Varování

Poznámka: Děj se odehrává někdy po konci třetí série Buffy. Tahle povídka byla původně psaná pro slayme.wz.cz, ale už nějakou dobu odkaz na ni nefunguje, takže jsem se rozhodla dát ji sem...


Zvonek se ozval potřetí. Buffy si ve spěchu přetáhla přes hlavu svetr a začala hledat ponožky.
"Dawnie, mohla bys jít otevřít?" zavolala do vedlejšího pokoje.
"Ne," ozvala se odpověď a Buffy došlo, že sestra má další ze svých dnů, kdy nenávidí celý svět. Že by to mělo něco společného s včerejší návštěvou toho sympatického spolužáka Daniela, se kterým by nebýt domácího vězení šla na rande?
Při čtvrtém zazvonění Buffy sbíhala po schodech dolů. Když procházela kuchyní, krátce mrkla na ledničku. Byla tam. Jízdenka do L.A. Jízdenka za Angelem a tou nejkrásnější oslavou narozenin, jakou si jen mohla přát. Tiše se usmála.
Při pátém zazvonění otevřela dveře. Byli dva - vysoká přísně vyhlížející žena v perfektně padnoucím tmavém kostýmu a muž v tvídovém obleku nápadně připomínající Gilese, i když o něco mladší.
"Kdo jste?" zeptala se Buffy. Pomalu jí to docházelo a tušila, že se jí to nebude líbit.
"Jsem Evelyn Rogersová a tohle je můj kolega William McPhee," představila je žena. "Posílá nás Rada, protože..."
"Copak Rada zapomněla, že s ní nechci mít nic společného?"přerušila ji Buffy.
"Myslíme, že tohle vás bude zajímat, slečno Summersová...."
Dřív, než se stihla nadechnout k odpovědi a zavřít jim dveře před nosem, zastavila ji rána McPheeovy mohutné pěsti směřující do jejího obličeje. Před očima se jí zatmělo a pak...pak už nebylo nic, jen nekonečná prázdnota.

***
Probírala se už několik minut. Pokaždé když se pokusila zvednout, přinutila ji ta nesnesitelná bolest hlavy znova zavřít oči. Co se stalo? Opatrně se rukou dotkla nosu. Než spadla, slyšet zapraskat kost a byla si téměř stoprocentně jistá, že ji zlomil nos. Jenže nic...žádná rána, ani krev...
Proč to udělal? Kam ji to odnesli? Spousta otázek a žádná odpověď...
Zhluboka se nadechla a rychle se posadila. Pevně stiskla víčka, jako by to mohlo zahnat bolest...Když se chvíli nebude hýbat, přestane to, vždycky to tak bylo.
Opatrně otevřela oči a rozhlédla se po místnosti. Bože, vždyť to byl...
V zámku zarachotil klíč. Otevřely se dveře a do pokoje vešla tmavá mužská postava.
"Angele?!"
Otočil se a překvapeně na ni pohlédl. Klíče mu vypadly z ruky. Jen tam strnule stál a prohlížel si ji...
Po chvíli mlčení zabouchl dveře, posadil se na židli u stolu a skryl tvář v dlaních. Úplně ji ignoroval.
"Angele?" zamumlala.
Ani se nepohnul.
"Angele? Ty..."
Déle už to nevydržel. Vyskočil ze židle tak prudce, že se zakymácela a s hlasitým bouchnutím dopadla na zem. Při tom zvuku sebou Buffy překvapeně trhla. Něco se tu dělo...
"Proč? Copak mi nemůžete dát pokoj? Nepotřebuju váš trest...trpím dost!"
"Angele?" zašeptala nechápavě.
"Ne!" zacpal si uši a zavrtěl hlavou. Otočil se k ní zády.
Vstala. Ta bolest byla najednou pryč, prostě zmizela. Udělala několik kroků směrem k němu. Když si toho všiml, začal couvat ke dveřím.
"Ne," zavrtěl hlavou, když natáhla ruku. "Nedotýkej se mě! Jsi...mrtvá!"
"Mrtvá?" zamračila se. Cítila se všelijak, ale mrtvá--- zatím ne.
"Jsi třicet let mrtvá a já..."
"Eeh..." vydechla překvapeně. "Třicet let?" zvedla židli, kterou před chvíli shodil, a posadila se. O čem to proboha mluvil?
Pak si všimla těch novin na stole. Zaujal ji obrovský titulek... New York zničen během pouhých tří hodin dne...
"...23.října 2033?" zeptala se.
"To bylo včera," zaváhal Angel a překvapeně si ji prohlížel. Proč by se přelud, který ho má zničit, zajímal o datum?
"Co jsem vlastně udělala? Vzbudila se...nachystala snídani...pohádala se s Dawnie, jako každé ráno...nemohla jsem najít ponožky...zazvonil zvonek...šla jsem otevřít...byli tam ti dva - Rogersová a..."
"Evelyn Rogersová?" přerušil ji Angel.
"Jo," přikývla. "Ty ji znáš?"
"Evelyn Rogersová je pravá ruka Leaeny..."
"Leaeny?" Tak tuhle tedy neznala...
"Mocný démon, který se svými lidmi ovládá téměř celý svět. Kdysi známá jako Willow Rosenbergová..."
"Willow?" pohlédla na něj tázavě. Pak už to nevydržela a hystericky se rozesmála.
Angel udělal několik kroků směrem k ní a váhavě se dotkl její ruky. Pak rychle ucukl, jako by se spálil.
"Panebože, ty jsi skutečná?"
"Jo...ale tenhle svět je neskutečnej...Copak stačí rána pěstí, aby se člověk ocitl v roce 2033?"
"A co je tedy za den?" přistoupil na její hru.
"13.leden 2003 přece..."
"Proboha..." zamumlal. Z jeho pohledu poznala, že se něco děje.
"Proboha co?"
"To je týden předtím, než umřeš," oznámil jí.
Další skvělá zpráva. Zbýval jen jeden podstatný detail...
"Jak?" chtěla vědět Buffy.
Sklopil oči k podlaze. Nedokázal se jí dívat do tváře, až bude říkat pravdu.
"O víkendu pojedeš do Los Angeles slavit narozeniny..."
Přikývla. Bůh ví, jak moc se na to těší...
"Strávíme spolu tři nádherné dny," pokračoval Angel, "a poslední noc...budeme věřit tomu, že to dokážeme - ovládnout se dřív, než...víš co. Ale nepůjde to. Přijdu o duši, Buffy, zase budu démon. Budeš mě chtít zastavit, ale zabiju Wesleyho a Cordelii. Pojedeš za Willow do Sunnydale, aby obnovila tu kletbu, ale budu ti v patách. Zabiju Alexe, Rileyho a těsně před tím, než Willowino kouzlo začne působit..." konečně se přinutil pohlédnout jí do tváře. Ale ona už věděla, co řekne...ta bolest v jeho očích, to utrpení - bylo to stokrát horší než tenkrát na Vánoce, když se chtěl zabít.
"...zabiju i tebe," řekl nakonec.
Nevěřícně zavrtěla hlavou. Cítila, jak jí do očí vyhrkly slzy. Často přemýšlela o tom, jak zemře, jaké to bude. Spike jí nedávno říkal, že každá Přemožitelka touží v hloubi srdce po smrti. Že když rozdává smrt každý den, nemůže nechtít poznat, jaké by to bylo...Ale zemřít Angelovou rukou? To ji nikdy nenapadlo. Co to je za svět?
Měla tisíce otázek, ale jejich příval zastavil zvuk otáčejícího se klíče.
"Ty už jsi dnes doma?" ozval se ženský hlas...tak známý, uvědomila si překvapeně Buffy. "Potkala jsem..."
"Faith?" vypadala jinak. Dlouhé černé vlasy měla spletené do silného copu, nad pravým obočím se jí táhla vybledlá jizva, celá byla špinavá od krve a bláta...A rozhodně jí nebylo padesát!
Faith zůstala strnule stát a nechápavě hleděla z Buffy na Angela a zase zpět. Pak se najednou otočila, došla do kuchyně, vytáhla z ledničky sáček s ledem, přiložila si ho na zraněného oko a šla si sednout za nimi ke stolu.
"Taky ji vidíš?" zeptala se po chvíli Angela.
"Přestávám to chápat," zavrtěla hlavou Buffy. "Co tu dělám?"
"Buffy Summersová," zamumlala nevěřícně Faith, "živá a pořád vypadá na dvacet. Myslela jsem, že jsi ji zabil," pohlédla tázavě na Angela.
"Taky jsi nezestárla..."
Faith chtěla něco říct, ale Angel ji zastavil.
"Buffy, je tu spousta věcí, které nevíš...věci, které se staly za těch třicet let..."
"Ona má i amnézii?"zeptala se nechápavě Faith.
"Připadám si tak...Takže já jsem mrtvá; Wesley, Cordelia, Riley a Alex taky, ty jsi živý...tedy nemrtvý," pohlédla na Angela a ten přikývl. "Willow ovládá celý svět," pokračovala Buffy. "A ty?" otočila se k Faith.
"Buffy, když jsem tě...když jsi zemřela, hodně se toho změnilo. Nová Přemožitelka vydržela jen dva měsíce, ta další ještě méně. Faith byla jejich poslední šancí, ale..."
"...utekla jsem z vězení a dostala chuť konat dobro," zasmála se. "Vypůjčila jsem si některé tvé přátele. Se Spikem nám to nějakou dobu klapalo, než se zbláznil z touhy po tobě a vrátil se ke starým zvykům. Měla jsem být další mrtvou Přemožitelkou na jeho seznamu, ale moc se mi nechtělo. Místo toho..."
"Co?" zeptala se Buffy.
"No tak, B," zavrtěla hlavou Faith. "Neexistuje moc způsobů, jak vypadat v padesáti jako dvacetiletá."
"Ty jsi upír?"
Přikývla. "Jo...zní to strašně..."
"Ale jak to, že...?"
"Nejsem zlá? Byla jsem, ale..." usmála se na Angela, "...jeden přítel mi vrátil duši."
Buffy vstala a pomalu přešla pokoj. Potřebovala chvíli, aby si to dala dohromady. Musela přemýšlet. Faith, Angel, Willow...celý svět byl vzhůru nohama, nic nedávalo smysl. To, že se tady ocitla, muselo mít nějaký důvod. Chtěli ji varovat? Chtěla Rada, aby viděla, co se stane, když znova podlehne své slabosti? Když se vrátí s těmito informacemi, dokáže změnit budoucnost? Zachrání své přátele? Zachrání sebe? Vrátí se vůbec? Potřebovala odpovědi, ale Angel a Faith nebyli lidé, kteří by je měli.
"Mluvila jsem s Chloe," oznámila Faith Angelovi, který upřeně sledoval Buffy a ani se to nesnažil skrývat. "Leaena se včera večer vrátila z New Yorku...ještě silnější než dřív. Cítím to, tolik mrtvých jí muselo dodat sílu.
Přestaň na ni tak koukat," okřikla ho rozzlobeně. Provinile sebou trhl, ale nepřestal.
"Je mrtvá, Angele...Ať je tohle kdokoli, tvoje Buffy je mrtvá, zabil si ji. A jestli ji ještě pořád miluješ, měla bych radši jít."
Pátravě na něj pohlédla, a když se jí ani nedokázal podívat do očí, pochopila.
"Odcházím," oznámila mu.
"Faith," zamumlal, ale nepokusil se ji nijak zastavit.

