O krok blíž
část druhá"Dobré ráno, ospalče." Buffy otevřela oči.
"Už jsme mysleli, že se neprobudíš," usmála se její sestra, přešla k oknu a roztáhla závěsy. Do pokoje proniklo jasné sluneční světlo, které Buffy přinutilo přivřít oči. "Spala jsi jak zabitá."
"Dawnie?" zamumlala zmateně a posadila se. Všechno ji bolelo, jako by strávila celou noc na hlídce. Strávila? Pokoušela si vzpomenout, ale všechno bylo podivně zamlžené, nic nedávalo smysl. Jen pár útržků. Angel v nemocnici. Drusilla. Riley…ne, nejspíš se jí to jen zdálo. Přejela si rukou po obličeji a zhluboka se nadechla. Asi se praštila do hlavy. Proto ta bolest. Proto je tak zmatená… Rozhlédla se okolo. Byla ve svém pokoji, ve své posteli. Doma v Sunnydale. Tak to mělo být, ne? Tak to přece bylo v pořádku a… "Co se stalo, Dawnie?" pohlédla tázavě na svou sestru stojící nehybně uprostřed pokoje s rukama zastrčenýma v zadních kapsách džín, jako by na něco čekala. "Co se stalo?"
"Musím ti něco říct," zašeptala Dawn tajemně a posadila se na okraj Buffyiny postele. "Je to moc důležité." Sehnula se k zemi a zvedla z ní malou dřevěnou krabičku, kterou vzápětí položila Buffy do klína. "Musíš ji chránit," usmála se tiše. "Giles ti ji svěřil, protože věděl, že jedině ty to dokážeš, jedině ty je můžeš ochránit." Pohladila vyřezávané víko skříňky. Její tvář zničehonic zvážněla. "Je to důležité, Buffy. Musíš ji chránit, jedině tak můžeme všichni přežít. Nesmíš nám vzít naději."
"Co je v ní?" zeptala se zmateně Buffy. Nechápala, co se to tu děje. Co jí to Dawnie říká? A co to má společného s Gilesem. "Co je v té skříňce, Dawn?"
"Naděje…"
"Myslíš, že je tu nějaká naděje, že bychom mohly…Buffy, ty mě vůbec neposloucháš!"
"Cože?"
Willow se na ni vyčítavě zamračila a nepřestávala ťukat tužkou do stolu.
"Kde je Dawnie?" zamumlala Buffy zmateně a rozhlédla se okolo. Seděly ve školní knihovně. Muselo být okolo poledne, protože všude byly spousty studentů. Někteří spěchali na další přednášku, někteří si ještě na poslední chvíli pročítali poznámky k testu, spousta jich využila slunečný den k posedávání venku na trávníku a… "Něco se děje…"
"S Dawnie? Mělo by? V posledních dnech vypadala trochu utrápeně, ale v jejím věku je to naprosto normální. Určitě to bude nějaký kluk nebo…když už jsme u kluků, podívejme, kdo je tu," usmála se Willow a kývla ke vchodu do knihovny.
Než se Buffy stihla otočit, objaly ji kolem pasu silné paže. "Ahoj, krásko," Riley ji políbil do vlasů. "Willow," mrkl na její přítelkyni, která se na něj na oplátku zářivě usmála. "Jak je?"
"Zrovna jsem se chystala říct Buffy o co přišla, když chyběla na poslední přednášce profesorky Walshové, kde jsme…"
"Riley?" otočila se k němu zmateně Buffy. Hlavou jí probleskla vzpomínka. Malá zářivá koule. Vade retro in tu… Riley se přestal usmívat a jeho oči potemněly. Sklonil se k ní. "Měla bys jim dát to, co chtějí," zašeptal jí do ucha.
"Nechápu to. O čem to mluvíš, Riley?"
