Návrat domů
Část druhá"Byla to krásná svatba," zamumlala Buffy a unaveně mu položila hlavu na hrudník.
"Byla," přikývl Angel a zabořil tvář do jejích vlasů. Voněly heřmánkem, a když zavřel oči, představoval si, jak leží uprostřed louky a do obličeje ho pálí slunce.
"Závidím jim, jak jsou šťastní…" přiznala. Wesley, jehož nervozitu po obřadu vystřídal úsměv, Fred zářící štěstím…když je takhle viděla, napadlo je, jestli i ona se bude někdy takhle cítit. Jestli se jí podaří zbavit všech těch starostí, vší té bolesti, aby jednoho dne stanula stejně jako ti dva před knězem a řekla mu, že je konečně připravená někoho milovat až do smrti. Někoho… Koho?
Natáhla se pro Angelovy hodinky ležící na nočním stolku. Když uviděla, že už je skoro půl čtvrté, starostlivě se zamračila.
"Měla bych jít…" zamumlala a posadila se.
"Proč?" zeptal se nechápavě, zmatený jejím náhlým rozhodnutím.
Na vteřinku zaváhala. Měla mu říct, že kvůli Spikovi? Že chce být doma, až se ráno vrátí, a vyhnout se tak zbytečným otázkám? Že už mu nechce lhát a přitom nemá odvahu přiznat pravdu?
"Měla bych jít…" zopakovala místo toho znova a s prostěradlem omotaným kolem nahého těla vyklouzla z postele.
"Stalo se něco?" zaváhal. "Udělal jsem něco, co by…"
"Ne," zastavila ho a přetáhla si přes hlavu šaty. "Jen chci být doma, až se všichni vzbudí, abych…"
"Abys jim nemusela vysvětlovat, kde jsi strávila noc?" pochopil.
Váhavě přikývla.
"Já…nejsem na to připravená. Potřebuju čas, Angele…pochop mě. Jen tak si vpadneš do mého života a očekáváš, že…"
"Chápu to," zavrtěl hlavou. "Umím čekat…"
Vděčně se pousmála a posadila se na postel, aby si mohla obout boty.
"Kdy se vracíš do L.A.?" zeptala se.
"Uvažoval jsem nad tím, že nikdy," zaskočil ji. Když si všiml jejího překvapeného výrazu, dodal ještě: "To záleží na tobě…"
"Já…" zamumlala. Zhluboka se nadechla a na vteřinku pevně zavřela oči.
No tak, Buffy, chce to odvahu. Jen mu to řekni. Jen ta dvě slova. Jeď domů. Je to jednoduché, ne? Pošleš ho domů a budeš mít zpátky svůj "normální" život. Zase budeš ráno jezdit do práce, pak chodit nakupovat, zajdeš si s Will do restaurace nebo s Dawnie do kina a jediným vzrušením tvého života budou noční hlídky se Spikem, na kterých žádného upíra stejně nepotkáte… Ty a Angel, to je pryč… Pamatuješ? Ještě před pár hodinami sis tím byla víc než jistá. Ty a Angel, to je krásná pohádka, minulost, na kterou budeš ráda vzpomínat…jistě, jsou tam chvíle, které bys radši zapomněla…a téměř se ti to podařilo, než se tu objevil. Buffy, řekni mu to… Angele, už tím nedokážu projít znova. Pochopí to… "Angele, já…"
Pohlédl na ni těma čokoládovýma očima a ona měla pocit, jako by se jí na pár vteřin zastavilo srdce.
"Ano?" usmál se a pohladil ji po tváři.
"Promluvíme si potom," zatřásla hlavou a sklonila se k jeho rtům…
Když odešla, lehl si zpět do postele a chvíli bezradně koukal do stropu. Cítil, že něco není v pořádku. To, jak se chovala... rozhodovala se a jedna část jeho já moc dobře věděla, že až skončí, bude to on, kdo odsud odejde se zlomeným srdcem. Nejhorší na tom bylo, že neexistoval způsob, jak by to mohl zastavit, změnit… Když mu Willow řekla, že má ještě šanci a že ji musí využít, uvěřil jí. Chtěl věřit tomu, že jejich příběh by přece jen mohl končit happyendem.
Potřeboval naději, něco, k čemu by se mohl upnout a bojovat pro to. Ale pak přijel sem a pochopil to. Zmeškal svou šanci…měl jet už před rokem, měl ji postavit do situace, ve které si musí vybrat, už tenkrát a ne až o rok později, kdy si zvykla na život se Spikem…
Nejpodivnější bylo, že nic necítil… Místo bolesti, které se tolik obával, se dostavila jen prázdnota. Ležel v posteli, sledoval ji, jak bez jediného slova….bez jediného ohlédnutí odchází a měl pocit, jako by to bylo naposledy, co ji takhle vidí. A on s tím nemohl nic udělat. Uměl pomáhat druhým. Zachraňovat nevinné. Ale nikdy neuměl zachránit sám sebe…
Položil hlavu na polštář, unaveně zavřel oči a nechal tu děsivou noční můru ovládnout jeho mysl…
Napřáhl meč a rozběhl se vstříc jisté smrti. Fred, Gunn a Spike ho odvážně následovali. Z nebe se valily proudy vody. Déšť mu stékal z vlasů do obličeje, téměř nic neviděl, ale vlastně to ani nevadilo. Věděl, co na něj čeká. A bál se. Srdce mu svíral panický strach…bál se neustále. O Buffy, o Connora, o své přátele, o všechny nevinné, kteří se připletli do cesty zlu. Ale dnes poprvé se bál o sebe. Chtěl bojovat, ale nechtěl zemřít… Jenže jak, když v téhle bitvě nelze zvítězit? Zbývalo mu posledních pár kroků, když se všechno okolo najednou zastavilo. Nestvůry, jeho přátelé, i déšť padající z oblohy… Před ním se objevila žena. Krásná. Dlouhé havraní vlasy. Kočičí oči s výrazem bojovnice. "Kdo jsi?" "Zase ta otázka," povzdychla si a zamyšleně si ho prohlížela. "Zajímá vás vůbec něco jiného? Nejde o to, kdo jsem, Angele, ale co pro tebe můžu udělat. Zbývá ti tak minuta… a to jsem ještě štědrá. Doběhneš tam, dvakrát mávneš mečem, drak plivne trochu ohně a zbude z tebe jen hromádka prachu. Sbohem, Angele, vítej prázdnoto. Jak tragické… A bude to ještě lepší! Tvůj přítel Charles zemře o pár vteřin dřív. Spike…před pár vteřinami mu bleskla hlavou myšlenka na to, že se otočí a uteče. Bohužel ji zase rychle zahnal. Ta jeho věčná touha neustále si dokazovat, že je lepší než ty, ho přivede do zkázy. Ale aspoň tenhle svět opustí s vědomím, že tě o pár vteřin přežil. A Fred? Malá, sladká Fred, zničená smrtí svého Wesleyho… Jakou smrt darujeme