Stínohra

Poznámka: Děj se odehrává zhruba rok po Not fade away s jediným rozdílem - zapomeňte na Ilyrii ;)


"Mohli bysme zajít třeba na večeři."
"Jo, jasně," zamumlala nepřítomně Fred a pátravě si prohlížela své ruce. "Nebo do kina."
"Hm…to by bylo fajn…" Zdálo se jí to nebo z nich jeho krev nikdy nesmyla? Když zavřela oči, mohla ji cítit. Horkou, lepkavou…
"Mohli bysme jet někam na výlet. Třeba do Vegas…"
"Hm." Ale on přece nezemřel. Byl tu s ní. Pořád ji miloval. Nikdy ji neopustil. "Nebo někam k moři..."
"To zní skvěle," zašeptala. Zabila ho? Šel tam přece kvůli ní… Ještě jednou, naposled se popereme pro dobro světa a pak budeme bojovat jen za sebe. Za lásku, za štěstí…
"Fred! Fred!" Angelův naléhavý hlas ji vytrhl z myšlenek. Překvapeně na něj pohlédla. V jeho tváři četla starost. "Jsi v pořádku?"
"Jo, jsem," zalhala. Nemohla být v pořádku. Ztratila srdce i duši. Ztratila schopnost rozumně uvažovat; žít ve světě, ve kterém on nebyl. Nedokázala plakat. Zdroj těch slz, které za poslední prolila a které by vystačily na několik lidských životů, jako by náhle vyschnul. Už nedokázala cítit, dýchat…pomalu přestávala být člověkem, bytostí z masa a kostí…
"Fred, chtěl jsem…" začal Angel, ale když si všiml postavy stojící ve dveřích, zapomněl, co chtěl říct.
"Willow," usmál se a vstal z gauče. Setkali se uprostřed místnosti. Pár vteřin se pátravě prohlíželi, hledali nové vrásky, šrámy na těle i na duši, pak ho Willow s úsměvem objala a Angel ji políbil na tvář.
"Už je to hodně dlouho…"
"Nějaký ten rok," přikývla Willow. "Ráda tě vidím, Angele."
"Willow?" ozval se tichý hlas z míst, kde ještě před chvílí seděl Angel.
"Fred?" zamumlala překvapeně Will. V první chvíli si jí vůbec nevšimla, ale vlastně se ani nebylo čemu divit. Už tak křehká Fred za tu dobu, kdy se neviděly, ještě víc pohubla. Její pleť byla bílá, téměř průsvitná, a černý svetr ještě víc zvýrazňoval tmavé kruhy pod očima.
"Fred," zašeptala Willow a opatrně dívku objala. "Jak se máš?" zeptala se.
"Dobře," usmála se křečovitě Fred. "Co tu děláš?"
"Angel mě pozval na návštěvu. V Sunnydale je poslední dobou až příliš rušno, tak mě napadlo, že malá dovolená by neškodila.
Ty jsi Fred nic neřekl?" pohlédla tázavě na Angela.
"Promiň, nějak jsem zapomněl," pokrčil rameny, ale Will vycítila, že je za tím něco víc.
"Ukážu ti tvůj pokoj," navrhl Angel a pak se otočil k Fred: "Mohla bys skočit za Gunnem, že zajdeme někam na večeři?"

***
"Asi bys chtěla vědět, proč jsem tě zavolal," řekl Angel a zavřel za sebou dveře pokoje pro hosty.
"Kvůli Fred," odhadla Willow, položila kufr se svými věcmi na postel a unaveně se posadila vedle něj.
"Málem jsem zapomněl, že jsi skvělá čarodějka," pousmál se.
"Nemusím být čarodějka, abych něco takového poznala. Neřekl jsi jí, že přijedu, zacházíš s ní jako s porcelánovou panenkou, kterou bys mohl rozbít, a…mám oči, Angele, vidím, jak vypadá."
"Jo, máš pravdu, je to kvůli Fred…" přikývl Angel. "Myslím, že potřebuje přítelkyni. Co odešla Harmony, je tu Fred jediná dívka a…myslím, že jí to moc neprospívá. A pak je tu to s Wesleym. Je mrtvý víc jak rok a ona se s tím pořád nedokáže vyrovnat. S námi nemluví, tak jsem doufal, že třeba ty…"
"Takže nepotřebuješ čarodějku, ale psychiatra," zasmála se Willow.
"Tak zdvořilosti máme za sebou a můžeme se dostat k tématu Buffy."
"Já nechci mluvit o Buffy," zavrtěl hlavou Angel. "Nechápej to špatně, Will, ale zkouším na ni zapomenout, naučit se žít bez ní. Mám práci, přátele, syna, už víc jak rok s někým chodím a je to docela vážné a Buffy…"
"Buffy je se Spikem," doplnila ho Willow. "A ty to prostě jen tak necháš? Vzdáš se, Angele?"
"Nejsem si jistý, jestli mám ještě za co bojovat…S Buffy to vždycky bylo komplikované…takhle je to lepší, jsme šťastní a o to přece jde, ne?"
"Šťastní budete, až si konečně přestanete lhát. Ale máš pravdu…necháme toho, alespoň prozatím. Takže Fred…"
"Jo, Fred…" přikývl Angel.
"Postarám se o ni. Až budu odjíždět zpátky, bude to zase ta Fred, kterou jsme všichni znali. Slibuju…"
***
"Zmrzlina byla skvělý nápad," usmála se Fred. Seděla se zkříženýma nohama na Willině posteli, vyškrabávala z kelímku poslední zbytky čokoládové pochoutky a v její tváři se po dlouhé době opět objevil alespoň záblesk štěstí.
"Dělávaly jsme to tak s Buffy," přikývla Willow, "ale poslední dobou nám nějak nezbývá čas."
"Práce," pochopila Fred. "Jsem ráda, že jsi tu, Will. Potřebovala jsem někoho jako ty…"
"Jako já?" pohlédla na ni tázavě.
"Dívku…" rozesmála se Fred. "Celý můj svět jsou jen muži…Angel, Charles, Lorne… a s nimi se o některých věcech nedá mluvit. Nemůžu jim říct, co cítím, protože oni by to nepochopili…"
"Mám úplně opačný problém," pokrčila rameny. "Co odjel Alex…Alex je náš…"
"Vím, kdo je Alex," zastavila ji Fred. "Wesley mi to…" Jeho jméno bolelo. Bože, jak moc to po tom roce bolelo.
Will si všimla výrazu v její tváři a pochopila, co ho způsobilo.
"Proto jsem tady, Fred. Chci ti pomoct, ale nedokážu to, když se mi nesvěříš…"
"Po tom…vrátila jsem se domů do Texasu, věřila jsem, že to bude jednodušší. S mámou, tátou, na místech, kde mi bývalo krásně a kde nebyly žádné věci, které by mi připomínaly jeho…"
"Nepomohlo to," uhádla Willow. Chápala ji až příliš. Sama dlouho utíkala, dokud nepochopila, že jsou věci, před kterými se nelze skrýt, ať se snažíte sebevíc. "Nešlo to. Nemohla jsem se vrátit zpátky, když jsem viděla svět v jeho pravé podobě. Za každým rohem jsem viděla démona, čekala jsem, až přijdou a zabijí někoho dalšího…
Rozhodli jsme se vrátit do L.A…"
"Rozhodli?" Will zarazilo to množné číslo. Tušila, že Fred něco skrývá…
"Věříš na duchy?" zeptala se.
"Myslíš tím, když někdo umře a pak se vrátí, aby…"
"Aby byl s tebou," zašeptala Fred a Will měla pocit, jako by v tu chvíli mizela do jiného světa.
"Věřím," přikývla. "Duchové existují, Fred, jsou tu, aby nám pomohli vyrovnat se se smrtí milovaných lidí…anebo aby nás pronásledovali za naše zločiny." Zadoufala, že Fredin případ patří k těm prvním.
