O krok blíž
Část první"Pst,miláčku," zašeptala mladá žena k dítěti, které jí v náručí mumlalo něco ze spánku, a volnou rukou otevřela dveře. Vstoupila do rozlehlé haly plné papírových krabic naplněných nejrůznějšími věcmi. Pátravě se rozhlédla kolem sebe. Pár kusů nábytku, které v místnosti zbyly, bylo přikryto špinavými prostěradly, po zemi se povalovaly papíry a na recepčním pultu vytrvale vyzváněl telefon, který nikdo nezvedal.
Sáhla do kapsy pro lísteček s adresou, který dnes ráno objevila v manželově diáři. Souhlasila. Byla na správném místě, ale nejspíš přišla pozdě…
Chtěla se otočit k odchodu, když si všimla mladého kluka s krabicí přeplněnou knihami, který zrovna scházel dolů ze schodů. Na posledním zakopl, a když se snažil získat zpět ztracenou rovnováhu, pár mu jich spadlo na zem. S tichým zaklením se sehnul k podlaze a teprve v tu chvíli si uvědomil, že není sám. "Potřebujete něco?" zeptal se jí zamračeně. Ozvěna jeho hlasu zazněla v téměř prázdné místnosti tak intenzivně, že dítě v jejím náručí otevřelo oči a nadechlo s k pláči.
"No tak, miláčku, teď ne…" zaprosila a pevně ho k sobě přitiskla. Dítě na ni upřelo velké tmavé oči, strčilo si prst do pusy, a jako by pochopilo, co se děje, rozhodlo se pokračovat ve spánku.
"Já…hledám Angel Investigation," zamumlala.
"Tak to je mi líto," pokrčil rameny mladík, "ale přišla jste pozdě. Angel Investigation už neexistuje. Pokud potřebujete detektivní kancelář, můžu vám dát pár adres. L.A. je plné soukromých…"
"Ne," zastavila ho, když začal cosi psát do bločku ležícím na recepčním pultu. "Nepotřebuju detektiva, já…musím mluvit s panem Angelem."
Na chvíli se zamyslel. Podrbal se na čele a pak bezradně pokrčil rameny. "To bude problém…"
"On je snad…." Vyděsila se. Představoval pro ni poslední naději. Když našla jeho číslo v diáři, začala doufat v zázrak. Slyšela o něm spoustu věcí a věřila, že je jediný, kdo může tohle všechno zastavit.
"Ne," pousmál se. "Je živý, ale tuhle práci už nedělá…momentálně už nedělá vůbec nic," pokrčil rameny a vrátil se zpět ke krabici, kterou nechal ležet na schodech. "Tady pomoc nenajdete, slečno…" zopakoval znova. Zvedl krabici a odnášel ji směrem ke dveřím, kde ji postavil k ostatním.
"Musím s ním mluvit…to, co mu chci říct, ho bude zajímat," z jejího hlasu zněl strach a zoufalství. Copak ji mohl odmítnout?
"Dobře," přikývl po chvíli. "Nahoru po schodech, první dveře vlevo…"
"Díky," zašeptala. "Myslíte, že byste mohl…" kývla k dítěti ve svém náručí.
"To ale…" pokusil se protestovat. Nenechala ho. Strčila mu chlapečka do náruče a věnovala mu kratičký úsměv. "Je hodný…můžete ho někam položit a …bude spát." Connor jen bezradně přikývl. Teprve když byla v polovině schodiště, si uvědomil, že se ani nezeptal na její jméno.
Na tváři ho lechtaly sluneční paprsky. Nevrle si přikryl obličej dlaní, ale ani to nezastavilo pronikavé světlo, které ho pálilo do očí. Cosi vztekle zabručel a schoval hlavu pod polštář. Nenáviděl denní světlo! Roky o něm snil, a teď když ho mohl mít, nestál o něj. Oslepovalo ho, spalovalo…připomínalo mu, co všechno ztratil.
Ozvalo se zaskřípání kliky. Dveře zavrzaly a někdo vstoupil do pokoje. Angel se zavrtal ještě hlouběji do přikrývek přesvědčený, že je to jako obvykle Connor. Pokaždé to bylo stejné - dvakrát, třikrát za den mu přinesl nějaké jídlo a pití a snažil se ho přemluvit, aby alespoň na pár minut vylezl ven. Bezúspěšně. Nebyl na to připravený a vlastně netušil, jestli někdy bude. Chtěl zpět lidský život, ale ne za tuhle cenu. Za životy Cordelie, Fred, Wesleyho, Gunna a Spika….nechtěl být člověk, pokud kvůli tomu musel ztratit všechno, co na tomhle světě miloval.
"Eeh," ozvalo se tiché zakašlání, které rozhodně nepatřilo Connorovi.
Angel nadzvedl polštář a překvapeně pohlédl do tváře mladé ženy.
"Já…" zakoktala. "Angel?"