***
"Vždycky pro tebe měla slabost," řekla Buffy, když se za Faith zavřely dveře.
"Neměla slabost pro mě, ale pro tvého přítele. Je to ironie, ale teprve Spike z ní udělal dobrého člověka. Byla dítě, když dostala tu obrovskou sílu a neuměla ji použít..."
"Chodíte spolu?" zeptala se Buffy a snažila se nepřipustit si, jak moc to bolí.
"Žijeme spolu, spíme spolu..." přikývl. "Byli jsem oba sami - já ztratil tebe, ona Spika."
"Co se stalo Spikovi?"
"Zbláznil se, začal mít vidiny...jeden den zabíjel lidi, druhý upíry. Myslel, že Faith mu tě může nahradit, ale když se to ona dozvěděla, opustila ho. Znáš Faith, nenávidí být až ta druhá...Tak se zase vrátil ke starým zvykům. První na řadě byla Katey, tehdejší Přemožitelka. Nebylo to těžké, byla to ta nejneschopnější Přemožitelka v historii. Pak se rozhodl pomstít Faith...jak to dopadlo, už víš.
Ale Spike neměl zas takovou přesilu, pořádně ho zřídila. Trvalo několik měsíců, než se z toho vzpamatoval. Od té doby žije v jedné hrobce na kraji města. Občas ho chodím navštívit, ale myslím, že mě vymazal z paměti jako všechny ostatní věci, které mu ublížily."
"Ublížil jsi mu?" zamumlala Buffy překvapeně.
"Zabil jsem tebe...jedinou věc v životě, která mu dávala naději, na které mu záleželo."
Posadila se zpět ke stolu. Spike....nikdy o něm takhle nepřemýšlela. Nevěřila, že by ji opravdu miloval...s duší i bez ní. Pomohl jí v těžkých chvílích, bylo to fajn...ale pak už ho nepotřebovala. Copak mohla vědět, že mu to ublíží?
"Já...nevím, jak dlouho tu budu. Nevím, proč tu jsem, jaký to má smysl, ale chtěla bych vám pomoci. Tobě, Faith...možná je to důvod, proč jsem tu."
Angel váhavě přikývl.
"Seznámím tě s Chloe, to je Přemožitelka, první schopná po třiceti letech...a s Williamem McPheem, ten bude vědět, jak dál..."
"Williamem McPheem?" překvapeně se zamračila. To byl přece ten muž z rána!
"Už několik let stojí v čele Rady..."
"Můžeš mu věřit? Víš, jací jsou lidé z Rady..."
"Zachránil mi život, Buffy. William McPhee je jediný člověk, kterému můžeš v tomhle světě důvěřovat. Za tu dobu, co má na starost Radu, se toho hodně změnilo - k lepšímu, řekl bych. To on vycvičil Chloe, je jejím Pozorovatelem a...věřím mu."
"A já věřím tobě," přikývla Buffy. "Kdy bude svítat?"
Překvapeně na ni pohlédl, ale pak si připomněl, že ona posledních třicet let neprožila. Je tu ještě spousta věcí, které o tomhle světě neví...
"Buffy...už tři roky nesvítalo. Leaena našla nějaké kouzlo, které způsobilo...další domu temna, chceš-li to tak nazvat. Nemá ráda, když ji něco omezuje. Funguje to téměř na celém světě - s výjimkou Austrálie a severní Evropy."
"Musíme to zastavit," rozhodla Buffy. "Dokážeme to."
Přikývl, i když tomu nevěřil. Snažili se porazit Leaenu už téměř třicet let a bezvýsledně. Co na tom změní jeden člověk, i když je to Přemožitelka...?

