Století
Část 1Nebe se zatáhlo hned po západu slunce. Skrz jeden mrak prosvítal kousek měsíce v úplňku, ale hvězdy kamsi zmizely. Vzduch byl ledový, studenější než bylo obvyklé pro říjen v Kalifornii.
Tmavá budova se zářícím nápisem Bronz se otřásala dunivou hudbou. Místní mládež si užívala další noční jízdu. Pár dvojic postávalo venku. Viděla je, ale oni si jí nevšimli.
Proč taky? I kdyby jim chtěla ublížit, malá světlovlasá dívka v černém oblečení by rozhodně nepředstavovala problém pro silného hocha bránicího svou přítelkyni. Neznali ji, už nikdo ji tu neznal, nemohli tušit, jaké schopnosti se skrývají v tom křehkém těle. Jaké zločiny, jaká nenávist, temnota...
Temnota. Byla náplní jejího života už přes sto let, přesto si na ni ještě nezvykla. Toužila po slunci, chtěla nastavit tvář hřejivým paprskům, sedět na pláži, nohy zabořeného do horkého písku, připadat si zase jako člověk.
Sto jedna let. Dvě stě sedmdesát dní. Něco okolo pěti hodin...zvláštní, že tady se toho zase tolik nezměnilo. Sunnydale. Brána Pekel. Její domov. Místo, kde žila její rodina, její přátele, lidé, které milovala. Lidé, kteří ji zradili.
Trvalo jí sto let, než se alespoň částečně vyrovnala s tím, co jí udělali. Sto let, po kterých zjistila, že už tu není nikdo, komu by to mohla říct. Kromě něj.
Důvodem, proč sem přišla, byl vysoký tmavovlasý muž v dlouhém černém plášti, který postával kousek od vchodu, a pozorně se rozhlížel. Bránil je a ti hlupáci to nevěděli. Netušili nic. I po těch sto letech byli lidé stejní, tatáž hloupost, nevšímavost, tentýž strach z věcí, které nedokázali vysvětlit.
Nebyla si jistá, jestli ještě "žije". Hledala ho v Los Angeles, ale zapomněla, že lidé, které znal a miloval, odešli stejně jako ti její. Jednou z nejtěžších věcí na nesmrtelnosti byl fakt, že vy se neměníte, ale obyčejní lidé ano...stárnou, umírají. Zakládají rodiny a vychovávají děti, které je jednoho dne pohřbí. Ale tak to má být, všechno ostatní je podivné...
Ani nevěděla, proč jela nakonec sem. Možná jen doufala...nebo toužila po bolesti, chtěla se mučit. Chtěla cítit aspoň trošku zármutku, který by ji přiblížil k lidem.
Tady někde ho potkala poprvé. Bylo jí šestnáct a on byl o něco starší - tenkrát jestě nevěděla, jak moc - tajemný, pohledný. Srdce jí poskočilo strachem a vzrušením. Já nekoušu...řekl upír s duší a ona mu uvěřila.
Vyšla ze stínu a udělala několik rychlých kroků směrem ke vchodu.
Vzhlédl. Jejich pohledy se setkali. Byl pořád stejný. Stejně jako ona...
Nevěřil tomu, co vidí. Vzpomínky na ni ho i po té dlouhé době občas pronásledovaly. Vídal ji na ulici, v baru, občas oslovil nějakou cizí dívku jejím jménem. Když tenkrát utekla...jak dlouho to bylo? Padesát let? Sto? Dvě stě? Když jste nesmrtelný, nemáte důvod počítat roky. Jeden je jako druhý. A vždycky přijde další. Hledal ji, projezdil snad celý svět, ale nenašel žádnou stopu. Jako by se po ní slehla zem. Párkrát ho napadlo, že to třeba neunesla a zabila se...s osudem, který jí on a její přátelé nadělili bez jediného slova varování, bylo těžké se smířit. Věděl to. Prožil to.
Vytáhla ruce z kapes a odhrnula si z tváře spadlý pramen vlasů.
"Ahoj, Angele," usmála se tiše.
Kdosi ji zezadu chytil pod krkem. Byl silný, ale ne tolik, aby jí nestačil jediný pohyb k jeho zabití. Viděla vyděšený výraz Angelových očí a pochopila, že jí nehrozí nebezpečí. Alespoň zatím ne.
"Adame, to je v pořádku," řekl směrem ke člověku, který stál za jejími zády. Byli dva. Cítila je. "Ona není upír..."
Sevření povolilo a Buffy se zvědavě otočila za sebe. Byl to muž...kluk, okolo osmnácti. Vysoký, hubený, připomínal jí Alexe. Pár kroků od něj stála drobná tmavovlasá dívka s kolíkem v ruce. Angelův nový tým?
"Jsem upír," řekla chladně. "Copak si nevzpomínáš?"
Její slova bolela stejně jako ten čin, který mu připomněla. Záblesk reality...sterilní prostředí nemocnice a Buffyino křehké tělo umírající mu v náručí. Rozhodnutí, které učinili za něj. Situace bez východiska - stejně zemře, říkali mu všichni. Tak proč chtěli, aby to měl na svědomí on?
Za ty dlouhé roky viděl umíral spousty lidí, na kterých mu záleželo, které miloval. Doyla, Will, Cordelii, Wesleyho, Fred, Gilese... lidi, kteří tvořili jeho rodinu, ale jednoho dne museli odejít. A on věděl, že se to stane, připravil se na to.