"Jo," přikývl a přestože měl obrovskou chuť zalézt zpět do postele, posadil se a pátravě si ji prohlížel. Neznal ji. Nikoho mu ani vzdáleně nepřipomínala a nechápal, co dělá v jeho ložnici. Chtěl ji vyhodit, ale něco v její tváři ho zastavilo. Vypadala tak bezmocně…
"Kdo jste a co chcete?" odsekl zamračeně.
"Já…potřebuju vaši pomoc," zamumlala místo odpovědi. Čekala hrdinu, gentlemana…někoho úplně jiného. Ne unaveného muže ve středních letech se zarostlou tváří, rozcuchaný vlasy a otráveným výrazem. Představovala si někoho v černém plášti, s mečem…
"Je mi líto, ale s tím jsem skončil," řekl jí to, co Connor před pár minutami. "Myslím, že tohle vás bude zajímat…jde o Buffy Summersovou."
"Buffy?" zamračil se a natáhl se pro zmuchlané tričko, které leželo na zemi vedle postele. Když se oblékl, vstal a přešel pokoj až ke dveřím, kde stála ona. "Co je s Buffy?"zeptal se a chytil ji za paže. Jestli ji jeho stisk bolel, nedala to na sobě zdát.
"Je v nebezpečí…myslím, že ji chtějí zabít," zamumlala. "Mohl byste mě pustit, prosím?" požádala ho.
Když si uvědomil, jak pevně ji svírá, o krok couvl.
"Co je s Buffy?" zopakoval znova.
"Já…nemám ponětí, kde začít…" pokrčila unaveně rameny.
"Od začátku," navrhl Angel. "Nechcete se posadit?" zeptal se a ukázal se na postel. Neznatelně přikývla, posadila se na okraj postele a začala vyprávět. "Já a můj manžel žijeme v Římě…už pár měsíců. Dělá pro vládu, a když dostal místo v Itálii, byli jsme rádi. Zrovna se nám narodil syn a změna prostředí byla přesně to, co jsme potřebovali. Ale on…po nějaké době se začal chovat divně. Mizel na celé noci. Dělal to vždycky, ale dřív aspoň něco řekl… Před pár dny se u nás doma objevila nějaká žena…Italka, právnička z firmy Wolfram a Hart…"
Při zvuku těch slov Angel tázavě nadzvedl obočí, ale nechal ji pokračovat dál.
"Hádali se…já nemám ve zvyku poslouchat cizí rozhovory, ale křičeli tak, že se je nedalo přeslechnout. Nabídla mu práci. Spoustu peněz za to, když někoho zabije. Buffy Summersovou. Zřejmě má na svědomí pár jejich prominentních klientů…já nevím, mluvili italsky a tak dobře jsem jim nerozuměla. Ale vím, že se jí chtějí zbavit a že do toho zatáhli mého manžela. Před dvěma dny zmizel. Bez jediného slova. To ještě nikdy neudělal. Já…nevím, co mám dělat. Neznám nikoho, kdo by mi mohl pomoci…když jsem našla v jeho diáři vaši adresu, bylo to jako…"
"Kdo jste?" přerušil ji.
Vycítil, že nechce odpovědět.
"On by to nikdy neudělal…Pomůžete mi?"
"Znám Wolfram a Hart…umí být přesvědčiví…"
"Nikdy by jí nublížil…nikdy, rozumíte? On ji…miluje," zašeptala. Věděla, že Buffy bude navždy součástí jeho minulosti. Byla výjimečná, stejně jako to, co spolu prožili. Nechápala to, ani se nesnažila. Do teď byl s ní, miloval ji, měli spolu dítě a na to, co bylo, myslet nechtěla.
"Miluje?" zamračil se Angel. "Kdo jste?"
"Samantha Finnová…manželka Rileyho…" zamumlala se slzami v očích. "Tak pomůžete mi?"
Zaklepal na dveře hotelového pokoje. Opřel se o zeď a netrpělivě podupával nohou. Všechno se to událo nějak rychle…Souhlasil, že Sam pomůže, za hodinu seděl v letadle a za sedm stál tady. Uplyne pár vteřin a zase uvidí Buffy. Po dvou dlouhých letech když nebude počítat ten bar, kde ji se Spikem zahlédli. Jenže tentokrát to bude jiné. Až doteď nemyslel na to, co by takhle návštěva mohla znamenat. Věděl jen, že Buffy je v nebezpečí a že ji musí zachránit. Ale…je člověk a Buffy to neví. Až to zjistí, může to hodně změnit. Vždycky se snažil věřit, že jejich vztah má ještě šanci, že stačí počkat na správné místo a správný okamžik. Možná že…
Dveře se otevřely a objevila se v nich Buffy. Na sobě měla župan, vlasy rozcuchané, jako by právě vylezla z postele, a překvapeně na něj mhouřila oči. "Buffy…" pousmál se.
"A…Angele?" pohlédla na něj zmateně.