***
"Angele, jsem rád, že se zase setkáváme," usmál se muž za psacím stolem, který se probíral hromadou starých knih přesně tak, jak to dělává Giles. Vstal a potřásl si s Angelem rukou.
"Buffy Summersová," pokýval hlavou, když ji uviděl. "Myslel jsem, že ji přivedeš ke mně...tedy doufal jsem v to."
"William McPhee," zamumlala Buffy.
Přikývl.
"Dlužím vám omluvu za to, co se stalo ráno. Nechtěl jsem vám ublížit, ale byla to jediná možnost."
"Víte, co nechápu? Ráno v mém domě jste vypadal úplně stejně jako teď. Copak jste nezestárl?"
Jestli řekne, že je dalším upírem s duší, už se vážně zblázní...
"Vy také pořád vypadáte stejně," připomněl jí. "Je mi devětadvacet. Narodil jsem se v roce 2004 v Sunnydale, ale...od dětství mě zajímala kouzla, hltal jsem všechny knihy o magii, které se mi dostaly do ruky. A našel jsem způsob, jak se vrátit v čase."
Znělo to neuvěřitelně, ale řekla by, že nelže. Zatím ne...
"Chtěl jsem, aby se tohle všechno nikdy nestalo. Jen jsem nevěděl, jak toho dosáhnout. Proč se Leaena stala démonem? Zjistil jsem, že se mstila za smrt přítelkyně. Pak jsem poznal Angela a všechno do sebe zapadlo," přešel k oknu a vyhlédl ven do temnoty dne...noci...neměla ponětí, kolik je hodin. "Našel jsem člověka, kterého musím zastavit," usmál se na ni. "Buffy Anne Summersovou, Přemožitelku s jedinou slabostí - mým novým upířím přítelem.
Hodně mi pomohly deníky vašeho Pozorovatele pana Gilese. Tam jsem se dozvěděl o tom vašem problému s...opravdovým štěstím, o Angelově kletbě. Našel jsem den, kdy se všechno zvrtlo a pak už to bylo jednoduché. Vrátil jsem se zpět, získal si důvěru Rady - potřeboval jsem věci, které mi mohli poskytnout jen oni - a přivedl vás sem, abyste viděla, co můžete způsobit."
"A co bude teď?" zeptala se Buffy. Stále si ještě nebyla jistá, jestli je ten muž blázen nebo génius. No, možná od každého kousek...připustila si nakonec.
"Vrátíte se domů," usmál se.
"Jen tak?"
"Předpokládám, že už všechno víte..." pohlédl tázavě na Angela. Ten jen krátce přikývl.
"Chtěla bych tu zůstat, pomoci vám," navrhla Buffy.
"Uvěříte mi, když řeknu, že jsem to čekal? To kouzlo působí padesát hodin..."
"To mi bude stačit..." přikývla Buffy.
"Angele, nechal bys nás s Buffy chvíli o samotě?" požádal ho William. Angel pohlédl na Buffy, teprve když přikývla, neochotně poslechl. Ale dal si na čas. Než za sebou zavřel dveře, uplynula alespoň minuta. Snad doufal, že se McPhee rozmluví a zapomene na něj.
"Nechci ti ublížit, Buffy," usmál se William, když si byl jistý, že je Angel neslyší, "ale chci, abys věděla všechno...poznala, co můžeš způsobit. Vím, že Angel pro tebe představuje pokušení, a tak bude jednodušší, když u toho nebude."
Posadil se zpět za stůl. Mávl k prázdnému křeslu a vyzval ji, aby se posadila.
"Část tvých přátel zabil Angelus těsně po té noci...řekl bych, že to už víš. Pak se z Willow stala Leaena a postarala se o zbytek. Jediný, kdo se vyhnul smrti, byla tvá sestra..."
"Dawnie?"
William přikývl.
"Ona a její muž," upřesnil. "Vzali se několik týdnů po tvé smrti."
"Dawnie se vdala?" pousmála se Buffy. Že by přece jen tenhle svět nebyl tak beznadějný?
"Myslím, že se jmenoval Daniel Evert." Při zvuku toho jména se Buffy překvapeně zamračila. Vždyť Daniel byl ten kluk ze včerejška, se kterým Dawn chtěla jít na rande!
"Dawn a Daniel byli jedni z posledních lidí, kteří žili v Sunnydale. Alespoň do toho dne, kdy se Leaena rozhodla vyhladit celé město. Tenkrát měli na návštěvě oba dva syny i s jejich rodinami..."
Buffy věděla, co bude následovat.
"Dawn je mrtvá?" odtušila Buffy se slzami v očích. I její malá sestřička musela umřít za to jedno špatné rozhodnutí?
William ji překvapil.
"Ne," zavrtěl hlavou. "Ona a Daniel žijí v bezpečí ve Stockholmu. Angel s Faith se to tenkrát nějak dozvěděli a šli jim pomoci. Bylo pozdě, žili jen ti dva..."
"Panebože," vzlykla Buffy.
"Tu samou noc mi zabili rodiče, bratra, ženu a dvouměsíčního syna," řekl na první pohled až příliš klidně. Ty měsíce následující po jediném okamžiku, ve kterém ztratil vše, co miloval, ho naučily skrývat svou bolest. "Chci po tobě přísahu, Buffy. Přísahej na svou matku, na sestru, přátele, na lásku k Angelovi...na cokoli, co je ti drahé, přísahej, že až se vrátíš, neuděláš stejnou chybu. Nemůžu ti zaručit, že nová budoucnost bude lepší, ale aspoň ti zůstane naděje. Může se stát cokoli..."
Buffy přikývla. Začínala chápat jeho i důvody, proč tohle dělal. Kdyby měla tu možnost, zachovala by se stejně...vrátila by se zpět a zabránila si udělat některé chyby - tu první noc o jejích narozeninách, která Angela stála duši, Kendřinu smrt; smazala by okamžik, kdy musela zabít Angela, bojovat s Faith...
"Budu se snažit nezklamat vás, pane McPhee," slíbila.
"Jsem William," usmál se. "Četl jsem deníky pana Gilese. Vím, jaká jsi. Neublížíš, pokud nemusíš... Když jsem se poprvé dozvěděl o tobě a Angelovi...nechápal jsem to, dokud jsem ho nepoznal. Bude to pro tebe těžké, ale nemáš jinou možnost..."
"Nemám jinou možnost," zopakovala po něm tiše Buffy. Nebylo to už trošičku ohrané?

