Návrat domů
část třetí"Pst…no tak, neplač, Fred," mumlal Angel ke vzlykající dívce ve svém náručí a konejšivě ji hladil po zádech. "No tak, holčičko, bude to dobré," lhal jí tiše a sám se snažil smířit s tím, co se stalo. Wesley byl mrtvý…asi před půl hodinou mu to zavolal někdo z nemocnice…nejspíš Kennedy, ale nebyl si tím jistý. Slyšel ta slova, ale nepoznával hlas. Nedocházelo mu to. Nechápal, co se stalo. Nevěřil tomu, dokud nepřišel sem a nenašel Fred, jak bezmocně pláče přitisknutá k Wesově mrtvému tělu.
Buffy zamračeně pozorovala Angela objímajícího Fred. Pár kroků od něj stála Darla. Opírala se o zeď a v tváři měla soucitný výraz, který Buffy rozčiloval ještě víc než samotná její přítomnost. Měla být sarkastická, mít nemístné poznámky a chovat se jako správná upíří děvka, kterou byla…ne jako Matka Tereza.
Angel políbil Fred jemně do vlasů a otočil tvář směrem k Buffy. Jejich oči se setkaly a ona cítila, jak se jí sevřelo srdce bolestí. Do očí jí vstoupily slzy, a přestože se snažila s nimi bojovat, zvítězily. Přesvědčovala samu sebe, že je to kvůli tomu, co se stalo Wesovi. Že v tom nehraje žádnou roli Angel, ani Darla a vůbec ne to, že ti dva jsou zase spolu.
Ucítila na rameni jemný dotek čísi dlaně. Zavřela oči a s tichým úsměvem se o ni otřela tváří.
Spike něco tiše zamumlal, setřel jí z obličeje slzy a lehce se dotkl svými rty jejích.
"Ehm…" ozvalo se zakašlání. Všichni sebou překvapeně trhli a otočili se k mladému doktorovi, který vyděšeně svíral v ruce plastikový sáček s peněženkou, klíči a několika drobnými mincemi.
"Chtěl jsem jen…" zamumlal a pokrčil rameny. Vypadal, jako by to bylo jeho první setkání se smrtí; při tom se v podobné situaci musel ocitat téměř každý den.
Při pohledu na sáček v doktorově ruce se Fred ještě víc rozplakala, vytrhla se Angelovi z náruče a pokusila se utéct. Po pár krocích však narazila do Spika a bezmocně se mu svezla k nohám.
"Bude to v pořádku," šeptal, zatímco ji zvedal ze země.
"Vezmu ji ven na vzduch," kývl směrem k Buffy a odváděl Fred směrem k výtahu.
"Co se stalo?" zamumlal Angel nechápavě k Buffy, když se dveře s cinknutím zavřely a výtah se rozjel.
Skryla tvář v dlaních a několikrát se zhluboka nadechla. Byla vyčerpaná a bylo to na ní vidět, ale i přesto ji nemohl nechat být. Potřeboval znát odpovědi, vědět, co se stalo a proč mu kčertu nedali vědět…
"Něco ho…napadlo…před dvěma dny u toho kráteru…já nevím, Angel. Neptej se mě, protože já na to nedokážu myslet. Nechci…" zamumlala a s dalším hlubokým nádechem mu pevně pohlédla do očí. "Proč jsme nešli za tebou? Měl jsi práci, alespoň jsem měla takový pocit," řekla a na pár vteřin se její pohled přesunul z Angela na Darlu. "A stejně bys s tím nic nenadělal. Umřel, stejně jako umřely spousty lidí před ním…a stejně jako umřou spousty lidí v příštích dnech. Nevíš, co se děje…a jediný důvod, proč to nevíš, je ten, že místo aby ses zajímal, co se děje s tvými přáteli, s tvým synem…válíš se tady s tou…" hlas se jí zlomil. Už nedokázala dál předstírat, že se jí nic z toho netýká…
"Nemůžu, Angele…už to nezvládám," vzlykla a rozběhla se směrem k výtahu, ve kterém před pár chvilkami zmizel Spike. Stihla to právě ve chvíli, kdy se zavíral.
Angel zůstal stát jako zkamenělý. Nechápavě zíral na dveře výtahu a hlavou se mu honily stovky protichůdných myšlenek, které nedokázal nijak ovlivnit.