"Ano," přikývl. Chtěl něco říct, ale nedokázal najít slova. Nechtěl porušit kouzlo toho výjimečného okamžiku, nechtěl udělat nic, co by vedlo k tomu, že začnou mluvit o bolesti, o problémech, o nebezpečí…chtěl stát tady, topit se v jejích očích, vdechovat jemnou, všudypřítomnou vůni jejího parfému.
"Angele," zopakovala jeho jméno, když jí došlo, že je to opravdu on, kdo před ní stojí.
"Buffy, já…můžu dovnitř?" zeptal se. Chodba nebyla nejlepší místo na rozhovor, který je čekal.
"Jsou tři ráno…nespala jsem dva dny. Nemohlo by to…" zadoufala, ale hned zavrtěla hlavou. "Já vím, nemohlo," pochopila a otevřela dveře tak, aby mohl projít dál.
"Promiň, přijel jsem z L.A. a tam…" Tam tři hodiny nejsou? Najednou si připadal hloupě.
"Co se děje, Angele?" povzdychla si.
"Jsi v nebezpečí," odpověděl, čímž ji rozesmál.
"Á zas ta věta…jako za starých časů, co? Počká to chvíli, než se převléknu?" zeptala se, když pochopila, že dneska už se do postele nevrátí.
"Jo, jasně.,,," přikývl. "Já…počkám tu."
"Fajn, bude to jen vteřinka," slíbila a odběhla do ložnice.
Vrátila se za pár minut. V bílém svetru, džínách, s vlasy stáhnutými do ohonu.
"Tak jaké nebezpečí je to tentokrát?" zeptala se Angela, který stal u okna a pozoroval zářící město.
"Wolfram a Hart…tedy jejich římská pobočka…si najali pár vrahů, aby tě uklidili z cesty. Zdá se, že zrovna neprospíváš jejich obchodům," otočil se zpátky k ní a tiše se usmál. Ne, že by na té situaci bylo něco směsného…ale v poslední týdnech toužil jen po jediném, po smrti, a teď tu stál a myslel na to,jak je krásná, jak by ji chtěl obejmout, říct jí, že je člověk a pak…
Usmála se, jako by dokázala vyčíst jeho myšlenky, a sklopila oči k zemi.
"Jo…s holkama jsme zabili pár nebezpečnějších démonů a… díky za zájem, ale není to nic, s čím bych si neporadila. Takové věci řeším každý den, nemusel si jezdit přes půlku světa. Stačilo zavolat…i to by bylo víc, než cokoli z toho, co jsi udělal za poslední dva roky."
"Já?" zamračil se. "Byl jsem tu a ty…"
"Jo, Andrew říkal, že ty a Spike jste se tu objevili. Kde vůbec je? Čeká za dveřmi…" chtěla se jít přesvědčit, ale Angel ji zastavil.
"Je mrtvý, Buffy," zamumlal. Věděl, že tahle chvíle přijde, ale doufal, že ne tak brzy.
"Tak mrtvý? Nemusíš lhát, Andrew mi říkal, že tu byl a že je z nějakého důvodu zase naživu. Naštvalo mě to, ale mlátit ho kvůli tomu ne…" Zmlkla, když si všimla, jak vážný je výraz Angelovy tváře. "Mrtvý?" zopakovala vyděšeně. "Je to dlouhý příběh, Buffy, a zrovna teď na něj není moc času. Jde ti o život. Wolfram a Hart tě chtějí odstranit z cesty a věř mi, že mají prostředky, kterými by to mohli dokázat. Ať mají v plánu cokoli, rozjelo se to před třemi dny, najali si vraha a… Dawn je tady?" vzpomněl si zničehonic na její sestru.
"Ne," zavrtěla hlavou. "Je teď na nějakou dobu v Anglii u Gilese, než…"
Přerušilo ji zaklepání na dveře. Oba na ně překvapeně pohlédli a chvíli zůstali nehybně stát.
"Měla bych jít otevřít…" zamumlala Buffy.
"Ty někoho čekáš?" zeptal se Angel.
"Ne…ale tebe jsem taky nečekala a otevřela ti," připomněla mu.
"Dobře," přikývl. "Ale dávej si pozor a…"
"Riley?!" Buffy nevěřícně pohlédla do tváře svého bývalého přítele. Jenže dřív než stihla cokoli jiného, Angel jí zabouchl dveře před nosem.
"Co to mělo znamenat?" zamračila se a znova sáhla po klice.
"Právě to jsem ti nestihl říct…ten vrah, kterého Wolfram a Hart najali, je Riley…"
"Riley?" zopakovala zmateně Buffy. Dveře se zatřásly, jak se je někdo pokusil vyrazit.
"Je odsud jiný východ?" zeptal se Angel a začal se rozhlížet po pokoji.
"Ne," zavrtěla hlavou, stále neschopná uvěřit tomu, co jí říkal. Riley ji chce zabít? Riley ji…
"Okno…" napadlo Angela. Dveře pod náporem útočníku zapraskaly - bylo jen otázkou pár vteřin, než se dostanou dovnitř.