"Musíš jim to dát, Buffy, je to moc důležité, je to jediná cesta. Když jim to nedáš…"
"Když mi to nedáš, budu tě muset zabít, a oba víme, že by to byla velká škoda. No tak, Buffy, nebojuj se mnou. Dej mi to," lehce jí přejel rty po krku. Zatřásla se. Strachem. Vzrušením. Pevně zavřela oči a doufala, že až je znova otevře, tohle bude pryč. "Nemusí to bolet, když budeš spolupracovat. Nechci ti ublížit a ty to moc dobře víš," přejel jí dlaní po obličeji. Otevřela oči. Byl tam. Tvář, kterou velmi dobře znala, přesto jiná. Plná zloby a nenávisti. Ne, tohle už ne…
"Co se to s námi stalo?" vzlykla a kousla se do rtu. Cítila, jak jí po tváři tečou slzy. "Proč? Nechápu to…" Ruce měla svázané za zády. Držel ji pevně za paže a jeho sevření jí nedovolovalo sebemenší pohyb. Ne že bych chtěla… Byla unavená, zmatená a toužila jen po tom, aby to skončilo. Aby všechna ta bolest zmizela. Nezáleželo na tom, co ji to bude stát…neměla co ztratit, když všechno, na čem záleželo, bylo už dávno pryč… "Nebraň se tomu," zašeptal a vzal její špinavou tvář do dlaní. Donutil ji pohlédnout mu do očí. "Víš, že ti můžu pomoc. Stačí jediné slovo a všechno bude jinak. Budeme spolu…to přece chceš, ne? Všechno to zastavíme. Dobro, zlo…všechno je stejné, Buffy, záleží jen na tom, odkud se na svět díváš. Jsi ten kdo vládne nebo ten kdo se nechá ovládat? Může nám patřit celý svět, Buffy, stačí jen jedno jediné slovo…"
"Ne, nemůžu," vzlykla.
Zklamaně pokrčil rameny. "Nevadí, dokážu to i bez tebe," zašeptal a jeho tvář se změnila v upíří. "Mohla si to všechno zastavit."
"Nemůžeš ho zastavit, Buffy. Už ne. Je pozdě."
Nebe nad ní bylo jako moře ocelově šedé s pár tmavými, téměř černými cákanci. Vypadalo zvláštně, neuvěřitelně, jak z nějakého katastrofického filmu. Nedokázala z něj spustit oči. Ve vzduchu visel déšť a ještě něco dalšího…zvláštní pocit, který ji tížil na hrudi. Beznaděj. Strach. O krok blíž ke konci. Možná už zbývá jen poslední krok, možná už stojí na kraji útesu a stačí malinký pohyb a všechno bude pryč… Oblohu rozčísl blesk. Instinktivně se přikrčila, ale hrom nepřišel. Nic. Absolutní ticho.
"Je to tvoje vina, Buffy. Měla jsi zastavit Angela, dokud byl čas." Ten hlas k ní přicházel odkudsi z dálky. Konečně se přinutila odtrhnout oči od nebe.
Seděla na trávě na zahradě velkého starého domu. Anglického, řekla by. Ale co by dělala v Anglii? Ještě před pár minutami seděla ve svém domě a… Přestávala to chápat. Co se stalo? "Je mi to líto, Buffy. Měl jsem být s tebou, předvídat to."
"Gilesi?" Najednou seděl na trávníku před ní. Ruce a obličej, jediné části jeho těla, které nezakrývalo oblečení, měl pokryté modřinami a škrábanci, z rány na čele mu stále ještě tekla krev. Chytil ji za ruku a konejšivě se usmál. "Je mi to opravdu líto, nikdy jsem neměl doufat, že to dokážeš zastavit sama."
"Gilesi," šeptla.
"Ne, Buffy. Je konec. Všichni jsou mrtví a my…"
"Ne" vzlykla a zavrtěla hlavou. "Ne, to nemůže, nejde…já…."
"Buffy, Buffy!!"
"Ne," zavrtěla hlavou. "Ne, to ne…" po tváři jí tekly slzy.
"Buffy!"
Někdo ji chytil za ramena a zatřásl s ní. "Buffy, probuď se, byl to jen sen. Nic se nestalo, jsi v pořádku," ruce ji pevně přitiskly k něčemu teplému a pevnému. Ten hlas ji pomalu vrátil do reality.
"Alexi?" pohlédla na něj překvapeně skrz slzy. Najednou jí to došlo. Nic z toho nebyla pravda. Byl to jen sen. Byla v hotelu, ve své posteli, všechno bylo v pořádku a…k čertu, hlava ji bolela jako by celou minulou noc propila.
