Návrat domů
Část první"Tak svatba," zamumlala Buffy a zamyšleně vyhlédla do zahrady, kde na lavičce seděli Fred a Wesley. Drželi se za ruce, ona měla položenou hlavu na jeho rameni, on jí něco povídal s tváří zabořenou v jejích vlasech a oba tvářili se tak šťastně, že víc to snad ani nešlo. Záviděla jim…tu bezstarostnost, víru v lásku…
"Neměli bychom je varovat, že žádná svatba v tomhle městě nedopadla dobře?" pohlédla tázavě na Willow.
"Jen jedna…" opravila ji Will a vybalovala věci z kufru.
Alexe a Anyi… až příliš dobře si pamatovala, jak bývali šťastní, zamilovaní. Popichovali se, hádali se o maličkostech… A dnes? Nevěsta byla mrtvá a ženich se už třetí rok toulal po světě a hledal zapomnění.
"To stačí…může se stát cokoli," připomněla jí Buffy. "Upíři, démoni, oživlé loutky, drak, co přiletí uprostřed obřadu a unese nevěstu…" Will jen překvapeně pozorovala, jak Buffy chodí sem a tam po místnosti a vymýšlí ty nejnepravděpodobnější pohromy, které by mohli svatbu Wese a Fred překazit.
"Stalo se něco?" zeptala se jí. "Protože se mi zdáš poslední dobou nějak nervózní a…"
"To Spike," vychrlila ze sebe Buffy. "Je pryč víc jak dva týdny a když tu není, já…mám spoustu času přemýšlet. Poslední dobou to začíná být hodně vážné, víš? Bydlíme ve stejném domě, vídáme se každý den, chodíme spolu na hlídky a…Dawnie mi nedávno řekla, že je to, jako by zase měla oba rodiče…"
"Ale…" nadhodila Willow. Po něčem takovém vždycky muselo přijít ‚ale'.
"Začíná to být vážné…a já nevím, jestli chci, aby to bylo vážné…mně a Spikovi je spolu dobře, právě protože jsme spolu a zároveň má každý svou svobodu…" "Jestli ho opravdu miluješ…" pokrčila rameny Will.
"A Angel?" změnila téma Buffy. "Má se dobře?"
"Vypadá spokojeně," přikývla Will.
Buffy se znova zastavila u okna. Ti dva pořád seděli dole na zahradě… Wes řekl něco, z čeho se Fred naoko rozčílila. Odtáhla se od něj a se smíchem mu začala jeho chování vyčítat. Buffy je neslyšela, ale dokázala si představit, že tématem jejich rozhovoru bude něco jako místo konání obřadu nebo barva šatů pro družičky. Všechno to trvalo jen několik vteřin. Pak Wesley souhlasně přikývl, Fred se vítězně usmála a znova mu vklouzla do náruče.
"Chodí s někým?" ztišila hlas a zadoufala, že Willow tu otázku přeslechla…nechtěla slyšet odpověď. Na jednu stranu ho chtěla vidět šťastného, ale…nebyla jistá, jestli se dokáže smířit s tím, že v jeho náručí je jiná žena…někdo, s kým každý večer usíná a ráno zase probouzí…někdo, s kým se může milovat a nebát se o duši…
"Ne, řekla bych, že ne," zalhala jí Willow. Ať byla ta žena, o které Angel mluvil, kdokoli, Will dobře chápala, že vedle Buffy nemá sebemenší šanci.
"To je…já…chci, aby byl šťastný," zamumlala. Willow se musela usmát, když si vzpomněla, že úplně to samé jí řekl v L.A. i Angel.
"Na tu svatbu asi přijede, že?" řekla se strachem v hlase.
"On…už je tady, Buffy," překvapila ji Willow. "Přijel s námi, já…řekla jsem mu, že může bydlet ve svém starém domě…"
"Angele?"
Při zvuku svého jména překvapeně vyskočil z křesla, ale když si uvědomil, že je to jen Willow, zase se posadil.
"Donesla jsem ti něco k jídlu," usmála se Will, zvedla papírovou tašku a vzápětí ji položila na stůl.
"Díky," přikývl, nervózně vstal a rozhlédl se okolo. "Vypadá to tu stejně…" "To je zásluha, Buffy," pokrčila rameny Will. "Když jsme se rozhodli vybudovat Sunnydale znova, chtěla, aby vypadalo stejně…alespoň některé věci."
"Je to jako kouzlo," zamumlal. Každičký detail…nábytek, krb, dokonce řetězy na zdi…všechno vypadalo jako v den, kdy to tu opustil.
"Bylo to kouzlo," přiznala Will. "Nikdy jsem netušila, k čemu všemu se magie může hodit…"
Strčila ruce do kapes bundy a udělala několik váhavých kroků směrem k východu. Ale Angel cítil, že nechce odejít…ještě něco mu chtěla říct, ale pořád ne a ne najít odvahu.
"Děje se něco?" zeptal se, aby ji trochu povzbudil.
"Ne," zavrtěla hlavou. "Já…řekla jsem Buffy, že jsi tady. Vím, že jsi nechtěl, ale nemohla jsem lhát, když se zeptala a…"
"To je v pořádku," zastavil ji Angel. Nemohl se jí vyhýbat navždy. Jsou teď ve stejném městě, jejich setkání je nevyhnutelné a když se tomu bude bránit, moc jim situaci neulehčí.
"Říkala, že se tu možná staví…"
"Dobře," zamumlal. Venku bude ještě pár hodin svítit slunce, takže on nikam nemůže.
Willow udělala další krok ke dveřím, pak se ale zastavila a znova otočila k Angelovi.
"Něco jsem ti chtěla dát," zamumlala. Vytáhla z kapsy cosi malého a kulatého na kožené šňůrce a rychle mu to vtiskla do dlaně.
"Co to je?" zeptal se a pátravě si prohlížel kovový amulet, do něhož byly vyryté podivné symboly. Bylo to zvláštní, ale jakoby ho pálil do ruky.
"Jen…víš, to kouzlo už jsem znala…a teď, když…" zastavila se a pohlédla mu do očí.
"Dokud bude ten amulet v bezpečí, nemusíš se strachovat o svou duši," usmála se. "Chceš tím říct, že…"
"Že se nemusíš bát být šťastný," přikývla.
"Proč to děláš, Willow?"
Pořád mu nedocházel skutečný význam toho, co mu teď darovala. Svobodu. Možnost volby. Ne… jediné, co ho zajímalo, bylo proč.
"Já…Vím, že ji miluješ, Angele, a myslím, že vy dva si zasloužíte být spolu. Ne vždycky jsem se tak chovala, ale…hodně jsi pro tu lásku obětoval. Mohl jsi být člověk, ale vzdal ses toho, aby byla v bezpečí. Větší důkaz lásky si jí ani nemohl dát…"
"Ale…" zamumlal zmateně. Opravdu mluvila o tom jediném dni před dlouhými lety? Jak čas plynul, napadalo ho, jestli to nebyl jen sen. Nebyl tu nikdo, kdo by mu to potvrdil nebo vyvrátil. Nikdo jiný si to až do teď nepamatoval.
"Jak to vím? Kouzlo," pokrčila rameny Willlow. "Jako všechno v mém životě…"
V krbu hořel oheň. Mlčky pozoroval, jak plameny syčí a praskají a pomalu stravují suché dřevo. Blížil se okamžik, kdy zapadne slunce. Cítil to. Snažil se žít jako člověk, ale každý večer mu ta zvířecí část jeho já, která se probudila a zatoužila po krvi, připomněla, jak marná snaha to je.
Sehnul se k hromádce dřeva, vzal jedno polínko a vhodil ho do krbu. Z plamenů vylétla jiskřička a tiše se snesla na chladnou podlahu. Chvíli skomírala, až nakonec zhasla…
Rozevřel dlaň a pátravě si prohlížel ten kousek tmavého kovu.