"Jsme v dvanáctém patře," připomněla mu Buffy. "Kolik jich tam může být? Tři? Čtyři? Tohle ještě zvládneme, ne?"
Nečekala na odpověď a otevřela dveře. Muž, který se je právě pokoušel vyrazit, ztratil rovnováhu, vlétl do pokoje a zakopl o stůl. Angel sebral ze stolu těžký popelník a hodil ho napůl omráčenému útočníkovi na hlavu dřív, než se stihl vzpamatovat. Teď asi nebyla nejvhodnější chvíle na to začínat s tím, že je člověk a tudíž nemá svou sílu…
"Nemohli byste mi konečně dát pokoj," zavrčela vztekle Buffy a praštila do obličeje dalšího muže ve vojenských maskáčích, který stál vedle Rileyho. Čtvrtý mezitím proběhl do pokoje a pokusil se napadnout ji zezadu, Angel naštěstí zasáhl včas a tvrdou ránou do hlavy ho poslal k zemi.
"Ahoj," usmála se Buffy naštvaně na Rileyho. "Jsem ráda, že tě vidím, ale byla bych radši, kdyby to bylo za jiných okolností…"
Na schodech se ozval dupot bot…Buffy to odhadovala na šest až osm mužů. Čekala Rileyho útok, ale on místo toho o pár kroků couvl, vytáhl z kapsy malou křišťálovou kouli a začal odříkávat nějaká podivná slova.
"Co to…" podivila se Buffy. Riley kouzlí? Než se z toho zjištění stihla vzpamatovat, Angel jí chytil za ruku a rozběhl se směrem k výtahům.
"Co to děláme?" zamračila se a donutila ho zastavit.
"Prcháme…"
"Ale já nechci utíkat…" namítla.
"Prosím," zavrčel. Od schodů k nim mířilo šest mužů, a tak ho Buffy přece jen poslechla. Dveře výtahu už se pomalu zavíraly, když se jeden z nich pokusil skočit dovnitř. Angel o krok couvl, ale Buffy se mu statečně postavila. Vrazila mu pěst do obličeje a vzápětí překvapeně ucukla. Muž zakolísal a pokusil se o další útok, to už se ale dveře s cinknutím zavřely a výtah se rozjel dolů.
"Kčertu," zaklela Buffy a usilovně si foukala na naraženou ruku. "Sakra, sakra, sakra," opakovala to slovo dokola, jako by jí mohlo ulevit od bolesti.
"Sakra?" pohlédl na ni tázavě Angel.
"Bolí to," postěžovala si a překvapeně si prohlížela rudnoucí ruku. Zamračila se, když jí došlo, co se děje, a pak ho vší silou praštila do hrudníku. Ani to s ním nepohnulo…
"Sakra," došlo mu, co se stalo.
"Riley…ten bídak mi vzal moji..." zamumlala a dostala velkou chuť vrátit se zpět a pořádně ho zmlátit.
"Nepředpokládám, že tu máš auto," zamumlal Angel, když se výtah znova otevřel a oni vystoupili do garáží.
"Mám…jen jsem nepředpokládala, že ho budu ve tři ráno potřebovat, takže klíčky zůstali v pokoji."
"Které?" zeptal se. Buffy ukázala na červenou korvetu, která stála kousek od vchodu. Tázavě na ni pohlédl, ale ona jen pokrčila rameny.
Angel přeskočil dvířka, posadil se na sedadlo řidiče a sehnul se pod palubní desku.
"Neříkej mi, že…"
"Jedem," rozkázal jí, když se o pár vteřin později ozval zvuk nastartovaného motoru.
"Je tu ještě něco, co bych měla vědět?" zeptala se.
"Vlastně ano…" zaváhal. "Ale teď na to není ten nejvhodnější okamžik…"
Jeli po silnici na sever od Říma. Cesta ubíhala rychle, nekonečná políčka střídala malé vesničky, ve kterých by nebylo těžké ztratit se třeba do konce života. Netušil kam jede, ale na tom ani nezáleželo… Riley je bude hledat a najde je, ať pojedou kamkoli. Bylo jen na nich, kolik času se jim podaří získat.
Buffy po pár hodinách usnula s hlavou opřenou o jeho rameno. Vypadala unaveně, a tak ji nechal.
Svítalo, když zastavil před malým penzionem v jednom z těch anonymních městeček. Otočil se k ní a chvíli zamyšleně pozoroval její klidnou tvář. Měl by ji vzbudit, uvědomil si nepříliš radostně. Jenže pak nevyhnutelně muselo přijít vysvětlování, proč se ještě nerozpadl v prach. Když před půldnem odjížděl z L.A. nečekal, že to bude takové…tak rychlé. Chtěl jí toho hodně říct, vysvětlit jí, proč udělal některé věci, proč odešel a taky proč věří tomu, že tentokrát by to mohlo být jiné.
"Angele," vyrušil ho z přemýšlení Buffyin tichý hlas.