"Co tu děláš?" zamračila se a odtáhla se od něj, aby si ho pořádně prohlédla. Měl na sobě modro-žluté pyžamo s autíčky, vlasy rozcuchané, jako by právě vylezl z postele. Alex by přece…Ruka jí vylétla k čelu. Nahmatala velkou bouli skrytou pod náplastí. Angel. Riley a Drusilla. Alex a Andrew v tom skladišti…
"Doktor říkal, že po těch prášcích můžeš být trochu mimo," usmál se Alex. "Odvezl jsem tě včera z nemocnice, bolela tě hlava a nebylo ti dobře. Jako obvykle jsem ti nedal pokoj, dokud jsi nesouhlasila s tím, že můžu přespat na gauči."
"Aha…" zabručela a opatrně se posadila. Srdce jí bušilo, jako by právě uběhla maraton.
"To musel být ale sen…" pousmál se Alex a posadil se okraj jejího postele.
"Sen?" pohlédla na něj nechápavě.
"Spíš noční můra. Křičela si tak, že si musela vzbudit celej hotel…teda ne, že by ve tři odpoledne kromě nás dvou ještě někdo spal. Jsi v pořádku? Nevypadáš zrovna nejlíp, ať to bylo cokoli, muselo tě to pořádně vyděsit a…"
"Tři odpoledne?" Přikývl.
Prohrábla si rukou vlasy. "Musím do nemocnice," zamumlala a pomalu spustila nohy na zem. Točila se jí hlava a poslední po čem toužila bylo omdlít tu. Alex by ji nejspíš nikam nepustil, donutil by ji proležet zbytek dne v posteli, pít čaj a polykat prášky. Ale na to teď nebyl čas. Musela vidět Angela…jestli se něco stalo, tak…
"Jasně," zamračil se. "Dáš si něco k snídani…obědu?" Při myšlence na jídlo se jí zvedl žaludek. "Ne, díky," zavrtěla hlavou. "Dám si sprchu, rychle se obleču a pak…budu potřebovat tvoje auto."
"Moje…" Alex ani nestihl zareagovat, než se za Buffy zabouchly dveře do koupelny.
Chtěla jsem věřit, že ten sen nebyl víc, než jen následek událostí posledních dnů - všech těch šokujících novinek, nebezpečí, strachu; nic víc, než jen výplod mého unaveného mozku. Ne všechny noční můry přece byly pravdivé, ne všechny se musely splnit. Tak proč by měla tahle? Proč by všechno jen pro jednou nemohlo být krásné a snadné…
Buffy se schoulila v Angelově náručí a položila mu hlavu na hrudník. Úzká nemocniční postel nebyla pro dva zrovna nejpohodlnější, ale nic jí nemohlo zkazit požitek s toho okamžiku. Byla s ním. Slyšela tlukot jeho srdce. Buch. Buch. Buch. Tiše se usmála.
Katastrofa se překvapivě nekonala. Po cestě do nemocnice párkrát překonala rychlostní limit, málem nabourala při pokusu zaparkovat auto, ale když udýchaná doběhla do Angelova pokoje, našla ho, jak se s úsměvem na rtech láduje pudinkem. Zůstala překvapeně ve dveřích, chvíli ho nechápavě pozorovala, pak zabořila tvář do rukávu svetru a rozesmála se. Opřela se zády o zeď. Cítila se hloupě. Možná, že tentokrát to může být snadné. Možná, že se strachovala zbytečně. Angel byl v pořádku…až příliš, napadlo ji, když se natáhl pro další kelímek s pudinkem. Riley a Drusilla jsou stále ještě problém, ale zrovna teď jsou daleko… přijde čas, kdy se jim bude muset postavit tváří v tvář, ale teď na to nechtěla myslet.
"Něco mi uniká?" zeptal se při pohledu do její rozesmáté tváře.
"Ne, jen…jsem šťastná," pokrčila rameny a šla se posadit na židli vedle jeho postele. "Koukám, že je ti líp."