Myslel na to, co mu Will řekla tenkrát v noci v L.A. a co teď mohl mít. Buffy… Ale měl na ni po tom všem ještě právo?
Takhle to chodí vždycky. Celé roky po něčem toužíte, a když vám to najednou nečekaně spadne do klína, najednou nevíte jak dál. Co s tím?
Mohl jen tak přijít a říct jí, že už je připravený, ať se k němu vrátí? Zkomplikovat jí už tak ne moc jednoduchý život? Byla šťastná se Spikem.
Milovala Spika… K čertu! Vůbec se mu to nelíbilo, ale měl ještě šanci? Zastavila se ve dveřích. Vůbec si jejího příchodu nevšiml, a tak zatoužila otočit se a utéct, dokud k tomu má šanci. Neměla ani ponětí, proč to dělá. Co jí sem táhne? Minulost? Nebo něco víc?
Věděla, že je to chyba už ve chvíli, kdy stanula před ním a po té neskutečně dlouhé době se její oči znova setkaly s jeho…
"Buffy," překvapeně zašeptal. Amulet s cinknutím dopadl na podlahu. Ten zvuk naplnil celou místnost a aspoň na chvíli přerušil to napětí způsobené jejím příchodem.
Zatoužil obejmout ji, ale místo toho jen bezmocně svěsil ruce podél těla. "Angele," šeptla chraplavě. Měla připravený projev o tom, jak všechno skončilo a jak by měl odjet, ale hlas ji zradil. Nic z toho prostě nedokázala vyslovit. Stačil jediný pohled do jeho čokoládových očí a byla ztracená. Zase jí bylo sedmnáct a všechny její myšlenky ovládla jediná touha…touha být s ním.
Oba udělali ve stejný okamžik několik kroků vpřed, takže teď stáli tváří v tvář. Jako by je řídilo něco mocnějšího, něco, co nedokázali ovlivnit. Zvedl ruku a jemně se jí dotkl, aby se ujistil, že není jen sen. Zlehka jí přejel po paži. Pod jeho dotykem se zatřásla. Zhluboka se nadechla, aby uklidnila splašené srdce.
Potřeboval ji. Chtěl ji…chtěl zase něco cítit, zbavit se té prázdnoty uvnitř. Něčím ji zaplnit.
Toužila, aby ji sevřel v náručí, protože jen tam byla v bezpečí. Milovaná. S ní byl zase doma.
Napadlo ji, jestli by to tentokrát bylo jiné. Ještě před pár vteřinami byla rozhodnutá zůstat se Spikem a teď…Kdyby se rozhodla zůstat s ním, utéct kamkoli jen řekne, bylo by to lepší?
Pomalu se sklonil k jejím rtům. Chtěl jí dát možnost utéct. Chtěl mít možnost zastavit to dřív, než…
Zavřela oči a tiše se usmála. Byl to jen její pocit, nebo se země opravdu otřásla?
Jeho ústa se přitiskla k jejím v dlouhém, vášnivém polibku. Objala ho kolem krku a pootevřela rty. Zabořil prsty do jejích vlasů a jemně zatáhl. Zaklonila hlavu a nabídla mu k laskání svůj krk. Její ruce putovaly po jeho zádech. Cítila pod konečky prstů jeho pevné svaly, a když se k němu toužebně přitiskla boky, ucítila, že se chvěje.
Znova našel její rty a ve stejném okamžiku jí jeho chladné ruce vklouzly pod tričko. Uniklo jí tiché zasténání. Kdysi si myslela, že to, co dělá se Spikem, je hřích, ale pokud tamto bylo hříšné, tak jediný Angelův polibek stačil k tomu, aby…ne, ať má v plánu cokoli, ona nebude ten, kdo ho zastaví… Těžce dýchala, když ji konečně pustil. Zvedl hlavu a pohlédl jí do tváře. všiml si, že v jejích smaragdových očích se třpytí slzy, a zůstal nehybně stát. Přesně tak si to představoval. Každou noc snil o tom, jak se jí takhle dotýká…ta touha, vášeň, její tělo a jeho třesoucí se ruce…přesně tak to mělo vypadat. Ale neměla při tom plakat, neměla se tvářit, jako by jí něco trhalo srdce na kusy.
"Angele, to ne…" vzlykla a on konečně pochopil její strach. Nebála se být s ním. Děsila se toho, že jako vždy začnou hru, kterou nebudou moci dokončit. Nevěděla to, co on…netušila, že už se nemusí bát následků.
"Buffy," zašeptal její jméno. "Zapomeň na to všechno, jen…chceš, abych přestal?" Trvalo pár vteřin, než se odvážila zavrtět hlavou.
"Umřela bych," řekla ochraptěle.
Ještě ani nedořekla odpověd a už jí přes hlavu přetahoval tričko. O kousek jí posunul ramínko podprsenky a jemně ji kousl do ramena. Zasmála se. Ten jasný zvonivý zvuk přilákal jeho pozornost zpět k jejím ústům. Následoval další žhavý polibek, ještě tisíckrát delší než ten předchozí.
Pomalu jí rozepnul podprsenku a hodil ji na podlahu. Vzal její tvář do dlaní a něžně ji políbil na čelo. Pohled do jejích očí ho na chvíli zmrazil. Byla jiná…viděl v nich nevinnost, strach, nesmělou touhu…jako by v náručí znova držel to sedmnáctileté děvčátko.
"Miluju tě," zašeptala.
Místo odpovědi si před ni klekl na kolena. Zavřela oči a prsty se mu probírala ve vlasech. Pomalu jí přejížděl ústy po břiše. Dotýkal se jí špičkou jazyka, zatímco jeho ruce zápasily s knoflíkem jejích džínů.
Když se mu podařilo svléknout z ní poslední kousek oblečení, zastavil se, aby si mohl prohlédnout celé její tělo. Byla dokonalá. Když ji takhle naposledy viděl, bylo jí sedmnáct…skoro ještě dítě. Ale teď před ním stála žena.
Nádherná, dospělá žena. Vlasy jí splývaly podél tváře jako vodopád tekutého zlata. Byly delší, než si pamatoval, ale slušelo jí to. Nahá kůže, jemná jako hedvábí, lesklá, zalitá měsíčním světlem, které do místnosti proudilo dveřmi, které zapomněla při příchodu zavřít, lákala k laskání.
Oheň v krbu zapraskal a vytrhl ho z myšlenek. Chytil ji za ruce a stáhl k sobě na zem. Když se její kolena dotkla chladné země, zatřásla se. Částečně zimou, částečně vzrušením…
"Angele," váhavě otevřela oči.
Zavrtěl hlavou a položil jí prst na ústa.
"Měl by ses…" Chtěla mu připomenout, že on na rozdíl od ní je stále ještě zcela oblečený, ale pak jí došlo, že on to moc dobře ví. Patřilo to ke hře, dával si na čas…
S tichým úsměvem si přetáhl přes hlavu černý svetr a pečlivě ho rozprostřel na podlahu před krbem. Pak ji vzal do náruče, položil na zem a sklonil se k ní. Ve tváři se mu zračilo napětí. Oči měl zamlžené touhou, čelisti pevně sevřené. Chtěl, aby to bylo dokonalé. Pomalé, něžné…Vždyť měli celou noc, nebylo kam spěchat.
Její prsty bojovaly s opaskem jeho kalhot. Zdálo se to jako věčnost, než konečně zvítězily. Pomohl jí zbavit se posledního kousku oblečení, který dělil jeho roztoužená těla. Obdivně si ho prohlížela. Myslela si, že už zapomněla, ale stačil jediný pohled, aby se jí vybavil každičký detail jejich prvního milování.
Jeho ruce a rty v ní opět začaly rozněcovat vášeň. Tentokrát s ním bojovala, snažila se vzdorovat, přesto ho nechala, aby byl silnější. Aby zvítězil. Už nebyl něžný. A ona si to ani nepřála.