***
Angel na ni čekal před McPheeovou kanceláří. Nervózně přecházel po chodbě a zastavil se teprve, když ji uviděl vycházet ven. Chtěl vědět, co všechno jí William řekl, ale netušil, jak se zeptat.
"Půjdeme za Chloe?" navrhl.
"To je Přemožitelka, že?" vzpomněla si Buffy na to, co jí prve říkal.
Takže tohle McPhee vynechal...Angel se zamračil a na vteřinku zaváhal.
Měl něco na srdci, ale nevěděl, jak to říct, uvědomila si Buffy. Vždycky když takhle stál a přešlapoval z jedné nohy na druhou, chtěl mluvit o něčem vážném.
"Tak mi to řekni, dneska už snesu cokoli," vyzvala ho.
"Dobře, řeknu ti to po cestě," přikývl Angel a mávl směrem ke schodům, po kterých přišli. "Stejně bys to poznala."
"Chloe je dcera Dawn."
Buffy si vybavila, co jí před chvílí McPhee vyprávěl.
"Ale Dawn měla přece jen dva syny a ti jsou mrtví..."
"Dawn a Daniel měli dva syny," opravil ji Angel. "Ale před sedmnácti lety se jejich manželství dostalo do krize. Daniel odjel a požádal o rozvod. Dawn tenkrát hledala útěchu ve vzpomínkách na tebe...u lidí, kteří tě milovali..."
"U tebe?" zeptala se Buffy, když se Angel odmlčel.
"U Spika...to už žil ve své hrobce. Dawn tam občas zašla, pomáhala mu...Neznám podrobnosti, možná ho i milovala...nevím," pokrčil rameny. "Jediné, co mi tvá sestra řekla, bylo, že Chloe je Spikova dcera. Paradoxně je to s Danielem zase sblížilo, řekl bych, že byli šťastnější než předtím.
Ví to jen pár lidí - já, tvá sestra a její muž, William a asi tři členové Rady..."
"A co Chloe a Spike?" zeptala se Buffy.
"Pokud vím, tak se ani nesetkali."
"Takže ona není Přemožitelka..."
Angel byl překvapený tím, že na to přišla sama.
"Ne, ale má obrovskou sílu a je chytrá...Když před dvěma roky zemřela Irena, poslední Přemožitelka, tu další jsme už nenašli. Nevím, možná žije někde, kam vliv Rady nedosahuje..."
"Takže jste z Chloe udělali loutku?" přerušila ho. Jak mohla Dawn něco takového připustit?
"Právě naopak. Všechny jsme přesvědčili, že ona je skutečná Přemožitelka! Nebylo to těžké, prošla všemi zkouškami. Říkal jsem, že jen já, William a tři další známe pravdu. Chloe je naše naděje, můžeš si být jistá, že jí nikdo neublíží. Hlídáme ji jako nejcennější poklad," usmál se a zastavil přede dveřmi s číslem 9. Zaklepal.
O pár vteřin později Buffy pochopila, proč jí Angel říkal, že by to stejně poznala. Dívka, která otevřela dveře, měla kratší světlé vlasy, ale jinak vypadala jako dokonalá kopie Dawnie - tedy až na ty oči, opravila se Buffy, ty byly Spikovy...
Angel se usmál.
"Ahoj, Chloe, Faith říkala, že..."
Dívka si přiložila prst na ústa a Angel ztichl. Na chvíli odběhla zpět do pokoje, a když se vrátila, držela v ruce bundu a klíče. Opatrně za sebou zavřela a teprve potom promluvila.
"Dvě hodiny brečela, až před chvílí usnula. Nevím, co jsi jí udělal, ale ublížil si jí..." vyčetla Angelovi, zatímco se oblékala.
Angel mlčky přikývl a Buffy došlo, že mluví o Faith.
"Chloe, chtěl jsem tě s někým seznámit," zamumlal a otočil se k Buffy.
"Panebože," vyhrkla překvapeně Chloe, když ji uviděla. "Jak?" zeptala se jen.
"Zdá se, že William našel řešení našeho problému," usmál se Angel.
"Oživil moji třicet let mrtvou tetičku?" zapochybovala.
"Ne," zavrtěla hlavou Buffy. "Omráčil mě a pak mě vzal na výlet do budoucnosti," zasmála se. "Nikdy bych nevěřila, že..." Buffy cítila, jak jí po tváři tečou slzy. "Vypadáš jako maminka," zamumlala.
Chloe nejprve nevěděla, jak se zachovat, ale pak podlehla návalu téměř zapomenutých citů a objala ji. Matku viděla naposled před třemi lety a od té doby žila ve světě mužů...samozřejmě s výjimkou Faith.
"Nechám vás teď chvíli spolu," řekl rozpačitě Angel. "Můžu?" zeptal se a ukázal na ruku, ve které Chloe držela klíče od svého pokoje.
Nepříliš ochotně mu je podala.
"Jestli jí ublížíš ještě víc, zabiju tě," varovala ho.
Angel se pousmál a pak se vydal zpět směrem k Chloině pokoji.
Buffy ho upřeně pozorovala, dokud za sebou nezavřel dveře. Chloe si ji pátravě prohlížela a ten výraz plný bolesti jí nemohl uniknout.
"Ty a strýček Angel jste..." zamumlala Chloe. Máma jí o sestřičce Buffy občas vyprávěla, ale nikdy to nebylo nic určitého. Vzpomínky na každodenní činnost, na pár přátel, kteří už nežili...
Buffy se i přes všechnu tu bolest, co cítila, usmála. Strýček Angel...nevěřila, že něco takového někdy uslyší.
"Posadíme se?" zeptala se a mávla směrem k odpočívadlu vedle automatu na colu.
Chloe přikývla.
"Když jsem se s ním seznámila, bylo mi asi tolik jako tobě. Potkala jsem ho v jedné temné uličce, všude byla tma, bála jsem se....v Sunnydale jsem byla jen pár dní. Snažil se mě přesvědčit, že nekouše," usmála se. "Trvalo pár týdnů, než jsem zjistila, že je upír, ale na mých citech ti nic nezměnilo. Byla jsem po uši zamilovaná.
Nebylo to jednoduché. Hodně jsme si ublížili, navzájem se téměř zničili, než nám došlo, že spolu být nemůžeme. On odjel do Los Angeles, já zůstala v Sunnydale. Občas jsme se vídali, když jeden z nás potřeboval pomoc..."
"A pak?" zeptala se netrpělivě Chloe.
"V mém světě ještě žádné pak nebylo...a tady? Na tom nezáleží. Pokud to bude v mé moci, až se vrátím, změním to."
"Teď už to chápu," zamumlala Chloe. Buffy se neptala co, dokázala si to domyslet.
Faith...jednou jí vyprávěla o dívce z Angelovy minulosti, o jeho životní lásce, na kterou nikdy nedokázal zapomenout. Takže to byla Buffy? Proto Faith tolik plakala?
"Proč jsi tady?"
"William...tvůj Pozorovatel, chtěl, abych viděla, jak bude svět vypadat, když udělám jedno špatné rozhodnutí, když neodolám pokušení..." vzpomněla si na výraz v Angelově tváři, když žádal Chloe o klíčky od pokoje. V tu chvíli ho nenáviděla za bolest, kterou jí tím způsoboval...Kéž by si ten pocit mohla odnést i do svého světa. Chtěla by ho, dodal by jí sílu bojovat s osudem...
"Pomůžu ti porazit Leaenu," řekla nakonec. Už žádný Angel...
"Jednou jsem ji málem zabila,"řekla Chloe. Těžko se tomu věřilo, když to říkala křehká patnáctiletá dívka. Jenže Buffy moc dobře věděla, že slabá je jen na první pohled, uvnitř je bojovnice. Ona kdysi byla stejná...
"Ležela na zemi, já držela v ruce kolík, napřáhla jsem se a...najednou jsem měla vidinu...viděla jsem Williama umírat," zamumlala, "nedokázala jsem se ani pohnout. Když jsem se z toho probrala, byla pryč."
Ten strach, ta bolest v jejích očích...už to někde viděla. Ten pocit, když ztrácíte někoho, kdo je pro vás důležitý, přestože se snažíte ze všech sil...Panebože! Najednou jí to došlo. Takhle vypadal Spike tu noc, kdy jí říkal, že má zpět duši a že to udělal jen kvůli ní. Aby ho milovala...a ona nemohla, protože tu pořád ještě byl Angel. Angel, na kterého nedokázala zapomenout...
Tohle děvče, spíš ještě dítě než žena, tedy miluje svého Pozorovatele. Nedivila se jí. William byl pohledný muž, i když na její vkus trošku moc britský...
Bez varování ji objala a pevně k sobě přitiskla. Chloe byla překvapená, ale pak se tím okamžikem nechala ovládnout. Buffy cítila, jak se usmívá.
"Teď bychom se měli dát do práce," rozhodla Buffy, když ji konečně pustila.
"Zajdeme pro Angela?" navrhla Chloe.
Buffy přikývla.
"Běž pro něj, já si něco zařídím...Za hodinu se sejdeme tady."
Za žádnou cenu ho nechtěla vidět utěšovat Faith.
"Dobře," souhlasila Chloe a vydala se zpět do svého pokoje.