jí? Něco rychlého…možná by ji mohl roztrhat jeden z těch ošklivých skřetů nebo….na tom teď nezáleží," pokrčila rameny. "Kdo jsi?" zopakoval znova svou otázku. "Už jsem ti říkala, že na tohle nehodlám odpovídat, Angele. Hlavní je, že vím, kdo jsi ty, a že tě můžu zachránit. Tohle všechno zastavit…" "Jak?" "Otázky, otázky, otázky…nenávidím je! Pouhým mávnutím ruky, jak byste řekli vy lidé…tedy oni…pořád zapomínám, že z tebe už člověk nikdy nebude. Stačí slovo a skončí to. Neříkám, že nadobro zničím Wolfram a Hart, sám dobře víš, že to nejde. Ale můžu je odstavit na vedlejší kolej. Až s nimi skončím, budou si pár set let lízat rány někde v ústraní." "A to všechno uděláš jen tak? Pro dobrý pocit?" Smlouvy s ďáblem nikdy nebývají tak prosté, a ať byla kdokoli, na anděla nevypadala. "Zas tak snadné to nebude, Angele. Když s tím budeš souhlasit, nezbude mi, než to udělat. Jsem dobrá. Jedna čarodějka mě kdysi dávno proklela a donutila mě rozdávat lásku a mír. Od té doby jsem jako víla plnící dobrým lidem jejich přání. A ty máš přítele, který zatoužil po tom, abys žil…" "Kdo?" zeptal se Angel, ale ona dál jeho otázky ignorovala. "Bývala jsem tak zlá. Bože, jak mi to chybí. Zabíjení, mučení…všude jen krev a smrt. Báli se mě i démoni, jak strašlivá jsem byla. Nejtemnější z nejtemnějších. A teď? Ale zpátky k našemu problému. Zastavovat čas mi občas dělá problémy a nechtěla bych, aby se ty příšery za mnou nečekaně probudily… Mávnu rukou a celá tahle armáda zmizí. Zůstane jen malá kulička. Zlo, které musím někam schovat. Do lidské dušičky, která je čistá jako padlý sníh a přitom náchylná ke špatnostem. Jen tam bude v bezpečí, schovaná…" "To chceš moji duši?" zeptal se a podezřívavě ji pozoroval. Obcházela kolem něj, našlapovala tiše jako kočka…všechno na ní se zdálo stejně falešné. Na druhou stranu už bylo jedno, kým se nechá zabít. Jeho otázka ji rozesmála. "Ale Angele, říkala jsem lidskou. A čistou. Tvoji duši by nechtěl ani ďábel. Potřebuju někoho čistého, nevinného, mladého a odvážného, ale zároveň zkušeného. Někoho, kdo už viděl dost, aby se s tím zlem vyrovnal. Někoho jako tvůj syn…"
Tiše otevřel dveře a vešel do pokoje. Unaveně si prohrábl vlasy a pohledem zavadil o postel, na které ležela spící Buffy. Když zavíral dveře, zavrzaly. Vyděšeně se ohlédl, zda ji nevzbudil, ale ona jen ustaraně zamumlala cosi ze spánku a otočila se na druhou stranu.
Přešel k oknu a vyhlédl do šera brzkého rána. Sunnydale se chystalo přivítat nový den a on s obavami přemýšlel o tom, co jim přinese.
To, co se dělo v Clevelandu…bál se, že to dojde až sem. Líbilo se mu tohle nové poklidné městečko. Líbila se mu Buffy, která se víc než o zabíjení zajímala o oblečení nebo vysokou, kam by poslala Dawn. Nikdy tohle nepoznal. Jeho život, to byl neustálý kolotoč, chaos, hon za čímkoli - počínaje nevinnými dětičkami, konče démony. A teď? Možná jen začínal stárnout a milovat klid…
Slunce se nebezpečně přiblížilo k východu a tak zatáhl těžké závěsy a unaveně se posadil na okraj postele.
Buffy něco znova zamumlala a prudce se otočila. Do tváře jí spadl pramen světlých vlasů. Neodolal, natáhl ruku a jemně jí ho shrnul zpět za ucho.
Vypadala ustaraně. I ze spánku se mračila, tvář měla bledou a pod očima tmavé kruhy z nedostatku spánku. Dal by cokoli za to vědět, co ji trápí…
Nedal. Věděl to.
Angel.
Co přijel, zřídkakdy se usmála. Přemýšlela. Myslela na to, co by mohla mít, a zvažovala, zda by to stálo za to obětovat, co má teď. Tvrdila sice, že chce jen jeho, ale nevěřil tomu. Nebude tomu věřit nikdy…alespoň ne do té doby, dokud tu bude Angel. Napadlo ho, jestli byla dnes v noci s ním. Když odjel, měla jedinečnou možnost…vrátila se pozdě, ani nenašla sílu vysvléct šaty. Žárlil a tahle žárlivost mu zatemňovala zdravý mozek. Dokud byl Angel v L.A. byl to jen malý hlodající červíček hluboko v něm. Ten se teď během několika dní změnil v žárlivost nepopsatelných rozměrů.
"Stihl jsi to rychle," zašeptala a vytrhla ho z jeho myšlenek.
"Slíbil jsem, že budu do rána zpět," pokrčil rameny a jemně se usmál.
"Co se tam děje?" zeptala se.
Na pár vteřin se odmlčel. Faith navrhla, že by možná bylo lepší neznepokojovat tím Buffy dřív, neý to bude absolutně nutné. Přece jen…už nebyla jediná vyvolená a po tom všem, co dokázala, si zasloužila odpočinek.
"Snad nic vážného," zamumlal nakonec neurčitě. "Faith říkala, že kdyby se něco objevilo, ozve se…"
"To je dobře," přikývla a unaveně zavřela oči.
"Co svatba?" pokusil se změnit téma.
"Krásná…moc jim to spolu slušelo a byli šťastní a…napadlo tě někdy oženit se?"
Pokud ho její otázka zaskočila, nedal to na sobě znát.
"Co tě znám, myslím na to každý den," zasmál se, i když do smíchu mu nebylo.
"Ne, myslím to vážně," zamračila se. "Vzít si někoho , slíbit, že mu budeš po zbytek života věrná," posadila se a chvíli zamyšleně sledovala jeho napjatou tvář. "Ale na něco takového si vybírám příliš komplikované muže," pousmála se, objala ho kolem krku a lehce se dotkla svými rty jeho úst. V tom gestu bylo až příliš odevzdání se, příliš strachu na někoho tak silného jako Buffy. Napadlo ho, jestli i ona to cítí. Jestli i ona cítí. Jestli i ona přes to zdánlivé bezpečí, které je obklopuje, ztrácí poslední zbytky víry ve šťastný konec…
"Miluju tě," zašeptala a skryla tvář v jeho košili, aby snad nepoznal, že se jí chce plakat. "Ať se stane cokoli…ať udělám cokoli, prosím, nepřestávej věřit tomu, že je to pravda…"
Zůstala stát ve stínu a tiše ho pozorovala.