"Miluju tě," zašeptala znova a nechala se unášet na vlnách rozkoše.
Ležela s hlavou opřenou o jeho hrudník a pátravě si prohlížela jeho tvář. Hledala cokoli neobvyklého, jakoukoli maličkost, která by nasvědčovala tomu, že muž, v jehož náručí teď odpočívá, není Angel. Jenže nic nenacházela.
Hřbetem ruky jí něžně přejížděl po rameni. Usmíval se…jeho rty se usmívaly, oříškové oči zářily štěstím a jeho duše…
"Je tam?" zeptala se a zlehka mu položila ruku na srdce.
"Je," přikývl.
"Ale jak…chci tím říct, že…bylo to perfektní?" ujišťovala se.
"Perfektnější už to být nemohl," zašeptal. Hrál si s ní.
"Jak to? Jestli to bylo perfektní, pak by…"
Napadlo ji, jestli to není jen další z Angelusových her. V tomhle se přece vyžíval. Rád ji mučil, trápil nejistotou, ale…poznala by to. Byla si jistá, že by poznala, kdyby jí lhal…
Angel zašátral rukou po podlaze za jejími zády. Amulet zůstal ležet na stejném místě, kam ho upustil při jejím příchodu. Zvedl ho ze země.
"Dárek od naší dobré víly," zašeptal s úsměvem.
"Willow," pochopila Buffy a zvedla ruku, aby zastavila přívěsek houpající se v Angelových prstech. "Jo, tohle je celá Willow…"
Místo odpovědi jí připevnil kožený řemínek kolem krku.
"Chci, aby sis ho nechala."
"Ale Angele…" zamumlala. Jak se pohnula, kovový přívěsek jí sklouzl do údolí mezi ňadry.
"Ne," umlčel její protesty. "Jsi jediný člověk, se kterým můžu být dokonale šťastný. Měla bys ho mít."
"A co když…" zaváhala.
"Ne," zastavil ji něžným polibkem. "Neexistuje nikdo jiný, s kým bych chtěl ztrácet duši," zašeptal a jeho rty sklouzly po jejím krku až do míst, kde se leskl Willowin amulet.
Zatřásla se.
"Jsem hlupák…musí ti být zima," zamumlal provinile a než se zmohla na odpor, vstal a někam odešel.
Teprve teď ucítila skutečný chlad. Ne, že by jí jeho tělo poskytovalo nějaké teplo, ale…stačila jeho blízkost, pouhý dotek jeho rukou v ní vyvolával dostatečný žár na to, aby nevnímala chladnou zem nebo průvan proudící do místnosti otevřenými dveřmi.
Zrovna se chystala natáhnout se pro jeho svetr, když se vrátil a v ruce nesl přehoz z postele.
"Nic lepšího jsem nenašel," omlouval se, když ji do něj pečlivě zabaloval. "Lepší?" zeptal se, když si lehal zpět k ní.
Vklouzla mu do náruče a položila si hlavu na jeho rameno.
"Perfektní," zašeptala.
"Winifred Wyndham-Pryceová," usmála se Fred. Pečlivě vyslovovala každé písmenko toho jména, hrála si s nimi, obdivovala je a přitom si pečlivě prohlížela své ruce. Tentokrát ale nehledala krev, veškerou svou pozornost věnovala levému prsteníčku, na kterém se blýskal zářivý diamant. Wes jí ten prstýnek donesl dnes odpoledne a od té chvíle z něj nedokázala spustit oči.
"Winifred Burkle Wyndham-Pryceová," začala znova a vzápětí se rozesmála. "Je to jako jazykolam."
"Moje Winifred," navrhl a jemně ji políbil do vlasů. Chtělo se mu spát, ale Fred byla i po celodenním plánování svatby svěží. Někdy nechápal, kde se v jejím křehkém těle bere tolik energie, ale pak si vzpomněl, co všechno prožila, co všechno dokázala překonat…byla silnější, než si kdokoli z nich myslel.
"Moje Winifred," zopakovala po něm. "To se mi líbí," přikývla po chvíli, "ale jmenovat se tak nemůžu. A co děti? Malí Wyndham-Pryceové…Burkle Wyndham-Pryceové…"
"Ty chceš děti?" přerušil ji překvapeně. Nikdy o nich nemluvili….nikdy ho ani nenapadlo, že by se jednoho dne mohl stát otcem. Znal tenhle děsivý svět příliš dobře na to, aby vůbec někdy přemýšlel o možnosti přivést na něj bezmocné dítě… "Chci dvě," usmála se, a aby to zdůraznila, natáhla před sebe ruku a zvedla dva prsty.
"To teda ne," zavrtěl hlavou s úsměvem. "Když děti, tak aspoň čtyři," rozhodl a přidal k jejím dvěma prstům ještě dva svoje.
"Wesleyho," navrhla.
"Winifred," přidal se k její hře.
"Ne, je to ošklivé jméno," zamračila se. "Angel…Angela, když to bude holka. Willow…je to krásné jméno a po tom, co pro nás udělala…"
Wesley ji zastavil polibkem. Chtěla protestovat, ale nakonec přece jen podlehla a objala ho rukama kolem krku.
"Je to důležité, Wesi, musíme toho tolik vyřešit…" vyčetla mu káravě, když se mu o několik minut později celá udýchaná stulila v náruči.
"Ale ne dneska," zavrtěl hlavou. "Jsem unavený, už nedokážu přemýšlet a byl bych ochoten tě nechat pojmenovat našeho prvorozeného Spike…"
"Vlastně máš pravdu," přikývla. Wes se vítězně usmál, ale jen protože ještě netušil, o čem Fred přemýšlí. "Spike je krásné jméno," věnovala mu odzbrojující úsměv.
"No tak…" zamračil se a zavřel oči.
"Nespi…copak ti ten rok nestačil?" vyčetla mu. Neopověděl. S kamennou tváří dál předstíral spánek.
"Nevezmu si tě, když budeš pořád jen spát," zašeptala výhružně a začala ho líbat na krk. "No, jak chceš, ale já vím, co na tebe platí," rozesmála se a schovala hlavu pod deku.
O pár vteřin později už neměl na spánek ani pomyšlení.
Tiše za sebou zavřela dveře. Svlékla si bundu a unaveně se posadila na postel. Venku svítalo.
Byla to dlouhá noc. Plná štěstí, lásky a pocitů, o nichž si myslela, že už je nikdy nepozná. Noc plná chyb. Celou tu dobu…dokonce i ráno, když se probudila v jeho objetí, věřila, že tak je to správné. Že být s Angelem je správné.
Ale pak přišla domů…do domu, kde žila se Spikem, a plně jí došlo, co udělala.
"Kde si byla?"
Leknutím sebou trhla.
Seděl v křesle u dveří - ve stínu, takže si ho prve nevšimla - a zamyšleně ji pozoroval. Musel tu být celou tu dobu.
"Spiku," zamumlala zmateně ve snaze získat pár vteřin, aby si mohla rozmyslet odpověď. "Co tu děláš?"
"Bydlím tu, pokud si dobře pamatuju," ušklíbl se.
"Tak jsem to nemyslela. Já jen…kdy ses vrátil?"
"S Faith," zamumlal a snažil se překonat chuť zapálit si cigaretu. Bože, cítil ho z ní! A i kdyby ne, ten provinilý výraz v její tváři byl dostatečným důkazem toho, že se něco stalo. Něco, o čem by neměl vědět.
"S Faith," zopakovala tiše. To znamenalo, že tu seděl několik hodin. Čekal na ni, zatímco ona…
"Byla jsi s Angelem, že?" odtušil. Hlas, který tu otázku položil, jako by byl cizí. Nepoznával ho. Snažil se skrýt všechnu tu bolest a strach, které si s sebou nesl z minulosti, ale docílil jen toho, že místo něj promluvil někdo jiný. Třetí člověk v místnosti, nestranný pozorovatel. Nechtěl žárlit, ale... k čertu se vším! Měl na to právo!