"Kde to jsme?" zeptala se a nechápavě se rozhlížela okolo sebe.
"Nevím…říkal jsem si, že by sis třeba chtěla odpočinout," zamumlal a kývl směrem k penzionu.
Chvíli si rozespale prohlížela bílé stavení s obrovským štítem se sluncem a nějakým nápisem v italštině, kterému nerozuměla. Na každém okně truhlík s barevnými květinami a takové ty kostkované závěsy, co lidem připomínají venkov. Před domem pár pobíhajících psů a ve dveřích zamračená žena, která zvědavě pozorovala jejich auto. A všechno to ozářené ranním…
Nechápavě se otočila zpátky k Angelovi.
Byl tam a nervózně se usmíval. Věděl, že jí to došlo, ale neměl ponětí, jakou reakci má čekat. Bude šťastná? Nebo mu předvede žárlivou scénu jako vystřiženou z nějakého vášnivého italského seriálu?
"Ty…" zmohla se na jediné slovo. Nevěřícně zavrtěla hlavou, vystoupila z auta a vydala se ke vchodu do hotýlku. Napadlo ji, že možná ještě spí. Sní nějaký hodně podivný sen, v němž se jeden její bývalý proměnil z démona v člověka a ten druhý ji pro změnu plánuje zabít. Jasně…za chvíli se probudí, zajde si na snídani, stráví hezké dopoledne s nějakou kamarádkou a večer...
"Buffy…" dohonil ji ve dveřích. Pevně ji chytil za paži a donutil ji pohlédnout mu do očí. "Chtěl jsem ti to říct, jen jsem nevěděl jak…" zamumlal omluvně.
"Já…" nadechla se k nějaké odpovědi, ale vzápětí si všimla zvědavého pohledu ženy za recepčním pultem. "Teď ne, Angele…"
Celý den s ním nepromluvila. Nevěděla, jestli má být vděčná nebo se zlobit. Ať to probírala z kterékoli strany, to, co cítila, bylo plné rozporů. Angel byl člověk. To byla skvělá novinka, ne? Jenže…Angel byl člověk…jak dlouho? Dny? Týdny? Měsíce? A ani se neobtěžoval sdělit jí to. Měla právo vědět to. Když tenkrát v Sunnydale před závěrečnou bitvou říkal, že jednou by třeba mohli... měl na mysli tohle, ne?
"Vím, že se zlobíš…" pokusil se Angel už po několikáté od jejich příjezdu začít rozhovor.
Buffy se zamračeně natáhla pro časopis pohozený na stolku v pokoji, který si pronajali, a otevřela ho někde uprostřed. Byl italsky, takže mu nerozuměla, ale rozhodně neměla v úmyslu dát to před ním najevo.
"Nemůžeš pořád jen mlčet…"
Trucovitě otočila další stránku.
"Nechtěl jsem ti…" jeho větu přerušilo hlasité zahřmění, které Buffy vyděsilo tak, že dezorientovaně vyskočila z gauče, zakopla o Angelovy natažené nohy a spadla mu rovnou do náruče.
"Nikdy by mě nenapadlo, že se budeš bát bouřky," zasmál se Angel, využil situace a pevně ji k sobě přitáhl.
"Nebojím se," zavrtěla hlavou a pokusila se vyprostit jeho objetí. Jeho sevření však bylo pevné. "Je jen těžké být…bezmocná."
"Tímhle už jsme přece prošli. Nejsi bezmocná," namítl a s tichým úsměvem ji pohladil po tváři.
"Já vím," přikývla zamyšleně. "Mám zkušenosti a zažila jsem toho tolik, že se dokážu účinně bránit i bez své síly, ale je divné nemít ji…" pokrčila rameny.
"O tom mi povídej," pousmál se.
"Máme teď spoustu času…" začala.
Angel přikývl. Nemělo cenu prchat. Museli se jen skrýt a čekat, až Alex najde vzkaz, který mu Buffy nechala na záznamníku, a s Přemožitelkami jim přijdou na pomoc.
"Takže už se mnou mluvíš?" pousmál se.
"Chci vědět, co se stalo…"
"Je to moc dlouhý příběh," pokusil se vycouvat.
"Angele," zašeptala prosebně. "Máme dost času na dlouhý příběh," dodala, když se neměl k žádné odpovědi.
Prohrábl si rukou vlasy a pevně zavřel oči. Nechtěl na to myslet. V posledních hodinách mu ona a strach o její život umožnily zapomenout na bolest, ve které se uplynulé týdny utápěl. Nemyslel na smrt Wesleyho, na Illyriino tělo roztrhané na kusy, na Gunna pomalu umírajícího jen pár kroků od něj, na Spika, ze kterého nezbylo víc než jen hromádka popela… Dokonce chtěl věřil, že všechno tohle zůstalo v L.A., zamčené v pokoji, ze kterého dlouhé týdny nevycházel… Ale jak se zdá, stačila jediná věta, aby ho ty vzpomínky dostihly i tady, tisíce kilometrů daleko.