"Můžou ti pomoct, ale nesmíš zapomínat, že to nic nemění, že jsou pořád mrtví… Víš, co je nejtěžší? Ta chvíle, kdy přestaneš rozeznávat reálný svět a iluze. Tisíckrát přijde, tisíckrát si budeš jistá tím, že není skutečný, ale pak tě to napadne…Co když se mýlím? Co když on je a já jsem mrtvá? Který svět je skutečný? Ten s přáteli…každodenní život plný obyčejných problémů? Nebo ty chvíle s ním?
V tom okamžiku začneš umírat taky…Ve chvíli, kdy začneš pochybovat o své existenci, přestaneš být tou Fred, kterou všichni znají."
"Mluvíš, jako bys to znala," zašeptala Fred zmateně. To, co říkala, se až příliš blížilo pravdě.
"Hodně jsem četla," pokrčila rameny Willow.
"Když jsem byla malá, snila jsem o tom, jak najdu prince, který mě bude milovat. Viděla jsem nás dva, jak v zapadajícím slunci cváláme na koni po pláži a jsme šťastní. Jako nikdo jiný na světě.
A dneska? Dnes sním o tom, aby slunce ráno už nevyšlo. Protože pak by on nemusel odejít…"
***
"Vím, na co myslíš," usmála se a pátravě si prohlížela její tvář. Dvěma prsty jí přejela po rtech, pak po krku sjela až ke klíční kosti, odkud pomalu putovala po hrdle až k dolíčku mezi ňadry. Willow zavřela oči a byla by přísahala, že cítila dotyk Tařiných úst na své tváři. Někdy to bylo příliš opravdové na pouhý sen…
Když se Williny velké oříškové oči otevřely, odhalily navzdory smutku, který cítila, jiskřičky štěstí, nadšení pro něco nového, dosud nepoznaného. Tara se usmála. Milovala křehkou uplakanou Willow, protože ta Willow ji potřebovala…ale šťastná Willow byla přece jen lepší.
"Možná je to hloupost, ale co kdyby to vyšlo…" zamumlala.
Zase ta naděje! Jen doufala, že si Will neublíží, když jí tenhle plán nevyjde.
"Chceš to zkusit? Zachránit ho?"
Willow přikývla. Nebyla si jistá, jestli jí chce říct celou pravdu, ale Tara ji jako vždy překvapila. Znala její nejtajnější myšlenky…to byla jedna z věcí, které na ní vždycky milovala.
"Dokážeš to…" pokusila se zahnat její obavy.
"Fred by to hodně pomohlo," zamumlala. Hledala argumenty, proč to udělat, přestože už se dávno rozhodla.
"Půjde to?" zaváhala. Uplynul rok od chvíle, kdy udělala poslední pořádné kouzlo… Možná to zapomněla, možná ztratila všechnu svou sílu. "A co když ne? Co když jsem dala Fred naději a nepovede se mi to? Bojím se, že jí ublížím…"
"Jsi skvělá, dokážeš to," zopakovala a omotala si kolem prstu pramínek jejích měděných vlasů.
"Ale už jednom se mi to nepovedlo," připomněla jí Willow.
"Tohle je jiné… Wesleyho zabil démon, to kouzlo bude fungovat, Willow, nesmíš se bát jen proto, že to jednou nevyšlo. Já jsem měla umřít, nemohla jsi tomu nijak zabránit, nedalo se to zastavit, ani vrátit zpět. Musíš se s tím smířit, konečně začít žít…"
"A co když to prostě nejde?" zeptala se Will a cítila, jak jí po tváři tečou slzy. Nenáviděla se za tuhle slabost…někdy byla prostě víc malá holčička než čarodějka. Někdy potřebovala brečet a někdy potřebovala člověka, který jí řekne, že všechno se zase zlepší, že ať se stane cokoli, svět se bude točit dál a všechno trápení jednou přebolí.
"Musíš, Willow," zašeptala Tara. "Když ne pro sebe, tak pro mě. Nemůžu tu zůstat věčně…musím jít, Will, nebo udělám ducha i z tebe. Na co se celý den nejvíc těšíš? Až se večer zamkneš v pokoji, abych za tebou mohla přijít…takhle nemůžeš žít, kočičko. Utrápila by ses," vzlykla Tara, pohladila ji po tváři a pak ji začala něžně slíbávat z tváře slzy.
"Prvním krokem na tvé cestě k novému životu je záchrana Wesleyho. Musíš si dokázat, že ta síla v tobě je…"."
"Ale co když…" začala Willow po chvíli, ale Tara ji zastavila v půlce věty krátkým polibkem.
"A Angel?" pokusila se změnit téma. "Řekla bych, že Fred není jediná, kdo potřebuje zachraňovat."
"Angel potřebuje spíš ránu do hlavy, aby se vzpamatoval," ušklíbla se Willow. "Myslíš, že budu mít dostatek síly, abych mu ukazovala, že ještě všechno neztratil? Je jako slepý. Nebylo by lepší, kdyby za svou hloupost trpěl?"
"Willow, byla jsi s nimi od první chvíle. Pomáhala jsi Buffy, když přišel Angelus, podpořila ji, když ho musela zabít. Snažila ses, aby byli spolu, přestože se ti to ne vždycky líbilo. Znáš to tajemství, o němž si Angel myslí, že patří jen jemu…a proto ho obdivuješ ještě víc. Znáš je příliš dobře a víš, že k sobě patří…"
"To znám," souhlasila Willow. "Ale stejně ho nechápu…Proč se za ní ještě nerozběhl?"
"Ze stejného důvodu, proč jsi mě nenechala odejít…proč chceš Fred vrátit Wesleyho…proč se lidé vzdávají milovaných věcí, i když ví, že bez nich nedokážou žít…nebo naopak, proč nejsou schopni se jich vzdát ve chvíli, kdy by měli…"
Willow na ni prosebně pohlédla, jako by jí ta odpověď mohla něco usnadnit. "Ze strachu."
***
"Děsíš mě, když tohle děláš," zamumlal zamračeně.
"Promiň," šeptla Fred a provinile skryla ruce do kapes starého svetru. Jenže o pár vteřin později už je měla zase natažené před sebou a pátravě si prohlížela své dlaně.
"Nevypadají jako ruce, které někoho zabily."
"Fred…" pokusil se ji zastavit, ale ona si ho nevšímala.
"Nebylo to poprvé, ale…když jsem zabila Cyvuse Vaila, cítila jsem jinak než předtím…Silná. Mocná. Tu noc jsem jich zabila spousty…a s každým z nich to bylo jednodušší…"
"Řekl bych, že jsi živoucím důkazem toho, jak mocným motivem může být touha po pomstě," zašeptal a sevřel její dlaně ve svých.
"To ne…chtěla jsem jen…celou tu dobu jsem měla na rukou tvou krev a doufala jsem, že když jich zabiju dost, všechno se změní. Zmizí to jako špatný sen. Jako v pohádkách…usekneš drakovi hlavu a všechna jeho kouzla se zruší…lidé obživnou a princ s princeznou budou žít šťastné až do smrti."
"Fred," zašeptal. Pevně ji objal a konejšivě ji hladil po vlasech…nebo si alespoň představoval, jak to dělá. Být tím, čím byl, nebylo snadné. Možná nejtěžší částí toho všechno bylo, že ani nevěděl, co je. Duch? Ale ti přece procházejí zdmi, nemohou objímat lidi, otáčet stránky v knihách. Démon? Neměl žádnou moc, nemohl nikomu ublížit…ne fyzicky.