Měl nechat zemřít i ji. Měl zavřít oči před Willowinými slzami, zacpat si uši před Alexovými obviněními. Nikdy je neměl poslechnout a udělat tohle...
"Omlouvám se," zamumlal, i když dobře věděl, že jen tohle nepomůže. Ne...nic nepomůže.
"Kdo je to?" zeptala se zvědavě dívka a usmála se na Angela s výrazem, který Buffy dobře znala. Kdysi dávno ho vídala v zrcadle.
"Buffy, to je Adam Harris a jeho sestřenice Macey Garsonová," představil jí Angel obě děti.
"Buffy?" zamračil se Adam. Takže se nemýlila? Ta podoba s Alexem byla skutečná. Možná syn...ne, uplynulo přece sto let. Spíš vnuk.
"Buffy Anne Summersová," hlas třetího člena Angelova týmu jí byl dobře známý.
"Spiku?" pohlédla na něj tázavě.
"Přemožitelko..." ušklíbl se a věnoval jí dlouhý pohled ledově modrých očí.
"Jsem rád, že jsi zpět."
***
Bylo zvláštní vidět znova Angelovu tvář po těch dlouhých letech, kdy nás od sebe dělil celý světadíl. Nezměnil se, to spíš moje oči, které teď pečlivě prozkoumávaly každičký detail jeho obličeje, můj pohled na svět. Ne, že bych to nechtěla...naopak, přece jsem přijela kvůli němu. Jen jsem netušila, že to bude tak těžké.
Roky jsem snila o tom, že spolu strávíme život. Že on se stane člověkem, princem na bílém koni z mé pohádky, vezme si mě a odveze do svého zámku. Že budeme mít kopu dětí, společně se smát, společně plakat. Že jednoho dne umřeme s vědomím, jak nádherný život jsme spolu měli.
Nikdy bych nevěřila, že realita bude tak odlišná. Místo několika krátkých let s ním mě čekalo století bez něj. Století dnů plných samoty, kdy jsem se učila nenávidět svou duši, svou existenci. Stala jsem se tím, proti čemu jsem bojovala celý život. A nejtěžší na tom bylo, že to ze mě udělal Angel, muž, kterému jsem věřila.
Pokaždé, když mě opouštěl, tvrdil mi, že je to jen pro mé dobro. Tak tohle je mé dobro, Angele? Ten pocit, se kterým se po setmění probouzím? Ten hlad, který nemůžu ukojit? Ta bolest hluboko ve mně? Má duše, která do tohoto těla už nepatří? Ne, tohle dobro bych si nikdy nevybrala...Pokud jsem měla zemřít, jejich povinností bylo nechat mě odejít. Copak se můžeme stavět proti osudu?
Někdy jsem přemýšlela, kdo to vlastně vymyslel. Angel ne, ať byl jakkýkoli, tohle by nedokázal, na to mě příliš miloval. Příliš znal, jaké je to být upírem s duší. Věděla jsem, že tuhle bolest by nikomu dobrovolně nedaroval. Tak který z nich? Dawnie? Alex? Giles? Kdo z nich rozhodl o mé budoucnosti? Willow...
Byla to ona? Zničená tím, že nemůže najít kouzlo, které by mě zachránilo? Kdyby tak věděla, proč ho nenašla...Nechtěla jsem. Nechtěla jsem vracet se zpět. Cítila jsem strach, bolest, chlad...ale zároveň jsem věděla, že za pár minut to bude minulost. Až vstoupím do toho světla, všechno zmizí a zůstane jen mír...láska...teplo.
Chtěla jsem zemřít a oni to nepochopili.
***
Pokud jsem se za nějakou vraždu skutečně nenáviděl, byla to ta její. Dodnes nedokážu pochopit, jak jsem to udělal. Kde jsem vzal tu sílu poslechnout Will. Nemůžu z toho vinit jen ji, byl jsem to já, na němž bylo závěrečné rozhodnutí. Udělal jsem to a minulost nezměním. I když jen Bůh ví, jak moc bych chtěl.
Dodnes všechno vidím živě před očima. Volala Willow, zvedla to Cordelia. Hned jsem si všiml jejího zděšeného výrazu. Když jsem se zeptal, co se stalo, nechtěla mi to říct. Nechtěla mi ublížit.
"Angele, Buffy...něco se stalo. Srazilo ji auto, je v nemocnici...ona umírá..."
Byla to ironie osudu? Buffy Summersová, nejlepší Přemožitelka, kterou země nosila, zemře na následky autonehody. Možná to byl další důvod, proč jsem to udělal. Tohle si nezasloužila. Pokud měla zemřít, pak v boji za záchranu světa, jako hrdinka.
Při jízdě do Sunnydale jsem překonal všechny povolené rychlosti, co mi jindy trvalo hodiny, dnes zabralo pár desítek minut. Přesto jsem přijel pozdě.
Willow brečela, Alex zuřil, Dawn se zhroutila. Giles seděl na židli před jejím pokojem, hleděl do země a za celou dobu nepromluvil ani slovo. Doktoři jen bezmocně vrtěli hlavou. Beznadějné. Už se neprobudí. Zemře. Možná ne dnes nebo zítra, ale jednou ano. Může to trvat roky. Její mozek už nikdy nebude fungovat. Už nikdy nebude chodit. Už nikdy nebude dýchat bez přístrojů. Její tělo něco takového nemůže vydržet...