"Hm…ať je to, co je to, zachránilo mi to život," zvedl prázdný kelímek. Rok. Měl přijít dřív. Kdyby věděl, že bude tak snadné získat ji zpět - přeletět půl světa, projet kus Itálie, nechat se málem zabít - udělal by to dávno.
"Jsi opravdu v pořádku?" zeptala se a zkoumavě si prohlížela jeho tvář. Nedokázala se zbavit toho podivného pocitu, jako by jí stále ještě něco nedocházelo. Zatřásla hlavou. Možná byla jen zbytečně paranoidní.
"Já ano, ale ty vypadáš unaveně…"
"Moc jsem se nevyspala," přiznala.
"Hm…" zamručel. Přesunul prázdné kelímky od pudinku na stolek vedle postele a pak se o kousek odsunul. "Můžeš si zdřímnout tady," nabídl jí. Nebyla si jistá, jestli to myslí vážně, ale jeho pohled mluvil za vše. Svlékla si bundu, přehodila ji přes opěradlo židle a pak si opatrně lehla vedle něj. Odhrnula si vlasy a opřela si hlavu o jeho rameno. Nedokázala si vzpomenout, kdy se takhle cítila naposled. Tenkrát na hřbitově po maminčině pohřbu? Té noci krátce potom, co ji vrátili zpět? Ne…bylo to pár dní před maturitou. Vrátili se pozdě z hlídky, byla unavená a usnula v jeho posteli. Když se ráno probudila a zjistila, že vedle ní celou noc ležel, pozoroval ji, hlídal její spánek…byla šťastná, tenkrát naposled. Pak to začalo jít z kopce. Rozešel se s ní, odešel…
"Krásné…" zašeptala a slastně zavřela oči.
Leželi takhle dlouhé hodiny. Sestřičky přicházely a odcházely a vrhaly na ně vyčítavé pohledy, ale oni si jich nevšímali. Měli oči jen jeden pro druhého. Většinu času jen mluvili, snažili se vynahradit si ty dlouhé roky odloučení. Vyprávěl jí o Connorovi. Vynechal některé věci, ty smutné a bolestivé, a vzpomínal na dobu, kdy se narodil. Vyprávěl jí o miminku, které vneslo do jejich životů zmatek a zároveň i nepopsatelné štěstí; o tom, jak moc se Cordelie změnila, o Wesleym, v němž Buffy jen stěží poznávala nemotorného Angličana a svého bývalého rádoby Pozorovatele; o Fred, Gunnovi a Lornovi; o mladém inteligentním muži, který vyrostl z jeho syna… Ona mu na oplátku živě vylíčila svou nedávnou návštěvu u Gilese v Anglii, školu Přemožitelek, kterou tam její Pozorovatel a Willow založili, i Dawniny experimenty s magií, které většinou končily katastrofou. Smáli se, vzpomínali, a když konečně usnuli, venku už dávno vládla temnota.
"Dobré ráno," probudil ji tichý hlas někde hodně blízko jejího ucha. Otevřela oči a zmateně hleděla do bílého stropu, než jí došlo, kde je.
"Dobré ráno," zamumlala a zabořila tvář do polštáře. Ten pocit byl příliš krásný, nechtěla se probudit. Angel ji ale jemně odstrčil, a posadil se.
"Stalo se něco?" zeptal se.
"Hm," tázavě se nadzvedla. Sledovala Angelův pohled upřený kamsi ke dveřím, a teprve pak jí došlo, že Angelovo přání dobrého ráno před chvilkou nepatřilo jí. "Alexi," pousmála se. Ruce jí vylétly k vlasům. Musela vypadat hrozně.
"Škrábla jsi mi auto," zamručel Alex místo pozdravu.
"Opravdu?" usmála se nevinně. "Stalo se něco?" zopakovala Angelovu otázku. "Kolik je vůbec hodin?"