Pamatoval si svou smrt a pak to, jak se o pár týdnů později ocitl tady. Nejprve říkal, že to dělá pro ni. Že zůstane, dokud se s jeho smrtí nevyrovná. A pak? Tvrdil, že ho Fred stále potřebuje, ale ve skutečnosti se jen bál…bál se odejít, protože před ním leželo neznámo a odvahu k prvnímu kroku ztratil už kdysi dávno. Peklo. Nebe. Ráj. Bylo mu jedno, co na něj čeká, když druhou možností bylo zůstat s Fred. Ničil ji. Ničil sebe. A jen tiše doufal, že jednoho dne přijde něco, co mu vrátí sílu…
"Miluju tě," zašeptala a přejela mu konečky prstů po tváři. Něco cítila, ale bylo tak odlišné od doteku živé bytosti. Nechápalo to. Nedokázala to popsat. A pokaždé, když si myslela, že začíná nacházet nějaké rozumné vysvětlení, přišlo něco, co ji do téhle hádanky smrti zamotalo ještě pevněji. Časem to prostě přestalo být důležité…Byl s ní. Co víc si mohla přát?
"Chci jít spát," zamumlala z posledních sil a položila mu hlavu na rameno. Přikývl. Zvedl ji do náruče a pomalu odnášel k posteli.
***
K jednoduchému kamennému náhrobku ve stinném koutě hřbitova trefila i poslepu. Chodila sem třináct měsíců, den co den mu nosila květiny nebo se jen posadila na lavičku pod starý dub a tiše mu povídala.
Prsty se dotkla svých úst a pak je položila na chladný kámen. Wesley Wyndham-Pryce. Zemřel pro tenhle svět. Za ty měsíce se jí ta slova nesmazatelně vryla do srdce. Zemřel pro tenhle svět.
Zemřel…
Chtěla tomu věřit, smířit se s tím, ale pak přišla domů a s pláčem vklouzla do jeho náruče. A to, co celý den pracně budovala, se rozpadlo jako domeček z karet.
"A co bude teď?" otočila se k Willow. Začínala pochybovat. Když jí ten plán Will poprvé navrhla, bez jediného zaváhaní souhlasila. Ale teď…co když to nepůjde? A jak by to vůbec mohlo jít? Se smrtí si nelze zahrávat…
"Když jsem oživovala Buffy," zamumlala Will a posadila se na zem, vedle Wesova hrobu, "potřebovala jsem Osiridovu urnu a oběť…musela jsem zabít malého…"
Všimla si, jak Fred při těch slovech zbledla, a tak radši ztichla. Sáhla pro batoh a vytáhla z něj pár drobností. Tímhle kouzlem se před třemi lety pokusila oživit Taru… Nefungovalo a někde v hloubi duše cítila strach, že ani dnes to nebude jiné…
Fred napjatě pozorovala, jak Will kolem sebe rozestavila kruh bílých svíček a pak jednu po druhé pomalu zapalovala. Sáhla pro malou lahvičku, odzátkovala ji a začala si po rukou a tváři roztírat nějakou temně rudou kapalinu. Měla tolik otázek, ale posvátnost toho okamžiku jí zabránila vyslovit kteroukoli z nich. Will zavřela oči a z její tváře šlo číst hluboké soustředění.
"Osiride, správce brány, vládce osudu, vyslyš mou prosbu…"
***
Zalapal po dechu. První nadechnutí bylo nejtěžší. Cítil, jak se mu plíce roztahují přívalem kyslíku, celé jeho tělo zaplavila hřejivá energie. Jako by mezi tímhle nádechem a tím posledním uplynuly miliony let, kdy téměř zapomněl, jaké to je.
Žil. Opravdu žil. Ne jen proto, že ho Fred nechtěla nechat odejít. Už nebyl jen stínem uvězněným mezi světem, který kdysi znal, a říší temnoty.
Skutečně žil.
Ruce ho pálily. Nedokázal si vzpomenout, jak se dostal ven z rakve. Probudil se vyděšený, aniž by tušil, kde je nebo co se stalo. Pak mu to došlo... Nějak se mu podařilo odstranit víko, začal hrabat...dlaně ho bolely, ale věděl, že nesmí přestat. To strach ho donutil pokračovat až do chvíle, kdy se konečně znova nadechnul. Po třinácti měsících smrti žil.
Zůstal sedět na zemi opřený o náhrobek se svým jménem, alespoň do chvíle, než ovládl třesoucí se tělo...tak cizí, jako by patřilo někomu jinému. Ten pocit byl podivný. Jako by byl svázaný, uvězněný v neskutečně malém prostoru, který mu znemožňoval jakýkoli pohyb. Zcela paralyzován strachem. Slyšel v uších hukot vlastní krve, zrychlené bušení svého srdce.
Žil.
Nevěděl jak nebo proč, ale žil. Někdo mu dal druhou šanci, možnost dokončit věci, které nestihl.
Fred...
Nemotorně se zvedl na nohy. Byly ztuhlé, ale přesto ho udržely. Musel zpět. Za Fred. Jako člověk, ne duch. Chtěl ji obejmout, políbit, cítit dotek jejích rukou. Chtěl zase žít.
***
Seděl na posteli, hlavu sklopenou k zemi.
"Ahoj, Wesley," pokusila se usmát. "Jsi tu dlouho?" obvyklá otázka.
Jen pár minut - obvyklá odpověď.
"Asi tři hodiny," zamumlal místo toho. V jeho hlase bylo cosi, co nepoznávala. Něco se změnilo. Byl jiný...Nebo to bylo v ní? Těch pár hodin, co s Willow stály nad jeho hrobem, se odvážila doufat, že by třeba... Jako vědec by nikdy něčemu takovému nevěřila, ale viděla přece tolik věcí. Zažila tolik podivností, které se vědě vymykaly... Tak proč by se to nemohlo stát? Proč by Wesley nemohl zase žít?
Posadila se na postel vedle něj a unaveně si odhrnula vlasy z obličeje.
"Byla jsem s Willow. Něco jsme dělaly a pak...zašly jsme si na kávu a..."
Wesley se zhluboka nadechl a otočil své ruce dlaněmi vzhůru. Fred trvalo pár vteřin, než si toho všimla.
"Panebože, to musí bolet. Něco ti na to donesu," vyskočila, ale Wesley ji zastavil.
"Bolí to...moc to bolí, ale to je dobře," pousmál se. Jindy by si naříkal jako malé dítě, ale dnes...teď tu bolest vítal, ba dokonce z ní byl nadšený.
"Co se stalo, Wesley?" prohlížela si ho pátravě Fred. To, co říkal, bylo podivné, nedávalo jí to smysl...
"Třináct měsíců jsem nic necítil, Fred...bolest...dotek tvé kůže," zvedl ruku a jemně jí přejel po tváři. Dotek, který ucítila, byl tak něžný a lehký, přesto jiný. Skutečný. Jeho prsty jí zanechávaly na obličeji krvavé šmouhy. "Málem jsem zapomněl, jak je to krásné..." vzlykl.
"Wesley..."
Místo odpovědi ji políbil. Dlouze, hladově...jako někdo, kdo o něčem podobném dlouhé měsíce snil, ale teprve teď dostal možnost vyzkoušet, jaké to je.
I Fred cítila, že se něco děje. Byl jiný. Poprvé za ty měsíce měla pocit, že je skutečně s ní.
"Fred..." zašeptal a přejel jí rty po spánku.
"Co se ti stalo?" zeptala se ještě jednou.
"Já nevím," zavrtěl hlavou. Když k ní zvedl oči, všimla si, že mu po tváři tečou slzy. "Nevím, jestli to byla Willow nebo někdo jiný...probudil jsem se...dusil jsem se, myslel jsem, že umřu. Já, který jsem mrtvý už víc než rok, jsem se bál, že umřu. Nikdy jsem nic takového necítil. Hrabal jsem, hrabal a najednou jsem byl venku. Zase jsem dýchal, tlouklo mi srdce. Nevěděl jsem, co se stalo...ale sakra, Fred, ale bylo to, o čem jsem měsíce jen snil.