Seděl na lavičce a v první chvíli se jí zdálo, že spal…nebo alespoň snil. Po pár minutách sebou prudce trhnul, otevřel oči a zamyšleně zvedl hlavu k nebi, které ten večer zářilo tisícem hvězd. Zdál se být unavený, vystrašený. Nevěděla o jeho nočních můrách, přesto ji ten výraz v jeho tváři vyděsil. Byl tak opuštěný…malý chlapec ve velkém světě, který právě prohrál nejdůležitější bitvu svého života.
Nepamatovala si, že by ho takhle někdy viděla. Možná…teprve teď, po víc než dvou stoletích, si uvědomovala, že se ho nikdy nesnažila vidět. Nezajímalo ji, jaký je - byl s ní, miloval ji a vyhovoval jejím potřebám. Chtěla ho. Nebylo v tom nic romantického. Jen touha, chtíč. Žádná snaha chápat, co se mu honí v hlavě.
Jako člověk nestál její život za nic, nikdy nedostala, co chtěla. Jako upír náhle zjistila, že může mít téměř cokoli. Celý svět, bude-li chtít… On byl vrcholem. Jejím mistrovským dílem. Chtěla z něj udělat démona, svého partnera ve věčnosti a podařilo se jí to. Sto let byl jen a jen její, ale pak…ten konec byl jiný, než očekávala. Místo aby plně propadl temnotě, vyšel zpět na světlo a vzal ji s sebou. Donutil ji cítit se zase jako člověk. Hloupě. Zamilovaně…
A teď? Chtěla ho nenávidět. Za to, co jí způsobil, za všechnu tu bolest…jenže když ho uviděla takhle bezmocného, nedokázala to. Pochopila, že to nedokáže nikdy. Dala mu dítě. Zemřela, aby ono mohlo žít, a spáchala tak jedinou dobrou věc ve svém životě. Díky ní se dostala tam nahoru…poznala lásku a pochopila, co ty dlouhé roky vlastně cítila.
Teď tu stála před ním a nedokázala se ani pohnout. Chtěla ho, ale bála se…čeho? Toho, že ji odmítne? Že ji bude nenávidět a nikdy neuvěří tomu, že se mohla změnit?
Zhluboka se nadechla. Dodala si odvahu a vyšla ze stínu.
Zaslechl nějaké šustění. Zvedl hlavu a ostražitě se rozhlédl okolo sebe.
"Ty?" zamumlal překvapeně, když se jeho oči setkaly s jejími.
"Já," přikývla a cítila se jako nesmělá školačka.
Zavrtěl hlavou, jako by viděl jen přelud, který se tím pohybem snažil odehnat, a skryl tvář v dlaních. Došla až k němu, položila mu ruce na hlavu a začala ho konejšivě hladit. Zavřel oči a ponořil se do vzpomínek…
Někdy když uspokojili všechny touhy, které ovládaly jejich nenasytná těla…když zabili dost nevinných a unavili se nekonečným milováním, zůstali znavení ležet v ložnici, jeden druhému v náručí. Tehdy se její štíhlé prsty probíraly jeho vlasy a on se cítil…nepamatoval si, jaké to bylo být člověkem, ale v něčem se to muselo podobat tomu pocitu. Muselo to být tak šťastné…tak nevinné… Tenhle pocit pak poznal ve svém životě už jen s jediným člověkem… S Buffy.
"Zklamal jsem," zašeptal a z jeho hlasu bylo cítit hluboké odevzdání. Napadlo ji, která z těch hloupostí, které ve svém životě provedl, ho k tomuhle zjištění přivedla. Connor? Wolfram a Hart? Ta blonďatá přemožitelka?
"Ještě ne, Angele," zavrtěla hlavou. "Tvoje cesta ještě neskončila…"
Zvedl k ní oči a ona se jemně usmála do jeho posmutnělé tváře.
"Á…nevěříš mi," pochopila. "Myslíš, že jsem tě přišla zničit? Zabít? Ale no tak…kdy si konečně uvědomíš, že svět se netočí jen kolem tebe?"
"Nemyslím si, že jsi mě přišla zabít," zastavil ji. "Jsi duch a jediné, co dokážeš, je mluvit. Ale mě slova už neublíží, Darlo. Slyšel jsem ji příliš na to, abych je ještě bral vážně…"
Tiše si povzdychla a začala přecházet po místnosti. Nevěnoval jí žádnou pozornost, a tak ji to po chvíli unavilo. Zastavila se a opřela se o zeď, připravená k dalšímu útoku.
"Jsem skutečná," zamumlala.
Zvedl hlavu. Pomalu vstal a došel až k ní. Přejel jí dlaní po tváři a překvapilo ho, jak skutečný pocit to byl. Zvedla ruce a chtěla ho obejmout, ale nenechal ji. Ještě víc se zamračil a pevně jí sevřel zápěstí.
"Co chceš, Darlo?" zavrčel podezíravě.
"Chci se s tebou milovat," zašeptala se svůdným úsměvem to, co očekával. "Ukázat ti to tvoje perfektní štěstí a vzít ti tvou nudnou dušičku. Pak tě chci přesvědčit, abys ze mě znova udělal upíra. A nakonec chci během jediné noci vyvraždit celé tohle směšné městečko…samozřejmě s tvou pomocí." Při pohledu do jeho překvapené tváře se hlasitě rozesmála. "Žertuji, miláčku," zavrtěla hlavou. "Chci ti pomoct…"
"Nepotřebuju žádnou pomoc," namítl.
"Zatím ne," přikývla. "Ale věř mi, že budeš. Blíží se to, Angele. Démoni, oheň, krev, kusy těl, mrtví přátelé, peklo na zemi…a pak konec, Angele…"
"Opravdu?" zvedl tázavě obočí. Už na první pohled bylo zřejmé, že jí nevěří.
"Pak mě zajímá jen jediné. Zahrnuje některá z těch kategorií kusy těl nebo mrtví přátelé i tvou maličkost?"
"Kde se to v tobě bere, Angele?" zamračila se. "Nepamatuju si, že bys býval takový…"
"Možná to bude tím, že tenkrát mě nepronásledovali duchové," pokrčil rameny.
"Nebo tě neužírala žárlivost," namítla a z toho, jak uhnul očima, poznala, že se trefila do černého.