K čertu, co oni věděli o jejím těle?! Neznali ji, nevěděli, jak silná umí Buffy Summersová být. Já to věděl a věřil jsem tomu...do chvíle, než mě pustili do jejího pokoje.
Ztrácela se mezi obvazy a hadičkami. Byla tak malá, křehká, bezmocná...nezbylo v ní nic, co by se ještě mohlo prát s osudem, došlo mi. Buffy tu umírala a já nemohl víc, než držet ji v náručí, šeptat její jméno a modlit se, aby netrpěla.
Když jsem vyšel ven...nedobrovolně, vyhnali mě lékaři...stála tam Will. Už nedokázala plakat. Jen na mě pohlédla svýma vyděšenýma očima a začala mi vyprávět všechno, co se stalo. Její první reakci, to, jak hledala nějaké kouzlo, jak vyzkoušela všechno, na co si vzpomněla...stejně jako mě i ji ničila ta bezmocnost. Nemohla udělat nic, co by Buffy zachránilo. Nešlo to.
Mluvili jsme hodiny. Venku vyšlo slunce. Dorazili Wesley a Cordelia, nejspíš připravení na to, aby mě podrželi nad jejím hrobem...
A tenkrát to Will řekla. Angele, ty víš, jaká je poslední šance...nemůžeme ji nechat umřít. Nedokážeme ji ztratit. Ani já, ani ty. Tak to prosím udělej. Mám tu kletbu, bude to stejná Buffy, kterou jsme znali...
Buffy, které nebude bít srdce. Buffy, která nebude dýchat.
Je těžké vidět ji tu. Stojí přede mnou, stejná jako kdysi. Se stejným pohledem zelených očí...stejné vlasy, rty, Buffy, kterou jsem kdysi miloval. Ale i přes to všechno je někým jiným. Démonem...jako já.
***
"Tak tady teď žijete?" zeptala se Buffy a rozhlédla se po domě, který jí kdysi patřil. Spike s Angelem sborově přikývli. Oba byli nervózní, nevěděli, co přinese příští okamžik a to je děsilo.
"Hodně se to tu změnilo," zamumlala Buffy a rozlédla se po obývacím pokoji.
Ubylo pár kusů nábytku a takové ty detaily, co dělají domov domovem, jako fotky, vázičky, obrázky. Na oknech visely těžké závěsy…a vůbec celý dům působil depresivně.
"Jo…Dawnie nám to tu nechala, když se odstěhovala…" přikývl Spike a vzápětí si uvědomil, že udělal chybu. Teď bude následovat otázka, kam se odstěhovala, a oni jí budou muset odvykládat celou tu historii, na kterou by raději zapomenuli.
Ale Buffy je překvapila…
"Můj pokoj je…?"
"Ani jsme se ho nedotkli," zašeptal Angel. Nechtěl jí přiznat, že z něj udělali něco jako svatyni. Chodil tam každý den, mluvil s ní… možná to bylo bláznivé, ale jemu to pomáhalo. A i když to jen neochotně přiznával, Spike se musel cítit stejně…oběma jim chyběla. Pro oba představovala část jejich historie, která je držela při životě…to pro ni bojovali dál.
"Nebude vám vadit, když tu chvíli…" mávla ke schodům.
"Ne," zavrtěl Angel hlavou. "Pořád je to tvůj dům, tvůj pokoj."
Ne, Angele, tady už není nic moje…
Část 2
Pomalu začala stoupat po schodech nahoru. Cítila, jak ji oba upřeně pozorují, ale ani jeden z nich se nepohnul až do chvíle, kdy zmizela za rohem.
Zastavila se přede dveřmi. Stiskla kliku a zaváhala…nebyla si jistá tím, co uvidí…možná to ani nechtěla vidět. Pokoj Buffy Summersové…té Buffy, kterou už dávno nebyla…skrýval příliš mnoho vzpomínek, které by možná měly zůstat pohřbené někde hluboko v jejím srdci. Proč sem vůbec přišla? Chtěla vidět Angela, konečně to skončit…a nebo si možná jen způsobit spoustu bolesti?
Nakonec to nebylo tak těžké.
Otevřela dveře a vstoupila do světa, jenž se v každém detailu shodoval s tím, který tu před sto lety opustila. Dům se změnil, ale její pokoj ne. Knížky do školy, oblečení, které nechala povalovat se na posteli…i prstýnky, které si ten večer, než odešla na hlídku, sundala a položila na stolek…všechno zůstalo na svém místě.
Opatrně se dotkla rámečku jedné z fotek, které stály na poličce vedle její postele. Byla na ní Joyce s širokým úsměvem… Buffy na pár vteřin pevně zavřela oči, nechtěla začít plakat. Maminka…když tenkrát umírala, jedna z věcí, na které se těšila, bylo, že ji znova uvidí. Obejme ji, políbí a bude se cítit v bezpečí. Když byla s maminkou, nikdo jí nemohl ublížit. S maminkou bývala silná.