***
Nemusela být jasnovidec, aby našla tu správnou hrobku. Věděla, kam jít. Spike měl to místo rád, často tam chodili hlídkovat a jednou v trávě...zahnala neslušné myšlenky, zhluboka se nadechla a soustředila se na cestu.
Bylo to zvláštní...ani světlo, ani tma. Jen podivné šero. Procházela kolem prázdných domů se zarostlými zahradami, kolem opuštěných aut stojících podél prázdné cesty. Ještě nikdy nebylo v Sunnydale takové ticho. Jako by se všichni lidé v jediný okamžik nenávratně vypařili.
Konečně došla ke svému cíli. Stiskla kliku a železná brána se se skřípěním otevřela...
Jediným zdrojem světla uvnitř byl starý stříbrný svícen se třemi napůl vyhořelými svíčkami. Trvalo pár vteřin, než si její oči zvykly na to šero...a pak ho uviděla.
Seděl na zemi, čelo opřené o pokrčená kolena, která si objímal rukama. Špinavý, hladový, v roztrhaném oblečení...Vypadal jako raněné zvířátko.
"Spiku," zamumlala tiše, přesto se její hlas rozlehl hrobkou jako výkřik.
Zvedl hlavu. Když ji uviděl, vyskočil a začal couvat k protější zdi. Choval se stejně jako Angel v tu první chvíli...i pro něj byla přeludem, který ho měl děsit.
"Už ne," vzlykl bezmocně a roztřásl se.
"Spiku," zašeptala znova a udělala několik dalších kroků vpřed. Tentokrát neustoupil, jen několikrát zavrtěl hlavou, jako by ji to mohl odehnat.
Natáhla k němu ruku a něžně se dotkla jeho tváře. Nejprve ucukl, ale pak...usmál se. Jeho obličej rozzářil široký úsměv a rty nejistě zašeptaly: "Buffy?"
Přikývla.
"Buffy...Buffy...Buffy...Buffy..." mumlal její jméno stále dokola jako nějakou modlitbu. Svezl se na zem k jejím nohám a pevně ji objal kolem kolen. Nevěděla, co dělat. Chvíli tam jen tak stáhla a pak se sehnula dolů.
"Spiku?" usmála se potřetí. Jemně ho políbila na čelo a odhrnula mu špinavé vlasy z tváře.
To, co uviděla v jeho očích, byla naděje. V tu chvíli pochopila, že ji osud určil další roli v téhle podivné hře. Možná nezachrání svět před Leaenou, ale může zachránit aspoň Spika. Potřebuje jen důvod k životu.
Co to říkal Angel o Chloe? Ona je naše naděje...a možná nejen jejich.
"Já se vrátím," slíbila mu.

***
"Kde jsi byla?" zeptal se Angel, když dorazila na místo schůzky. Nechystala se mu odpovědět - prostě jen zavrtěla hlavou.
"Chci jít za Leaenou," oznámila mu. "Co nejdřív. Jen ty, já, Chloe, McPhee..." na chvíli se zamyslela, ale pak přidala i její jméno. "...a Faith." Když jde o záchranu světa, musí zapomenout na to, jak moc bolí vidět ty dva pohromadě. Ale v boji nemá žárlivost místo.
"Myslíš, že bys mi půjčila něco na převlečení?" zeptala se Buffy Chloe. Sukně a bílý svetr, které si ráno oblékla do školy, nebyly zrovna nejvhodnější pro boj s démony.
"Jistě," usmála se Chloe.
"Kde jsi byla?" zeptala se zvědavě o pár minut později, když se Buffy v jejím pokoji převlékala do pohodlných černých kalhot a hráškově zeleného svetru.
"Navštívit jednoho dávného přítele. Až tohle všechno skončí, Chloe, o něco tě požádám...Je moc sám a potřebuje někoho, kdo by mu pomohl..."
Chloe na ni tázavě pohlédla, ale mlčela. Pochopila, že až přijde ta správná chvíle, dozví se vše potřebné.
"Připravená?" usmála se Buffy. Chloe přikývla, a tak vyšly z pokoje ven.
Ale na to, co uviděla, ji nemohlo připravit nic. Angel stál na místě, kde ho před chvíli opustila, s Faith. Opírala se o něj, hlavu položenou na jeho rameni. On ji hladil po vlasech a cosi jí šeptal. Na tváři měl úsměv, takže si dokázala představit co...
Buffy bylo, jako by jí někdo zabodl dýku do břicha a dvakrát s ní otočil. Ne...to by bylo příjemnější.
Jediná Chloe pochopila, co asi cítí. Chytila ji za ruku a pousmála se. Bylo to spontánní, velmi milé...a pomohlo to. Dodalo jí to sílu k dalšímu nadechnutí...
"Díky," zašeptala Buffy.
Zpoza rohu vyšel William McPhee, celý v černém. Jeho britská image kamsi zmizela a Buffy svou neteř konečně opravdu pochopila.
Když si William všiml Chloe, rty se mu roztáhly v širokém úsměvu. Takže i on, uvědomila si Buffy. Ta láska Přemožitelka-Pozorovatel nebyla jednostranná...
"Buffy, chceš to opravdu udělat? Nejsem si jistý, co by se stalo, kdybys tu zemřela..." William sice mluvil k ní, ale nespustil oči z Chloe.
"Slíbila jsem pomoc," zavrtěla hlavou Buffy. "Chci to rychle skončit a vrátit se domů." Do světa, kde je Angel šťastný v Los Angeles a Faith ve vězení...
"Fajn," pokrčil rameny. "Tak tedy půjdeme..."
"Radnice je jediné místo ve městě, kde se neusadili upíři," vysvětloval jí o pár minut později Chloe, když všichni tiše kráčeli jednou z tmavých sunnydaleských uliček. "William," usmála se, "vymyslel nějaké kouzlo, které jim zabraňuje vejít dovnitř. Proto se taky radnice stala novým sídlem Rady..."
"Hm..." přikývla Buffy, i když ji téměř neposlouchala. Myslela na Dawn a na její děti, které musely zemřít; na Alexe s Anyou; na Will a její nepodařená kouzla; na Gilese a tu hloupou písničku, co si pořád brnkal na kytaru; na Spika...Na Angela, který tiše kráčel s Faith jen pár kroků před ní.

***
O pár minut později se rozhodla vyrušit je. Možná to byla poslední příležitost promluvit si s ním...
"Můžeme být chvíli o samotě?" zeptala se Buffy tiše. Angel se usmál na Faith. Ta přikývla, zastavila a počkala, až ji dojdou ostatní.
"Já vím, že tě..." začal Angel, ale Buffy ho přerušila.
"Chtěla jsem mluvit o Leaeně. Chloe mi něco říkala, ale...Setkal ses s ní?"
"Několikrát," přikývl.
"Jaké to bylo?" zeptala se.
"Fyzicky není silnější než ostatní upíři, ale má velkou moc. Vleze ti do hlavy a donutí tě vidět...cítit věci, ze kterých máš největší strach."
"Chloe viděla Williamovu smrt. A ty?"
Dlouze jí pohlédl do očí - z toho se dalo vyčíst vše, ani nemusel odpovídat - smutně pokýval hlavou a řekl: "Viděl jsem tě klečet u mých nohou a prosit o život. O to, abych tě nezabíjel, abych si vzpomněl na věci, které jsem spolu prožili..."
Tiše povzdychla. Nevěděla, jak zareagovat.
"Respektuji tvé rozhodnutí, Buffy, ale dej si pozor. Až spolu budete bojovat...nevím, co bylo pravdy na tom, když McPhee říkal, že se Willow stala démon proto, aby pomstila tvou smrt. Myslím, že kdyby to tak opravdu bylo, byl bych teď mrtvý. V každém případě si bude myslet, že je to past, že chceme využít její vzpomínky...
Nebude to lehké, Buffy, ale ať uvidíš cokoli, nenech se tím ovládat...tohle není tvůj svět. Slib mi to," pohlédl na ni prosebně.
"Už jsem dneska viděla dost věcí, které bolely. Takže bych řekla, že Leaena nic lepšího nevymyslí..."
"Já a Faith," odtušil.
"Nejen vy dva," přikývla. Taky Spike - zničený, vyděšený...Chloe - děvčátko, které tu všichni využívali, aniž by jí řekli pravdu.
"Jaké to bylo?" zeptala se Buffy. "Myslím ty tři dny v Los Angeles..."
"Bylo to...krásné," usmál se. "Šli jsme na večeři, do kina, jen tak jsme seděli u mě doma, koukali na video, hodně si povídali. O tvé mámě, o tom, jak ti chybí, o Dawnie, o škole.... Cordelia ti upekla dort. Nedal se jíst, ale bylo to milé.
A ta poslední noc...nic nádhernějšího jsem nezažil, ani jsem netušil, že to může být takové. Ztratil jsem hlavu. Kdybych to tenkrát dokázal zastavit, mohlo být všechno jinak..."
"Nebyla to tvoje vina," zastavila ho Buffy. "...alespoň nejen tvoje."
"Co uděláš, až se vrátíš zpět?" zeptal se Angel.
"Nevím," pokrčila rameny. "Asi se budu vyhýbat všem pokušení...zůstanu na narozeniny doma v Sunnydale."
"Tak to bude nejlepší," přikývl Angel.