"Něco si ujasníme, Angele. Jsem živá a jsem člověk. Nechci ti nijak ublížit, mým posláním je pomáhat ti se záchranou světa. Nejsem z toho nadšená, ale přisahala jsem…"
Probudily ji sluneční paprsky.
Slunce už stálo vysoko na obloze a zářilo přímo do jejich pokoje. Spokojeně se usmála a se zívnutím se protáhla. Pátravě zašátrala rukou na jeho polovině postele, aby s překvapením zjistila, že je prázdná.
Zamračeně se posadila. Shrnula si vlasy z tváře a zamračeně se rozhlédla po pokoji. Její oblečení zůstalo ležet na stejném místě, kam ho včera v noci odhodila, zato jeho zmizelo. Nic nenapovídalo tomu, zda odešel před hodinou či před pár minutami…
Spustila nohy na podlahu a vstala. Srdce se jí sevřelo podivným strachem a před očima se jí zatmělo. Zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit tím, že to způsobil jen ten rychlý pohyb…
Po pár minutách se odvážila znova pohnout. Spěšně se oblékla a seběhla po schodech do přízemí.
Zastavila se u dveří. Byly pootevřené, a tak chvíli váhala, zda má zaklepat nebo rovnou vejít. Nakonec se rozhodla pro to druhé a mlčky vstoupila do domu.
Obraz, který se jí hned v prvním okamžiku naskytl, ji zastavil. Seděl na pohovce, ona si opírala hlavu o jeho nahé rameno a zasněně se usmívala. Něco jí vyprávěl, ale mluvil tak tiše, že mu nerozuměla. Buffy překvapeně zamrkala, aby se přesvědčila, že žena vedle Angela je opravdu skutečná.
"I přesto všechno je jedinou věcí v mém životě, na kterou můžu být pyšná," usmála se Darla a přejela Angelovi prsty po tváři. "Je jako jeho otec…a to je moc dobře," zašeptala a Buffy z jejích slov pochopila, že mluví o Connorovi.
Srdce se jí sevřelo žárlivostí. Přišla sem, aby mu řekla, že je konec a že bude lepší, když se vrátí do Los Angeles a najde si někoho, kdo mu pomůže zapomenout, ale když ho uviděla, jak svírá v náručí Darlu, najednou na tohle všechno zapomněla. Žárlila na ni. Na to, že může cítit jeho blízkost, že ho může líbat a necítit při tom výčitky svědomí, že svým chováním někomu ubližuje. Žárlila na jejich společnou minulost i na dítě, které mu dala a spojila je tak tím nejsilnějším poutem, které existuje.
V tu chvíli nezáleželo na tom, že ona má Spika a že i Angel má právo být šťastný…
Chytil ji za ramena a o kousek ji od sebe odsunul. Chvíli si ji zamyšleně prohlížel a pak ji něžně pohladil po vlasech.
"Podobá se ti víc, než myslíš," zamumlal.
Tohle Buffy stačilo.
Stáhla si amulet, který nesundala od chvíle, kdy jí ho tu noc pověsil na krk, a nehlučně ho položila na skříňku pár kroků ode dveří. Pak se otočila a pomalým krokem a s pocitem, jako by jí někdo trhal srdce, se vydala domů.
"Fred…" zamumlal zmateně do neproniknutelné tmy. Celé tělo ho podivně bolelo, zprvu se zdálo, že i otevřít oči pro něj představuje téměř nepřekonatelný problém. Přesto po několika minutách nasbíral dost síly k tomu, aby vstal a s rukama nataženýma před sebe udělal několik váhavých kroků vpřed. Po pár metrech narazil do zdi…byla studená, vlhká a plná ostrých výstupků, jako by byl v nějaké jeskyni nebo vedle skály…
Znenadání se odkudsi ozvala hlasitá rána. Místnost rozzářilo jasné bílé světlo. Nejprve měl pocit, jako by vycházelo odevšad, ale teprve, když si jeho oči na tu náhlou změnu zvykly, si uvědomil, že jeho zdrojem je podivná koule vznášející se v prostoru nad velkým placatým kamenem. Rozhodl se ji prozkoumat, ale sotva vykročil, uslyšel za sebou nějaké zvuky…
Otočil se.
První, čeho si všimnul, byly její oči. Zelené…zářily stejně jako září kočkám v noci; byly podivně prázdné, zvířecí, ale ne lidské…
"Wesley," usmála se.
Nedokázal se ani pohnout. Jeho mozek křičel Nebezpečí!, ale jeho tělo na to nijak nereagovalo.
"Věděla jsem, že přijdeš, jen jsem nečekala, že to bude tak brzy…" zamumlala a zlehka se dotkla jeho ramene.
"Jaká byla svatební noc?" mrkla na něj škádlivě a vydala se přes místnost k zářivé kouli.
Wesley dokázal jen pootočit hlavu a s obavami sledovat její počínání. Zastavila těsně u kamene, natáhla ruku a něco zamumlala. Koule se vznesla do vzduchu na úroveň jejích ramenou, několikrát zablikala a pak přistála na její natažené dlani.
"Líbí se ti?" zeptala se Wesleyho, když si všimla jeho upřeného pohledu. "Je v ní obrovská moc…síla, o které se vám lidem může jen zdát. A díky mě se zase vrátí. Ti, kdo mají po právu tomuto světu vládnout, znova zaujmou své místo. Všechno bude zase tak, jak má být…
A ty mi pomůžeš, Wesley," usmála se.
V jejím pohledu bylo něco děsivého…dělaly to ty oči, ten způsob, jakým se usmívala. Vypadala tak i předtím? Jak to že si toho nevšiml už dávno?
"Já…" zamumlal.
"Ano, ty," přikývla. "No tak, Wesley…dotkni se jí," zašeptala a natáhla k němu své dlaně.
Nechtěl, ale nějaká neovladatelná síla ho donutila zvednout ruce a položit je na kouli.
"Ano, tak je to správně…"
Fred skryla tvář v dlaních a ze všech sil se snažila zadržet pláč. Od chvíle, co se ráno probudila v posteli sama, uplynulo víc jak deset hodin a po Wesleym ani stopa. Začínala se bát. Buffy, Spike, Dawn, Connor a pár jejich přátel pročesávali město. Pozdě odpoledne někdo z nich přivolal na pomoc i policii. Fred chtěla hledat s nimi, ale Willow ji přinutila vrátit se domů. Takže teď seděla v kuchyni u stolu, před sebou hrnek vystydlého čaje a utrápeně pozorovala Will krčící se nad nějakou tlustou knihou.
"Něco se s ním dělo, že?" zamumlala zničehonic.
Willow zvedla hlavu a tázavě na ni pohlédla.