Z vedlejšího obrázku na ni hleděly tváře Alexe, Willow a Dawnie. Připadalo jí neuvěřitelné, že už tu nejsou. Dawn…její malá sestřička vyrostla v ženu a ona u toho nebyla. Šla na vysokou? Vdala se a měla děti? Nic z toho nevěděla, ne, jen jediná věc byla jistá. Zemřela.
A co Willow? Stala se z ní mocná čarodějka? Byla šťastná s Kennedy? A Alex? Našel někoho, koho by mohl milovat tak jako Anyu? Asi ano, uvědomila si, když si vzpomněla na ty děti, co doprovázely Angela se Spikem. A co Giles? Muselo pro něj být těžké smířit se s její ztrátou…
Vztekla shrnula několik fotek na zem a teprve při zvuku tříštícího se skla jí došlo, co udělala.
Proč? Jediná otázka, na kterou chtěla odpověď. Proč se to všechno muselo stát?
Couvla o krok dozadu, posadila se na postel a tiše se rozvzlykala…
***
"Buffy," Spike nakoukl do jejího pokoje. "Chtěl jsem jen…"
"To je v pořádku," přikývla. Věděla, že za ní přijdou…otázkou bylo jen, který bude první. Kdo z nich bude mít víc odvahy postavit se minulosti? Nakonec tedy vyhrál Spike…ale i tak mu to trvalo dvě hodiny.
"Klidně pojď dál." Seděla se skříženýma nohama na posteli a probírala se hromádkou fotek. Máma, Dawn, Will s Alexem…chyběli jí, ale bála se zeptat na to, jaký byl jejich osud. Zrovna teď měla pocit, že by pravdu neunesla. Nedozvěděla by se nic jiného, než že zemřeli…jak a kdy nebylo v tuhle chvíli důležité.
"Chtěl jsem se omluvit…" zamumlal Spike a opřel se o její postel.
"Omluvit?" pohlédla na něj tázavě. "Za co?"
"To, co se stalo, po tom, jak…měl jsem ti dát vědět, že jsem naživu. Byl jsem duch a všechno kolem bylo tak zamotané, nikdo si nebyl jistý, jestli někdy ještě…a pak jsi…však víš co…a já litoval toho, že jsem ti to neřekl. Možná by všechno bylo jinak…"
"Nech toho, Spiku," zastavila ho. "Nebyla to tvoje chyba…já…"
"Měl jsem přijít…měla jsi právo vědět, že jsem naživu."
"Jo, to asi měla," přikývla po chvíli. "Víš, co bylo nejtěžší? Když se Will nějakým kouzlem podařilo vrátit Sunnydale zpět, několik dní jsem nespala a jen se procházela po městě a hledala všechny ty, co zemřeli. Říkala jsem si, že když je tu město stejné jako předím, musíte tam někde být i vy… Živí, mrtví…neměli jsme ani těla, která bychom měli pohřbít," zašeptala se slzami v očích.
"Já vím, že se od té doby hodně změnilo…my jsme se změnili a celý svět je…ale já tě pořád… Víš, připravil jsem si řeč. Jak budu mluvit o tom, co k tobě cítím, že jsi to nejdůležitější…" mumlal a nervózně podupával nohou.
"Spiku," zašeptala Buffy.
"Ano?" pohlédl na ni tázavě.
Vyskočila z postele a došla až k němu. Zvedla ruku a jemně ho pohladila po tváři. Byl pořád stejný…skoro by nevěřila, že uteklo celé století od chvíle, kdy ho viděla umírat. Chytila ho za ruku a propletla své prsty s jeho…
Bolí to vidět ji takhle trpět, uvědomil si Spike. I po těch letech, kdy si nalhával, že na ni zapomněl, byla Buffy Summersová jeho největší slabostí. A vidět v jejích očích tohle utrpení se nedalo snést.
"Udělám cokoli, abych ti pomohl," zašeptal, sklonil hlavu k jejím ústům a políbil ji. Bylo to jako vrátit se v čase. Poslední desetiletí se o něčem podobném ani neodvážil snít…a teď najednou byla tady, v jeho náručí. Byla jen jeho…
Ve chvíli, kdy udělal krok směrem k posteli, se rozlétly dveře…
***
"Spiku!!!"
V Angelově hlase byla cítit pořádná dávka vzteku, nad čímž se Buffy nechtěně pousmála. Spike ji překvapeně pustil a otočil se, připravený se bránit. Trvalo zlomek vteřiny, než ho Angel jedinou ránou poslal k zemi.
"Co tu děláš?" zeptal se Spika, který se zvedal z podlahy.
"Já?" pohlédl na něj nechápavě. "Já tu…Buffy a já se tu…"
"Chci, abys odsud okamžitě vypadl," zakřičel a zamračil se směrem k Buffy.
"Ale já…" Spike se snažil něco namítnout, ale Angel rozhodně neměl náladu diskutovat.
"Okamžitě!" rozkázal mu a ukázal na dveře.
"Jo, už jdu," zamumlal Spike, krátce se usmál na Buffy a vyšel z jejího pokoje.
Angel ho následoval až do obýváku.
"Co si myslíš, že děláš?" okřikl ho.
Spike se opřel o zeď a vytáhl z kapsy krabičku s cigaretami. Pomalu si zapálil.