"Já…nedokážu o tom mluvit," zamumlal upřímně. "Některé věci jsou…taky se tě neptám, jak to bylo s tebou a Nesmrtelným a…"
"Ty…" překvapeně se zamračila, než si uvědomila, že on a Spike byli tenkrát v Římě a Andrew jim všechno musel říct… "Bylo to kouzlo."
"Cože?"
"Nemyslím tím, že by na mě použil nějakou magii," opravila se, "ale je to po čertech okouzlující chlap. Působí tak na všechny ženy. Prostě…stačí když se usměje, pronese něco o tom, jak jsi krásná, a tvoje zábrany jsou pryč. Navíc jsem byla snadná kořist. Opuštěná, se slabostí pro…ehm…neobyčejné muže. Spike byl mrtvý, nebo jsem si to alespoň myslela, a po tom všem jsem za tebou jít nedokázala a…
Je to za mnou, Willow mě z toho dostala."
"Kouzlem," odhadl Angel.
"Ne," zavrtěla hlavou. "Vlastně spoustou studené vody," zasmála se. "Můj příběh znáš a teď ty…"
"Buffy, já…" zaprotestoval. Pravda jí mohla ublížit a to on nechtěl. Ne teď, když byla slabá a bezbranná a vlastně ani potom.
"Angele, Spike je mrtvý a ty jsi člověk. Myslíš, že si nezasloužím vědět, co všechno k tomu vedlo?" upřela na něj prosebně své nádherné zelenkavé oči.
"Je to komplikovaný příběh," zamumlal a přitáhl si ji o něco blíž. Líbilo se mu, jak její tělo příjemně hřeje. Vdechoval jemnou vůni jejích vlasů, a přestože ho honila parta zabijáků a Buffy ho teď nutila myslet na věci, které by raději zapomněl, cítil se šťastný.
"Nemám ponětí, kde začít," zašeptal.
"Spike…" poradila mu.
"Spike…on…po tom, co se stalo v Sunnydale se objevil v L.A….ovšem jako duch. Fred se ho…znala jsi vůbec Fred?" vzpomněl si.
Buffy zavrtěla hlavou.
"Pracovala se mnou a…snažila se Spikovi vrátit jeho tělo….jí se to sice nepovedlo, ale někomu jinému ano…a pak Spike zůstal u nás.
Víš, já…poslední rok jsem řídil losangelskou pobočku Wolfram a Hart. Neptej se mě, proč jsem to udělal, protože bych musel mluvit o věcech, které by se ti nelíbily. Věřil jsem, že s tím, co nám můžou poskytnout, pomůžeme více lidem. Že můžeme mít moc i peníze a přitom být stejní jako předtím. Chránit slabé a nevinné, zachraňovat svět…
Vtáhl jsem je do toho, Buffy…a všechny jsem je zabil. Fred, Wesleyho, Gunna, Spika…"
Bylo to zvláštní, ale cítil úlevu. Jakoby ke smíření s bolestí stačilo přiznat si ji, vyslovit ji nahlas. Mluvil o firmě, o smrti Fred a příchodu Illyrie, o Eve a Lindsayovi, o té noci v temné uličce…vyhnul se sice některým věcem jako byli Cordelie a Connor…ale s každou větou to bylo jednodušší.
Buffy mu tiše naslouchala s hlavou položenou na jeho ramenu.
"A to, že jsi člověk…"
"Shanshu," pousmál se Angel a při zvuku toho slova ho zamrazilo. "Věštba, podle které má upír s duší možnost jako odměnu za své činy získat zpět své lidství. Roky mě to nutilo bojovat dál, i když jsem měl tisíckrát chuť to vzdát. Myšlenka na to, že my dva máme ještě naději, mi dodávala sílu.
Ale pak jsem zjistil, že i Spike má duši, a došlo mi, že Shanshu nemusí být nutně o mně. Přestal jsem doufat…bože, dokonce jsem se toho i vzdal, ale někomu to nestačilo. Jsem člověk, ale chvílemi si nejsem jistý tím, že je to odměna…spíš trest nebo možná hra…"
Mlčela, snažila se srovnat si všechno, co jí tu říkal. Ztratit Spika a Anyu tenkrát v Sunnydale bylo těžké, ale on přišel o všechno… nedokázala si představit, jak moc to muselo bolet.
"Až tohle skončí…odejdeš?" zeptala se. Tázavě na ni pohlédl. Čekal jinou otázku…myslel si, že bude chtít vědět spoustu věcí o Spikovi a ona…
"Budeš chtít, abych odjel?" zašeptal.
Místo odpovědi se zamračila.
"Slyšel jsi to?" zeptala se, vyprostila se z jeho objetí a vyskočila na nohy. Než stihnul odpovědět, dveře se rozlétly a pokoj se naplnil štiplavým dýmem. "Neutíkejte a nic se vám nestane," poznala Rileyho hlas.