"Bál se něčeho…cítila jsem to, jen jsem neměla odvahu zeptat se. Myslela jsem, že je to kvůli tomu, co se stalo…byl rok mrtvý a…říkala jsem si, že o tom třeba nechce mluvit a že až bude připravený, tak se sám ozve. Ale bylo to něco jiného, že? Něco, co se snažíš najít v těch knihách…"
"Fred, já…" zaváhala Willow.
"Proboha, tak už mi někdo něco řekněte! Nejsem z porcelánu, přežiju pravdu, ať je jakákoli," vzlykla.
"Fred…" nadechla se k odpovědi Will, ale hned zase zavřela ústa. Co jí měla říct? Vždyť vlastně nic nevěděli…
"Já nevím…" pokrčila bezmocně rameny. "Nevím, co se stalo…věř mi, že kdyby ano, řekla bys mi to…"
"Proč to všichni děláte? Napřed Angel, pak Wes a teď ty…nepomůže mi, když to přede mnou budeš tajit. Ať už mě chráníš před čímkoli, Willow, mám právo to vědět. Je to můj manžel…"
"Opravdu nic nevím…měl podivné sny, hlavou se mu honily zvláštní věci…mysleli jsme, že je to následek toho kouzla, že se s ním možná probudilo i něco jiného. Ale nebyli jsme si jistí a Wesley tě tím nechtěl znepokojovat…"
"Kdo všechno?" zastavila ji Fred. "Kdo všechno to věděl?"
"Jen já a Faith…miloval tě a nechtěl, abys…" Vteřinu po tom, co to vyslovila, si uvědomila svou chybu. Fredina tvář zbledla a v očích se jí objevilo ještě hlubší zoufalství.
"Miluje tě, Fred," opravila se. Vstala, obešla stůl a klekla si na zem vedle Frediny židle. "Miluje tě víc, než svůj život a věř mi, že teď když tě získal, se jen tak nevzdá," pousmála se a přátelsky ji pohladila po rameni.
"A co když ho nenajdou? Co když je mrtvý?" zeptala se vyděšeně.
"Věř mi, bude to v pořádku," zašeptala Will a dívku konejšivě objala.
Telefon na stěně se rozezvonil.
Fred s sebou vyděšeně trhla. Willow jí pevně stiskla ruku, věnovala jí ještě jeden povzbudivý pohled a vstala, aby mohla dojít k telefonu.
"Ano?" zamumlala do sluchátka.
"Buffy…" zamračila se, když se na druhé straně ozval unavený hlas její nejlepší přítelkyně.
"Jo, je tu se mnou…" Fred na ni tázavě pohlédla, ale z Williny tváře se nedalo nic vyčíst. "Jo…dobře, budeme tam tak za dvacet minut, ano?"
Vrátila sluchátko zpět na místo a otočila se k Fred.
"Našli ho. Je v nemocnici," zamumlala, ale nebyla si jistá tím, zda má cítit úlevu.
Nenáviděla nemocnice. Ledově bílé zdi, neosobní tváře desítek lidí v dlouhých pláštích, pach dezinfekce pokoušející se zamaskovat jen o něco málo odpornější pach smrti. Stála tváří v tvář těm nejděsivějším démonům na tomhle světě, ale nikdy se nebála tolik jako v tu chvíli, kdy seděla na chodbě nemocnice a věděla, že každé další slovo může znamenat definitivní konec všem jejím nadějím.
Willow stála celou tu dobu po jejím boku. Od chvíle, kdy zvedla ten telefon, přes cestu Kennedyiným autem až po tenhle okamžik, kdy seděla na lavici na chodbě a s obavami sledovala mladého doktora, který se k nim blížil pomalým šouravým krokem a zamračeně hledal něco v papírech.
"Paní Wyndham-Pryceová?" pohlédl tázavě na Willow zpoza brýlí s tmavými obroučkami.
Will zavrtěla hlavou a kývla směrem k Fred.
"Já jsem paní Wyndh…" hlas ji zradil a musela pevně zatnout zuby, aby se nerozplakala. Už nemohla dál… "On je…" vzlykla.
"Prozatím je stabilizovaný," zastavil ji doktor. "Má popáleniny prvního stupně na rukou a tržnou ránu na čele. Je podchlazený…ale není to nic, co by člověk v jeho věku nezvládl. Prozatím je v bezvědomí, musíme ještě udělat pár testů, abychom vyloučili případné…"
"Bude v pořádku?" zeptala se.
Doktor neurčitě pokrčil rameny. Vzápětí si uvědomil, jak moc neprofesionálně to gesto muselo vypadat, a tak si prohrábl rukou vlasy, posunul brýle a znova otevřel složku s papíry.
"Až uděláme ty testy, budeme o něco chytřejší," pousmál se.
"Může za ním?" pohlédla na něj tázavě Willow a položila Fred ruku na rameno.
"Jistě…ale jen na pár minut," souhlasil.
"Půjdu si dát sprchu," zamumlala unaveně Buffy, když vešli do pokoje, a vyprostila svou ruku ze Spikovi dlaně. Se smutným úsměvem ji políbil do vlasů a nechal ji jít. Za jiných okolností by se k ní přidal, ale dnes… Pohledem ji doprovodil až do koupelny. Když se za ní zavřely dveře, natáhl se na noční stolek pro telefon a vytočil číslo do Clevelandu.
Zvedla to Faith. Její hlas zněl ustaraně…odpustila si všechny zdvořilosti a šla rovnou k věci.
"Rona je mrtvá, Spiku," řekla Faith do telefonu a zatnula zuby, když dezinfekce, kterou jí Giles čistil hlubokou ránu na paži, začala pálit.
"Dva dny ležela v nemocnici v kómatu a dneska v noci zemřela. Doktoři si vůbec nevěděli rady a my na tom nejsme o moc líp. Nevíme, co se stalo, a pomalu nás to začíná děsit…"
Na chvíli se odmlčela a napjatě poslouchala Spikovo vyprávění.
"Wesley?" zašeptala vyděšeně. "Takže měl pravdu," napadlo ji. Moc dobře věděl, co se děje a kam to směřuje, a ona hlupačka mu nevěřila.
Giles vedle ní tázavě zvedl obočí.
Faith zakryla dlaní sluchátko. "Wesley včera ráno někam zmizel. Našli ho večer ležet v blízkosti Brány. Teď je v nemocnici v bezvědomí," převyprávěla mu v rychlosti to, co jí řekl Spike.
"A co Buffy?" zeptal se do telefonu. "Řekl si jí, co se…"
"Nedokázal jsem to," skočil jí do řeči Spike a nervózně přešlápl. "To všechno s Angelem a teď ještě Wesley…nechci ji zbytečně znepokojovat…"
"Ale asi mi to měla vědět," doplnila váhavě Faith to, na co myslel i Spike.