"Bude to tak lepší, věř mi," zašeptala Darla sladce a objala ho rukama kolem pasu.
V tu chvíli se modlil, aby měla pravdu.
"Neměli bychom se chovat…nenápadněji," zamračila se Faith, když Giles stiskl vypínač a obrovské nákupní středisko ozářilo jasné světlo desítek zářivek.
"Kvůli policii a…"
"Myslím, že policie si netroufne jít dovnitř jen proto, že se uprostřed noci svítí. Z toho, co jsem slyšel, se všichni bojí i překročit práh."
"Hm…" zamumlala Faith a pokračovala v průzkumu. Rozhodně neměla v úmyslu přiznávat, že i ona měla jisté problémy s tím přesvědčit se, aby vůbec vešla dovnitř.
"Oni tu snad prodávají prošlé ovesné vločky…" mumlal nechápavě Giles a zamračeně zkoumal krabice s barevnými obrázky. "Nakupuju tu už pár měsíců a nikdy jsem si…"
"Gilesi," okřikla ho Faith a odsunula si z cesty nákupní vozík. Vteřinu nato jí došlo, že něco není správně. Otočila se zpět.
"Gilesi, kde je Robin?" zeptala se a cítila jak jí srdce svírá strach.
"Nevím, dneska jsem ho neviděl. Myslím, že cítí vinu za to, co se stalo Erice a tak potřebuje trochu času, aby…"
Prošel uličkou a uviděl Faith stojící nad nákupním vozíkem, jak k sobě pevně tiskne černou koženou bundu. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Pak sáhla do kapsy a probírala se věcmi v ní, aniž by kteroukoli z nich vytáhla. Peněženka, klíče, skládací nůž…někde na rukojeti je vyryto S láskou Faith. Všechno bylo přesně tak, jak očekávala.
"Faith…" zašeptal bezradně Giles. "To…" Neznamená, že je mrtvý? Že už se nikdy nevrátí? Že nebude zase sama?
"Mohl bys…mohl…" hlas se jí zlomil. Cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. Pustila bundu na zem a bez jediného slova se rozběhla ven z obchodu.
S úsměvem plným uspokojení si prohlížela tři zářivé kuličky vznášející se uprostřed jeskyně. Byla téměř u cíle. Chtěla Kennedy, Dawn nebo někoho jiného ze Sunnydale, ale ta náhoda, která připletla Robina Wooda do cesty jejím kouzlům, přišla jako na zavolanou. Jen žádné další podezření…ne, kdepak, všichni musí žít v obavách z nějakého neznámého děsivého démona tak dlouho, dokud nedokončí svůj úkol.
Rona, Willow a Robin…tři bojovníci, kteří jí pomohou přivést peklo zpět tam, kam patří. Na zem…
Kennedy se zlehka dotkla kliky Willina pokoje a na pár vteřin zaváhala. Bylo skoro poledne a Willow se ještě neprobudila. Připadalo jí to zvláštní, když si vzpomněla, jak neochotně odcházela včera spát.
Když jeli večer za Wesleyem do nemocnice, věřila, že bude lepší ji nebudit. Samozřejmě, že se bude muset dozvědět, co se stalo, ale…bylo to hloupé, ale chtěla jí dopřát ještě chvilku klidu. Chtěla jí chránit, oddálit ten neodkladný okamžik co nejdéle to šlo.
Teď stála tady a věděla, že ta chvíle nadešla. Bude muset vejít dovnitř a všechno jí říct. Uvidí Willow plakat, ale vydrží to, bude ji utěšovat, protože ona je přece statečná. Hrdinka. Přemožitelka. To, čím se stala, s sebou přineslo kromě jiného zároveň i povinnosti být silnější než ostatní. Nebrečet, nehroutit se, držet bolest v sobě…
Tiše zaklela, pevně stiskla kliku a otevřela dveře.
První věc, která ji uhodila do očí, byla Willina prázdná postel. Teprve po pár vteřinách, když se vzpamatovala, z toho co vidí, si všimla kusu bílého papíru, který ležel na polštáři. Váhavě došla k posteli a zvedla ho.
Promiň, miláčku, že jsem odešla bez rozloučení, ale jinak to nešlo. Jsou tu věci, které musím udělat, věci, které musím udělat já sama…a o kterých bude lepší, když nikdo z vás nebude vědět. Neboj se, jsem v bezpečí, a nebudu pryč dlouho…možná pár dní, maximálně týden. Po cestě zpět se stavím v Clevelandu, kdybys tam chtěla počkat.