"Je to sto let," povzdychl si. "To tě pořád žere, že mě milovala? Myslel jsem si, že přes tohle jsme se dostali…"
"Milovala?" pohlédl na něj tázavě. Od chvíle, kdy přišla, na ni nedokázal přestat myslet. Smířil se s tím, že ji ztratil, dokonce se poslední dobou vyrovnával s myšlenkou, že je skutečně mrtvá. A teď? Všechny ty děsivé vzpomínky najednou vyplouvaly zpátky na povrch…a s nimi i nejistota. "Milovala? Potřebovala někoho do postele a ty jsi byl první po ruce…"
"A v čem vidíš rozdíl?" pokrčil rameny Spike.
"Ale…"
"Ne, žádné přerušování, teď budu mluvit já. Měli bychom si to konečně vyjasnit…"
"Není co. Byl jsi největší omyl jejího života. Nic víc, nic míň," zavrčel Angel naštvaně a zadoufal, že tímhle to pro Spika skončí.
"Ty nikdy nepřipustíš, že by ses mýlil, že? Možná tě prostě přestala milovat, chtěla začít znova s někým jiným a rozhodla se pro mě."
"A proč by to asi dělala? Nikdy jsem nepochopil, co na tobě ženy vidí…"
"Jsem pohledný," zasmál se Spike. "Spíš bych řekl, že nebezpečně přitažlivý…vtipný, okouzlující," vypočítával Spike na prstech své klady. "Romantický, něžný a v posteli jsem bůh."
"A neuvěřitelně prolhaný," doplnil ho Angel.
"Jo a taky hrdina, co několikrát zachránil svět."
"Myslel jsem si, že tohle máme vyřešené…"
"Řekla, že mě miluje…" připomněl mu Spike.
"Myslela si, že umřeš a nikdy to nepoužiješ proti ní," ušklíbl se Angel.
"Jestli se k ní ještě jednou přiblížíš, neručím za sebe," varoval ho a začal stoupat po schodech nahoru.
"Takže ty můžeš a já ne?" křikl za ním Spike.
Angel mu neodpověděl, jen se tiše usmál…
***
Když vešel do jejího pokoje, stála u okna a unaveně pozorovala prázdnou noční ulici osvětlenou jen několika lampami.
"Proč mi to děláš?" zeptal se naštvaně Angel a třemi dlouhými kroky přešel místnost. Pevně ji chytil za paže a otočil k sobě. "Nečekal jsem, že mi po sto letech padneš nadšeně do náruče, ale tohle…Copak pro tebe to skončilo?"
"Tohle nikdy neskončí, Angele," zavrtěla pomalu hlavou. "Ne, dokud jeden z nás bude žít."
"Tak proč?"
Zase ta prokletá otázka.
"Protože chci, abys trpěl tak, jak jsem celé ty roky trpěla já," vzlykla. "Chci, aby ti bylo jedno, kde budeš při východu slunce, protože tvůj život stejně nemá cenu…"
Pokusil se ji obejmout, ale odstrčila ho.
"Chci, abys trpěl za každou vteřinu, kterou jsem kvůli tobě musela strávit takhle."
"Buffy…" natáhl k ní ruce a tentokrát už se nebránila. Pevně ho objala a rozplakala se.
"Jak jsi mohl? Věřila jsem ti a ty uděláš tohle."
"Promiň, Buffy," zašeptal a pohladil ji po vlasech. "Nemohl jsem…všichni byli tak…" Jak jí to měl vysvětlit? Jak měl ospravedlnit něco, co ani ospravedlnit nejde? "Neměla jsi umřít," zamumlal jen.
"Takže ses rozhodl hrát si na boha a dal mi nesmrtelnost? Promiň, Angele, ale víš, jak nesnáším dárky, co se nedají vrátit."
"Buffy, já…"
"Ty co?" couvla o krok zpět, aby mu mohla pohlédnout do tváře. "Lituješ toho? Chtěl bys to vrátit zpět? Dokonce napravit? Je tu jedno řešení.
Zabij mě…" navrhla mu s ledovým klidem.
"Cože?" vyděšeně na ni pohlédl.
"Však to znáš - kolík do srdce, setnout hlavu…ty si poradíš. Udělej to, co se mělo už před sto lety. Nech mě umřít."
"Buffy, to já…" Nedokázal uvěřit tomu, co mu tady říkala. Přišla, aby jí pomohl umřít? Jak mohla něco takového chtít? Vždyť Buffy Summersová byla vždycky plná života, sama rozdávala naději těm, kteří ji dávno ztratili. To díky ní ještě žil…
"Nedokážeš?" pochopila. "Nic jiného jsem ani nečekala," přikývla a otočila se k odchodu.
"Kam jdeš?" zastavil ji.
"Za Spikem…zbývá nám ještě něco dokončit," pokrčila rameny. Nešla za Spikem, řekla to, aby mu ublížila. Ten pohled plný bolesti v Angelových očích ji aspoň ujistil, že mu ani po těch letech není lhostejná. A ona potřebovala, aby ji miloval, protože jen tak může nakonec udělat to, pro co přijela. Jen tak ji může konečně nechat odejít…
"Nikam nepůjdeš!" zakřičel Angel tak hlasitě, že sebou překvapeně trhla.
Otočila se a tázavě na něj pohlédla. Tohle nebyl Angel, kterého znala…Angel přece nikdy nekřičel!