Někdy věřil, že ho vážně miluje. Že si ho vybrala ne proto, že byl jako jediný ochotný bojovat za jejich vztah, ale protože ho opravdu chtěla. Jenže pak přišla chvíle jako tahle a jemu došlo, že ho jen využívá. Že je hračkou v rukou Přemožitelky, která jen potřebuju někoho, kdo jí bude dokazovat, že je pořád ta Jediná.
Nikdy netvrdila, že s ním zůstane až do smrti. Ani před rokem, když mu řekla, aby neodjížděl do L.A. a zůstal s ní, netvrdila, že je to na věčnost. Lhal sám sobě, když doufal v něco jiného…
Angel to měl lehčí. Dokázal jít dál. Občas se objevil, zavzdychal si nad tím, jak těžké překážky si pro ně osud připravil, ale vždycky se pak dokázal zvednout a znova odejít.
Někdy…když se milovali a ona vykřikla jeho jméno, byl si jistý, že v tenhle okamžik mu patří. Tón jejího hlasu ho ubezpečoval, že přinejmenším v té kratičké chvíli je to on, na koho myslí. Ne Angel.
Měl její tělo. Ne, že by o něj nestál…bylo to úžasné tělo…ale byl by ochotný vzdát se ho, aby zjistil, co se děje v její hlavě. A v jejím srdci.
"Byla jsi s Angelem?" zopakoval svou otázku o něco hlasitěji.
"Promiň," zašeptala jen a unaveně skryla tvář v dlaních.
Když vešla do pokoje, myslela si, že udělala chybu, ale teprve teď na ni dolehla tíha všech následků. Milovala se s Angelem…to není něco, co by mohla jen tak přejít. Podvedla Spika. Zničila všechno, co poslední rok společně budovali. A podvedla samu sebe, když si myslela, že se může jen tak postavit před Angela a nic při tom necítit. Všechny jistoty se zničehonic rozplynuly.
Tiše se rozvzlykala.
Vyskočil z křesla, přešel k ní a poklekl u její postele. Nikdy nedokázal odolat plačícím ženám…většinou jim prostě rychle ukončil jejich trápení. Ale s Buffy to asi nepůjde tak snadno…
"No tak," zamumlal konejšivě a vzal její ruce do svých. Chtěl křičet, někomu pořádně namlátit, ale copak mohl, když se jeho silná Přemožitelka proměnila v brečící děvčátko?
"Buffy…nic tak hrozného se přece nestalo," namítl.
Zvedla k němu uplakané oči. Ani nemusel vědět, že Angel má svou duši natrvalo, aby pochopil, že to, k čemu mezi nimi došlo, nebylo jen líbání a vzdychání jako obvykle.
"Stalo…"
"Nemohli bychom na to zapomenout?" zašeptala.
Na chvíli zaváhal. Na co chtěla zapomenout? Na poslední rok? Nebo na tu noc s Angelem? Děsil se toho, že když konečně dostala možnost vybrat si mezi nimi, změní názor a opustí ho.
"Zapomenout?" zopakoval zmateně.
"Já…" Najednou se přistihla při tom, jak mu chce tvrdit, že všechno to udělala jen kvůli tomu, že byl tak dlouho pryč. Že si po těch týdnech bez něj připadala tak opuštěná, že prostě… Bože, vždyť tomu sama nevěřila!
"Potřebuju být chvíli sama," zašeptala místo toho.
Mlčky přikývl, pustil její ruce a vstal.
"Jak myslíš," pokrčil rameny a při odchodu za sebou nezapomněl prásknout dveřmi. Sebrala z postele polštář a vztekle ho hodila po zavřených dveřích, jako by to nějak mohlo pomoc od té bolesti.
Polštář se odrazil od zdi a tiše dopadl na zem.
"Deeper Well," zamumlal Wesley a bezradně zaklapl další knihu. "Je mi to povědomé…"
"Mě taky," přikývla Will. "Jen tohle? Nic víc ti ten tvůj zdroj neřekl?"
Jen zavrtěl hlavou.
"Třeba to nic neznamená," pokrčila rameny Will.
"Ne, to ne…tenhle zdroj je…spolehlivý," zamračil se a natáhl se pro další knihu. Stále si nebyl jistý, jestli má Willow povědět o svém setkání s Tarou. Nechtěl jí ublížit, ale možná by pomohlo, kdyby zjistila, že Tara nebyla jen výplodem její mysli.
"Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě.
"Proč? Napadá tě nějaký důvod, proč bych neměla být?"
Začal bezmyšlenkovitě otáčet stránky, aby snad nepoznala, že jí něco tají.
"Ne, já jen po tom, co se stalo v L.A…."
"Jsem v pořádku, Wesley," zastavila ho.
"Ale i tak…kdybys cokoli potřebovala…"
"…dám ti vědět," usmála se.
"Všechno vypadá tak klidně, mírumilovně. Všichni jsou šťastní, ale…
Máš někdy pocit jako…víš, že se něco stane…něco hrozného, co ublíží spoustě lidí, ale přitom netušíš, odkud se vzal?" pohlédl na ni tázavě.
"Tak s tímhle problémem ti můžu pomoct," zamumlala Willow a snažila se udržet si kamennou tvář.
"Opravdu?"
"Ano," přikývla. "Téhle pohromě se říká svatba, Wesley," rozesmála se.
"To ne," zavrtěl rozhodně hlavou. "Bojím se, že…" začal, ale hned se zastavil. Byl to jen pocit, nic víc, a přece kvůli takové hlouposti nebude znervózňovat všechny okolo…
"Deeper Well," přerušila jeho myšlenky Willow, když překvapeně vyskočila od stolu. Chvíli pobíhala mezi policemi, pak se zastavila, stoupla si na špičky a vytáhla starou zaprášenou knihu.
"Už jsem si vzpomněla, kde jsem to slyšela," usmála se vítězně Will a položil ji před něj. "Je to pohřebiště…v Anglii…"
"Ale proč bychom se měli zajímat o pohřebiště?" namítl.
"Možná proto, že tam nejsou pohřbení lidé," usmála se, a když konečně našla to, co hledala, otočila knihu tak, aby z ní mohl číst.
"Démoni…stovky těch nejmocnějších démonů, které tenhle svět znal, čekajících jen na okamžik, kdy se probudí a začne…"
"Peklo," doplnil ji Wesley.
"Ale jsou mrtví, pohřbení, zakopaní…" pokrčila rameny Faith, když jí Wes ve stručnosti převyprávěl, co s Willow zjistili. "Chci tím říct…přece se nemůžeme bát všech mrtvých démonů?"
"Tohle je jiné," zavrtěl hlavou Wesley.
"Protože to o máš od super tajného zdroje, o kterém nikdo z nás nesmí nic vědět?"
"Řekla mi to Tara MacLayová," přiznal se a pečlivě srovnával hřbety knih v polici jen proto, aby nemusel vidět výraz ve Faithině tváři.
"Tím jsi mě zrovna dvakrát nepřesvědčil. Démoni jsou mrtví, tvůj zdroj je mrtvý," zdůraznila poslední slovo.
"Nemusíš to přehánět," zastavil jí Wesley. "Už tak si začínám připadat jako úplný blázen."
"Proč já?" zeptala se. "Proč ne, Buffy? Jsem tu jen na návštěvě, Sunnydale není můj problém… I když pokud si dobře vzpomínám, Sunnydale už ani problém není…" "Myslím, že na Buffy je toho teď moc," vzpomněl si na její ranní hádku se Spikem, kterou nikdo v domě nemohl přeslechnout. "Navíc nikde není řečeno, že se to týká Sunnydale," namítl.