"Skoro poledne," pokrčil rameny a zamračeným pohledem si měřil Angela. On a Buffy. Spolu. Nikdy z toho nebyl zrovna dvakrát nadšený, ale tentokrát to bylo ještě horší. Poslední dva roky byl jeho život příjemně nudný. Žádné konce světa, minimum démonů odhodlaných zničit svět…byl docela spokojený s těmi, co chtěli zničit jen město nebo dokonce pouze zabít pár lidí…s Angelem vždycky přicházeli maléry. Člověk nečlověk, ve vzduchu byly cítit trable… "Nebyl jsem si jistý, jestli je to důležité, ale…" zamumlal a došel k Angelově posteli, kde se Buffy zrovna pokoušela udělat něco se svými rozcuchanými vlasy. "Přišlo to dneska ráno od Gilese," podal jí malý balíček. Jednoduchý balící papír a její jméno načmárané černou fixou. Tázavě pohlédla na něj pohlédla, ale on je pokrčil rameny. "Nemám tušení, co v tom je, ale prý mu máš co nejdřív zavolat."
Buffy rychlým pohybem roztrhla papír a vysvobodila malou skříňku. Déj? vu. Byla z tmavého dřeva, vyřezávaná, s víkem zdobenými velkými zeleným a drobnými rudými kameny. Pokud se dala otevřít, pak na první pohled nebylo zřejmé jak. "Co to je?" zeptala se Alexe, ale ten jen zavrtěl hlavou.
"Giles ti to určitě vysvětlí."
Je mi to opravdu líto, nikdy jsem neměl doufat, že to dokážeš zastavit sama… Hlavou jí bleskla ozvěna Pozorovatelových slov a jeho tvář špinavá od krve. Zachvěla se. Angel to ucítil a pevně ji objal. "Nevypadá nebezpečně," zamumlal a prohlížel si věc v jejích rukou. "Třeba je to jen dárek."
Přikývla, ale nedokázala z ní spustit oči. Pokud existovala ta skříňka - stejná jako ta, kterou jí v jejím snu dala Dawnie, pak…
V tu chvíli jsem si poprvé neochotně přiznala, že ten sen možná nebyl jen obyčejná noční můra. Ta skříňka mě pálila do rukou a hlavou mi bleskla myšlenka, že už je to tu zase. Další apokalypsa, smrt, zánik, konec… Angel možná zničí svět, ale já nevím proč. Nevím jak a kdy a ani nevím, jestli ho vůbec dokážu zastavit…
"Chci odsud pryč," zamumlal Angel s rukou stále ovinutou kolem Buffyina pasu.
"Zařídím to," nabídl se okamžitě Alex. Nebylo těžké pochopit, že jeho nejsilnější motivací je snaha dostat se co nejrychleji od těch dvou hrdliček. I po devíti dlouhých letech v něm jen ‚Buffy' a ‚Angel' v jedné větě vzbuzovalo obavy. Buffy a Angel v jedné posteli bylo pak něco, co nedokázal snést déle než pár minut. Někde poblíž visela hrozba konce světa a on byl rozhodnutý utéct, co nejdál to půjde, než láska těchhle dvou rozpoutá další peklo.
"Promluvím si s doktorem a všechno zařídím," usmál se a zmizel za dveřmi.
"Nemá mě rád, nikdy neměl," zabručel Angel.
"Pak bys měl být rád, že chceš strávit zbytek života se mnou a ne s ním," zasmála se Buffy a jemně ho políbila na rty. Prosím ne, tentokrát ne…
"No tak, Gilesi…" Telefon vyzváněl už dobrou minutu a Buffy si nervózně omotávala šňůru přístroje okolo ruky. "No tak…" Dům plný Přemožitelek a čarodějek a žádná z nich nedokáže zvednou telefon. "Vezmi to…" Osm večer v Římě…kolik mohlo být v Anglii? O hodinu nebo dvě míň? Kde všichni vězeli? S povzdychem položila sluchátko a znova vytočila číslo. Tentokrát stačilo jediné zazvonění.
"Ano," ozval se v telefonu udýchaný hlas jejího Pozorovatele. Podvědomě se usmála - dokázala si živě představit, jak teď vypadá. Nejspíš ho vyrušila z tréninku, rukávem jednoho z těch anglických svetrů si otírá zpocené čelo a po kapsách hledá brýle. Chyběl jí, od té poslední návštěvy v Anglii ještě víc. Někdy měla velkou chuť nasednou do letadla a odjet. Nebyla si jistá, co ji ještě drží v Itálii, když Giles, Dawn, Willow, Alex a všichni lidé, na kterých jí záleželo, žijí tam…
"Gilesi, tady Buffy," zamumlala.
