se otevřely už po prvním zaklepáním. Bez jediného slova ho pustila dovnitř a teprve, když za ním zavřela, odvážila se mu pohlédnout do očí. Čekala nenávist, odsouzení, místo toho v nich spatřila nejistotu.
Zůstal stát uprostřed pokoje a napjatě ji pozoroval. Snažil se myslet na to, že mu lhala a že před ním něco skrývá, jenže místo toho se mu hlavou honily myšlenky, jak je krásná…
"Jak je Fred?" zeptala se tiše.
"Věděla jsi, že tam budou," zamumlal Wesley místo odpovědi.
Prohrábla si rukou vlasy a pak dlouze přikývla.
"Nechtěla jsem vás vlákat do pasti, opravdu ne," snažila se ho přesvědčit, "ale…musela jsem."
"Chtěl bych tomu věřit," zašeptal. "Moc bych chtěl věřit tomu, že jsi mě ani mé přátele nechtěla zabít, ale nemůžu…potřebuji vysvětlení, Sophie. Chci vědět proč."
"Ta kniha. Slíbili mi, že když vás přivedu, dostanu ji," přiznala. "Co je v té knize tak důležitého?"
"Vždyť to víš…taky jsi ji chtěl," připomněla mu, otočila se k němu zády a začala přerovnávat věci poházené na skříňce u dveří.
Došel k ní a položil jí ruce na ramena.
"Vím, co je v té knize…ale nevím, co je pro tebe tak důležité, že jsi musela…"
"Nejde jen o mě, Wesley," zastavila ho a obrátila se zpátky k němu. "Přísahala jsem, že tu knihu dostanu. Jsou v ní věci, které mohou ublížit lidem, které velmi miluji. Dokud je ta kniha v nesprávných rukou, nikdo z nich není v bezpečí. Stále se musí ohlížet přes rameno, každý okamžik může být jejich poslední…"
"Co jsi zač?" zeptal se.
Zvedla k němu oči plné hlubokého smutku. Četl v nich strach, bezbrannost, ale zároveň odvahu. Nebyla z těch, co se snadno vzdávají.
"Nikdo, Wesi. Nejsem nikdo, alespoň tak do té doby, dokud tu knihu mají lidé, jejichž jediným cílem je ublížit mě a mým lidem. Jsem odsouzená k smrti."
"To není odpověď," namítl.
"Ne, není…odpověď, kterou chceš, nikdy nedostaneš. Chtěla bych, Wesley, jsi první člověk za dlouhá léta, kterému věřím. Vím, že bys mě nikdy nezradil, ale tohle tajemství není jen moje. Pochop to, prosím…"
Mlčel. Chtěl jí věřit, ale málem ho nechala zabít, což byl fakt, který mu důvěru v její slova poněkud komplikoval.
Poznala to.
"Měl bys jít," zašeptala prosebně.
"Jistě," přikývl. Po pár krocích se zastavil. "Ale…co bude teď, Daphne?"
"Budu muset odjet," přiznala.
"Existuje způsob, jak tě zastavit?" zeptal se a doufal, že odpoví ano.
"Najdi mi tu knihu…"
"Dobře," souhlasil. Možná by si nebyl tak jistý, kdyby věděl, jaké události tím jediným slovem spustí…
Zavřela za ním a unaveně se opřela čelem o dveře. Nikdy za dlouhá léta svého života se necítila tak vyčerpaná. Ještě nikdy tolik netoužila po smrti…jenže zároveň tolik chtěla žít. Nelitovala, kým je…učili ji, aby na to byla hrdá. Byla legendou, pohádkou, kterou vyprávěli rodiče svým dětem před spaním. Fascinovalo ji to. Nikdy to zcela nechápala, ale připadala si důležitá, výjimečná…S tím vším však ruku v ruce přicházela samota. Nehrála si s dětmi, odmalička jí vtloukaly do hlavy, aby nevěřila lidem, protože jí to může přinést jen bolest…a možná i smrt, což byla věc, které se její lid děsil ze všeho nejvíc. Smrt. Zapomenutí.
S tichým vzlyknutím sklouzla na podlahu, stulila se do klubíčka a rozplakala se. Slzy přinášely úlevu a tu teď potřebovala ze všeho nejvíc.
Po pár minutách se ozvalo další zaklepání. Měla chuť zůstat ležet, předstírat, že není doma, ale něco ji přinutilo vstát a otevřít dveře.
Když uviděl její uplakané oči, věděl, že udělal správně, když se rozhodl vrátit.
"Měl jsem pocit, že když odejdu, nadobro mi zmizíš," zamumlal s rukama zabořenýma hluboko do kapes. "A to nechci…"
"Já taky ne," zavrtěla hlavou Daphne, o krok ustoupila a dovolila mu tak vejít do svého bytu.
"Nový začátek?" nadzdvihl tázavě obočí.
Přikývla a natáhla k němu ruku.
"Daphne Intoshová…"
Konec
Příští díl: Slzy fénixe
Wesley se sblíží se Daphne, aniž by tušil, že jejich společné dny se nemilosrdně blíží ke konci. Daphne cítí, že její pátrání po knize je den ode dne marnější, a tak se odhodlá k razantnímu řešení - ve víře, že zachraňuje svůj lid, se dobrovolně nechá vlákat do pasti, na jejímž konci čeká smrt…