Přijít sem, být tu s tebou a...cítit tvou vůni, tvou blízkost..."
"Panebože, Wesley... Musíme jít za ostatními. Willow bylo strašně líto, že se jí to kouzlo nepovedlo. Kvůli mě...moc jsem tě chtěla zpět..."
"Myslím, že ty jsi důvod, proč jsem tu," usmál se.
"Zavolám Angela..."
"Ne Fred," zastavil ji. "Jen tuhle noc, víc nechci. Hned ráno půjdeme a všechno jim povíme. Ale teď...budou mít spoustu otázek a na to já teď nemám sílu. Chci být s tebou, držet tě v náručí...a taky se tak probudit."
Váhavě přikývla neschopná jediného slova.
***
Co nejtišeji za sebou zavřela dveře a pak se vydala ke schodům do pokoje. Myslela si, že všichni už dávno spí - byly tři hodiny ráno - ale jeho hlas ji vyvedl z omylu.
"Začínal jsem se bát, kam jsi zmizela…"
Will se překvapeně otočila. Seděl v křesle v rohu místnosti. Skrýval se ve stínu, ale byla si jistá, že pozná, na co myslí. Cítila jeho smutek, jeho strach…
"Potřebovala jsem na vzduch," pokrčila rameny. Vrátila se k němu a posadila se do prázdného křesla.
"Myslíš na ni?" zeptala se po chvilce, kdy pečlivě zkoumala každý detail jeho obličeje.
"Ne," zamumlal. Ale když zvedl hlavu a jeho oči se setkaly s jejími, změnil názor a téměř neznatelně přikývl. Stejně by poznala, že lže.
"Je šťastná?"
"Co chceš slyšet?" pohlédla na něj tázavě Willow. "Ať řeknu cokoli, stejně to bude bolet."
"Chci, aby byla šťastná…"
"Ona je, Angele, ale ne s tebou! O to tu jde, ne? Měl jsi šanci, kdybys ji využil, mohl jsi teď být s ní. Mohli jste si spolu vybudovat nový domov, milovat se…být šťastní, teda pokud to vy dva vůbec dokážete…"
"Vybrala si Spika," pokrčil rameny a snažil se, aby z jeho hlasu nebyla cítit bolest, která ho posledních devět let - od první chvíle, kdy ji uviděl - pomalu užírala.
Buffy Summersová byla jeho láskou i jeho prokletím…věděl, že to nikdy neskončí. Ona jednoho dne zemře, ale on tu bude pořád - se všemi vzpomínkami, s láskou. Nina byla první, kdo na to přišel. Myslel si, že s ní může být šťastný, lhát sám sobě, ale…ona poznala, že i když je s ní, jeho duše bloudí někde daleko. Že když říká miluji tě, v myšlenkách je s někým jiným…
"Nevybrala si Spika," zavrtěla hlavou Willow. "Aby sis vybral, potřebuješ aspoň dvě možné volby. Jenže jediný, kdo tenkrát přišel, byl Spike. Nepřijel si, nezavolal…co jsi čekal? Že bude čekat celý život pro případ, že by sis to přece jen rozmyslel? Že se všeho vzdá, i když ty nemáš dost odvahy udělat to samé? Buffy, nebude žít věčně…"
"Nechci o tom mluvit," zastavil ji Angel.
"Tak pán o tom zase nechce mluvit?" zamračila se Will. "Myslíš, že když budeš mlčet, ta bolest zmizí? Musím tě zklamat. Nezmizí! Bude tam pořád. Den za dnem bude růst, až jednoho dne nebude nic než ta bolest… Pořád máš šanci, Angele. Když nic jiného, můžete si alespoň všechno vyříkat," zamumlala a cítila, jak jí po tváři tečou slzy. Zadoufala, že to v té tmě přehlédl. "Říct sbohem. Víš, co by za podobnou možnost dala Fred? Nebo já?"
"Willow…"
"Jo, představ si, že i já jsem někoho milovala. A i já jsem toho člověka ztratila. Jenže na rozdíl od tebe, ať udělám cokoli, Taru mi nikdo nevrátí… Kdybych byla na tvém místě, neváhala bych ani vteřinu.
Proto se nemůžu smířit s tím, když vidím, jak tu sedíš a lituješ sám sebe. Máš šanci to změnit, Angele. Ještě pořád můžeš mít život, o jaké jsi snil…stačí bojovat."
"Promiň, Will," zašeptal. Nevěděl to. Připadal si jako neuvěřitelný sobec. Vyprávěl jí o svých problémech, chtěl, aby řešila ty Frediny, ale nikdy ho nepadlo, že i ona sama by mohla…
"Jak?"
"Na tom nesejde," zavrtěla hlavou a otřela si z tváře slzy. "Promiň, neměla jsem na tebe tak vyjet, ale poslední dobou je toho na mě moc…"
"Vypadáš unaveně," souhlasil Angel. "Měla by ses jít vyspat."
"Tuhle únavu nevyřeší spánek," zamumlala, ale přece jen vstala a pomalu se vydala ke schodům. Po cestě se ještě zastavila u jeho křesla.
"Stejně si myslím, že bys to měl aspoň zkusit," pousmála se a jemně se dotkla jeho ruky.
***
Roztaženými závěsy proudilo do místnosti stříbrné měsíční světlo. Zatímco ona spala, on celou noc pozoroval její tvář. Bál se usnout…co kdyby se ráno vzbudil a zjistil, že tohle všechno byl jen sen?
"Děláš to už dlouho?" otevřela oči a tiše se usmála.
"Co?" pohlédl na ni překvapeně.
"Koukáš na mě…"
"Ne dost dlouho," zavrtěl hlavou a políbil ji.
"Jsem šťastná," zašeptala, položila mu dlaně na hrudník a opřela si o ně bradu. "Jsi šťastný?" zeptala se a utápěla se v jeho očích. Pořád to bylo jako sen. Nádherný sen. Ještě včera usínala s pláčem… a dnes?
"Samozřejmě, že jsem šťastný," zamumlal Wesley, i když ta slova nebyla tak úplně pravdivá. Na rozdíl od Fred myslel i na budoucnost a právě tyhle myšlenky se odrazily v tom kratičkém zaváhání, které následovalo po její otázce. Nemohlo to být tak snadné…jinak by to dělal každý. Vrátit se z říše mrtvých a nenarušit při tom rovnováhu světa? Co když se s ním probudilo něco dalšího, něco děsivého, co může poslat zpět na opačný břeh nejen jeho, ale i jeho blízké. Už nechtěl bojovat…
"Něco tě trápí," odhadla Fred a přejela mu prstem po vrásce na čele.
Váhavě přikývl.
"Ale to počkám," zamumlal a pevně ji objal. Prosím, jen dnešní noc…víc nežádal. Těch pár hodin bylo splněním jeho nejtajnějších snů a byl ochoten vzdát se pro ně čehokoli.
"Miluji tě," usmála se Fred v polospánku.
"A já miluji tebe…" pohladil ji jemně po tváři. Byla tak krásná. Tmavé kruhy pod očima, bílá pleť, která téměř zapomněla, jak chutnají sluneční paprsky, na tváři vybledlá jizva, jako památka na boj s Cyvusem Vailem…ne, nic z toho nemohlo narušit obraz dokonalosti v jeho mysli. Miloval Cordelii, svým způsobem i Lilah, ale ani s jednou z nich to nebylo takové. Když byl s Fred, neexistoval čas, bolest, zlo, bylo mu jedno, jestli se v příštím okamžiku svět rozpadne na kousíčky. Už od prvního setkání to věděl - ona je ta pravá, jen ona mu může dát odvahu čelit realitě, bojovat pro svět, jen s ní bude naplněný. Obětoval všechno, aby mohl být s ní, ale nelitoval. Zachoval by se stejně, i kdyby věděl, k jakému konci to spěje…
Výbuch hněvu byl tak nenadálý, že bezděky zaryl ruce do matrace, aby jí neublížil. Něco v něm se na okamžik přestalo ovládat. Toužil po bolesti, po krvi a jediné, co ho zastavilo, byl panický strach, že by mohl zranit Fred. Trvalo to jen zlomek vteřiny, přesto měl pocit, jako by právě vybojoval největší bitvu svého života.