"Jsi paranoidní," trvala Faith na svém. "Ale to je úplně normální…zítra se ženíš. Každý chlap na tvém místě by byl vyděšený. Můžeš mi vysvětlit, proč žádáte ženy o ruku, když se toho tak bojíte?"
"Nebojím se," zavrtěl hlavou. "A ty? Jako bys měla nějaké zkušenosti…"
"Jo, vlastně mám…Poslouchám tu otázku den co den poslední dva měsíce," zašklebila se.
"Opravdu? Pak to musí být buď hrdina nebo naprostý blázen…"
"Jsem ráda, že o mě máš tak vysoké mínění," usmála se.
"Ne, Fatih, jen tě znám…a i přes to všechno, co se mezi námi stalo, tě mám rád," přiznal.
"Jestli mě má tenhle výlev citů přesvědčit, abych ti věřila…Opravdu si myslíš, že je to tak vážné?"
Mlčky přikývl.
"No dobře," souhlasila nakonec. "Ale nečekej, že pojedu do Anglie vyhrabávat je."
"Ahoj, miláčku," zašeptala Willow a posadila se do mokré trávy u Tařina hrobu. Vytáhla z kapsy bílý oblázek a opatrně ho položila na náhrobní kámen.
"Je z L.A.," usmála se. "Chtěla jsem ti donést nějaké květiny…růže z Buffyiny zahrádky, ale Wes s Fred budou mít zítra svatbu a všechny kytky už použili na výzdobu a…chybíš mi, Taro," vzlykla.
"Vím, že jsem slíbila, že budu silná a půjdu dál. A jdu. Snažím se žít, dělat věci jako dřív, ale…je to tak těžké.
Už zase čaruju. Ne moc, ale…dala jsem Angelovi duši. To je dobrý skutek, ne? Nezkazila jsem tím nic? A pomáhám Wesovi s pátráním. To ty si mu to řekla, viď? Cítím, že mi něco tají a…prostě to vím.
Ale jinak…moc mi to nejde. Nedokážu být mocná, statečná…na to jsem měla celý život Buffy. Když dospíváš po boku Přemožitelky, nemusíš být silná.
Neumím to, Taro…nechci…"
Skryla tvář do dlaní a tiše se rozvzlykala. Poprvé od chvíle, co přijela zpátky do Sunnydale, dokázala brečet. Horké slzy jí klouzaly mezi prsty a dopadaly do trávy. Její tělo se třáslo pláčem, ale její duše konečně nacházela klid. Ty slzy byly možná výrazem bolesti, ale zároveň důkazem, že si konečně přiznala pravdu. Tara je mrtvá. Navždy.
Nebyla si jistá, jak dlouho to trvalo…možná pár minut, možná hodiny, ale pak… Najednou jí někdo položil ruku na rameno. Měla zavřené oči, takže ho neviděla, ale cítila se krásně. Milovaná…
Někdo jí odhrnul z tváře pár pramínků vlasů zmáčených slzami. Nechtěla se probudit. Ne, nechtěla zjistit, že je to zase jen sen.
Ten člověk si klekl do trávy vedle ní a pevně ji objal. Ucítila ve vlasech jeho rty. Zničehonic byla volná. Svobodná. Jako by ji Tara nechala jít…nebo ona ji? Celým tělem jí proudil život. Síla…ne magická moc, ale ta síla, kterou získáváte z vědomí, že jste milováni. A že milujete.
"Tolik jsi mi chyběla…"
"Chyběla jsi mi," zašeptala. Zasněně se dotýkala prsty její tváře. Byla tak krásná…laskavé tmavé oči. Dlouhé řasy. Jemná křivka obočí. Prstem sjela po lícní kosti až k dokonale tvarovaným rtům. Neodolala a krátce ji políbila.
"Vím, že jsem slíbila, že počkám, dokud nebudeš připravená," zamumlala Kennedy a topila se v jejích očích. "Zdálo se to tak dlouho…"
"Chtěla jsem tě vidět," zastavila ji Willow.
"Cítila jsem to," přikývla Kennedy a natáhla se pro přikrývku, kterou během milování shodily na zem.
"Musí ti být zima," usmála se a pečlivě přikryla její nahé tělo.
"Ne," zavrtěla hlavou Willow a poslala přikrývku zpět. "Znám lepší způsob, jak se zahřát," zašeptala s výzvou…
"…chvíli jsem se toulali po světě…stejně nás to nakonec táhlo zpátky domů. Takže já, Buffy a Dawnie jsme tady, Giles s Faith a několika mladými Přemožitelkami se starají o bránu v Clevelandu. Jen Alex…"
Fred seděla v křesle, o jehož opěradlo se opíral Wesley. Dawn s Buffy si našly místo na pohovce a Willow se posadila na židli ke stolu. Posledním člověkem v obývacím pokoji domu Summersových byla Kennedy, která se ale držela bokem od ostatních. Stála opřená o zeď a s tichým úsměvem pozorovala dění v místnosti.
Všichni mlčky naslouchali Willowinu vyprávění. Jen Buffy nebo Dawnie se občas přidaly s nějakou poznámkou, legrační historkou nebo jménem démona, na které si Will nemohla vzpomenout.
"Je v Brazílii," přerušila ji Dawnie. "Před pár dny přišel pohled…"
"Stýská se mi po něm," přiznala Willow. Buffy přikývla. "Já nevím…chtěla bych, abychom všichni tři byli zase spolu. Jako za starých časů…já bych hledala v knihách, ty bys zabíjela démony a Alex by nás všechny bavil svými…"
"No tak, holky, přece nebudete brečet," ozval se od dveří tichý smích.
"Alexi!" Dawn vyskočila z pohovky a nadšeně se mu vrhla do náruče.
"Teda ty si vyrostla," usmál se obdivně a kousek se odtáhl, aby si ji mohl pořádně prohlédnout. "Už máš kluka?" mrkl na ni spiklenecky.
"Alexi," přidala se Willow k objímání.
"A ještě moje Přemožitelka," rozesmál se Alex a kývl na Buffy. Váhavě k němu přistoupila a vzápětí mu i ona vklouzla do náruče.
"Tak se mi to líbí," přikývl nadšeně. "Já a všechna má děvčata…"
"Ale mě se to moc nelíbí," ozval se za ním ženský hlas.
"Promiň, kotě," zamumlal Alex a otočil se k ní.
"Holky, to je Kimberly, moje přítelkyně," usmál se zářivě a objal kolem ramen krásnou tmavovlasou dívku. "Jo a mimochodem i Přemožitelka… Kimie, to je Buffy Summersová, její sestra Dawn a moje milovaná Willow…"
"Hodně jsem toho o vás slyšela," přikývla dívka.
"Kennedy, taky přemožitelka… A Wesley?" pohlédl na něj překvapeně. "Málem bych tě nepoznal," zamračil se. "Wesley Wyndham-Pryce a nějaká kráska, kterou sice neznám, ale která rozhodně nemůže patřit k němu," dokončil představování.
"Fred Burkleová, jsem jeho snoubenka…" přiznala s úsměvem Fred a otřela se tváří o Wesovo rameno.
"Jaké zklamání," chytil se Alex za srdce. "Co naplat…možná se mi podaří rozmluvit ti to," zadoufal.
"Zítra se bereme," informoval ho Wes.
"Koukám, kotě, že jsme se vrátili v tu nejvhodnější dobu…není nad pořádnou oslavu…"
"Takže zůstáváš?" zadoufala Willow.
"Jistě," přikývl teď už s vážnou tváří.