"Určitě to bude mít nějakou souvislost," ozval se zamyšleně Giles a dokončil obvazování Faithina zranění. "To, co tě napadlo a co zabilo Ronu a Ericu…možná to bude mít spojení s tím, co se děje v Sunnydale…Myslím, že se vrátím ke knihám…musel jsem něco přehlédnout," napadlo ho, vstal a spěšně přešel k policím s knihami.
"Buffy by to měla vědět," dodal ještě, než se zcela ponořil do svého světa. "Budeme se snažit něco zjistit," řekl znovu Spikovi do telefonu. "To, co se děje v Sunnydale, je teď na tobě a na Buffy…"
Ještě pár vteřin naslouchala Spikovým obavám a pak položila sluchátko.
Žaludek se jí svíral strachem. Ronu a Ericu pohřbí zítra brzy ráno, ale to, co je zabilo, tu bude běhat dál. Stála tomu tváří v tvář, ale ani se vší svou silou a zkušenostmi, to nedokázala zabít. Byla bezmocná a bezmocnost nenáviděla…
"Měla by sis na chvíli odpočinout," ozval se Giles od své knihy.
Váhavě přikývla a unaveně se natáhla na gauč. Nechtěl jí do svého pokoje pro případ, že by se tam venku něco stalo a oni ji rychle potřebovali.
Její poslední myšlenka patřila Wesleymu. Pokusila se aspoň pár vteřin věřit ve šťastný konec. Byl přece silný. Přežil toho tolik…dokonce svou vlastní smrt…a nikdy se nevzdal. Tohle je jen další zkouška…
Probudila se okolo osmé, ale Spike už byl pryč. Překvapilo ji to, obvykle vstával jako poslední. Spěšně na sebe naházela oblečení a seběhla po schodech.
Dům byl plný lidí a zároveň podivně prázdný a tichý.
Connor s Dawn mlčky seděli u stolu a snídali. Will ležela v obýváku na gauči, hlavu položenou na Kennedyině klíně. Alex s Kimberly popíjeli kávu a Spike stál u okna a zamračeně vyhlížel ven na liduprázdnou ulici.
Buffy zůstala stát uprostřed chodby mezi obývákem a kuchyní a bezradně těkala pohledem mezi oběma místnostmi. Nedokázala pochopit, proč se tak chovají… Copak věděli něco, co ona ne? Někdo umřel? Tvářili se, jako by měli Wesleyho dneska pohřbít…ale on přece nebyl mrtvý. Byl v zraněný, v nemocnici, ale to přece neznamená, že se za pár dní nevrátí domů a…
"Tak dost…"
Ani by nevěděla, že křičí, kdyby Dawnie vyděšeně nevyskočila a nepřevrátila sklenici z džusem, který začal pomalu stékat ze stolu na podlahu.
Dawn bezradně přehlédla spoušť, kterou způsobila, a pak se věnovala Buffy dlouhý uplakaný pohled.
"Tak dost…" zopakovala Buffy tišeji. Všichni najednou zpozorněli a hleděli na ni, jako by čekali, že něco řekne a zažene tím jejich strach.
"Měli bychom…já nevím…pátrat…" vzpomněla si na věc, která v těchto situacích vždycky zabírala. "Musíme zjistit, co se tu děje…"
"A v Clevelandu," ozval se Spike. Buffy na něj tázavě pohlédla, ale než jí stihl svou poznámku vysvětlit, Willow vstala z gauče a sebrala ze stolu klíčky od auta.
"Pojedu za Fred," zamumlala. Cítila, že je to jediná užitečná věc, kterou teď může udělat.
"Dobře," souhlasila Buffy. "Já, Kennedy a Alex s Kimberly se půjdeme podívat po městě, trochu se poptáme…vy dva," otočila se k Dawn a Connorovi, "se mrknete do knih a…" Zbýval Spike.
"Něco užitečného si najdu, kotě," zamumlal a objal ji.
Vděčně se usmála. On jediný vycítil, jak moc se bojí. I teď v jeho náručí se třásla. Všichni ji tu znali jako statečnou Přemožitelku, ale nikdo z nich nevěděl, že od těch dob se hodně změnila. Od bitvy s Prvním zlem…od toho hloupého dne, kdy přišli o spoustu statečných holek, o Anyu a kdy jí před očima zemřel Spike, se už nedokázala vrhat do boje beze strachu. Víc přemýšlela a s tím nerozlučně přicházeli i obavy o to, co by mohlo být, kdyby…
Jako první se pohnula Willow. Pevně sevřela klíčky od auta a bez jediného slova se vydala ke dveřím.
Alex se natáhl pro Kimin prázdný hrnek od kávy, společně se svým ho položil na stůl a pak jí podal ruku a pomohl vstát z gauče.
"Můžeme jít?" pohlédl tázavě na Kennedy, která mlčky přikývla.
"Sejdeme se všichni v osm tady, ano?" navrhla Buffy váhavě.
"Jak mu je?" zamumlala Willow a jemně se dotkla Fredina ramene.
Fred zvedla hlavu z Wesovy nemocniční postele a zmateně na ni pohlédla. Seděla tu celou dobu. Od chvíle, co ho sem přivezli, se nedokázala ani pohnout. Hodiny ho držela za ruku a vzpomínala na modlitbičky, které ji maminka učila, když byla malá. Rodiče se tu párkrát stavili, ale pohled na dceřinu bolest a vlastní bezmocnost byly příliš obtížné, aby tu vydrželi delší dobu…
Položila ruce na Wesovu paži a pokusila se o úsměv, který však v kontrastu s tváří rudou od pláče působil ještě bezradněji.
"Byla tu spousta doktorů," zašeptala velmi tiše, jako by se bála, že ho může probudit. "Udělali mu snad všechny testy, co existují, ale na nic nepřišli. Zkoušeli tomograf, jestli ta rána do hlavy nezpůsobila třeba otok mozku nebo tak…říkají, že až na ty popálené ruce a pár stehů na čele je fyzicky v pořádku. Neexistuje žádný důvod, proč by měl být v tomhle stavu…"
"Dostane se z toho," snažila se ji uklidnit Willow, i když v hloubi srdce věděla, že je to jen další z těch milosrdných lží. Byl mrtvý…tedy ještě ne, ale byla to jen otázka. Možná tak vydrží měsíce, třeba i roky, ale už se neprobudí. Byl podivně prázdný…jako by z něj něco vysálo všechny myšlenky, pocity…jeho duši. Nic podobného ještě neviděla, ale k smrti ji to děsilo. Ať se stalo cokoli, ať mu to udělalo cokoli, ještě to neskončilo…
"Všechno zase bude v pořádku," pousmála se na Fred a jemně jí z bledé tváře odhrnula rozcuchané vlasy.
"Měla by ses jet domů vyspat," navrhla jí. "Nepomůže mu, když se tu zhroutíš…potřebuje tě silnou."