"Jsi v pořádku?" zamumlala Fred a pátravě si prohlížela jeho potem zalitou tvář. Váhavě přikývl a zhluboka se nadechl, aby se toho pocitu definitivně zbavil.
***
"Nemůžu se dočkat, jak se budou tvářit, až tě uvidí," usmála se Fred, zastavila se a znova ho začala líbat. Ráno vysvitlo slunce a on nezmizel.
"Myslíš, že dneska vůbec dojdeme dolů?" mrkl na ni Wes a nepříliš ochotně se odtrhnul od jejích rtů.
"To nevím," zachichotala se. "Ale zkusíme to," navrhla, chytila ho za ruku a rozběhla se ke schodům.
"No sláva, už jsem si začínal myslet, že všichni prospíte celý den," zavrčel Angel, když si všiml Fredina příchodu. Sám ani nešel spát. Seděl ve stejném křesle, kde ho Willow v noci opustila, a celou tu dobu přemýšlel o jejích slovech. Jak moc pravdy se v nich skrývá a jak moc se bojí všeho, co mu navrhovala…
"Mám pro tebe velké překvapení," zašeptala tajemně Fred. Angel se zamračil…vypadala jinak. Bylo to vůbec možné? Zářila jako sluníčko…takhle ji neviděl už hodně dlouho.
"Překvapení?"
"Jo," přikývla Fred a vtáhla do mítnosti…
"Wesi?" Angel vyděšeně vyskočil z křesla. "Wesley?" zopakoval, udělal pár kroků vpřed a natáhl ruku, aby se přesvědčil, že je skutečný.
"Wesley," zamumlal znova, a když mu konečně došlo, že před ním nestojí žádný duch, nadšeně ho objal.
"Ale jak to, že…"
"Willow," usmála se Fred.
"Wesley…" řekl Angel stále neschopný jiného slova. Kousek odstoupil, aby si ho mohl pořádně prohlédnout. "Bože můj…"
"Will," vypískla nadšeně Fred, když si všimla dalšího příchozího. "Dokázala si to!" vyběhla po schodech a vesele dívku objala.
"Dokázala?" zopakovala zmateně Willow, než jí došlo o čem mluví.
"Wesi…"
"Díky, Willow," přikývl. Nevěděl, co říct. Dlužil jí tolik, že se těžko dalo vyjádřit slovy.
"Jsem ráda, že se to povedlo," zašeptala. "Hlavní je, že budete šťastní," usmála se na Fred, která mezitím přeběhla zpátky do Wesovy náruče.
"To pro mě nebude problém," ujistil ji Angel. "Co kdybychom to nějak oslavili a…"
Klidně mě zabij, ale opovaž se dotknout mé dcery…
Willow se překvapeně rozhlédla po místnosti.
"Slyšeli jste to?" zeptala se.
"Co?" pohlédl na ni nechápavě Angel.
Proměním tě v krysu, jestli se jen dotkneš toho dítěte…
"Ten hlas…" zamumlala zmateně Will.
Ne…prosím ne…ona za nic nemůže…neubližuj jí, vezmi si mě…
Willow si vyděšeně zacpala uši, ale ten hlas tu byl dál.
..ve jménu nejmocnější bohyně tě…
"Willow, jsi v pořádku?" zeptal se Wesley a vyběhl po schodech nahoru. Dostal se k ní právě včas, aby zachytil její tělo padající k zemi.
"Will," zavolal a poplácal ji po tváři. Nereagovala. Slyšel, jak tiše dýchá, ale ani se nepohnula. "Myslíš, že bychom ji měli odnést do pokoje," navrhl Angelovi a Fred, kteří ho jen vyděšeně pozorovali, a zvedl ji z podlahy.
***
"Zůstaneš s ní, prosím?" zamumlal Wesley a starostlivě odhrnul Will z tváře pramen zpocených vlasů. Když ji donesli nahoru, upadla do podivného transu. Fred chtěla zavolat lékaře, ale Angel s Wesem jí to zakázali. Ať procházela čímkoli, nebylo to nic, s čím by si medicína dokázala poradit.
"Půjdu se podívat do nějakých knih," navrhl. Fred k němu zvedla oči a mlčky se usmála.
"Zůstanu tady," přikývla.
Zamyšleně ji políbil na tvář a pak se vydal do své staré kanceláře.
Tara tam na něj už čekala. Když za sebou tiše zavřel dveře, konečně se odvážila promluvit.
"Wesley," usmála se. Wes sebou překvapeně trhl.
"My dva se známe?" pohlédl na ni pátravě. Jako by ji znal, ale…nedokázal si vzpomenout odkud.
"Ne," zavrtěla hlavou. "Jsem Tara," představila se.
To jméno mu nic neříkalo, alespoň do chvíle, než mu napověděla.
"Willowina Tara."
"Ale ta je přece…" nadechl se k protestu.
"Mrtvá?" doplnila ho. "Ano, přesně to jsem. Potřebuju od tebe pomoc…"
"Takže jsi duch?" zeptal se překvapeně.
"Jo," přikývla. "Tobě přece nemusím dokazovat, že duchové existují. Jsem tu, abych zachránila Willow. Ona pomohla tobě, ale teď sama potřebuje někoho, kdo jí ukáže správnou cestu. Nemůžu to být já, ublížila bych jí ještě víc. Tím, že zachránila tebe, si uvědomila, jak mocná a zároveň bezmocná je. Dokáže pomáhat druhým, ale svoje zlomené srdce si sama nevyléčí."
"Proč já?"
"Protože víš, jaké to je být duch. Trvá to skoro tři roky, Wesley. Když Will tenkrát udělala to kouzlo, kterým ze všech potenciálních staly přemožitelky, našla v sobě velkou sílu. Sílu, o které ani netušila, že ji má.
Pustila se do pátrání. Uběhly týdny, než našla kouzlo, které hledala, kouzlo, které by jí umožnilo vrátit mě mezi živé. Věřila si…pro někoho s takovou silou to přece musí být hračka.
Jenže ani tohle nezměnilo nic na tom, že jsem umřít měla. Přišel můj čas. Willow byla jediná, kdo to nechápal. Přesto…kouzlo, které našla, bylo příliš silné, aby zůstalo bez následků. Vrátila mě zpátky. Ne jako člověka, ale jako ducha. Jsem uvězněná mezi světem živých a říší mrtvých, zbloudilá duše, která nedosáhne pokoje, dokud ji Willow nenechá jít."
"Proč bych ti měl věřit?" pochyboval Wesley. Co když právě tahle nevinně se tvářící dívka byla tím, čeho se tolik bál. Zlo mělo spoustu podob.
"Protože mě potřebuješ. Chceš odpovědi na své otázky a já ti je můžu dát," pokrčila rameny. "Musím jít…"
"Ale jak tě…"
"Ukážu se, až mě potřebovat," odpověděla na jeho nevyřčenou otázku.
***
Wes zamyšleně položil knihu, kterou právě četl, na klín a zahleděl se na opačný konec místnosti, kde Fred právě rozebírala nějaký podivně vypadající přístroj.
Probděla téměř celou noc u Williny postele, a teprve když se krátce před svítáním probudila, dopřála si pár minut spánku. Přesto teď dokázala vypadat dokonale. I Angel to říkal. Jakoby se ze dne na den stala někým jiným.