***
Bronz. Mělo ji to napadnout. Jaké lepší místo by si upíři mohli vybrat?
"Do ničeho se zbytečně nepouštějte," požádala Buffy, když se všichni zastavili před vchodem. "A Leaenu nechte mě."
Vzala si od Chloe tašku a vytáhla z ní dva kolíky, které si strčila do kapsy vypůjčené bundy, a dlouhý lesklý meč. Visel v McPheeově kanceláři a jí připomněl jednu věcičku, se kterou se tak rád oháněl Giles.
Zachytila Angelův starostlivý pohled a pokusila se usmát. Měla strach, ale znala ho příliš dobře na to, aby se jím nechala ovládnout.
"Jak se dostaneme dovnitř?" zeptala se.
"Je tu jediný vchod," pokrčil rameny William a ukázal směrem ke dveřím, u kterých stáli. "Zbytek zazdili...ale jsem si téměř jistý, že nikdo nehlídá. Brzy ráno se vrátili z dlouhého výletu, budou unavení..."
Buffy krátce přikývla a chytla za kliku.
"Dobrý večer, dámy a pánové," překvapilo ji, že její hlas zní i přes ten strach sebejistě. No, přinejmenším přitáhla jejich pozornost...
Rozhlédla se po sále...mohlo tu být tak třicet upírů, možná o něco méně, většinu z nich příchod skupinky vyzbrojených lidí zaskočil.
"Co tu..." jeden z nich se pokusil zaútočit, ale Angelův přesně mířený zásah do srdce ho proměnil v hromádku popela.
"Smůla," usmála se Buffy. "Kdo bude další na řadě? No tak kluci, nebuďte strašpytlové, vždyť jsem jenom holka..."
"Co jste zač?"
Buffy překvapeně vzhlédla k vyvýšenému místu, odkud se ozýval ten hlas. Na širokém červeném gauči tam seděla...Leaena, alespoň si to myslela. Buffy napadlo, že by si setkání s touhle démonní slečnou docela odpustila. Byla zelená a hodně slizká...fialové vlasy jí trčely do stran a to oblečení vyšlo z módy asi před dvěma miliony let. Kdyby tu byla Cordelia, potřebovala by nutně záchranku...
"Pánové," usmála se na upíry roztroušené po celé místnosti, "omlouvám se, ale mám teď nějakou práci. Mí přátelé se o vás rádi postarají," slíbila jim a udělala první krok směrem k Leaeně. V tu chvíli ucítila něco podivného...
Vím, že se tomu nesmím poddat. Ať vidím cokoli, nesmím si to brát osobně. Slíbila jsem to Angelovi, přísahala jsem Chloe...
Znova ten okamžik z dnešního odpoledne. Angel objímající Faith, Angel šeptající láskyplná slova jiné ženě. Trhá mi to srdce, ta strašlivá bolest vycházející z hloubi mé duše se nedá vydržet. To, jak ji hladí po vlasech, ta něho se kterou ji utěšuje, ta láska v jeho očích...My dva jsme si nikdy nebyli takhle blízko. I v těch nejkrásnějších chvílích nás dělil fakt, že já jsem Přemožitelka a on upír.
Ne, tímhle mě nedostane...
Přinutila se zvednout meč a udělat krok vpřed. A další....ještě jeden. Byla tak blízko, stačilo jen...
. Ne, už to vidím zase. Angelovy ruce, jeho ústa...další pokušení. Ta noc v L.A., ta noc, kterou jsem nikdy neprožila, noc, kterou nikdy neprožiju...
Zatřásla hlavou a zhluboka se nadechla. Další krok vpřed. Čím víc se k Leaeně blížila, tím to bylo těžší.
"Dokážeš to, jsi Přemožitelka," mumlala si stále dokola.
Spike. Spike trpící, zničený Spike, Spike s duší, která mi měla ukázat jeho hlubokou lásku. Odmítnutý Spike...
"Já se tě nebojím," zavrtěla hlavou.
"Kdo jsi?" Leaenin hlas byl zvláštní, nelidský, plný bolesti, zloby, nenávisti ke všemu živému.
"Buffy, Přemožitelka," odpověděla jí. Už zbývaly poslední dva metry, jen kousíček k cíli. Slyšela, jak za ní ostatní bojují. Faithin výkřik varující Williama před dalším útokem; Chloe, která říkala cosi Angelovi...
"Zabiju tě," slíbila.
Ne, znova už ne! Alex a Riley jsou mrtví. Ta milovaná tvář potřísněná jejich krví. Klečím na zemi. Ne, prosím, nedělej to...Copak si mě nepamatuješ? Angele, to jsem já...Buffy. Prosím, vzpomeň si. Zvedá mě ze země. Angele...Jeho rty na mém krku. Bolí to...ale jen chvíli. Tohle je tedy smrt? Ta sladká malátnost rozlévající se mi po celé těle? Teplo jeho náruče? Ta prázdnota, do které se pomalu propadám...
Ne, tohle není pravda...
Udělá dva kroky a už je u cíle. Napřáhne meč a...
Willow, bože, vždyť to je Willow. Má přítelkyně. Malá nevinná Willow...
"Buffy!" ozve se Angelův výkřik, který ji vrátí zpět do reality. Pevně zavře oči a máchne mečem. Cosi dopadne ztěžka na zem.
Leaenino bezhlavé tělo zůstane ještě chvíli nehybně stát, než se rozpadne v prach.
Všichni náhle ztichnou. Meč ji vypadne z ruky a zacinká o podlahu.
Jsem mrtvá?
Hlavou se jí honí podivné obrazy. Krev, bolest, pláč, křik...
Ne, to ona je mrtvá...

***
První u ní byl Angel a hned za ním Chloe.
"Bože, ona ji vážně zabila," zamumlala nevěřícně Faith a stírala si z tváře krev.
"Je...?" vzlykla Chloe při pohledu na Buffyino nehybné tělo.
Angel se zlehka dotkl jejího krku, a když ucítil puls, tiše si oddychl. Zavrtěl hlavou, aby uklidnil Chloe. "Myslím, že bude v pořádku," pousmál se. Vzal ji do náruče a zvedl ze země.
"Měli bychom odsud zmizet, než se objeví další," navrhl William a Angel přikývl. Vyšli ven.
"Svítá," zamumlal Angel. Ten pocit už málem zapomněl, byly to tři dlouhé roky, ale ano...slunce se blížilo k obzoru. Zbývalo možná jej pár minut. Pohlédl na Faith. I ona to cítila, všiml si, jak znervózněla.
"Auto?" mávla směrem k červenému fordu.
"Ale jak..." Chloe jen překvapeně sledovala, jak Faith rozbila okýnko, otevřela dveře a sehnula se pod volant. Za třicet vteřin se ozval zvuk startujícího motoru.
"Pojedeme?" usmála se. Nikdo neprotestoval.
Angel otevřel zadní dveře a opatrně položil Buffyino tělo na sedadlo. Chloe obešla auto a sedla si vedle ní. Na Williama zbylo místo vpředu vedle Faith.
Když se rozjeli, William se tiše rozesmál.
"Máš ještě další talent, který před námi skrýváš, Faith?" zeptal se.