"Ahoj," v jeho hlase slyšela nadšení, ale i starosti. "Stalo se něco?"
A on se ještě ptá? "Přišla mi tvůj balíček, Alex říkal, že ti mám rychle zavolat, tak…"
"Aha," na chvíli si odmlčel. Slyšela nějaké šustění (určitě si čistil brýle), pak vrznutí a tlumenou ránu. "Ta skříňka," povzdychl si. "Kennedy ji před pár dny sebrala v jednom upírském doupěti. Vypadala podezřele, tak jsem si říkal…moc jsem toho zatím nestihl najít, máme tu menší problémy…nic vážného, ale…poslal jsem fotku jednomu příteli do Londýna, je expert přes tyhle věci, ale od té doby mi nezvedá telefony…a v pondělí se sem někdo vloupal. Nevím, jestli to mělo nějakou souvislost, děvčata je vyrušila dřív, než stihli něco odnést, ale říkal jsem si, že bude lepší, když bude někde v bezpečí a…"
"Dá se to otevřít?" přerušila ho Buffy a zamyšleně pozorovala skříňku ležící na stole před ní.
"Řekl bych, že ano…určitě…ale nechtěl jsem to riskovat, dokud se nedozvíme něco víc."
"Jistě," přikývla rychle. Nikdy jsem neměl doufat, že to dokážeš zastavit sama… "Bude to tak lepší. Až něco zjistíte, tak…
"Samozřejmě," přikývl roztržitě. "Co Angel? Alex říkal, že…"
"Je v pořádku," usmála se Buffy. "Dneska ho pustili z nemocnice, už je mu mnohem líp. Je tady…musíme dořešit spoustu věcí. Navíc Riley a Drusilla jsou pořád někde tam venku a…"
"Buffy," z jeho hlasu najednou cítila obavy. "Dej na sebe pozor."
"Ty taky," zašeptala a pak zavěsila.
Došla si do ledničky pro sklenici džusu a kus pizzy, která tam zbyla po Alexově včerejší návštěvě, a po cestě zavadila pohledem o nástěnné hodiny. Osm dvanáct. Uplynula už víc než hodina od chvíle, kdy Angel odešel ven s tím, že se potřebuje nadýchat čerstvého vzduchu. Možná to nic neznamenalo. Prostě se jen potřeboval projít, přemýšlet… Nechtěla se bát. Byla ráda, že ho vidí, poslední dobou často přemýšlela, jestli už nepřišel ten pravý čas, a svým příjezdem jí všechno jen usnadnil. Byla připravená, ale….vždycky tu bylo to ale. Vždycky tu byla minulost, spousta věcí, které způsobil a které mohla odpustit, ale nikdy nemohla zapomenout. Bála se, že to zase skončí katastrofou. Všechny její vztahy tak skončili - Angel, Scott, Parker, Riley, Spike, Nesmrtelný…tak proč by to tentokrát mělo být jiné?
"Co si zač?" zamumlala, odložila prázdnou skleničku na stůl a natáhla se pro Gilesův dárek. Zamyšleně převracela skřínku v rukou a snažila se přijít na cokoli, co by jí pomohlo. Po obvodu se táhl nějaký drobounký nápis, ale neznala jazyk, ani písmo, tohle byla práce pro Gilese a Willow. Nic, co by ji napovědělo, jak skříňku otevřít; žádný zámek, žádná klíčová dírka… Třeba to chce heslo?
"Abrakadabra."
"Sezname, otevři se."
"No tak…odemkni se a vypusť do světa nesmírné zlo!"
Nic. Tiše se zasmála vlastní zoufalost. Tohle nebyl její obor a těžko mohla tu skříňku zmlátit, aby jí vyzradila svoje tajemství. Mohla zkusit internet. Nebo zavolat Roně, Stacy nebo některé z děvčat, kterým pročítání stovky let starých knih připadá jako zábava. Přesvědčit Gilese, že tohle je něco čím by se měl zabývat, povědět mu o tom snu…
Najednou se cítila neuvěřitelně unavená. Položila skříňku vedle sebe, schoulila se do klubíčka a zavřela oči.
Pokračování příště ;)