Miluju tě, nebojte se o mě.
Willow
Kennedy si ten vzkaz přečetla minimálně desetkrát, než jí plně došel obsah těch slov. Will odjela. Bez rozloučení. Bez jediného slůvka varování. To bylo něco, co neměla ve zvyku. Něco, co by Willow, kterou znala, nikdy neudělala. Kdesi hluboko v ní začal hlodat červ podezření a překvapeně se přistihla při tom, jak pečlivě studuje Willowino písmo.
"Wi…" Buffy zůstala zaraženě stát ve dveřích a stejně jako Kennedy před pár minutami i ona nechápavě pozorovala prázdnou postel.
"Odjela," zmohla se Kennedy na jediné slovo a podávala Buffy bílý list papíru, aby se sama přesvědčila.
"Odjela?" zamračila se Buffy a rychle přeběhla očima těch pár naškrábaných řádků.
I ona cítila pochybnosti, ale nedala je na sobě znát. Podala vzkaz zpátky Kennedy, něco tiše zabručela a otočila se k odchodu.
Stála u kuchyňské linky a v rukou ponořených do ledové vody pevně svírala špinavý talíř. Myslela si, že to dokáže. Že se dokáže chovat, jako by se nic nestalo, protože tohle už přece zažila a překonala to. Čekali, že se zhroutí, že se zamkne ve svém pokoji a bude celé hodiny plakat, ale ona je svým chováním překvapila.
Už v tom výtahu, když ji Spike vezl dolů na čerstvý vzduch, si otřela slzy a začala předstírat hrdinství. Váhavě souhlasila s tím, aby se Buffy se Spikem postarali o všechny nutné věci, vrátila se domů a šla Dawnie pomáhat s obědem. Jako jediná se při jídle usmívala, a když se ostatní zavřeli v pracovně nad knihami, pustila se do uklízení.
Setřela stůl, přerovnala věci v ledničce i ve skříni, umyla nádobí, vynesla koš a připravila odpolední svačinku. Celou tu dobu si nepřipouštěla, že se něco stalo. Byl to jen další z těch normálních šedivých dnů jejího života, dnů, které prožívala poslední rok od chvíle, kdy Wesley zemřel. Dnů bez démonů, bez nebezpečí, bez vzrušení…dnů, kdy spíš přežívala než by skutečně žila.
Proč by měla truchlit, když se vlastně nic nezměnilo? Snažila se přesvědčit svůj mozek. Poslední dny byly jako krásný sen, Will jí dala neocenitelný dar - umožnila jí strávit ještě pár dnů s mužem, kterého milovala. Umožnila jí stát se na několik vteřin nejšťastnější ženou na světě. Ale nic netrvá věčně. Dávno poznala, že život je krutý, a že každý nádherný den musí být mnohonásobně splacen dny plnými bolesti a beznaděje. Chtěla být vděčná za to, co mohla mít, a pokusit se jít dál. Věřila tomu, že to dokáže…
Až do chvíle, kdy ponořila ruce do dřezu s vodou na nádobí a bezděčně vyhlédla ven z okna. Slunce právě zapadalo a jí došlo, že to, co v posledních dnech prožila, nebyl sen. Wesley tu skutečně byl, miloval ji, líbal ji, držel ji v náručí, a to všechno jen proto, aby ji zase opustil. Zemřel a ona byla sama. Znova. Zničehonic si uvědomila, že už to nedokáže…všechna ta bolest, kterou se v posledních hodinách snažila potlačit, se zčistajasna vynořila a zaútočila na ni s tisíckrát větší intenzitou.
Položila umytý talíř na desku stolu a znova ponořila ruce do vody. V dlaních se jí zableskl nůž. V tu chvíli poprvé pomyslela na smrt. Stačil by jediný přesný řez a mohla být za pár minut mrtvá. Mohla spolykat prášky. Mohla jít do svého pokoje a skočit z okna, s trochou štěstí by ji těch patnáct metrů dolů zabilo. Existovalo milion způsobů, jakými mohla zemřít. Chtělo to jen jedinou vteřinu, ve které by posbírala dostatek odvahy k nějakému činu.
"Běž si lehnout, dodělám to," Kennedyin hlas byl tichý, přesto zněl naléhavě. Fred se otočila a vzápětí se unaveně pousmála.