"Nevím, co tu s námi hraješ za hru, Buffy, ale tímhle okamžikem skončila. Žádné lhaní, žádné předstírání…a hlavně žádný Spike. Tohle je jen mezi mnou a tebou…"
"Mezi mnou a tebou," zašeptala Buffy a vrátila se ode dveří zpátky k němu.
"Mezi mnou," zopakovala a položila mu ruku na hrudník. "A tebou," stoupla si na špičky a políbila ho.
Když se rozhodla vrátit, přísahala si, že se tím už nenechá ovládnout. Zapomene na to, jak moc pro ni znamenal…jak důležitou součástí jejího života stále ještě je.
A teď? Všechny její myšlenky ovládla jediná touha…chtěla se s ním milovat. Ještě naposled. A pak už jen umřít.
"Angele…" zamumlala.
"Ne," zavrtěl hlavou. "Teď to bude po mém," rozhodl a znova našel její rty.
Přinutil ji zvednout ruce, aby jí mohl přes hlavu přetáhnout svetr. Pod ním měla jen jednoduchou černou podprsenku, ale i ta za pár vteřin skončila na zemi. Buffy se tiše usmála, vjela mu rukama do vlasů a stáhla si jeho hlavu níž. Když ji začal líbat na ňadra, zašeptala jeho jméno. Angele… Milovala ten zvuk.
Cítila, jak jí po tváři tečou slzy, ale nedokázala to zastavit. Byla s ním…a i když to bylo nejhorší řešení vzniklé situace, nedokázala se ovládnout. Po dlouhé době zase cítila, že by mohla být šťastná.
V posledních sto letech nesvíral v náručí žádnou ženu…jenže některé věci se nezapomínají, uvědomil si, když jí ze rtů unikl tichý výkřik. V tu chvíli mu přestalo na všem záležet. Pokud měl přijít o duši, byl ochoten se jí pro ten jediný okamžik štěstí vzdát. Kolikrát tohle zažili? Dvakrát…navíc naposled si to pamatoval jen on. Chtěl ji, ať to mělo znamenat cokoli. Podstoupí cokoli, jen když ji zase uvidí spokojenou.
Zvedl ji do náruče, udělal několik kroků k posteli a jemně ji položil mezi polštáře. Bože, byla tak krásná. Rozcuchané zlaté vlasy, tvář zrudlou vzrušením. Kdyby si tak jasně nepamatoval okamžik, kdy z ní udělal démona, věřil by, že ho navštívil anděl.
"Miluju tě," řekl Angel, sám překvapený tím, jak jistě jeho hlas zněl. Ne, na světě neexistovalo nic, čemu by věřil víc, než těm dvěma slovům. Políbil ji a najednou pochopil, že těch sto let mělo smysl. Musel je prožít, aby mohl nastat tento okamžik.
Každý jeho dotyk v ní vyvolával vlny horkého vzrušení. Jeho ruce byly najednou všude. Hladily ji, laskaly, dychtivě zkoumaly její tělo, zatímco jeho rty dál kouzlily na jejích ústech a vyvolávaly v ní jednu slastnou vlnu za druhou, až se jí točila hlava. Ani si neuvědomovala, že stačilo pár vteřin a hodila za hlavu všechna svá předsevzetí. Křečovitě se k němu přitiskla a zadoufala, že už nikdy nebude muset odejít.
Angel na chvíli opustil její rty a sjel až na místo, které si jeho ústa dobře pamatovala. Zůstaly tu dvě malé jizvičky jako připomínka dvou nejodpornějších činů, které ve svém životě spáchal. Dvakrát se z ní napil…a vždy jen proto, aby si zachránil vlastní život. Pokračoval dál a našel nové jizvy…jednu na hrudníku, druhou na břiše, několik dalších drobných na pravém kotníku. Bál se při představě bolesti, kterou si musela prožít, ale zároveň ho mnohem víc děsilo to, co nemohl vidět…jizvy na její duši.
"Miluju tě," řekl znova, vnikl jazykem hluboko do jejích úst a zároveň jí vklouzl rukou mezi stehna. Buffy zalapala po dechu. Na chvíli se zastavil a pohlédl do jejích očí zastřených vzrušením, ale pak jí rozevřel kolenem stehna, jediným pomalým pohybem do ní vnikl a nořill se do jejího těla hloub a hloub.. Ze rtů jí unikl výkřik, který ztlumil svými rty. Cítil, jak se třese, a ten fakt ho naplňoval štěstím víc, než samotné vyvrcholení. Milovala ho, v tuhle chvíli nemohla lhát.
Jejich milování se změnilo v bouři, která je oba pohltila a hnala k divokému, nekontrolovatelnému zakončení. Cítila, že nad sebou ztrácí vládu, ale poddávala se tomu beze stopy strachu.
"Klidně si ji vezměte," vzlykla v okamžiku, kdy společně dosáhli vyvrcholení. Chvíli netušil, o čem mluví, ale nakonec pochopil. Stejně jako on byla ochotná vzdát se pro ten jediný moment své duše. A snad právě proto jim zůstaly.