"Jsem moc ráda, že jsi zpátky," zašeptala Willow a musela se hodně přemáhat, aby se nerozplakala. Chyběl jí…ani netušila, jak moc. Až teď, když byl zase zpět, si to plně uvědomila. Ona a Alex se znali snad odjakživa, celý život byly nerozlučná dvojice, a pak když tak narychlo odjel…ani si nestihli promluvit. Prostě vystoupil z toho autobusu a o pár minut později po něm zbyl jen lístek se vzkazem, že musí na nějakou dobu pryč…
"Taky jsem rád," přikývl Alex. Seděli na posteli ve Willowině pokoji. Ostatní zůstali dole, ale Kim byla unavená, a tak ji doprovodil do postele a už zůstal tady.
"Vypadáš jinak…" zašeptal zamyšleně.
"To ty vlasy…" pokrčila rameny. "Nechala jsem se ostříhat."
"Ne, to není tím…" zavrtěl hlavou. "Ty…nedokážu to popsat slovy, ale jsi jako…jako jedna z těch pohádkových bytostí, o kterých nám rodiče četli, když jsme byli malí. Víla… Moje malá křehká Willow, člověk musí dávat pozor, aby se mu nerozpadla v rukách…"
"Žádná víla. Čarodějnice," usmála se a zatoužila prozradit mu všechno, co se stalo.
"Je mi líto, že jsem tenkrát odjel tak rychle," zvážněl Alex.
"Já to chápu…bylo to těžké pro nás všechny…" přikývla. Pro Alexe s Buffy asi nejtěžší…oba tam ztratili svou lásku, jen s tím rozdílem, že Buffy se s tím dokázala smířit rychleji. A její Spike se vrátil.
"Napadlo tě někdy, že možná ani nemáme být šťastní. Angel a Buffy, to byla tragédie od začátku do konce. Ty a Tara…já a Anya. Ani jednomu z nás to nevydrželo…možná ani nemělo," zašeptal zamyšleně. "Třeba v tomhle světě, ve kterém žijeme, v tom, který jako jedni z mála známe v jeho pravé podobě, neexistuje štěstí."
Přece mu nemohla přiznat, že v posledních dnech na nic jiného nemyslí? "Mám Kennedy, Buffy Spika a ty teď Kimberly."
Kimberly…ta dívka na ní působila zvláštně. Byla krásná. Ne jen zvnějšku, i když i té krásy měla na rozdávání, ale důležitější bylo to uvnitř. To, co dokázala vidět jen Willow. Byla plná zářivého světla, jako by se v něm utápěla. V její blízkosti se cítila v bezpečí. Mír. Láska. Teplo…To byla ona. Jako by ani nebyla člověk.
Začalo to hned po návratu do Sunnydale. Viděla teď některé věci…lidi jinak. Dívala se na svět jejich očima, cítila to, co oni…mohla spatřit jejich pravé já, to, které tak pečlivě ukrývali před ostatními a leckdy i sami před sebou. Buffy, Dawnie, Kennedy…byly plné bílého jiskřícího světla, naděje, dobra. Fredina zář byla jemná, narůžovělá, tak čistá a nevinná. Angel byl jako nebe brzo ráno - temné, plné poblikávajících hvězd, ale už s příslibem úsvitu… Jen tahle Kimberly… Cítila z ní tajemství. Něco tajila před nimi i před Alexem. Nebyla tu bezdůvodně. Stále jí v hlavě zněla Aiřina poslední slova… Zlo je blíž, než si kdokoli z vás myslí… Kimberly nebyla zlo, ale byla klíčem k tomu, jak zjistit, kde se skrývá…
"Nic není jen černobílé, Alexi…" usmála se. "Jak jste se vlastně seznámili?" "V Rio de Janeiru. Šel jsem v noci jednou temnou uličkou, vyskočil na mě upír a pak se objevila ona. Samozřejmě, že mě hned napadlo, kdo to je…" začal Alex s vyprávěním.
"Není to tak těžké," zasmál se a natáhl před sebe meč, který mu před pár týdny daroval Angel k narozeninám. Zvedl ho nad hlavu, mávl doleva, přehodil si ho do druhé ruky a vyrazil překvapené Dawnie její meč, o němž si myslela, že ho svírá až příliš pevně.
S hlasitou ránou dopadl na podlahu.
Dawn se zamračila. Nebyla si jistá, jak to udělal, ale…přece se nenechá přeprat tímhle dítětem! Byla silnější než on, zkušenější.
"Znova?" navrhla, sehnula se k zemi a o pár vteřin později už Connorův meč odlétal na opačnou stranu knihovny.
"Měla si mě varovat, že si mám dávat pozor," zasmál se a snažil se ignorovat cukání v pravé ruce, která Dawnin útok odnesla.
"Promiň," usmála se. "Já jen…"
"Nerada prohráváš," pochopil Connor. Ten pocit moc dobře znal.
"Přestávka?"
"Pokud už nemůžeš," pokrčil rameny, ale dřív, než stihla cokoli namítnout, posadil se ke stolu a natáhl se pro láhev s vodou.
"Jsi dobrá," přikývl uznale, když se k němu Dawn přidala.
"Měla jsem skvělou učitelku," odpověděla a vzápětí se rozesmála.
"Něco mi uniklo?"
"Ne…to jen…vzpomněla jsem si, jak se tvářila, když tě uviděla stát ve dveřích." "Byla překvapená," zamumlal Connor a i na jeho tváři se objevil úsměv.
"Překvapená? Málem ji to položilo! Věděla, že existuješ, ale něco jiného je vědět o tobě a něco jiného vidět tě na vlastní oči. Bože, dokážu si představit, co se jí v tu chvíli muselo honit hlavou. ‚Ne, to není jeho syn. Jeho syn by takhle nevypadal. Jeho syn by se tu nikdy neobjevil. Ne, to ne, to musí být jen přelud…' A když tě pak Spike představil, myslela jsem, že opravdu omdlí…"
"Ona a Angel…"
"Chceš mi říct, že ti ještě nikdo ten tklivý příběh o lásce upíra a Přemožitelky nevyprávěl?"
Zavrtěl hlavou.
"Tak v tom případě doufám, že máš pár hodin a balíček kapesníků…"
Svatba…
Všechno mu probíhalo před očima jako zrychlený film… Slunce zapadlo za obzor a na nebi začaly poblikávat první hvězdy. Hosté se pomalu začali scházet… Objevil se kněz a pak zazněla hudba. Otočil se a uviděl Fred, jak zavěšená do svého otce kráčí k oltáři.
Jednoduché bílé šaty, ve vlasech věneček z květin…byla krásnější než kdykoli předtím. A byla téměř jeho.
Obřad začal. Fred se usmívala. Kněz mluvil, ale jeho slova jakoby se ho netýkala, nedokázal je vnímat. Plynula kolem něj…zaslechl něco jako "dokud vás smrtí nerozdělí" a napadlo ho, jak moc hloupě to v jejich případě působí. Je už smrt rozdělila a přesto teď byli spolu…
Nepamatoval si, že řekl ano, ale musel, když je teď kněz prohlašoval za manžele. "Můžete políbit nevěstu," ozvalo se odněkud z dálky.
Zmateně pohlédl na Fred.
"Miluju tě," zašeptala a objala ho kolem krku.
Sklonil se k jejím ústům.
Je konec. Dobře to víš, ty hlupáčku. Zlomek vteřiny a všechno je pryč. Jako když sfoukneš svíčku. No tak, tvá nevěsta už čeká…
V okamžiku, kdy se jejich rty dotkly, ji prudce odstrčil. Udělala několik kroků vzad a na kraji útesu ztratila rovnováhu. Ještě stihl zahlédnout její překvapený výraz, když si uvědomila, co se děje…
"Wesley? Jsi v pořádku?" zatřásla s ním vyděšeně Fred. "Wesley?" zopakovala znova a s obavami si prohlížela jeho potem zalitou tvář.
Překvapeně zamrkal. Trvalo mu pár vteřin, než si uvědomil, že to byl jen sen. Ale…ach bože, zdálo se to tak skutečné. Ještě teď cítil, jak jeho ruce uchopily její paže a vší silou do ní strčily. Vždyť ji zabil! Viděl, jak padá dolů a…
"Wesi," zašeptala a konejšivě objala jeho třesoucí se tělo. "Byl to jen sen," snažila se ho přesvědčit a jemně ho líbala do vlasů.