Mohl by ji takhle pozorovat hodiny. Za ten rok ji znal dokonale, možná i lépe než ona sama. Viděl ji šťastnou, i na pokraji smrti. Znal důvěrně každý její pohyb…to, jak jí do tváře padaly prameny vlnitých vlasů, když se naklonila nad stolem…jak si zamyšleně kousala spodní ret, když na něco nemohla přijít… pohyb, jímž si posunovala brýle, které jí neustále sklouzávaly z nosu… Byly to jen detaily, kterých si nikdo jiný nejspíš ani nevšiml, ale pro něj představovaly v posledním roce bezpečné útočiště.
Kdykoli cítil, že už nemůže dál, vzpomněl si na jednu z těhle drobností a to ho zachránilo. Kdykoli tápal v temnotě, zašeptal její jméno a ona mu ukázala cestu zpět.
Nevěřil v ráj, ve vítězství dobra ani ve spravedlnost, ale věřil ve Winifred Burkleovou a to bylo víc, než od života čekal. Otec mu kdysi řekl, že člověk odhalí pravý smysl existence teprve ve chvíli, kdy zemře. Považoval to za hloupost, dokud to neprožil. Ale otec měl pravdu. Tenkrát opravdu našel smysl svého života…
Jakoby vycítila, že ji pozoruje, zvedla hlavu a věnovala mu zářivý úsměv. Stydlivě si zastrčila za ucho pramen vlasů a sklopila oči zpět k práci. Opětoval jí úsměv, když mu znenadání projela hlavou ostrá bolest.
Je tak krásná. Skrývá v sobě tolik síly a potenciálu, jen škoda, že je až příliš lidská. Mít v sobě o něco víc temnoty, alespoň kousíček démona, mohla by z ní být dokonalá královna tohoto světa.
Lidé ho překvapovali. Od jeho časů se stali mocnějšími, chytřejšími, vynalézavějšími…boj s nimi nebude tak jednoduchý jako kdysi, ale o to bude zajímavější.
A vládnout jim mu teprve přinese pravé uspokojení.
Wes překvapeně zamrkal. Co se stalo? Zhluboka se nadechl. Jak bolest pomalu ustupovala, mizely s ní i ty podivné myšlenky. Zůstávala však pochybnost…
***
Angel tiše nakoukl do kanceláře. Wes seděl za stolem a přes vysokou hromádku knih ho nebylo téměř vidět.
Angel se mlčky usmál a chystal se zase zavřít dveře, když ho zastavil Wesův hlas.
"Děje se něco?"
"Ne," odpověděl a váhavě vešel do místnosti.
"Jsem rád, že zase pracuješ," zamumlal a zvedl z hromádky horní knihu. "Duchové?" pohlédl na něj tázavě.
"Jen něco hledám."
"Nový případ?" odhadl Angel. "Že by ta dívka z rána?"
"Dívka?" zopakovala zmateně Wes.
"Jo…docela hezká, asi dvacet tmavé vlasy, bílé šaty…"
"Tara?" zamračil se na Angela.
"A má i jméno…"
"Jo, je to nový případ…" zalhal. Jak to, že Taru viděl?
"A Fred? Je to mezi vámi v pořádku?" zeptal se a položil knihu zpět na hromádku. Wesley roztržitě přikývl.
"Večer jsme si chtěli vyjet k moři. Myslíš, že bys mohl pohlídat Willow?"
***
"Nevrátil jsem se sám, že?" zamumlal Wesley a zamračeně si prohlížel své poškrábané ruce.
"To ti nemůžu říct," zavrtěla hlavou Tara. "Do těchto věcí nemůžu zasahovat."
"Beru to jako ano," pochopil Wes. Děsilo ho to. Do teď to bylo jen tušení, pochybnosti o zdravém rozumu…ale teď získal jistotu. Co to vlastně probudil? Nějaké nehmotné zlo, které začne pomalu ovládat celé jeho okolí? Opravdového démona, netrpělivě čekajícího v temném koutě na okamžik, kdy nastane ta pravá chvíle k útoku?
"Řekni něco, Taro…cokoli…" požádal ji.
"Víš, že nemůžu," zašeptala bezmocně. Tohle bylo nejtěžší - mít moc, ale nesmět… "Začínám o tom pochybovat," zamumlal Wesley. "Nejsi jen duch, že? Byl jsem mrtvý, vím, jaké to je. A ty jsi jiná.
Přečetl jsem pár knih. Pokud tě tu uvěznila Willow, měla by být jedinou, kdo tě vidí. Já ne…a nic na tom nezmění ani fakt, že jsem byl mrtvý. A co Angel? I on tě vidí, že?"
"Věděla jsem, že jsi chytrý…jen jsem netušila, jak moc," usmála se Tara. "Co chceš? Pravdu, kterou stejně nemůžeš pochopit? Ano, nejsem duch…to, co jsem, je bezvýznamné. Všechno je bezvýznamné v porovnání s tím, oč v téhle hře skutečně běží.
Jde tu o tebe a o Willow. Ona tě potřebuje, aby se dokázala vyrovnat s minulostí a svou novou sílou. A ty zase budeš potřebovat její moc v boji, který tě čeká."
"Nechápu to."
"Zatím ani nemáš."
"Pomoz mi…slíbila jsi mi odpovědi, Taro…"
"Dobře," přikývla váhavě. "Deeper Well," zašeptala.
"Co to znamená?" zeptal se Wes, ale Tara už byla pryč.
***
"Willow seděla se zkříženýma nohama na posteli. Měla zavřené oči a tvář tak bledou, že připomínala mrtvolu.
"Ahoj, miláčku," zašeptala Tara. "Jak ti je?" zeptala se a posadila se vedle ní. V první chvíli se zdálo, že ji Will ani neslyšela, ale po několika vteřinách přece jen otevřela oči a smutně se pousmála.
"Nevím…" zamumlala. "Je to podivné…v hlavě mám stovky hlasů. Šeptají, křičí, zpívají, hádají se…jako bych jim patřila. Nezajímá je, co si myslím, co cítím…bolí to, Taro. Je to děsivé. Jako bych to už ani nebyla já, tělo je moje, ale hlava patří jim. Nedopřejí mi jedinou soukromou myšlenku, já jsem oni…oni jsou já…
Co jsem udělala, Taro?" zeptala se a zvedla k ní uplakané oči. "Proč musím tímhle procházet? Čím jsem se provinila, že je celý můj život jen bolest?
Měla jsem Oze…toho nejúžasnějšího kluka na světě, někoho, koho jsem mohla milovat, na koho bylo spolehnutí…a pak přišla Veruca a během několika vteřin bylo po všem. Opustil mě a já byla sama… Poznala jsem tebe a osud mi dal ještě jednu šanci milovat. A co se stalo? Warren se pokusil zabít Buffy, ale co se mu podařilo, bylo zničit jediný smysl mého života. Svět bez Oze byl děsivý, ale svět bez tebe… chtěla jsem ho zničit, Taro. Toužila jsem po tom, aby všichni trpěli tak, jako já…ne, ještě víc. Zneužila jsem sílu, kterou jsem dostala, abych rozsévala bolest…a málem jsem tu pomstu dokončila…
Roky mi trvalo, než jsem získala zpátky rovnováhu. Byla jsem zase Will, holka ze Sunnydale, co zmákne levou zadní jakýkoli počítač a ve volném čase si zahrává s kouzlením. Měla jsem Buffy, Dawn a život se zdál zase fajn. A teď tohle…
Copak jsem prokletá, Taro?"
"Ne," zamumlala Tara. "Tohle není prokletí, Will, ale požehnání. Máš sílu…větší sílu než Angel, než Buffy…než všichni, kteří na tomhle světě bojují se zlem. Zavři oči," rozkázala jí, a když Will poslechla, chytila ji za ruce.