Zatoužila zareagovat nějakou vtipnou poznámkou, místo toho se rozkašlala. Z očí jí začaly téct slzy. Otřela si tvář rukávem svetru a udělala několik tápavých kroků do míst, kde před chvíli stál Angela.
Postava, do které narazila, Angelovi rozhodně nepatřila.
"Jsem rád, že se zase vidíme," usmál se Riley. Byla to poslední věta, kterou si pamatovala. Pak jí někdo přitiskl na ústa páchnoucí hadr a svět kolem ní se zastavil.
Omámeně otevřel oči. Byl ještě napůl v bezvědomí, takže mu chvíli trvalo, než si uvědomil, kde je a co se stalo. Ruce měl svázané nad hlavou řetězem. Cítil krev, která mu vytékala z rány na čele. Slyšel hlasy, ale nevěděl, komu patří, ani co říkají. S bolestivým syknutím pootočil hlavu, aby zjistil, že Buffy visí ve stejné poloze jen pár kroků od něj. Oči měla zavřené, světlé vlasy na temeni slepené krví.
Natáhl nohu a jemně do ní kopl.
"Buffy, vzbuď se," zamumlal. "No tak, prosím…"
Halou se rozlehly dunivé kroky. Otočil hlavu směrem k hromadám krabic, odkud se prve ozýval ten rozhovor. Ještě stihl zahlédnout vysokou mužskou postavu ve vojenské uniformě, dřív než částečně strachem a částečně vyčerpáním znova omdlel.
Když se vzbudil podruhé, Buffy už byla vzhůru a zamračeně pozorovala podivnou dvojici stojící před nimi.
Riley držel v jedné ruce samopal, druhou se zamyšleně drbal ve vlasech. Žena vedle něj svírala v dlani velký řeznický nůž a s očima naplněnýma touhou a očekáváním si jím přejížděla přes hrdlo.
"Á…podívejme se, kdopak se nám probudil," usmála se, když si ho všimla.
"Dru?" zamumlal zmateně Angel.
"Ano, přesně tak," přikývla. "Zdravá, celá, živá…tedy ne moc živá," opravila se a začala nožem opisovat ve vzduchu malé kroužky.
"Kde jsme to skončili?" pohlédla tázavě na Rileyho.
"Zrovna jsi mluvila o tom, jak ti nakopu zadek," ozvala se rozčileně Buffy.
"Aha, už si vzpomínám," ignorovala ji Drusilla. "Zrovna jsem se rozmýšlela, jestli bude lepší zabít tebe," mávla nožem směrem k Buffy, "a pak z něj udělat upíra. Anebo ho kousnout a koukat se, jak tě Angelus zabíjí…"
"Nemůžeš ji zabít," ozval se Riley. "Chtěli přece, abychom ji přivedli…"
"Mrtvou nebo živou," doplnila ho Drusilla. "No tak, vojáčku, co myslíš, že s ní pak udělají? Pustí ji domů? Jim je to jedno a já si aspoň trošku pohraju a ušetřím jim práci…"
Riley se zamračil, ale neprotestoval.
"Bylo by příjemné zabít tě," usmála se na Buffy. "Ale když to nechám na něm," udělala pár kroků k Angelovi a ostrými nehty ho pohladila po tváři, "bude to víc vzrušující."
"Jasně, není nad pořádný vzrůšo," ušklíbla se Buffy. "Ale co kdybych já kousla tebe?" navrhla a ze všech sil zatáhla za řetězy. Ani s nimi nepohnula.
"Ubohá slabá Přemožitelka," povzdychla si smutně Dru a přejela Angelovi rty po tváři. "Vidíš, jak si hraje na hrdinku a přitom se třese strachem? Ještě pořád se ti líbí?"
"Zabij mě, jestli ti to udělá radost, ale ji nech být," navrhl jí Angel. "Je neškodná…"
Jeho nabídka však Dru jen ještě víc rozesmála.
"Bohužel, funguje to jen osmačtyřicet hodin," řekla zklamaně. "Ale i kdyby ne, přece si nemyslíš, že ji nechám jen tak odejít a připravím se o všechnu zábavu? No tak, Angele, přece nejsi takový hlupák…" Zatřásla hlavou a její tvář se změnila v upíří.
"Jsi připravený, miláčku?" přejela Angelovi rukou po hrudníku. "Bude to bolet…ale jen chviličku, a pak už to bude jen krásné…" Roztouženě mu olízla krk a pak se do něj hladově zakousla.
Buffy něco vykřikla, ale ve stejný okamžik vtrhla do skladiště skupina Přemožitelek v čele s Alexem a Andrewem. Vzduchem svištěly šípy…několik únosců se proměnilo v prach, další se zasténáním padali na zem, podle toho zda se jednalo o Drusilliny upíry nebo Rileyho muže.
Dru překvapeně zvedla hlavu, ústa rudá od Angelovy krve. Těsně kolem ní prolétl šíp a zabodl se Angelovi do ramene. Ani to necítil, v tu chvíli už byl několik vteřin v bezvědomí.