"Nezbývá mi, než s ní souhlasit, Wesley. Byl to jen sen…" pokrčila rameny Faith.
"Víc než jen sen," zavrtěl hlavou a nervózně svíral opěradlo křesla. "Zabil jsem ji…"
"Wesley, před deseti minutami jsem ji viděla pobíhat po kuchyni ve svatebních šatech. Je možná poněkud hysterická, ale rozhodně ne mrtvá…"
"Zatím," zdůraznil Wesley.
"Přehodnocuju svůj názor…nejsi paranoidní, ale totální cvok."
"Nebylo to poprvé," zamumlal.
"Cože?" Měla pocit, že mu dobře nerozuměla.
"Stalo se mi to víckrát…v Los Angeles. Ležel jsem vedle ní v posteli a zatoužil jsem ji zabít. Chtěl jsem ji vidět umírat, cítit její krev…a pak ještě jednou. Byla tak krásná, nevinná a mě napadlo, že kdyby byla jen trošku temnější, mohl bych ji nechat žít a udělat z ní svou…"
"Tvou?" pobídla ho Faith.
"Svou královnu."
"Takže hned po tvé ženě bude následovat královská rodina?" ušklíbla se. Pořád mu nevěřila, ale začínala pochybovat… Wesley nebyl ten typ, co přehání. Nevypadal jako někdo, kdo vidí za každým rohem démona.
"Co když ji vážně zabiju?" zašeptal vyděšeně.
"Nenechám tě," zamumlala Faith. Sáhla pro tašku, která ležela u jejího křesla, a vytáhla z ní pistoli.
"Dal mi ji Robin, když mě po třicáté žádal o ruku," pochlubila se. "Naštěstí moc dobře ví, jak nesnáším šperky," pokusila se o vtip, ale Wesova tvář zůstávala i nadále vážná.
"Nenechám tě udělat žádnou hloupost," snažila se ho uklidnit. "Sice nevěřím tomu, že by se něco mělo stát, ale pokud ti to pomůže…jeden špatný krok a zastřelím tě," mrkla na něj s úsměvem.
"Měl bych tu svatbu zrušit," napadlo ho.
"Skvělý nápad. Ušetříš si práci, protože tohle ji zabije určitě…
"Líbí se mi tu," řekla Kimberly a s úsměvem pozorovala Alexe, který veškerou svou pozornost věnoval prstům jejích chodidel. Byl oblečený a klečel u nohou jejich postele, zatímco ona ležela úplně nahá mezi zmuchlanými prostěradly.
Bylo pozdní odpoledne a on byl už dávno vzhůru. Ona se teprve probouzela. Znali se teprve tři měsíce, ale dávno si na to zvykl. V noci měla spoustu energie, trávila je lovem upírů, vymetáním jednoho baru za druhým, nekonečným milováním…aby pak většinu dne prospala.
"Takové už Sunnydale je," zabručel souhlasně a přemýšlel, jestli by se nemohl svléknout a vklouznout zpátky do tepla postele.
Kimberly mu jeho plány překazila, když se natáhla pro jednu z přikrývek a pečlivě do ní zabalila své nádherné tělo.
Zklamaně se posadil na okraj postele a položil si do klína její nohy.
"Chtěla jsem jen vědět, jestli se tu líbí i tobě…"
"Je to můj domov," pokrčil rameny.
Nikdy jí neřekl, proč odešel. Co tak strašného se stalo, že ze dne na den opustil své přátele a svůj domov a začal se bezcílně toulat po světě. Až Willow a Dawnie jí včera cosi naznačily…
"Proč jsi mi nikdy neřekl o své…" zarazila se v půlce věty. Jaké slovo měla použít? Dívce? Přítelkyni? Milence? Snoubence? Co pro něj vlastně znamenala?
"O Anye?" doplnil ji Alex. Váhavě přikývla.
"Myslel jsem, že ženy nemají rády, když jim muž vypráví o svých bývalých," pokrčil rameny.
"Ne o těch živých," přikývla a vzápětí jí došlo, jak hloupá poznámka to byla. Na Alexově tváři se objevil stín smutku.
"Promiň," zamumlala. "Já jen…kdybych to věděla, nikdy bych tě nenutila vracet se."
"Ne, Kim, to je v pořádku. Říkala jsi to ty a teď i Willow. Před minulostí nemůžeš utíkat věčně. Jsem rád, že jsi mě nutila, a jsem rád, že jsem zpět. Sunnydale je můj domov, jsou tu mí přátelé, spousta krásných vzpomínek, jsi tu ty. Nic víc ani nechci…"
"Tak to jsem ráda..napadlo mě, že bychom tu mohli zůstat…"
Místo odpovědi si začal rozepínat knoflíčky u košile.
"Co to děláš?" zeptala se se smíchem, když z ní strhnul deku.
"Máme ještě dvě hodiny, takže…zůstávám," mrknul na ni s výzvou.
"Spiku?" Buffy vyšla do zahrady a pátravě se rozhlédla kolem sebe. Hledala ho už dobrou půlhodinu a…ani netušila, proč šla sem. Vždyť slunce právě zapadalo, těžko se mohl dostat ven na zahradu.
Otočila se k odchodu a teprve pak si ho všimla. Stál opřený o zeď vedle dveří, kouřil cigaretu a zamračeně ji sledoval.
"Sluší ti to," zamumlal při pohledu na její krátké bílé šaty. Byly tak lehoučké a navíc stála zády ke slunci, takže moc dobře viděl, že pod nimi má jen to krajkové prádlo, které ho vždycky dokázalo úplně rozpálit. A teď si ho klidně oblékla kvůli Angelovi…
"Spiku," vrátila se ze zahrady ke dveřím.
"To už si říkala," ušklíbl se a z jeho hlasu byl cítit vztek.
"Přestaň s tím," rozčílila se. "Není to od tebe fér," vyčetla mu.
"Za to všechno, co děláš ty je fér, že? Spíš s Angelem a pak jdeš domů a čekáš, že to jen tak přejdu? Jasně…nikdy jsem neříkal, že mi máš být věrná, ale nenechám ze sebe dělat šaška.
Chápu, vybrala sis Angela. Bolí to. Budu zuřit," zavrčel, a aby to zdůraznil, praštil pěstí do zdi. "Možná ho i zmlátím," napadlo ho. "Ale zvládnu to, dostanu se z toho…jen po mě nechtěj, abych vám gratuloval…a abych se choval fér."
"Nechci Angela," zastavila ho.
Znělo to tak divně. Přemýšlela o tom už od té první hádky předevčírem ráno, ale teprve teď, když to vyslovila nahlas, jí došlo, co ta slova skutečně znamenají.
"Nechci Angela," zopakovala znova. Tentokrát už to znělo méně rozhodněji, Byla to lež. Chtěla Angela. Chtěla ho už od jejich prvního setkání a bude ho chtít i na smrtelné posteli, ale…nic nebylo tak jednoduché.
"Chci s tebou jít na tu svatbu," zamumlala. Mohla říct 'Chci jenom tebe', ale nechtěla mu lhát. Chtěla mu dát najevo, že v tuhle chvíli je rozhodnutá zůstat s ním, ale zároveň potřebovala prostor. Mezi ní a Angelem to ještě neskončilo.
"Tak se mnou," usmál se, chytil ji za paži a drsně ji přitiskl ke zdi. Roztouženě ji políbil. K čertu s těma dvěma dny trucování!