Bože, ona to poznala. Tvář Kennedy byla napjatá a plná obav. Stačil ji jediný pohled na Fred, aby pochopila, na co myslí. Chtěla umřít. Chápala ji, ale ani to nebylo důvodem k tomu, aby ji nechala.
"Spánek ti udělá dobře, věř mi," zamumlala Kennedy a objala si rukama paže. "Něco o Will?" zeptala se Fred. I ona vycítila dívčin strach.
Kennedy zavrtěla hlavou. V tu chvíli nevypadala vůbec jako statečná Přemožitelka, spíš jako malá holčička topící se v obavách o někoho, koho miluje víc než svůj vlastní život.
"Ozve se…" zamumlala Fred.
Kennedy si nervózně prohrábla vlasy a najednou si uvědomila, že si nepozorovaně vyměnily role. To ona měla ujišťovat Fred, že všechno bude v pořádku, ne naopak… "Opravu vypadáš vyčerpaně," zašeptala Kennedy.
Fred unaveně přikývla, položila nůž, který dosud pevně svírala, na stůl k ostatnímu nádobí, otřela si ruce a pomalu přešla ke dveřím, ve kterých stála Kennedy.
"Díky moc," zašeptala, letmo se dotkla jejího ramene a proklouzla dveřmi ven…
Ztěžka otevřela oči. Klečela na kolenou, ale ničeho se nedotýkala. Jako by plula v prostoru. Nic nad ní, nic pod ní, nic okolo. Nevěděla, kde je, a ani si nebyla jistá, kým nebo čím je. Člověkem? Pouhou energií? Byla podivně otupělá. Cítila obrovskou sílu. Věděla, že kdyby ji použila, mohla by zjistit, co se s ní stalo. Jenže to nedokázala. Viděla své ruce, ale nemohla je ovládnout, nepatřily jí. Pohybovala se vpřed a bílé světlo okolo ní záhy vystřídaly rozmanité obrazy. Obrazy jejích vzpomínek. Ona a Alex jako malé děti. Buffy s Angelem v Bronzu po tom večeru, co zabil Darlu. Dawnie znuděně sedící v Magic Boxu nad domácími úkoly. Rozesmátá Tara, která právě dostala k narozeninám křišťálovou kouli. Giles. Alex s Anyou. Oz. Všichni její přátelé, mrtví i živí, teď pluli kolem ní v jejích vlastních vzpomínkách. Zavřela oči, ale na tom, co viděla, to nic nezměnilo.
Znenadání narazila do něčeho tvrdého. Překvapeně zamrkala. Nic neviděla, ale najednou chápala, že dál nemůže. Že tam venku je tma a zima a věci, kterých by se měla bát, a že ona chce zůstat tady uvnitř v teple a bezpečí.
Váhavě se dotkla rukou neviditelné zdi. Pálila. Nebo možná byla tak ledová. Zhluboka se nadechla a pokusila se soustředit. Po chvíli si všimla, jak jí konečky prstů prostupují skrz tu podivnou hmotu. Znova se nadechla, pevně zavřela oči a proklouzla tou zdí celá…
Svět kolem ní se změnil. Bílé hřejivé teplo nahradila temnota…ledová, nepřátelská. Připadala si jiná. Obrovská. Nemotorná. Pod nohama cítila tvrdou zem, vzduch kolem ní byl podivně zatuchlý. Když si její oči zvykly na temnotu, začala pomalu rozeznávat obrysy předmětů okolo sebe.
Najednou se jí v hlavě rozjasnilo. Jmenuje se Willow. Přišla sem kvůli Wesleymu a místo toho ji ona… Zabila?
Otočila se a uviděla malou bílou kuličku plující ve vzduchu. Stejnou jako ty dvě předtím… Ano, zabila ji. Zabila a uvěznila ji v tomhle miniaturním vězení…ji, nebo alespoň její duši. Ale jí se podařilo dostat se ven. A když mohla ona, můžou i Wesley a Rona.
Zatmělo se jí před očima. Ztěžka se posadila na obrovský kámen, který pokud si dobře pamatovala, stál uprostřed jeskyně.