***
O několik minut později, když získala ztracenou rovnováhu, si položila hlavu na jeho hrudník a začala tiše vyprávět:
"Padesát let jsem se toulala po světě a myslela na to, co jsi mi udělal. Jestli ti mám být vděčná za to, že jsi mi umožnil dál žít, nebo tě nenávidět kvůli tomu, jak jsi to udělal. Nakonec ve mně převážilo to druhé. Dalších padesát let jsem zkoušela umřít. Pouštěla jsem se do těch nejnemyslnějších bitev, párkrát jsem byla blízko svému cíli, ale vždycky jsem přežila."
Srhnula deku, kterou byli přikrytí, o kousek dolů a ukázala mu jizvu na hrudníku.
"Jeden moula do mě zabodl kolík, ale netrefil se…"
"Buffy…"
"Teď mluvím já…" zastavila ho. "Před pár měsíci jsem v Rumunsku poznala jednu cikánku. Nabídla, že mi vyloží budoucnost, když ji nechám žít. Nechtěla jsem ji zabít, tak jsem jí to dovolila. Nikdy bych něčemu podobnému nevěřila, ale…ona věděla všechno. O mě, o tobě, o mém poslání, o tom, co se tenkrát stalo. A řekla mi, že jediný, kdo mi může dát to, co chci, jsi ty. Ty jsi to způsobil a taky jsi jediný, kdo to může zastavit. Angele, jen ty mě můžeš zabít…"
"A řekla tu ta cikánka taky, že to nikdy neudělám?" zeptal se.
"Ne," zavrtěla hlavou, "protože ty to uděláš."
"Neexistuje nic, čím bys mě k tomu donutila….něco takového nemůžeš chtít, Buffy."
"Myslím, že mi to dlužíš, Angele. Za celé ty roky, co jsme byli spolu, jsi nikdy neudělal nic po mém. Zabila jsem tě a ty ses vrátil. Chtěla jsem, abys zůstal se mnou, ale opustil jsi mě. Toužila jsem po smrti, ale ani tu jsi mi nedopřál. Řekla bych, že konečně nastal čas splnit mi nějaké přání…"
Tohle nemohl. Pokusil se předstírat, že tu poslední větu neslyšel, a změnil téma.
"Bolelo to?" zeptal se Angel a jemně jí přejel prsty po jizvě na hrudníku.
"Ne víc než ta kulka," pokrčila rameny a posunula mu ruku k další jizvě, tentokrát na břiše. "Čistý průstřel," řekla a otočila se k němu zády, aby mu ukázala, kudy kulka vyšla. "Moje první a poslední setkání s Přemožitelkou. Bylo to v jižní Francii asi před dvaceti lety. Zrovna jsem honila pár upírů a asi si mysleli, že patřím k nim.
Měla s sebou nějakého kluka…docela mě překvapil, byl silnější, než se na první pohled zdálo. Jen asi nedával pozor při hodinách anatomie…" zasmála se. "Chtěla jsem jim všechno vysvětlit, ale když po mně ta holka ještě vystřelila, radši jsem utekla…"
"To je mi líto…" zašeptal Angel a dotkl se rty jejího spánku. "Miluju tě," přiznal. "A nevíš, jak moc jsem šťastný, že jsi zase se mnou."
"Angele," přerušila ho Buffy. "Tohle nic nemění…pořád jsem tu z jediného důvodu. Abych konečně umřela."
"Proč?" zeptal se a rozzlobeně se posadil. "Možná je tohle naše druhá šance. Můžeme být spolu. A tom jsi přece vždycky snila, ne?"
"Ne," zavrtěla hlavou. "Snila jsem o tom, že budeš člověk…ne, že já se stanu upírem. Tohle nejde…nejsem to já. Copak to nechápeš?"
"A copak ty nechápeš, že tě nemůžu zabít? Že i po těch letech tě miluju tolik, že bych obětoval i vlastní život, jen abych tě zachránil? Nemůžu tě ztratit…znova už ne."
"Byl to omyl…velký omyl," zamumlala, vyskočila z postele a začala sbírat po podlaze své oblečení. "I po těch letech jsi pořád stejný slaboch," vmetla mu do tváře a utekla z pokoje.
***
Spike seděl na gauči a kouřil už aspoň dvacátou cigaretu. Buffyinu příchodu věnoval minimální pozornost. Slyšel všechno, co si tam nahoře říkali…a pochopil, co znamenalo to ticho. Zatímco ti dva se milovali, on seděl tady dole a nadával si do idiotů. Ať říkal cokoli, nikdy neměl iluze o tom, že by mu Buffy mohla dát přednost před Angelem. Přesto v tom okamžiku, kdy mu ve svém pokoji dovolila ten polibek, zadoufal, že by možná…jenže pak tu byla realita.
"To jste byli rychle hotoví," ušklíbl se a vyfoukl z úst další obláček kouře.
"Spiku…" nadechla se Buffy k protestu.
"Ne, ne…Spike to chápe," zastavil ji. "Vždycky si byla jeho. Když byl s tebou, i když odjel, když si byla s Rileym, se mnou…" hodil cigaretu do popelníku, ale netrefil se, takže zůstala ležet na stole. "K čertu! Byla jsi jeho i v době, kdy jste se ještě neznali.
Ale já si nikdy nestěžoval, víš?" zasmál se, vstal a pomalu došel k ní. "Věděl jsem, že tvoje srdce patří Angelovi, ale byl jsem vděčný i za ten kousíček…za ten temný koutek Přemožitelčina srdce, který mě navzdory všemu přece jen miloval."