Drusilla se kolem sebe rozhlédla, a když jí došlo, že nemá šanci zvítězit, zavelela k ústupu. Ona, Riley a pár vojáků zmizeli někde na druhé straně skladiště, zbytek nepřátel mladé Přemožitelky zneškodnily.
"Buffy, jsem rád, že jsi v pořádku," zamumlal Alex a hrnul se ji rozvazovat.
"Napřed pomoz jemu," rozkázala mu Buffy a vyděšeně pozorovala Angelovo bezvládné tělo.
"Bude v pořádku?" zeptala se.
Doktor, se kterým mluvila, měl na čele hluboké vrásky. Nejspíš od toho neustálého mračení, napadlo ji. Zamyšleně si ji prohlížel - nejprve náplast na hlavě (nějaký mladý doktor z pohotovosti ji poslal na milion vyšetření, přestože se ho snažila přesvědčit, že je v pořádku. Nakonec mu nezbylo než souhlasit…ale přece jen, byl to doktor, tak jí ránu alespoň zalepil a předepsal jí prášky proti bolesti.), pak tmavé kruhy pod očima, ušpiněný svetr a roztržené kalhoty…podrbal se ve vlasech a váhavě přikývl.
"Ztratil hodně krve. Rána na rameni není tak vážná, šíp (při tom slově se ještě víc zamračil) naštěstí minul všechno důležité…naopak to kousnutí…"
Buffy měla pocit, že počet vrásek na doktorově čele se ztrojnásobil.
"…kousnutí..." zopakoval to slovo zamyšleně, protože stále nedokázala pochopit, kde k takové ráně přišel. "…kvůli tomu kousnutí ztratil spoustu krve, ale ano…myslím, že bude v pořádku," přikývl a zamyšleně otevřel složku s papíry, kterou do teď svíral v ruce. "Myslím, že s vámi bude chtít mluvit policie…"
"Jistě," povzdychla si roztržitě Buffy a zamyšleně pohlédla na dveře, které vedly do Angelova pokoje. "Mohla bych…"
"Ano…" souhlasil. "Ale jen na chvíli, měl by si odpočinout…"
Tiše pootevřela dveře a nakoukla do pokoje. Ležel na posteli a zamyšleně hleděl do stropu. Na krku měl silný obvaz a ve tváři cosi nepřítomného...
"Ahoj," zašeptala, aby ho moc nevyděsila. Překvapeně na ni pohlédl, jako by ji v první chvíli ani nepoznával...Pak mu přes rty přelétl tichý úsměv.
"Víš, jak jsem se bála?" vyčetla mu a posadila se na okraj postele. "Myslela jsem, že jsi mrtvý..."
"Cítím se tak," zašeptal. Špatně se mu mluví, uvědomila si, když mu ruka po prvním slovu vyletěla ke krku. Do očí mu vyhrkly slzy bolesti...
"Budu mluvit já," rozhodla a jemně ho pohladila po ruce. "V posledních hodinách jsem hodně přemýšlela. Od chvíle, kdy nás v tom skladišti zachránili, nedokážu myslet na nic jiného, než na to, jak moc jsem se bála, že bych tě mohla ztratit. Já…nebála jsem se umřít, Angele… bála jsem se žít, kdybys zemřel ty. Jsi člověk. V první chvíli mě to vážně naštvalo," pousmála se a propletla prsty své ruky s jeho.
"Ale teď…jsem ráda, že jsi tu, a už tě nenechám odejít. Nebo nechám, ale půjdu s tebou. Tohle si přece chtěl, ne? Odešel si s tím, že si zasloužím někoho normálního. Fajn, jsi normální…
Na tomhle světě neexistuje nic, co by Buffy Summersovou zastavilo, když si umane, že něco opravdu chce. A teď chci tebe. Už mě nebaví bojovat, doufat, co by, kdyby… Chci být s tebou. Od teď až do smrti…"
"Až do smrti," přikývl jemně.
"Budiž…právě jste byl odsouzen k doživotnímu vězení v náručí Přemožitelky," zasmála se a něžně ho políbila na čelo.
"Půjdu domů, dám si sprchu, obléknu si na sebe něco čistého a pak se vrátím a už se mě nikdy nezbavíš," navrhla.
Angel s úsměvem přikývl.
"Miluju tě," zašeptal.
"Pamatuj si to, budu to vyžadovat nejméně stokrát denně…" zasmála se.
"Nikam mi neuteč," požádala ho ještě ode dveří a poslala mu vzdušný polibek. "Hned se vrátím…"
"Až do smrti," povzdychla si Drusilla opřená o Angelovu postel. "Kdyby tak věděla, že to nepotrvá ani deset minut…"
Angel bezmocně pozoroval, jak mu Dru odmotává z krku obvaz. Byl omámený sedativy a nedokázal se ani pohnout.
"Až do smrti…"
část druhá