"Zhluboka se nadechni a zaposlouchej se," pokračovala Tara.
"Co slyšíš?"
"Hlasy…" vzlykla Willow. "Prosby, ženský pláč…nějaká kouzla…zoufalý křik…ne, Taro, oni ji zabijí. Bojí se, bolí ji to, ale nedokáže to zastavit…tolik trpí…Co mám dělat? Musím jí nějak pomoci…"
"Ne, Will," zastavila ji Tara. "Neposlouchej jejich hlasy…chci vědět, na co myslí…ne strach, chci, abys cítila jejich moc…abys poznala všechna ta kouzla, která ony znají…chci, aby se jejich moc stala tvou…
Když jsi oživila Wesleyho, ukázala jsi jim, že jsi jako ona. Silná, statečná, připravená obětovat cokoli pro dobro.
Will, to co teď v tobě je, nedokáže nikdo na tomhle světě plně pochopit. Pamatuješ na Prvotní zlo? Něco, co tu bylo dřív než lidé? Dřív než svět? Tohle je pravý opak prvotního zla…je to něco, co známe všichni, ale nikdo z nás to nedokáže popsat. Skrývá se to v každém úsměvu, v písničce, ve slunečném odpoledni stráveném s přáteli…je to v každé dobré věci na tomhle světě…a teď je to i v tobě…"
"A co když to nechci," zavrtěla hlavou Will.
"To, nejde…buď to přijmeš nebo…" Tara se musela zhluboka nadechnout, než dokázala vyslovit zbytek té věty: "…nebo tě to zabije.
Tohle je skutečná magie, v čisté podobě, ne ty říkanky, se kterými si hrají zvědavé děti.
Magická zaklínadla neexistují. Jsou to jen shluky slov, jejichž rytmus umožňuje snadněji ovládnout mysl. Když se dostaneš na určitou úroveň, přestanou být potřebná. Bude ti stačit jediná myšlenka k tomu, abys udělala cokoli, co chceš. Takovou sílu nemá každá čarodějka…vlastně ji nemá téměř žádná. Je to moc, která dokáže zachránit miliony lidí, ale zároveň dokáže stejné miliony zničit. Síly někdy čekají desítky let, než najdou čarodějku schopnou takovou sílu přijmout a použít pro dobro. Teď si vybraly tebe, Willow. Jsi ta pravá. Nesmíš o tom pochybovat, protože Síly se nikdy nemýlí. Kdyby si nebyli jistí tím, že to dokážeš, nikdy by ti tuhle možnost nedali…
A teď zkus spát, ano?"
***
"Kdo jsi?" zeptala se Willow tmavovlasé ženy v dlouhých temně rudých šatech. Před pár vteřinami zavřela oči a najednou byla tady. S ní.
"Jedna z mnoha," usmála se žena.
"Z mnoha?" zamračila se Will.
"Jsi příliš zvědavá, čarodějko," pokárala ji, ale vzápětí dodala: "Avšak zvídavost někdy nebývá na škodu. Jsem Aira, čarodějka…tedy jedna z mnoha."
"Co tu dělám?"
Byl to sen nebo skutečnost?
"Učíš se. Dej mi ruku, chci ti něco ukázat."
"Proč se vůbec nebojím?" napadlo Will, když její ruka vklouzla do Aiřiny dlaně. Sotva se jí dotkla, obě se ocitly ve velké místnosti plné světla. Vlastně si ani nebyla jistá, zda jde o místnost, neviděla stěny ani strop. Všude okolo stály nebo seděly desítky žen. Všechny byly oblečené v bílém…mladé dívky, téměř ještě děti, i vrásčité stařeny. Připadala by si jako v nebi nebýt toho tísnivého ticha.
"My všechny," usmála se Aira, "jsme stály před stejným rozhodnutím jako ty. My všechny jsme přijaly možnost získat sílu, který změní svět. Myslíš si, že to bylo snadné? Nebylo, Willow.
Každá z nás měla svůj osud, ale všechny nás spojovala bolest, sebeobětování. Všechny jsme trpěly, viděly umírat milované, žádná z nás neumřela v posteli…ale měly jsme možnost vytvářet historii.
Mučili nás, upalovali na hranicích, zabíjeli nám naše děti, aby nás donutili přiznat se, ale my se nevzdaly. Měly jsme sílu nadělat z nich hromádky prachu, ale přesto jsme dál bojovaly za jejich bezpečí.
Bez nás by tenhle svět dávno neexistoval. My jsme tenhle svět. Jsme dobro. Jsme světlo. A ty jsi jedna z nás…už teď."
"Bojím se," zašeptala Willow a omámeně se rozhlížela okolo.
"Strach je naprosto přirozený, Willow, je součástí tvé síly. Dobro se vždycky bojí. Zlo je tak snadné, zabíjet, ničit, ubližovat…to dokáže každý. Být dobrý chce odvahu, silnou vůli. Je to těžké, bolí to, ale výsledky stojí za to. Není nic cennějšího než úsměv…štěstí v očích nevinného, kterého jsi zachránila. Strach je normální…to on nás odlišuje od těch ostatních. Zlo se nebojí, protože nemá co ztratit."
"Pochop mě…já nevím, jestli to chci, Airo. Nikdy jsem neuměla svou moc ovládat…většinou byl zázrak, když se něco povedlo. Moje kouzla nepřinesla příliš radosti…"
"Vrátila jsi Angelovi duši. Dvakrát jsi zachránila svět před jedním z nejhorších upírů v historii. Vrátila si Buffy. Dala jsi stovkám dívek možnost volby, sílu bojovat. Zachránila jsi Wesleyho… A k tomu všemu ti stačila moc, kterou jsi získala sama. Nedaly ti ji Síly, všechno, co ses do teď naučila, je jen tvá zásluha. Skrývá se v tobě obrovský potenciál, nediv se, když ho Síly chtějí využít."
"A napadlo je, co bych s tou jejich mocí mohla způsobit?" pohlédla na ni tázavě Will. Nic nebylo jen černé a bílé. "Copak si Síly nevzpomínají, co všechno jsem zkazila? Použila jsem kouzla proti svým přátelům, pro své vlastní dobro. Zabila jsem člověka a toužila zničit celý svět…"
"Tohle je minulost, Willow, a budoucnost je jen v tvých rukou. Je to jen na tobě," pokrčila rameny Aira.
"A o to je to ještě těžší…"
"Nemůžu ti říct, co máš udělat," usmála se a chytila ji za ruku. "Ale jedno můžu…Jsi dobrá, Willow. Nemusíš se bát, že svou sílu, tedy pokud ji přijmeš, zneužiješ, protože to bys nedokázala…"
"A…" Willow se nadechla k poslední otázce, ale Aira moc dobře věděla, na co se chce zeptat.
Smutně se usmála a zavrtěla hlavou.
"Ne, Will, Tara je mrtvá a to nezmění žádná síla na tomhle světě.
Přemýšlej, rozhodni se….ale pospěš si, protože zlo je blíž, než si kdokoli myslí. Tentokrát to bude jiné…všechno, co jste dosud viděli, co jste prožili v posledních letech vám přijde nicotné ve srovnání s tím, co přichází…"
"O čem to mluvíš?" zamumlala zmateně Will.
"O pekle…"
***
"Stačí chtít a mohl by ses jich dotknout," usmála se zasněně Fred, natáhla ruku a skrz roztažené prsty pozorovala nebe poseté zářícími hvězdami. Zula si boty, strčila je do rukou překvapenému Wesovi a bosýma nohama se rozběhla po vlhké trávě.