***
"Dobré ráno, Šípková Růženko," usmál se Angel, když otevřela oči. Bylo to příjemné - probudit se a jako první uvidět jeho tvář. Málem na ten pocit zapomněla...
"Ráno?" zamumlala zmateně Buffy.
"Vlastně už zapadá slunce, spala jsi skoro deset hodin."
"Slunce...zapadá?" povzdychla si tiše. "Přejel mě náklaďák nebo se jen tak cítím?"
"Ano," přikývl Angel. Ta odpověď nedávala žádný smysl.
"Ano, přejel nebo Ano, jen se tak cítím? Kde vlastně jsem?"
"V Chloině posteli...jsi hrdinka," usmál se a něžně jí odhrnul vlasy z tváře. "Zabila jsi Leaenu a zachránila svět."
"Vážně?" Kdyby řekl, že přijala místo uklízečky u McDonalda, věřila by mu. Jen si vzpomenout...Byli v Bronzu, setkali se s tou démonkou...
"Co jsi viděla?" zeptal se Angel a ona si teprve teď uvědomila, jak je blízko, jaký kousíček je od sebe dělí. Nemohla přemýšlet, když stačilo jen natáhnout ruku a...
Pochopil a odsunul se na opačnou stranu postele.
"Tak co?" zopakoval svou otázku.
"Tebe a Faith...Spika...Willow...to, jak jsem se milovali...a..." odmlčela se.
"Promiň," zamumlal Angel, když mu došlo, co je ta poslední věc. "Nechtěl jsem, abys to musela prožívat."
"Ne, to ne..." zastavila ho. "Nebylo to tak..." posadila se a nervózně se rozhlédla po Chloině pokoji. Pohlédla mu do očí - milovala to, utápět se v těch nekonečných hlubinách jeho očí, cítit tu lásku, která z nich vycházela, vědět, že ať udělá cokoli, tenhle muž vždycky zůstane jen její. Tiše se usmála: "Vždycky jsem snila o tom, že spolu strávíme celý život a že ti jednoho dne umřu v náručí. Sice jsem to nemyslela až takhle, ale... Když jsi to udělal poprvé...když ses poprvé napil mé krve, bála jsem se. Nechtěla jsem zemřít, ale...teď to bylo jiné. Viděla jsem tolik mrtvých, byla jsem plná bolesti, smířená s tím, co se stane. Když jsem se podívala zpět, došlo mi, že už můžu umřít, že všechno, co k životu patří, jsem poznala. Přátelství, boj, štěstí...hlubokou lásku."
"Takhle nemluv," zavrtěl hlavou. "Neměla jsi zemřít, nikdo tenkrát neměl zemřít." Pohladil ji po tváři a pak pomalu sjel rukou až k jejímu krku. Dokázal by přesně určit místo, kam...
"Co ostatní?" zeptala se, když uviděla tu bolest v jeho očích. I kdyby ji zabil třeba tisíckrát, nechtěla ho takhle vidět.
"Chloe byla trochu v šoku, měla strach, že jsi... Jinak jsou všichni v pořádku."
"Zavolal bys ji?" požádala ho.
"Samozřejmě. Byla venku, po třech dlouhých letech si zase mohla užít krásného slunečného odpoledne, ale myslím, že už se vrátila."
"Angele," zastavila ho ve dveřích.
"Ano?" otočil se.
"Miluju tě," zašeptala s úsměvem.
"Já vím," přikývl. "A snažím se na to nemyslet...za tři hodiny se vrátíš zpět a já budu zase sám."

***
"Měla jsem o tebe strach," vyčetla jí Chloe a zůstala stát ve dveřích.
Buffy se pousmála a vybídla ji, aby se posadila na postel vedle ní.
"Nic se mi nestane...jsem přece Přemožitelka," řekla, jako by ta samotná role nebyla po dlouhá staletí jistou zárukou předčasné smrti.
"Chtěla bych být jako ty," zatoužila Chloe.
Buffy zavrtěla hlavou a láskyplně jí zastrčila uvolněný pramínek vlasů za ucho.
"Jsi to nejúžasnější děvče na světě, Chloe...nechtěj být jako někdo, buď sama sebou."
"Přemýšlela jsem o tom, co jsi říkala...Když změníš minulost, možná se nikdy nenarodím. Možná maminka..."
Buffy se při zvuku toho slova usmála. Dawnie je maminka - znělo to neuvěřitelně.
"Víš, co udělám, Chloe? Budu věřit tomu, že všechno špatné, co v minulosti bylo, se díky mému rozhodnutí změní. Ale všechny ty krásné věci...jako třeba ty...zůstanou. Jen až se znova setkáme, budu mít víc vrásek. Souhlasíš?"
Chloe mlčky přikývla.
"Šla by ses se mnou projít?" navrhla Buffy.
"Jistě."
Když došly do obývacího pokoje, zjistily, že William kamsi zmizel. Angel ošetřoval Faith zranění na čele s takovou něžností, že se Buffy musela otočit. Nemohla se na ně dívat. I po tom všem, co si slíbila, teď zatoužila po jediném - co nejrychleji utéct.
"Kam jdeme?" zeptala se Chloe, když Buffy zamířila k východu - myslela, že chce jen postát chvíli na chodbě, aby se nemusela dívat na Faith a Angela.
"Pamatuješ si na toho přítele, o kterém jsem mluvila?" připomněla jí Buffy.
"Jasně," usmála se. "Kdo to je?"
"To se brzy dozvíš - půjdeme za ním...ale teď...chtěla jsem s tebou mluvit o Williamovi," řekla Buffy a otevřela dveře vedoucí na ulici. Právě zapadalo slunce. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Bylo to příjemné. Ta prvotní bázeň někam zmizela a zůstalo jen Sunnydale - takové, které znala.
"Musela bych být slepá, abych si nevšimla co se mezi vámi děje..."
"On je gentleman," přerušila ji Chloe. "Nikdy by si nic nedovolil, to ne...ale...někdy, když jsem blízko něj, když trénujeme nebo jsme na hlídce jen my dva, sami, chci, aby něco udělal. Políbil mě nebo tak...Chápeš?" pousmála se.
"Víc než si myslíš," přikývla Buffy.
"Poznala jsem ho chvíli po tom, co se dostal do čela Rady. Zrovna mu zemřela žena...říkal, že jsem ho zachránila, vrátila jsem mu důvod k životu, naději..."
Další takový? Možná měl Angel pravdu. Ona JE Vyvolená...možná ne k boji s upíry, ale má víc síly, než kdyby byla Přemožitelka. Víc oné vnitřní síly, která je někdy důležitější než pěsti...
"Bylo mi třináct," pokračovala Chloe. "Stejně jako William jsem přišla o celou rodinu a on byl jediný, komu jsem mohla věřit. Říkal, že jsem pro něj jako dcera, ale...já nechci, aby ve mně viděl dítě!"
Buffy se usmála.
"Znám vás oba jen chvíli, ale věř mi, že to poznám. Nemá tě rád jako dceru. Vidím, jak na tebe hledí, Chloe...Dej mu čas, přijde chvíle, kdy už to nedokáže skrývat. Je ti patnáct, máte před sebou celý život."
"Tvůj přítel bydlí na hřbitově?" zeptala se překvapená Chloe, když Buffy zastavila před Spikovou hrobkou.
Vytáhla z kapsy baterku a co nejhlasitěji otevřela bránu. Tentokrát ho nechtěla překvapit.
"Spiku?" zavolala. Něco se změnilo. Už nevypadal tak ustrašeně. Nehrbil se v nejtmavějším koutku, ale sedl si pod své tři svíčky.
"Buffy," usmál se a vstal. Musel se opírat o zeď, aby neupadl, ale stál.
"Ahoj, Spiku, někoho jsem ti přivedla," zamumlala a kousek poodstoupila, aby viděl Chloe.
"Dawnie?" zašeptal a udělal krok vpřed.
"Ne, Spiku, to je její dcera," opravila ho Buffy. Bože, vůbec jí nedošlo, že jsou si tak podobní. Myslela si, že je dokonalá kopie Dawn, ale teprve teď, když tu stáli vedle sebe, musela opravdu přiznat, že Chloe je Spikova dcera.
"Já jsem Chloe," usmála se dívka. Spike si ji chvíli pátravě prohlížel a pak jí úsměv vrátil. Buffy cítila, jak jí dnes nejméně po sté tečou po tváři slzy. Jenže tentokrát to bylo příjemné...
"Spiku, nechtěl bys se mnou a Chloe na procházku?"