"Já ho nedokážu opustit," šeptla Fred se slzami v očích. "Co když se probudí a já tu nebudu?"
"Dobře," přikývla Willow. "Zkusím se podívat, jestli nemají navíc nějakou postel, aby sis aspoň mohla zdřímnout tady, ano?"
"Díky, Will…"
Spike si ramenem přidržoval sluchátko telefonu a rozčileně přepínal z jednoho televizního kanálu na druhý.
"Jak mizí?" zamračil se. "Nikde nic…"
Na obrazovce se objevil mladý chlápek v džínách a tričku stojící uprostřed prázdného obchoďáku…
"…Clevelandské nákupní středisko bylo dnes ráno stejně jako v každý všední den přeplněno lidmi, nikdo však netuší, kam se všichni zničehonic poděli. Poslední lidé opustili obchody okolo deváté ranní a od té doby nikdo nevyšel ven. Policie poslala dovnitř několik mužů, kteří pořídili záběry, jež můžete právě vidět exkluzivně v naší televizi…"
Spike zamračeně pozoroval skupinu uniformovaných mužů, kteří procházeli opuštěným obchodem.
"A vy myslíte, že to nějak souvisí s tím, co se děje…" zamumlal nevěřícně do telefonu.
"Verze číslo dvě je, že je unesli ufoni," ušklíbla se Faith. "Odhadují to na pět až sedm tisíc lidí, nikdy přesně nezjistí, kolik jich bylo, ale… je to moc lidí na to, aby prostě jen tak zmizeli…"
"Možná si někdo staví armádu," napadlo Spika. "A nebo je prostě jen tak spolkla Brána pekel…"
"To není k smíchu," poznamenala Faith.
"Však se taky nesměju… Řekni mi, co mám dělat, a já to udělám."
"Nápodobně," povzdychla si Faith.
"No tak…máš tam Gilese. Nejinteligentnějšího tvora na tomhle světě. Neříkej mi, že vůbec nic nezjistil…"
"Začíná věřit té teorii o ufounech… A co u vás?"
"Mladí studují, Buffy, Kennedy, Alex a ta jeho přítelkyně to šli omrknout do města…"
"A Wesley?" zeptala se váhavě Faith.
"Nic nového," odpověděl jí Spike. "Je v nemocnici, v bezvědomí…"
"Co se uvnitř stalo, můžeme jen odhadovat. Jedná se opravdu o mimozemský únos nebo teroristický útok? Kam všichni zmizeli? Na tyto otázky se vám budeme snažit odpovědět v nejbližších hodinách, proto zůstaňte s námi. Michael Bradshaw, živě z Clevelandu…"
Spike vypnul televizi a hodil ovladač na stůl.
"Budu končit…" zamumlala Faith a Spike slyšel, jak se na druhé straně s někým baví. "Ozvu se," slíbila ještě, než sluchátko ohluchlo.
Kennedy nakoukla do kuchyně a našla Will, jak si připravuje čaj. Po špičkách došla až k ní, objala ji kolem pasu a něžně políbila na krk.
"Hádej, kdo je?" usmála se.
"Alex?"
"Těsně vedle… Jak je?" zeptala se Kennedy.
"Byla jsem celý den s Fred v nemocnici," pokrčila rameny Willow a zalila čajový sáček horkou vodou.
"Jak je na tom?"
"Fred? Ani nespí…je jen otázkou pár hodin, než se z toho všeho zhroutí," zašeptala a objala ledovýma rukama teplý hrníček. "A Wesley? On umírá, Kennedy a já s tím nedokážu vůbec nic udělat. Už jsem to tam nemohla vydržet…jsem tak silná a zároveň bezmocná…."
"Skončí to dobře, uvidíš," zašeptala Kennedy a současně ji napadlo, jestli té větě ještě někdo věří. Používali ji všichni…a všichni přitom věděli, že je to jen lež, kterou se tomu druhému snaží celou situaci ulehčit.
"A co když ne?" zašeptala Willow.
"Vypadáš unaveně…měla by sis jít lehnout," navrhla jí Kennedy.
"Bolí mě hlava," přikývla. "Ale Buffy říkala, že v osm…"
"Nemusíš tam být," zastavila ji. "Kdyby se dělo něco důležitého, vzbudím tě," slíbila. "Potřebujeme tě svěží…"
"Dobře," souhlasila váhavě Willow.
"Musím ještě někam skočit…můžu tě tu nechat samotnou?"
"Nejsem dítě, Kennedy," zasmála se. "Postarám se o sebe. Vlezu do postele a za pár vteřin usnu…"
"Fajn," řekla Kennedy a otočila se k odchodu. Ve dveřích ji zastavil Willin hlas:
"Miluju tě."
"A já tebe," přikývla Kennedy a snažila se nemyslet na to, jak tohle všechno může skončit.
Will počkala, až odejde, a pak se přesvědčila, že celý dům je prázdný. Seběhla do garáže, kde stálo Buffyino auto, a za pár minut už ujížděla směrem k propasti.
Nebe potemnělo. Hvězdy i měsíc, které se touhle dobou obvykle objevovaly, zůstaly skryty za našedlými mraky. Celé město podivně ztichlo.
"Je to hloupost…" uvědomila si Willow, když se za pomoci baterky snažila najít dno propasti. Jen blázen by lezl dolů…navíc v noci a úplně sám. Ale něco ji tam táhlo a v tuhle chvíli to bylo silnější než její zdravý rozum.
Zamkla auto, strčila klíče do kapsy a jen s baterkou v ruce začala slézat dolů…
Willow zhasla baterku. Ruce měla rozedřené do krve, kalhoty na několika místech roztržené, ale po více než dvou hodinách byla konečně dole.
Malou jeskyni osvětlovala jasná bílá záře, která vycházela z podivné koule vznášející se pár metrů od vchodu. Zavřela oči. Cítila, jak jí tělem prochází energie…hřejivá, silná. Temná.
"Čekala jsem tě," ozval se ženský hlas a vzápětí vyšla ze stínu ženská postava.
"Ty?" zamumlala zmateně Willow.
"Já," přikývla žena. "Napadl tě snad někdo jiný?"
"Ale proč?"
"Je to dlouhý a komplikovaný příběh, Willow, ale nechtěj, abych ho vyprávěla. Byla by to jen ztráta času a…před smrtí tě to stejně neochrání," pokrčila rameny.
"To ty jsi zabila Wesleyho?"
"Zabila? Ne, alespoň prozatím. Pochop to, Willow, připletl se mi do cesty, nemohla jsem připustit, aby všechno zkazil…můj dokonalý plán.
Věděla jsi, že stačí jen tři duše těch, co ji zavřeli, aby se znova otevřela?" zeptala se a mávla směrem k tmavé chodbě, která vedla do hloubi jeskyně.