Posadil se a pozoroval ji. Několikrát se zatočila, až se jí vlasy rozevlály kolem tváře. Když se unavila, rozesmátě se natáhla na zem a zavřela oči. Slyšela hukot oceánu. Ustupující moře zanechávalo dole na pláži smutnou mozaiku kamínků, lasturek a plastových lahví. Vlny vystřikovaly do výše a s tichým šploucháním se lámaly o ponurá skaliska. Ve vzduchu byla cítit sůl a ještě něco zvláštního, co ji naplňovalo srdce nadějí. Byli jen pár kilometrů za L.A., ale přesto se cítila jako v ráji.
Podepřel si rukou hlavu a se zasněným úsměvem pozoroval její tvář. Jako by se celý svět v ten jediný okamžik navždy zastavil. Všechno okolo splynulo v jedno. Nic, s výjimkou jí a toho tísnivého pocitu v jeho srdci, nebylo důležité. Měl vše, co mohl chtít. Tak proč nebyl šťastný?
"Vezmi si mě," řekl znenadání Wesley.
"Vezmu," přikývla Fred s překvapivou rychlostí. Otevřela oči a roztáhla rty do širokého úsměvu.
"Pořád tomu nemůžu uvěřit."
"Čemu?" zeptal se s úsměvem.
"Tomuhle…" mávla rukou okolo sebe. "Že jsme spolu…že ležíme v trávě, koukáme na hvězdy a mluvíme o budoucnosti…"
"Je to pravda," zavrtěl hlavou Wes. "Teda doufám…" A pokud to byla jen iluze, byl odhodlaný strávit v ní zbytek života.
"Líbej mě," zašeptala.
"S potěšením…"
***
"Udělala jsi to správně," snažila se ji ujistit Tara. Opírala se o dveře a zdálky pozorovala Will sedící na posteli.
"To ukáže budoucnost," pokrčila rameny. Necítila se jinak. Aira jí sice řekla, že to bude určitou dobu trvat, ale přesto čekala, že se něco stane. Že tu sílu ucítí…
Tara mlčky přešla místnost a posadila se vedle ní.
"Je čas, Willow," usmála se a pohladila ji po tváři.
"Čas?" z jejího hlasu byl cítit strach. Věděla, o čem Tara mluví, ale bála se přiznat si to. Když to udělá, nebude cesty zpátky…
"Už mě nepotřebuješ."
"Ne," zavrtěla hlavou Willow. "Vždycky tě budu potřebovat…vždycky," zašeptala se slzami v očích. "Nemůžeš mě tu nechat."
"Jsi silná, miláčku. To, co jsi v posledních dnech udělala, jen potvrdilo, že už jsi připravená jít dál. Nemám právo tu být, chtít po tobě, abys mě milovala, když ti nemůžu dát to, co si zasloužíš."
Willow pevně zavřela oči.
Když někoho ztratíte, ten pocit ve vás navždy zůstane. Prázdnota. Prolité slzy. Jizvy na duši. I kdyby se ten člověk vrátil, už nikdy to nezmizí. Ten strach, vědomí nicotnosti tváří v tvář smrti vás nikdy neopustí.
Můžete prosit, můžete se modlit…můžete tvrdit, že jste zapomněli, ale pravdou je, že už nikdy nebudete stejní. Čím víc se té změně budete bránit, tím těžší to bude. Můžete žít ve lži týdny, roky…ale ta chvíle, kdy budete muset čelit realitě, jednou přijde.
A nebude snadná.
"Běž, prosím," zašeptala. Cítila, jak jí po tváři tečou slzy. Chtěla ji zastavit, zabránit jí v odchodu. Navždy ji připoutat k sobě. Ale…Tara měla pravdu. Takhle to nepůjde napořád. Musí jít dál.
Už nikdy nebude milovat. Ne po tomhle. Už nenajde odvahu svěřit své srdce někomu, kdo může z vteřiny na vteřinu odejít, změnit se v kamenný náhrobek a pár krabic nepotřebných věcí. Ale musí jít dál. Kvůli svým přátelům. Kvůli té síle. Kvůli sobě…
"Prosím, běž," vzlykla znova.
Když otevřela oči, její pokoj byl prázdný…
***
"Dobré ráno, miláčku," usmál se Wesley na Fred, která seděla s Angelem u stolu, a láskyplně ji políbil do vlasů.
"Ráno? Je poledne," připomněl mu Angel. "Člověk by řekl, že po roce v hrobě budeš mít spánku po krk…"
Fred se zachichotala a skryla tvář na Wesleyho hrudi.
"To je moje vina," přiznala se stydlivě.
"Přesně tak," přikývl Wes. "Nenechala mě spát ani hrobě a teď…" nadechl se, ale větu nedořekl, protože si všiml Willow scházející ze schodů.
"Zdá se, že nejsem jediný, kdo vstává k obědu," usmál se.
"Ani jsem nešla spát," zavrtěla hlavou Will. "Četla jsem si v Angelově kanceláři jednu knížku a nějak jsem při tom zapomněla na čas…" zamumlala.
"Kdy se vracíš do Sunnydale?" zeptal se Angel.
"Zítra," pokrčila rameny. Bylo to vlastně jedno…po tom, co ztratila Taru podruhé, jí bylo jedno všechno…
"O tom jsem chtěl s tebou mluvit," uvědomil si Wes. "Já a Fred pojedeme s tebou."
"Pojedeme?" pohlédla na něj překvapeně Winifred.
"Jo…sama jsi říkala, že bychom měli na čas z L.A. zmizet, ne?" připomněl jí.
Fred váhavě přikývla.
"Taky bys mohl jet, kdybys chtěl…" otočil se k Angelovi.
Ten jen zavrtěl hlavou. "Nemyslím si, že by to byl nejlepší nápad…v Sunnydale jsou věci, kterým bych se prozatím raději vyhnul."
"Nemůžeš celý život jen utíkat…" ozvala se Willow. "Pojedete všichni," rozhodla. "Los Angeles to bez vás pár dní vydrží…"
***
"A co s ní bude teď?"
"Jmenuje se Kennedy," usmála se Tara. "Je to jedna z Přemožitelek. Ona a Will spolu chvíli chodily, než…než jsem se vrátila já. Vím, že pro ni Kennedy má stále slabost…nebude to těžké…stačí ji jen postrčit…"
"Postarám se o to, Taro," přikývl Wesley. "Neboj se."
"Vím, že to dokážeš," přikývla. "Dopadne to dobře. Kennedy je silná, jako skála…jen tak něco jí neublíží, a právě to teď moje holčička potřebuje. Někoho, o koho se bude moci opřít, když já tady nebudu," zašeptala se slzami v očích.
"Jsem rád, že jsem tě poznal, Taro," usmál se Wesley a objal ji. Z přátelství, a taky proto, že chtěl vědět, jaké to je. Jako duch objímal Fred a nic při tom necítil…chtěl vědět, co prožívala ona.
"Je to zvláštní, že?" řekla Tara, jako by mu četla myšlenky. "Víš, že někoho svíráš v náručí, ale zároveň jako by tam nebyl…"
"Ještě to neskončilo, že?" pohlédl na ni, ale ona jen se smíchem zavrtěla hlavou.
"Jsi výjimečná žena, Taro.."
"Jsi první muž, které mu to věřím," zasmála se. "Sbohem, Wesley. Buď šťastný, zasloužíš si to …"
"Mluvíš s někým, miláčku?" nakoukla do kanceláře Fred.
Wes se na pár vteřin otočil po jejím hlase, a když pohlédl zpět, Tara byla pryč.
"Ne, jen jsem si tak mumlal sám pro sebe," usmál se Wes a sebral ze stolu bundu. "Půjdeme?" zeptal se Fred a natáhl k ní ruku. Okamžik, kdy ucítil teplo její dlaně, byl jeden z nejkrásnějších v jeho životě. Teprve teď si to zcela uvědomil.
Žil.