***
S Chloe a Spikem se rozloučila v jejím pokoji. Zdálo se, že ti dva si padli do oka...byla ráda.
Faith usnula a Angel se nabídl, že ji doprovodí do Williamovy kanceláře. Mlčky souhlasila.
"To se Spikem...." zamumlal. "Nečekal jsem to."
"Dlužila jsem mu to," usmála se Buffy. "Když jsem ho viděla s Chloe, bylo mi báječně... slib mi něco," požádala ho. "Řekni jim pravdu. Ne dnes, ne zítra, ale jednou ano...zaslouží si to vědět."
"Dobře," přikývl Angel a zastavil se přede dveřmi. "Pořád mi to připadá neuvěřitelné...že jsem tě mohl ještě jednou vidět, dotknout se tě," zamumlal a pohladil ji po tváři.
Zavřela oči. Slíbila si, že dnes už brečet nebude...všechno to bylo moc těžké. Toužila po tom být s ním, zapomenout na celý svět. Ale díky tomuto setkání si to bude muset odepřít. Ten víkend, o kterém snila, se neuskuteční. Ona a Angel se neuvidí, možná hodně dlouho...kdo ví, jestli ještě někdy bude mít po tomhle všem odvahu setkat se s ním tváří v tvář. Přemýšlela, že by přece jen jela, ovládla by se, zastavila by je. Ale co když to byl osud?
Ještě jednu věc musela...
"Angele, chtěla jsem...ty a Faith...je mi líto, jak jsem se chovala."
Umlčel ji polibkem. V hlavě se jí všechno pomíchalo. Nebyla Faith...žádní démoni...ani rok 2033...nehrozil konec světa. Byli jen oni dva - Angel a Buffy...Buffy a Angel...
Stoupla si na špičky a pevně ho objala kolem krku.
Na vteřinku ji kousek odstrčil, aby jí mohl pohlédnout do očí. Odhrnul jí pramen světlých vlasů z tváře a usmál se. Hledal způsob, jak vyjádřit to, co teď cítí, ale nenacházel slova. Tolik mu chyběla...za ty dlouhé roky si myslel, že si zvykl na život bez ní, pak mu kdosi dopřál tohle další setkání a on si uvědomil, že si celou tu dobu lhal. Angelův život bez Buffy nic neznamenal. Třicet let...jak to mohl vydržet? Nedotýkat se jí, nelíbat ji, neslyšet její hlas...?
"Dovnitř půjdu sama," zašeptala. Angel přikývl a přitáhl si její ruku k ústům.
"Nejezdi do Los Angeles, ale dopřej mi ve svém světě další šanci," požádal. "Jen to nikdy nenech dojít tak daleko, aby se nám to mohlo vymknout z ruky. S tím, co víš, budeš teď z nás dvou ty ten silnější."
"Dobře," přikývla. "A ty se postarej o Chloe a Spika...a taky o Faith. Má tě moc ráda." Vzpomněla si na ten výraz plný lásky v jejích očí...Angel bude v dobrých rukou.
"Miluju tě, Buffy Summersová."

***
William seděl u stolu a o něčem přemýšlel. V první chvíli si jí ani nevšiml, ale když zakašlala, překvapeně vzhlédl.
"Myslím, že je čas..." zamumlala Buffy. Podíval se na hodinky a tiše si povzdychl.
"Připravená?" usmál se. Buffy přikývla.
"Na svůj slib nezapomenu," řekla, "ale mám jednu podmínku - Chloe. Nechci, aby jí někdo ublížil. Miluje tě a já doufám, že ji nezklameš."
"Budu se snažit," slíbil. "Máme před sebou hodně práce. To, že je Leaena mrtvá, neznamená, že svět je zachráněný. Spíš naopak - tohle je začátek."
"Já vím," přikývla Buffy. "A co bude teď?"
"Vrátíš se zpět...zase bude ráno 13.ledna 2003..."

***
Zvonek se ozval potřetí. Buffy otevřela skříň...
Déja-vu. Tohle už někdy zažila.
A pak si to uvědomila...všechno, co se stalo za posledních padesát hodin. Chloe, Williama, Spika, Faith, Leaenu...Angela...
Přetáhla si přes hlavu svetr a seběhla po schodech dolů. Dveře otevřela ve chvíli, kdy se ozvalo čtvrté zazvonění.
"Dobrý den," zamumlala Buffy. Byli dva - Evelyn Rogersová a William McPhee...zase až příliš britský.
"Co chcete?"
"Jsem Evelyn Rogersová a tohle je můj kolega William McPhee. Měli jsme něco doručit panu Gilesovi, ale prý není ve městě. A tak nás napadlo, že..."
"Předám mu to," přerušila ji Buffy a vzala si od Rogersové malý balíček.
"Co je to?" zeptala se zvědavě.
"Jen kniha," usmál se William McPhee. Zdálo se jí to nebo na ni opravdu mrkl?
"Fajn," zamumlala Buffy. "Nashle," dodala a zabouchla jim dveře před nosem.
"Dawnie, snídaně!" zavolala na sestru a pomalu se vydala do kuchyně. Prošla kolem ledničky a...pořád tam byla ta jízdenka, jako by jí chtěla připomenout, že přišla chvíle rozhodnutí. Pevně ji stiskla v ruce a zavřela oči. To, co Angel říkal - tolik by to chtěla prožít... Roztrhla ji a hodila do koše. Snad to tak bude správné, zadoufala a sáhla po telefonu.
"Willow?" usmála se, když uslyšela rozespalý hlas své nejlepší přítelkyně. "Pamatuješ, jak jste mi s Alexem nabízeli tu oslavu narozenin? Rozmyslela jsem si to. Udělejte ji."
"A co víkend s Angelem?" zeptala se překvapeně Will.
"Nikam nepojedu, teď chci být s vámi...Jo a...Will, mohla bys pozvat i Spika?"
"A co ta věc s Už nikdy nechci toho perverzního upíra vidět?"
"To jsem opravdu řekla? Změnila jsem názor," usmála se. "Zatím čau, uvidíme se odpoledne."
"Myslela jsem, že už máš koupenou jízdenku..." zamračila se Dawn a nalila si do sklenice čerstvý pomerančový džus.
"Vyhodila jsem ji," pokrčila rameny Buffy.
"A co rande s Angelem?"
"A co rande s panem Evertem?" změnila téma rozhovoru.
"Nedala jsi mi včera domácí vězení?" připomněla jí Dawn.
"Pozvi ho na mou oslavu narozenin, chtěla bych se s ním seznámit.
" "Jsi v pořádku?" zeptala se Dawn zmateně a zkoumavě si sestru prohlížela. Buffy přikývla.
"Běž si pro věci, stejně zase přijdeme pozdě," povzdychla si.
Když slyšela, jak Dawn běží po schodech nahoru, sáhla ještě jednou po telefonu. Po pátém zazvonění se ozval záznamník.
"Tady Angel. Zrovna nejsem doma, takže mi zkuste zavolat do kanceláře nebo nechte vzkaz a já se ozvu."
"Ahoj, tady Buffy. Víš, ten víkend...něco se objevilo a já nemůžu odjet. Je mi to vážně líto, ale...určitě si to vynahradíme. Zavolej, prosím."
Někdy bývá jednodušší zabít tucet démonů.