"Dokážeš si představit, co všechno můžeš dělat, když ovládáš ty dvě největší Brány na světě? Můžu jediným mávnutím přenést peklo na zem a nikdo z vás nic nezmůže. Ani Přemožitelky, ani skvělá čarodějka Willow…"
"Proč to děláš?" zamračila se Will a skryla ruce za zády.
"Jako by všechno muselo mít svůj důvod…" ušklíbla se. "Pomsta. Stačí ti to jako motiv? Byla jsem člověk jako vy, ale kvůli nějaké hloupé věštbě mí lidé rozhodli, že jsem prokletá. Vyhnali mě z domu, pronásledovali mě…byla jsem jen malé dítě, ale ani to jim nevadilo. Říkali, že jsem démon, a tak jsem se jím stala…
Je mi to líto, Willow. Docela ses mi líbila, ale jsi příliš silná a chytrá na to, abys mohla žít…"
"Kde je Willow?" pohlédla Buffy tázavě na Kennedy, když v osm večer začali v obývacím pokoji poradu.
"Nebylo jí moc dobře, šla si lehnout," odpověděla. "Pokud se bude dít něco důležitého, máme ji probudit…"
"To je v pořádku," zavrtěla hlavou Buffy. "A Kimberly?" všimla si prázdného místa vedle Alexe.
"Šla se trochu projít…jestli na něco nenarazí."
"Sama?" zamračila se Buffy.
"Kim je velká holka," zastavil ji Alex. "Postará se o sebe."
"Já jen…měli bychom si dávat pozor, dokud nezjistíme, co se vlastně děje. Nehodlám ztratit někoho dalšího."
V místnosti najednou zavládlo hrobové ticho. Nikdo se zatím během těch dvou dní neodvážil přiznat, že Wesleyho ztratili. Věděli to, ale říct to nahlas bylo něco zcela odlišného. Definitivní.
"Tak co víme? Ať je to cokoli, děje se to tady i v Clevelandu. I Giles je bezradný. Lidé záhadně mizí. Žádné stopy, žádné mrtvoly…"
Spike vedle ní ztuhl. Najednou si uvědomil, že jí zapomněl říct o Roně. Byla tak…vyděšená z toho, co se stalo Wesleymu, a z toho v Clevelandu... Nikdy ji tak neviděl. Buffy byla hrdinka…ale za ty dva roky si zvykla na klid. Věřili, že nic horšího než První zlo už nepřijde. A teď to tu bylo znova. Ještě temnější, bolestivější. Na pár vteřin zaváhal. Měl jí to říct?
"Co knihy?" otočila se k sestře.
"Nic," pokrčila rameny Dawnie. "Teda nic co, by vypadalo důležitě…"
"I když…" ozval se vedle ní Connor. On a Dawnie na sebe tázavě pohlédli a rozhodovali se, který z nich začne.
"I když?" zopakoval Alex. "Sem s ním. ‚I když' bývají vždycky důležitá."
"Něco jsme našli," zamumlala Dawn a bylo na ní moc dobře vidět, že kdyby bylo po jejím, nikdy by s tím nezačínala. Zamračila se a otevřela knihu, která jí doteď ležela na klíně.
"Do toho," pobídla ji Buffy.
Dawn nalistovala správnou stránku a začala číst: "…na všechny, které milují, jejich myšlenka dolehne jako mrak Sudby a přivede je do tmy a zoufalství. Kamkoli půjdou, vyvstane zlo. Kdykoli promluví, jejich slova dají špatnou radu. Cokoli učiní, obrátí se proti nim. Zemřou bez naděje, proklínajíce život i smrt…"
"Už jsem říkal, že ty části s umíráním prostě miluju?" ozval se do ticha Alex s dalším vtípkem, ale nikdo se nezasmál.
"Říkali jim Děti temnoty," pokračoval Connor. "Po tom, co poslední Prastaří zmizeli z povrchu země, zůstaly tu po nich tyhle děti. Byli to lidé, ale měli jisté nadpřirozené schopnosti. Nic výjimečného. Neměli být vyloženě zlí, ale dokážete si představit, jak se na ně ostatní dívali, když se dozvěděli o té věštbě."
"Pronásledovali je," přerušila ho Dawnie. "Vyhnali je z jejich domovů a vlastně je donutili být zlými. Bylo jich deset…provedli nějaké rituály a získali velkou část síly svých předků. Podle téhle knihy zmizelo poslední z Dětí temnoty někdy na konci 16.století. Od té doby o nich nikdo neslyšel…"
"Jsou mrtví…" pokrčil rameny Alex. "Tak proč se s nima vůbec vzrušujeme?"
"Nejsou mrtví," namítl Connor. "Jen zmizeli, někam se schovali a vyčkávají."
"Jsou nesmrtelní?"
"Jsou jako většina démonů. Nijak zvlášť nestárnou, jsou silní, ale existují způsoby, jak je zničit. Rozsekat a zakopat je myslím nejspolehlivější…"
Dawnie si nervózně poposedla.
"A?" pochopila Buffy.
"My…našli jsem ještě jedno proroctví. Je o hodně mladší a ne z tak důvěryhodných zdrojů, ale… podle všeho se jednoho dne Děti vrátí, aby by přivedly zpět na svět svět všechny Prastaré. Jenže země tolik zla neunese, všechno se začne hroutit a pak…"
"…konec," doplnil ji Connor.
"Pokud to má být tak hrozné, proč o tom slyšíme dneska poprvé? Chci tím říct…Giles už na nás vytáhl všechny možné verze apokalypsy a nějak se mi nechce věřit, že zrovna tahle by jeho pozornosti unikla…" zamračil se Alex.
"Tím ‚ne tak důvěryhodný zdroj' jsem chtěla naznačit, že…je to z internetových stránek jednoho lovce mimozemšťanů z Nového Mexika. Přišel s tím asi před patnácti lety a samozřejmě, že mu nikdo nevěřil…" zamumlala Dawn. Proto nesouhlasila s Connorem, aby to řekli ostatním. Byla zvyklá na práci se stovky let starými knihami, pradávnými proroctvími, legendami…
"A my tomu budeme věřit?" ozval se Spike.
Než mu kdokoli stihl odpovědět, zazvonil telefon. Buffy poplašeně vyskočila.
"Zvednu to," zamumlala a pomalu došla ke stolu.
"Haló?" zvedla telefon. Chvíli naslouchala hlasu na druhé straně linky, něco souhlasně zabručela, a když hovor skončil, sluchátko jí vypadlo z ruky a zůstalo se houpat pár centimetrů nad podlahou.
"To bylo z nemocnice," zamumlala to, co všichni už stejně věděli. "Wesley…před pár minutami zemřel."
část třetí