Musela myslet. Rozhlédla se okolo a marně hledala jakýkoli východ. Je tady, ale zřejmě se nedostane ven…musí najít Wesleyho a Ronu. Ano, to bude nejlepší. Musí najít ty dva a pokusit se je vysvobodit. Společně budou silnější, najdou způsob, jak se dostat ven a varovat Buffy a ostatní dřív, než ona dokončí svůj plán.
"Darla."
Z Kimberlyiných úst to jméno znělo spíš jako urážka. Přitom jen vyslovila nahlas to, na co všichni ostatní v místnosti mysleli. Každá logická úvaha musela vést k jedinému závěru.
"No tak," zamračil se Spike. On a Connor byli jediní dva, kteří se zdráhali uvěřit, že za tím vším by mohla stát Darla.
"Jaké no tak…když hledáš někoho, kdo by mohl mít na svědomí hrozící konec světa, a máš po ruce jednu z nejděsivějších upírek historie, která se tu náhodou objevila v době, kdy tohle všechno začalo, neexistuje žádné no tak…" zavrtěla hlavou Kimberly.
"Nejděsivějších?" Spike nadzvedl překvapeně obočí, ale dál to nekomentoval. "Jen nechci dělat ukvapené závěry," pokrčil rameny a hned se zeptal: "Odkud vlastně víš o Darle?"
"Všechno jsem jí řekl," ozval se Alex a věnoval Spikovi rozzlobený pohled. Kdepak, ti dva spolu nikdy nemohli vyjít po dobrém. Pár dní předstírají přátelství, ale sotva přijde nějaká krize, zase se objeví to staré známé napětí.
"Má pravdu," zastavila je Buffy.
Spike na pár vteřin uvěřil, že se postavila na jeho stranu, ale pak si uvědomil, jak bláhové by bylo myslet si to. Zvlášť když se jedná o ženu, pro kterou má slabost její milovaný Angel. "Je to přinejmenším poněkud podezřelé," vě
novala Spikovi pohled, kterému se nedalo odolat.
"Nemyslím, že by za tím byla Darla," stál si za svým Spike. Znal ji. Jediné, co zajímalo její pološílenou blonďatou hlavičku, byl Angel. Nikdy by neplánovala konec světa, jelikož to nebyla věc, která by jí mohla vrátit lásku muže, kterého milovala. Ne, tohle byl promyšlený plán nějakého démona…
"Jediný způsob, jak to zjistit, je přesvědčit se na vlastní oči," ozval se Alex. "Myslím, že najít ji nebude problém," ušklíbl se a nějak zapomněl, jak silně těmito slovy zasáhne Buffyino nejcitlivější místo.
"Fajn, půjdeme. Já, Harris, Buffy a Kennedy," rozhodl Spike.
"A já?" zamračila se Kimberly.
"Někdo musí pohlídat děcka," kývl směrem k Dawnie a Connorovi, které jeho označení viditelně naštvalo, "…a Fred." Nechtěl veřejně přiznat, že jí nevěří. Na té holce mu něco nesedělo. Zdála se příliš nevinná a čistá na někoho, kdo by měl každou noc zabíjet upíry…
"Dobře," přikývla a svým sladkým úsměvem vyvolala na Spikově tváři několik dalších vrásek.
"Omlouvám se," zamumlal Alex, když si u dveří oblékal bundu.
"Za co?" pohlédla na něj tázavě Kimberly.
"Za tohle všechno. Mrtvoly, démony, konce světa…chtěl jsem tě vzít na dovolenou, odpočinout si a místo toho…"
"To je v pořádku," zastavila ho Kim a objala ho kolem krku. "Pamatuješ? Jsem Přemožitelka, takové věci jsou na mém denním pořádku," usmála se a krátce ho políbila na rty. "Asi jsem tu měla být..však víš…pomáhat Buffy a ostatním…" "Někdy nechápu, co jsem udělal tak výjimečného, že mi osud zavál do náruče tu nejbáječnější ženu na tomhle světě…" "Nelichoť mi nebo…" nahnula se k němu a cosi mu pošeptala do ucha. O pár vteřin později se Alex hlasitě rozesmál, chytil Kim kolem pasu a vášnivě políbil.
Spike stál ve dveřích a pátravě ty dva pozoroval. Něco na ní bylo podivné…nevěděl co, ani proč ten podivný pocit má, ale… Vypadala čistě, dětsky, ale už dávno poznal, že takoví bývají nejhorší. Démoni, skrývající se pod slupkou nevinnosti.
pokračování příště