Hlas srdce


Sedí na lavičce v parku a s knihou v klíně předstírá, že čte. Ví, že ho pozoruje. Že stojí pár kroků od něj, u starého dubu a přemýšlí, jestli je ta nejlepší chvíle na rozhovor, kterému se ani jeden z nich nemůže vyhnout. Ví to, přesto jí nepomůže, nic jí neusnadní…
"Jessi," odhodlá se nakonec. Jess se ani nepohne, dál hledí do knížky, i když oba moc dobře ví, že slova v ní nevnímá. Rory ho zná…dochází jí, že právě teď se schovává ve svém světě, aby nemusel čelit bolestivé realitě.
"Hele…můžeš si klidně předstírat, že tu nejsem, ale…proboha, proč mám to strašné nutkání omlouvat se ti? Nic jsem neprovedla, nechodili jsme spolu… Dobře…byla to chyba," přizná nakonec. Neřekne co, ale oba dobře vědí, o kom mluví.
"Když myslíš," pokrčí Jess rameny. Bolí ho to…bolí to, o to víc, když ví, že je to i jeho chyba. To on odjel bez rozloučení, to on jako první ukončil vztah, na kterém jim tolik záleželo. A Dean…nenáviděl ho, protože Rory ho svým způsobem vždycky milovala. Žárlil. Na něj…a na to, že byl s Rory v té slabé chvilce, kdy se cítila sama a potřebovala někoho, kdo by jí pomohl. Ne, měl tam být on, všechno by bylo jinak.
"Miluju tě," řekne, a je to jediná věc, kterou si je skutečně jistá.
"Rory, to…" konečně se odhodlá zvednout k ní oči. To, co uvidí, se jí příliš nelíbí. Bolest, smutek…ublížila mu, ale… k čertu, vždyť on se zachoval stejně. Opustil ji! Odešel od ní bez jediného slova a téměř rok se neozval. Jak mu teď má věřit, že ji miluje, když dokázal něco takového?
"Potřebovala jsem tě, ale ty jsi tam nebyl. Máma má Luka, prarodiče se chtějí rozvést, problémy ve škole… celý můj život se hroutí, Jessi, a já potřebuju někoho, o koho bych se mohla opřít. Miluju tě, ale můžu se na tebe spoléhat, když už jsi mě jednou zklamal?"
"Nebudu se omlouvat, nemám za co…" pokrčí lhostejně rameny. "To ty ses vyspala s Deanem."
"Tak to tě žere, Jessi? Mělo mě to napadnout… A co je pro tebe horší? Že jsem se nevyspala s tebou nebo že to byl právě Dean? Mám se ti omluvit? Fajn, nepřemýšlela jsem, když jsem to udělala. Byla jsem sama a potřebovala jsem se aspoň pár vteřin cítit v bezpečí. Dean…byl můj první kluk, pořád k sobě máme blízko. Ten večer byl se mnou, neodešel…"
"Pokud si to dobře pamatuju, vyhodilas mě," připomněl jí. "Neumím se omlouvat, Rory, a taky nebudu. Chtěl jsem být s tebou, byl jsem ochotný vzdát se pro tebe všeho, ale to ty jsi mě vyhodila. Tenhle podělanej svět mi nikdy nedal nic zadarmo a mě už nebaví bojovat. Miluju tě, ale asi máš být s Deanem. Jste oba ze stejného světa. Možná, že kdybychom zkusili být spolu, ublížili bychom tomu druhému ještě víc, než posledně…"
"Možná ne," pokrčí rameny Rory. I na to myslela, když za ním šla. S Jessem bylo všechno komplikované a ona si nebyla jistá, zda právě to teď potřebuje.
Nechtěla to prožívat znova. "Ale to nepoznáme, když to nezkusíme."
"A co když to ani nechceme?" Chce to, víc než cokoli jiného, ale musí jí dát možnost couvnout. Chce Rory, chce pracovat, možná se i vrátit do školy a odmaturovat…ukázat Lukovi, že je přece jen takový, jaké ho chtěl mít.
"Můžu si sednou?" zeptá se Rory a ukáže na lavičku, na které sedí. Jess po chvíli váhavě přikývne. Stále si není jistý tím, kam míří.
Sedne si, pár desítek vteřin tiše přemýšlí a pak zlehka potřese krátkými tmavými vlasy.
"Kdybych to mohla vrátit, udělala bych všechno jinak. Ublížila jsem Deanovi a Lindsay, ale hlavně jsem ublížila sobě. Je to všechno příliš zamotané. Nikdy jsem Deana nepřestala mít ráda, ale chtěla jsem tebe. Jenže když jsi odešel…napadlo mě, že to možná byla chyba. Že kdybych ji tenkrát neudělala, mohla jsem být na Lindsayině místě.
Ten večer mi to všechno došlo a chtěla jsem zkusit, o co jsem přišla. Jaké by to bylo. Vyděsilo mě, co jsi mi řekl. Nikdy mě nenapadlo, že to myslíš vážně, Jessi, nebo alespoň ne takhle. Navrhl jsi mi, abych s tebou odešla a já se bála. Proto jsem zvolila Deana…Dean je jistota. Nikdy mě do ničeho nenutil, nikdy by nechtěl opustit město…
Po té noci a dvou měsících v Evropě jsem zjistila něco úplně jiného. Nemiluju Deana, už ne, jediný člověk, na kterém mi záleží, jsi ty. Chci být s tebou," zamumlá a položí mu hlavu na rameno. Cítí, jak se zhluboka nadechne a na pár vteřin zadrží dech. Je napjatý, přemýšlí, co říct, ale chybí mu inspirace. Najednou ho nenapadají žádná duchaplná slova z knih, které přečetl.
"Chci být s tebou, Jessi, ale nesnesu, abys mi znova ublížil," vzlykne a pak se konečně po dvou dlouhých měsících rozpláče.
"No tak," zamumlá a bezradně ji pohladí po vlasech. V jeho náručí je najednou tak křehká, jako panenka, kterou by nechtěl ranit. "Rory, to…" zkouší ji uklidnit. Jediným výsledkem je to, že se rozpláče ještě víc. "Co mám teď dělat? Mám ti říct, že tě miluju? Ale to už jsem ti řekl a ty ses mi vysmála. Že ti neublížím? To můžu, ale nezapomeň, že jsem Jess, ten, který lidi okolo sebe jen ničí. Mám ti slíbit, že se změním, Rory? Jenže to já asi nedokážu…"
Neodpoví, nejspíš ho ani neposlouchá. Pár minut tam mlčky sedí, ona mu pláče do košile, on pozoruje jasné nebe plné hvězd, jemně ji hladí po vlasech a přemýšlí, jestli pro ně dva ještě existuje společná cesta.
"Jessi," zamumlá najednou, aniž by na něj pohlédla.
"Ano?"
"Miluj se se mnou, Jessi," zaskočí ho.