"Ale já jsem tě…"
Položil jí prst na ústa.
"Nelži, prosím," požádal ji. Váhavě přikývla. Konec hry. Bylo na čase přiznat, proč přišla.
"Říkal jsi, že bys pro mě udělal cokoli?" zeptala se Buffy.
"Samozřejmě, kotě," přikývl Spike a objal ji kolem pasu.
"Fajn," usmála se Buffy, o krok couvla, vytáhla z kapsy kolík a vtiskla ho překvapenému Spikovi do dlaně. "Tak mě zabij."
"Cože?" zamumlal se stejným výrazem jako před pár hodinami Angel.
"Vezmi ten kolík a zabodni mi ho do srdce."
Část jejího mozku té cikánčině předpovědi nikdy nevěřila. Musel existovat rozumnější důvod, proč ještě žila…možná měla jen příliš mnoho štěstí, o které nestála.
"To nemyslíš vážně," zavrtěl hlavou.
"Potřebuju někoho schopného. Dělal jsi to už milionkrát, Spiku, ty mě nezklameš. Angel je zbabělec, ale ty ne, že?"
Spike zvedl kolík a zlehka ho položil do míst, kde jí kdysi tlouklo srdce. Chvíli tam oba mlčky stáli, nakonec ale spustil ruku zpět dolů.
"Tohle po mě nechtěj," zavrtěl hlavou. "Miluju tě."
"To jsou jen slova. Kdyby mě jeden z vás miloval alespoň z poloviny tak, jak tvrdí, udělal by to…
Já to dokázala. Milovala jsem Angela a zabila jsem ho."
"To bylo jiné," zaprotestoval Spike, stále otřesený tím, co po něm chtěla. "Byl démon…"
"A já jsem co?" vmetla mu do tváře. Vší silou do něj strčila a Spike, překvapený jejím chováním, ztratil rovnováhu a dopadl na zem. Chtěl se zvednou, ale pak si to rozmyslel a zůstal sedět na podlaze se zády opřenými o zeď.
"Já už nemůžu takhle dál," zamumlala Buffy a posadila se vedle něj. "Nechci…"
"Dáš si cigáro?" zeptal se Spike a podával jí krabičku. Když zavrtěla hlavou, sám si vzal svou jedenadvacátou.
***
"Ještě?" zasmál se o hodinu později Spike a natáhl k ní ruku s lahví skotské.
"Ne, díky, myslím, že mám dost," zašklebila se Buffy. Pokrčil rameny a napil se, když v tom si všiml Angela stojícího na schodech.
"Á Růženka se nám vzbudila…"
Buffy se překvapeně otočila a z tváře jí zmizel úsměv.
Angel sešel dolů a zastavil těsně před nimi.
"Půjdeš se projít?" navrhl a natáhl k ní ruku. Chtěla namítnout, že za pár minut vychází slunce, místo toho přikývla a vložila svou dlaň do jeho. Když jí pomohl vstát, pohlédla tázavě na Spika, ale ten jen zavrtěl hlavou, jako že je mu to jedno, a znova se napil.
Šli mlčky, ale brzy jí došlo, kam má namířeno. Na kopec nad město, tam, kde chtěl před dlouhými lety skončit se životem a ona mu to rozmluvila. Občas litovala. Teď když veděla, jaké je to být upírem a chtít zemřít, chápala jeho pohnutky.
"Pamatuješ, co jsi mi tady tenkrát řekla?" přerušil to ticho Angel. Než stihla promluvit, odpověděl místo ní.
"Donutila jsi mě, abych bojoval dál. Byla jsi první, kdo ve mně skutečně věřil…kdo mi dal naději, že když se budu skutečně snažit, můžu jednoho dne odčinit všechno zlo, které jsem spáchal. Ublížil jsem ti, ale ty jsi mě stejně pořád milovala. Tohle pro mě nikdo předtím neudělal…
Řekla jsi, že silný jsem, jen když bojuju…je to obtížné, bolestivé, ale musí se to dělat. Myslel jsem na to minulých sto let. Drželo mě to při životě, a pokaždé, když jsem měl chuť se vším skončit, řekl jsem si, že to dělám kvůli tobě. Buffy to tak chtěla, Buffy chtěla, abych byl silný a proto musím.
Chtěl jsem to použít proti tobě. Říct ti to samé, ale…když jsi odešla z toho pokoje, hodně jsem přemýšlel. O svém životě, o všech chybách, které jsem udělal," řekl a zastavil na vrcholu kopce.
"Nikdy jsem neměl připustit, aby se to stalo. Nenávidím to, co jsem, a když pomyslím, že jsem tě odsoudil k úplně stejným mukám, tak… Pochopil jsem to. Musíme bojovat, ale také pykat za své chyby. Všechno má své místo a svůj čas. A teď přišla chvíle, kdy budu muset zaplatit…"
Položila mu prst na ústa.
"Mlč, Angele…"
Pochopila to. Zbývalo jen pár vteřin do východu slunce. Stejně jako tenkrát…ale dnes to bude jiné.
"Miluju tě, Buffy," zašeptal.
"A já miluju tebe, Angele," usmála se a zavřela oči.
Jejich rty se spojily k poslednímu polibku.
KONEC (a možná taky ne:)