Tiše zasténala. Kousnul ji do spodního rtu a chraplavě se zasmál. Položila mu ruce na hlavu a přinutila ho sklouznout rty o něco dolů. Hladově se přisál k jejímu hrdlu a zároveň jí rukou vklouzl pod krátkou sukni. Miloval její hrdlo…svým způsobem to byla nejdokonalejší část jejího těla. Nejzranitelnější. Naplno si vychutnával ten vzácný okamžik. Přemožitelka se zavřenýma očima a hlavou zvrácenou vzad se mu v náručí chvěla touhou a ochotně mu nabízela své hrdlo. Mohl by ji kousnout, kdyby chtěl. Mohl by ji zabít a ona by se nedokázala bránit.
"Ty hoříš," zašeptala.
"Jo," zavrčel. "A je to jen tvoje vina, Summersová."
Zhluboka se nadechla, aby uklidnila splašené srdce.
"Ale ty vážně hoříš," rozesmála se a zatáhla ho z místa, kam dopadaly poslední sluneční paprsky, zpět do stínu.
"Do prdele," ulevil si. Pustil ji z objetí a snažil se uhasit doutnající košili. "Měl by ses jít převléct," navrhla mu se šibalským úsměvem. "Za chvíli musíme na tu svatbu…"
Stál tam hodiny. Hleděl dolů do propasti a hlavou se mu honily myšlenky na to, že kdyby skočil, zbavil by se té děsivé nejistoty. V tu chvíli poprvé zalitoval toho, co Willow udělala… Jak slunce pomalu klouzalo k obzoru, s každou vteřinou byl ten pocit ještě tísnivější. I přes Faithino uklidňování…i přesto, že Angel bude celou dobu stát vedle něj a rozhodně ho nenechá udělat nějakou hloupost, se bál.
Slunce zapadlo. Otočil se a bezradně pozoroval hosty, kteří se pomalu začali shromažďovat v okolí provizorního altánku, který to během odpoledne nějaké ochotné ruce postavily. Snažil se najít cokoli, co by se odlišovalo od jeho snu…
Dawnin smích…přesně takhle zněl. Connor jí vyprávěl nějakou zábavnou historku a ona z něj nedokázala spustit oči. Rozuměli si. Nebylo se čemu divit…byli si svým způsobem hodně podobní. Jiní než ostatní.
Buffy a Spike. Angel vedle něj udělal pár kroků vpřed, jenže v tu chvíli se Spike sklonil k Buffy a políbil ji. Zastavil se, chvíli je zamyšleně pozoroval a pak se vrátil zpět…
Faith. Jako obvykle zamračená.
Willow s Kennedy. Zamilované.
Trish s Rogerem. Drželi se za ruce a vyměňovali si zamilované pohledy. Zatoužil být jako oni. Po třiceti letech se dívat na Fred se stejnou láskou a touhou. Tohle už přece jednou viděl! Roger jí podrží židli a počká, až se posadí. Pak ji pohladí po rameni. Něco jí pošeptá do ucha a Trish se rozesměje. Pak přikývne, Roger se otočí a vydá se zpět.
Pro Fred…
Zamyšleně pozorovala Wesleho, jak nervózně přešlapuje u oltáře. Vypadal jako …jako ten starý Wesley, kterému se kdysi smála. Nejistě. Zmateně. Stačily by brýle a ten strašný britský oblek a znova by byli tam, kde kdysi. Ale tenhle Wesley byl jiný. Navenek, ale hlavně uvnitř. Dneska by ho už dokázala respektovat, naslouchat mu. Obdivovala ho. Když už pro nic jiného, tak proto, že našel skutečnou lásku a dokázal za ni bojovat až do vítězného konce. Záviděla mu.
Zazněla hudba. Spike ji chytil za ruku a jemně propletl své prsty s jejími. Usmála se a společně s ostatními se otočila k místu, odkud přicházela nevěsta. Byla krásná. Nic o ní nevěděla, téměř ji neznala, ale i jí patřil její obdiv. Najednou si připadala, jako by se ocitla v pohádce, a na pár vteřin uvěřila ve šťastný konec…
"Buffy," ozval se vedle ní tichý hlas Faith.
"Děje se něco?" pohlédla pátravě do tváře své přítelkyně.
Faith váhavě přikývla.
"Volal mi Giles, něco se stalo," zamumlala. "Není to nic vážného," zalhala, když si všimla Buffyina vyděšeného výrazu.
Bylo to vážné!
Giles mluvil o skupině nebezpečných démonů, o nějakých podivnostech, které se dějí v těsné blízkosti Brány a… o jedné mrtvé Přemožitelce z včerejší noci. Ale nechtěla tím Buffy trápit, stejně by nic nenadělala. Tohle už nebyla její starost…
"Měla bys jet," pochopila Buffy.
"Jo, hned jak to tu skončí," přikývla Faith a tázavě pohlédla na Spika.
Pochopil. V jejích očích četl strach, a to u Faith rozhodně nebylo běžné.
"Pojedu s tebou," nabídl jí a vzápětí se opravil: "Odvezu tě."
Krátce se na Buffy usmál a pevně sevřel její ruku.
"Do rána budu zpátky," slíbil.
Opírala se o kmen starého stromu. Drsná kůra ji tlačila do zad, ale jí to nevadilo. Milovala tohle místo. Jediný dub tu rostl uprostřed louky plné rozkvetlých květin, jediný v širokém okolí. Osamocený. Výjimečný. Jako by sem ani nepatřil. Stejně jako ona…
Nastavila tvář hřejivým paprskům slunce…ten pocit byl stále ještě nový, a tak si ho vychutnávala, jak nejlépe uměla. Světlé vlasy jí cuchal vánek…vypadala jako sen.
Noční můra…řekl by kdokoli z těch, kteří měli tu čest potkat ji. Rychle zahnala myšlenky na minulost a snažila se myslet na dobro a lásku, jak ji to učili. Byly to žvásty, ale někdy pomáhaly…ulevily jejímu svědomí.
Nebe se začalo zatahovat temnými mraky. Něco se dělo, cítila to, měla v tom svou roli. Za pár minut přijde Aira a pošle ji zpátky…a všechno bude zase jako dřív.
Ne, nic už nebude jako dřív…
Právě proto šla sem. Rozloučit se. Ještě jednou cítit ten mír. To místo jí připomínalo minulost. Anglii. Dobu, kdy on ji bezmezně miloval a ona měla všechno, co chtěla. Byla šťastná…
"Tak tady jsi…"
Tmavovlasá žena v dlouhých rudých šatech se objevila přímo před ní. "Celý den tě hledám."
"Promiň, matko," sklonila pokorně hlavu. "Potřebovala jsem být chvíli sama…" "Dobře," přikývla Aira. "Přišel čas. Tara odmítla. Chápu ji, nechce ublížit Willow, a klidně se kvůli tomu vzdá i možnosti vrátit se. Nevěřím ti, má drahá, ale nejsem to já, kdo tu rozhoduje. Myslí si, že jsi jediná, kdo ho může k něčemu takovému donutit…Takže ten úkol je teď tvůj. Zase z tebe bude smrtelník…" "Co po mně chceš?" odvážila se zvednout k ní vyplašené oči. Z její hlasu zněl strach.
"Zapiš si to do své zhýčkané hlavičky. Nejde o to, co chceš nebo co můžeš mít, když se vrátíš tam dolů. Nejdeš tam proto, abys ubližovala lidem, hrála si s nimi ty své hry.
Může to být konec. Definitivní. Nebe, peklo, země…všechno zmizí, pokud to včas nezastaví. Nezabráníš tomu, on, ty, ani nikdo jiný…znáš proroctví. Až přijde ta chvíle, budeš ho muset přesvědčit…"
"Můžete políbit nevěstu," zakončil kněz obřad.
Wesley o krok couvl. Fred na něj tázavě pohlédla, ale pak se usmála.
"Miluju tě," zašeptala se slzami v očích a objala ho rukama kolem krku.
"Taky tě miluju," přikývl a sklonil se k jejím rtům…
část druhá